dovolte mi takto při pondělku menší zamyšlení, které bude možná trochu vážnější, ale věřím, že i vy, byť se většiny nebude dotýkat přímo, si z něj něco odnesete.

Víte, v posledních dnech jsem vedla několik zajímavých diskuzích a v loňském roce se mi přihodilo nespočet zajímavých, pozitivních i negativních událostí. Třeba nedávno jsem diskutovala s kamarádkou, která díky zákeřné nemoci byla nucena nahlédnout do života handicapovaných. Zjistila, jaké to je, když ležíte v bolestech, sami nejste schopni se při nejlepší vůli otočit na bok, o přesunu na WC nebo oblékání ani nemluvě. Až v takových okamžicích si zřejmě člověk začne naplno vážit zdraví a zároveň začne chovat nekonečnou úctu k těm, v jejichž případě se takovéto bariéry staly denním chlebem a prognóza příliš nenapovídá, že by mohlo dojít k takovým změnám, aby všechno bylo jinak.

Jsem jednou z těch, která si za život neokusila, jaké to je ráno vstát a rozběhnout se. Nevím, jaké to je rozbít si koleno, honit se se spolužáky okolo lavic ve škole a nebo se zkrátka vzít a jít s přáteli na pařbu a vrátit se za svítání. Jsem pozorovatel. Vím, že se to děje, něco podobného jsem za takřka 22 let života zažila, ale v trochu jiné podobě. Kolena jsem sice odřená měla, ale to proto, že jsem se valnou část svého dětství pohybovala po čtyřech a kolínka si odřela o koberec. Se spolužáky jsem se nikdy nehonila, zato jsem je zvládla ubít nevymáchanou pusou. Na pařby chodím, ale jenom díky tomu, že mám nesmírně tolerantní rodinu, která je ochotná mne na místo činu odvést, počkat tam na mě a pak zase pro mne přijet. Občas se stane, že mě vyzvednou přátelé a já v ty okamžiky začínám mít pocit, že handicap opravdu není takovou překážkou. Respektive, nemusí být.

Ptát se proč? Všechno je to o životní filozofii. Narodit se s jakýmkoliv handicapem samozřejmě není žádná výhra. Člověk totiž za relativně malý kousek svého života zažije mnohé: operace, bolestná cvičení, předsudky a nadávky do „postiženců“, hloupé lidi, kteří se nevzmůžou na víc, než zasílání potupných e-mailů, i nedůvěru. Takové situace ve mně vždycky probudí touhu se na všechno vykašlat. Vždycky se ptám, jestli má cenu se dřít a dokazovat lidem, že handicapovaný nerovná se hloupý. Jenomže vždycky jsem to překonala. Díky mé rodině a přátelům, kteří mně vždycky podrželi a neustále mi opakují, že co mě nezabije, to mě může jenom posílit. A tak se z každé podobné situace vždycky oklepu a funguju dál. Nejen proto, že se to ode mě jaksi očekává, ale také proto, že já sama chci.

Je potřeba si uvědomit, že život je volba. A onu volbu, rozhodnutí musím udělat jenom já sama. Buď budu sedět doma, bědovat nad svým handicapem a spoléhat na to, až mi na účet osmého přifrčí osmitisícová finanční injekce, a nebo se budu snažit žít relativně normální život. Jo, se slovem „normální“ je vždycky trochu problém. Co je to tedy v mém pojetí? To, že každých 14 dnů jdu do školy, vypracovávám seminárky, píšu články za peníze, setkávám se s přáteli, jedu s kamarádkou na víkend do Prahy. Kamarádka se nedávno ptala, jakto, že mám po tom všem ještě sílu bojovat a vzdělávat se.

Víte, handicap vás zocelí. Ať chcete nebo ne. Já jsem sice typ člověka, který všechno hodně prožívá a z každého podrazu se dlouze vzpamatovává, ale rozhodně nejsem ufňukánek, který by doma truchlil jenom proto, že se se mnou nezachází v rukavičkách a všichni se neposadí na zadek z toho, že někam dorazila jakási Magda Hanková. Stále častěji opakuji, že potřebuji mít životní cíl. A ten cíl je momentálně škola. Dodělat bakalářku, zvládnout státnice, dostat se na magistra. Pak bych si chtěla sehnat práci, jednu už sice mám, ale chtěla bych zkusit taky něco, co souvisí s mým studiem. A nakonec bych chtěla mít manžela, který se nezalekne toho, že má partnerku na vozíčku, bude kašlat na poznámky o tom, proč si vybral zrovna mě…a hlavně, neotočí se za každou zdravou holku, která kolem něho projde. Vždycky si říkám: proč by si měl vybrat zrovna mě, když může mít zdravou? Kamarád mě soustavně uklidňuje, že vztah není o tom, jestli mám či nemám vozík. Vztah je o lásce, souznění. O tom, že milujeme toho druhého právě proto, jaký je. Pořád mi opakuje, že mám muži co nabídnout. Doufám, že ano. A také doufám, že se najde takový, který mi jednou odpoví na to, proč dát přednost právě mně před tou „zdravou“.

Kamarádka před chvílí psala na FB status, že až po zhlédnutí dokumentu o svalové dystrofii si plně uvědomila, že jí vlastně nic není. Víte, každý handicapovaný má občas tendence se litovat a myslet si, jak na tom není hrozně špatně. Já taky. Někdy vás zkrátka vůle a síla opustí a vy si musíte normálně pobulet. Jenže i když vás handicap o dost věcí ochudí, může vám taky hrozně moc dát. Možná nadhled, otrlost….a hlavně, já osobně mám pocit, že se mám lépe jak kdejaký zdravý člověk. Důvod? Tělo mi sice na 100% nefunguje, ale umožňuje mi se za pomoci druhých pohybovat. Tělo mi sice uplně nefunguje, ale můžu studovat, vzdělávat se, dělat to, co mě baví. Tělo mi sice 100% nefunguje, ale můžu pracovat a radovat se z vydělaných peněz. Tělo mi sice tak uplně nefunguje, ale mám kolem sebe obětavé a milující lidi, kteří mi fandí, podrží mě a je jim naprosto ukradené, jestli na vozíčku sedím a nebo ne.

Mám všechno, po čem touží každý z nás. Mám něco, co mnohdy nemá k dispozici ani ten zdravý.  Děkuji všem, kteří dělají můj život krásnější!! Už proto stojí žít a s handicapem bojovat!

Na sociální síti v tyto dny koluje jakýsi citát (či jak to nazvat), který praví – „Rok 2012 by mohl být lepší, hezčí, láskyplný, veselý.“ Nechci působit jako někdo, kdo se rouhá a neváží si toho, co má. Ačkoliv mohu za úspěch považovat to, že jsem na světě, dýchám, jsem zdravá a u štědrovečerní večeře jsme se sešli ve stejném počtu jako vloni (pominu-li fakt, že sestra pouze nezasedla k talířku s kaprem a salátem v naší vesničce střediskové, nýbrž ve svém bytě v Uherském Hradišti), nepovažuji rok 2011 zrovna za dvakrát úspěšný. Asi na něj nebudu vzpomínat s nadšením a entuziamem jako na některé předešlé roky. Možná proto, že dokonale kopíroval mé životní motto pravící „jednou jsi dole, jednou nahoře“.

Začněme ale pozitivně…A jak jinak, než školou Bez větších obtíží jsem proplula otřesným letním semestrem druhého ročníku a od září jsem třeťačkou, nastávající slečnou bakalářkou. Žádné veselí a fábory ovšem nečekejte. Je přede mnou totiž ještě dlouhá cesta, která bude (doufám) úspěšně dokončena někdy na přelomu května a června. Od podzimu se potím u bakalářské práce, chvílemi na mě jdou mdloby, ale i když je to občas pěkný vopruz, já to vnímám jako pozitivum. Důvod? Je to pro mě výzva a ty já mám odjakživa ráda! Potřebuju mít životní cíl, jít si za svým a pokud možno, také toho dosáhnout….Až nový rok ukáže, nakolik budu úspěšná, držte mi palce!:-)

Také letošní rok byl ve znamení copywritingu, byť jsem ho musela výrazně omezit. Zhruba od srpna se mu věnuju jen částečně a musím říct, že mi každodenní psaní článků začíná chybět. Pokud totiž svou práci milujete a umíte se do ní ponořit, mnohdy vám pomůže zapomenout na nějaké ty bolístky, které vás v životě potkaly – aspoň u mě to platí!

Rok 2011 mě vyškolil nejen v oblasti studijní a pracovní, ale také mezilidské. Poznala jsem, že na pořekadlu „V nouzi poznáš přítele“ fakt něco je. Otočit se vůči příteli zády v těžkých chvílích zvládne kdekdo. Ale podržet ho tehdy, když je mu mizerně zvládne opravdu jen člověk, kterého můžu nazvat skutečným přítelem. Tímto bych chtěla moc poděkovat mojí milé Blaničce, která mi pomohla překonat těžkou životní etapu

Ale zpět k pozitivním zprávám! Je to už jakási tradice, že v létě vyrážím na festival. Tentokrát to nebyly ani rockové Krkonoše, ani pohodoví bratři na Slovensku, nýbrž valašské Trnkobraní za dvěma kopci Ačkoliv festivalovou atmosféru mírně překazila nepřízeň počasí, byl to okouzlující zážitek, který si v srpnu opět ráda zopakuju. S Vaškem Neckářem na pódiu a pařmenkou Sájou po boku obzvlášť! Ovšem vypadá to, že příští rok si dopřeju hned dva festivaly. Kaščákova Pohoda totiž oznámila první dvě jména line-upu a vypadá to, že v roce 2012 bude Pohoda opravdu luxusní!

Coldplay vydali novou desku a spolu s ní také oznámili, že se v rámci stadionového turné zastaví v Praze. Vzhledem k tomu, že jsem tuto horkou novinku s napětím očekávala už zhruba čtvrt roku, byla jsem v opravdové euforii z toho, že se tak stalo. I když tentokrát nebudou naše kroky směřovat do O2 arény, nýbrž na Eden, neváhala jsem a hned první den předprodeje jsem si zakoupila vstupenku. A kdy že ten velký den nastane? No, ještě to potrvá – 16.9.2012 – ale věřím, že to uteče jako voda! Jen pevně doufám, že v září nebudu muset absolvovat opravný termín státnic

Letos proběhl úspěšný třetí ročník Benefice bez bariér. Jak jsem upozornila už v jednom blogu, letos jsme benefičák pojali trochu víc komorněji a pozvali jsme na večerní program Hradišťan. Jinak ovšem vše zůstalo při starém: práce jak nad hlavu, nervozita, dohadování, ale ve finále happy end v podobě výtěžku v hodnotě 21 000! Díky všem, kteří akci podpořili

Ačkoliv už tolik nestíhám sledovat dění na hudebním poli, jedna věc se od loňska nezměnila – stále zbožňuju třinecké Charlie Straight (koho víc – Alberta nebo Honzu?:-D). Letos jsem byla na dvou jejich koncertech, což je, vzhledem k tomu, v jaké díře bydlím, celkem rekord . V březnu by měla vyjít jejich druhá deska a já se nemohu dočkat. Určitě bude skvělá, jak jinak!

V letošním roce jsme k sobě našly cestu také s mou dlouholetou kamarádkou Teri. Bavíme se snad už milion let, ale našlo se takové mrtvé období, kdy jsme nebyly příliš v kontaktu. Za poslední dva měsíce je to jinak. Zase jsme kámošky jako za starých časů, kdy nám bylo patnáct a pubertálně jsme řešily kluky Ne, že bychom je neřešily i teď, ale bereme to trochu víc vážně. Jsem ráda, že jsme si znovu vstoupily do života. Mám tě ráda, Teri!

Letos jsem se zrovna moc nepředvedla, co se blogování týče (smutně koukám ) – za tento rok jsem napsala pouhých sedm (panebože, jenom sedm????!) postů. Slibuju, že se poslepším a budu psát víc. I když já jsem se aktivitou zrovna nepřetrhla, vás to neodradilo a na mé stránky jste chodili dál. Konkrétně se vás tu za rok 2011 objevilo 15 408! Díky moc, jste skvělí

Rok 2011 mi ukázal také silné osudy a přesvědčil mne o tom, že když má člověk vůli, všechno jde. Příkladem budiž dvě úžasné mladé dámy. Peťka a Katka. Peťka je patnáctiletá slečna, která se rozhodla, že dá na frak své diagnóze DMO, vloží důvěru do egyptské léčitelky a dvakrát se odjela léčit do její domoviny. A výsledek? Doktoři nevědí, jakou dignózu psát do jejich papírů, ale DMO to rozhodně nebude. Peťulko, moc gratuluju. Jsi bojovnice a jen tak dál!

Druhou bojovnicí je Katka, slečna žurnalistka, kterou potkala zákeřná rakovina. Letošek pro ni určitě nebyl jednoduchý, ale ona to všechno zvládla a teď je všechno na dobré cestě! Za to má můj obdiv. Zrovna nedávno jsme si spolu povídaly a vypadá to, že ji tato nepříjemná zkušenost hrozně posilnila. Ukazuje se, že vše zlé je opravdu k něčemu dobré. Katko, držím palce, ať tě v roce 2012 potká vše, co si přeješ!

A já? Konečně jsem našla zálibu v sukních, barevných punčochách, šátcích, tužkách na oči a stínech. Aleluja! Chvilku mi to trvalo, ale teď je to konečně tady a už doma slýchám poznámky „ty jsi na ty barevné punčochy uplně úchylná.“

Poučení na závěr? Letos jsem se poučila v tom, že skutečné přátelství je strašně křehká věc. I člověk, kterému beze zbytku věříme a jste si jistí tím, že by neudělal nic, co by vám ublížilo….vám zkrátka může ublížit. Věřte, že je to zkušenost, kterou bych už nechtěla opakovat. A moc doufám, že se mi už po zbytek života vyhne. Ale možná i o tom je život. Člověk se snadno upne na myšlenku, že našel nejlepšího přítele. Takže poučení na závěr? Věřte druhým, milujte je tak, jak si zaslouží, ale nebuďte naprosto slepí. Trocha obezřetnosti se vždycky hodí

Mimo jiné jsem se ale přesvědčila i o tom, že někdy zkrátka nemá cenu chtít něco či někoho za každou cenu. Ne tehdy, když ten chtít není oboustranný. Nemůžou totiž vzejít dva vítězové…

V uplně posledních řádcích tohoto blogu bych chtěla poděkovat všem, kteří při mně v letošním roce stáli, zahrnovali mě láskou a pomohli mi vždy, když jsem to potřebovala. Bez jejich podpory bych nebyla tam, kde teď jsem. DĚKUJI VÁM VŠEM, MÁM VÁS RÁDA!

Všem mým čtenářům přeju úspěšné vkročení do „dvanáctky“, mnoho šťastných dnů, lásky, spokojenosti a budu se na vás opět těšit v následujících 365 dnech. Svatosvatě přísahám, že se polepším a budu více psát

Dneska odpoledne jsem zcela náhodou rozklikla blog Pavla Horalíka, mladého kreativce, kterého znám ještě z dob, kdy byl v pubertě a na dovolené v Tatrách byl mým parťákem při hře Kenta (krásné to časy!). Na jeho blogu jsem mimo jiné narazila na projekt PROČ. Ten spočíval v tom, že si po 30 dnů pokládal nejrůznější otázky a na ty ve svých blozích odpovídal. Bylo to zajímavé a obohacující počtení. A inspirativní. Natolik, že právě teď píšu tyhle řádky, abych Vám oznámila, že s tím taky začnu. Ve skrytu duše doufám, že Pavel nemá na tenhle nápad autorská práva, a tak mám nárok se po něm tak trochu „opičit“

Po neblíže specifikovanou dobu bych chtěla psát blogy, kde budu odpovídat na nejrůznější otázky. A pokud čtete mé články, víte, že se nebojím dotknout ani citlivějších témat. Doufám, že má „proč“ Vám trochu víc poví o mé osobě. Doufám, že Vás pobaví, obohatí a třeba taky donutí k zamyšlení. Následující blogy nebudou výplní volného času (protože ho zase tolik nemám, jak si někteří myslí – ha, námět na první „proč“ ), spíš budou takovým ohlédnutím za mým životem, za mým já, za tím, co miluju a co mě naplňuje a tedy činí šťastnou. Zkrátka a dobře, díky těmhle článkům obohatím sebe (tím, že si odpovím na nejrůznější otázky – vážné, vtipné, obyčejné, důležité i nepodstatné), a snad také vás (inspirace, pobavení, možnost poznat mě z trochu jiné perspektivy). Uvidíme. Za zkoušku nic nedám(e).

Po vás bych zatím chtěla jediné: Dáte mi šanci a budete to číst? Zkuste mi napsat, jakým „proč“ bych se měla zabývat – co by vás zajímalo? Pokud to nebude něco, co by se mi nějakým způsobem příčilo, ráda odpovím V hlavě se mi už pár nápadů kupí (právě teď – Proč miluju Charlie Straight? ). Pište, pište, pište. A pak nezapomeňte komentovat již vzniklá dílka. Budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu.

Takže, stay tuned, see you soon

Třetí ročník dobročinné akce Benefice bez bariér je za námi. Jestli mě zbytky mých matematických schopností neklamou (naposledy jsem totiž počítala něco složitějšího nad hodnotu 100 v oktávě, tj. v roce 2009!), od akce uběhly už 3 měsíce a 9 dnů. Řekla bych, že je to ideální doba na to, aby vychladly emoce, organizátoři spočítali zisky a já vám teď přinesla napůl reportáž a na půl „deník s poznámkami“ o tom, jak se vůbec celá Benefice zrodila, jak probíhaly předešlé dva ročníky, včetně toho letošního, a co od nás můžete čekat. Zkrátka a dobře, EXKLUZIVNÍ POHLED DO ZÁKULISÍ JE TU!

Jak někteří z vás vědí, a nebo alespoň tuší, Benefici bez bariér má pod palcem Občanské sdružení UnArt Slavičín. A vzhledem k tomu, že se v tomto sdružení podílím na některých projektech (např. UnArt Revue – zase ho rozjedeme, resuscitujeme, svatosvatě slibujeme! ) a rok jsem dokonce byla ve Správní radě, zřejmě nikoho příliš nepřekvapí to, že mám prsty také v „Benefičáku“. Ano, mám. Organizátorsky se na něm podílím poslední dva ročníky, ale tak jaksi samozřejmě jsem nemohla chybět ani u „startovní jedničky“. Tehdy jsme měli základní myšlenku, věděli jsme, čeho chceme prostřednictvím akce dosáhnout, ale přesto se to neobešlo bez dlouhatánských diskuzí. Jak akci nazvat? Jak ji uspořádat? Koho pozvat? Koho oslovit? Na všechny tyto otázky jsme si samozřejmě museli odpovědět. Po nespočtu brainstormingů jsme konečně dospěli ke konsenzu. A výsledek? Přivítejte na světě Benefici bez bariér

A tak to všechno začalo. 11. dubna 2009 proběhl 1. ročník Benefice. Byla to velká premiéra. Nevěděli jsme, jak na ni lidé reagují. Jsou vůbec na Slavičínsku lidé „naladěni“ tak, aby podpořili benefiční akci místo toho, aby sobotní večer strávili v hospodě nebo doma u televize? Byl to risk. Oplatil se? Určitě! Už jen proto, že jsme se odhodlali a začali tvořit téhle akci renomé (…. a stále na něm pracujeme). Lidé přišli, i když ne v takovém množství, jak jsme doufali. Akce sestávala ze zábavného odpoledne (pohádkový les) a hudebního večera (regionální kapely + Swordfishtrombones). Ačkoliv jsme tehdy pozvali dnes populární a uznávanou brněnskou bandu, slavičínští posluchači to příliš neocenili. Jejich škoda! Přesto aspoň někteří věrní dorazili. Akce však nebyla příliš výdělečná. To nás ale neodradilo. Naopak! Vyhecovalo nás to jedině k tomu, abychom zatli zuby, doladili nedostatky a příště to zkusili lépe.

Příště bylo 5. června 2010. Tentokrát jsem však měla v souvislosti s druhým ročníkem naprosto diametrální roli. Už jsem nebyla jen zdrojem nápadů a inspirace. Už jsem nerozesílala jen pár mailů a nedívala se na organizátorské dění z povzdálí. Ne, teď jsem byla totiž ve středu veškerého dění. Stala jsem se jedním z hlavních organizátorů. Byla to pro mě výzva. Nevěděla jsem, co mne čeká (a asi i proto jsem do toho bez remcání šla! ). Věřte nebo ne, zorganizovat podobnou akci v úzkém okruhu organizátorů není vůbec žádná sranda. Zvlášť, pokud máte za zády mnoho rádců, kteří vám do organizace neustále mluví. Někdy mohou být jejich rady ku prospěchu věci, někdy zase demotivující. Ale tak to na světě chodí. Důležitá je ale jiná věc – zásadně se nevzdávám. Zvlášť, když jsem uprostřed práce a vím, že musím něco dotáhnout do konce. Musím! Chci! Bez ohledu na únavu. To je přece nepodstatný element. Navíc, druhý ročník jsme se rozhodli pojmout v profesionálnějším duchu.

O co šlo? V první řadě jsme spolu s kolegyňkou Zuzkou vytvořily sponzorský materiál a začaly jsme oslovovat sponzory. Většina mého dne (pokud nepočítám pauzy na učení na zkoušky) tedy sestávala z toho, že jsem měla telefon u ucha a jako kolovrátek opakovala: Dobrý den, Magda Hanková, Občanské sdružení UnArt Slavičín. Dnes jsem Vám zaslala sponzorský materiál k Benefici bez bariér, byl Vám doručen? Kdy Vám mohu opět zavolat, abychom se dohodli na podmínkách spolupráce?“ Někdy jsem se dočkala ochoty, někdy okamžitého odmítnutí, někdy ignorace a nechuti spolupracovat. Člověk si musel zvyknout na ledacos. Některé reakce mě nepříjemně překvapily, jiné zase potěšily. Celá tato zkušenost se sponzory mě ale usvědčila v jediném – regionílní firmy zatím nejsou příliš připraveny na to, aby podporovaly akci podobného ražení. Ale neházejme všechny do jednoho pytle. Podařilo se nám totiž získat na svou stranu R. Jelínka, TVD Slavičín, AG Staving a mnoho dalších firem, které přispěly například odměnou do dražby a nebo finanční sumou (viz plakát).

Získali jsme na svou stranu také významné podporovatele – Jakuba Železného a jeho partnerku. Ti nám od tohoto druhého ročníku pomáhají oslovovat některé významnější partnery a nutno dodat, že jsou velmi úspěšní. Za to jim patří velký dík a doufáme, že naše spolupráce bude pokračovat i nadále . Dostali jsme se také do médií. Vychytane.cz v čele s úžasným fotografem Jožkou Kaňou jsou nám věrní už 3 roky a dokonce jsme se dostali i do Zlínského deníku, který se stal mediálním partnerem. Oslovili jsme i řadu kulturních serverů a naše prosby byly vyslyšeny. Zkrátka, rozjeli jsme taky trošku PR a ve dne konání akce jsme se dostali také do Českého rozhlasu Brno, což mi tehdy děda pyšně hlásil jen co jsem vstala (a vyřvala svou radost ze splněné zkoušky z nezáživné pedagogiky )

Také v případě 2. ročníku jsme vedli dlouhé diskuze o tom, jak pojmout program akce. Samozřejmostí bylo zábavné odpoledne. Opět se děti mohly těšit na pohádkový les, na jízdu na koních a díky ŽIVOT TROCHU JINAK si mohli vyzkoušet Kombibal (rozumějte, volejbal pro nevidomé). Novinkou byla také Boccia (díky Romanu Herinkovi), vstup doslova za pár kaček, dražba a host večera jménem NiceLand. Uznávám, že tohle byl můj nápad. Jsem totiž fanynkou NiceLand(ů) už od dob, kdy se Michal Motyčka stal vítězem Coca Cola PopStar. Koncert byl skvělý, i když ho příchozí neocenili tak, jak by mohli. Důležité ale bylo, že tehdy přišlo asi 250 platících a zisk se vyšplhal přes 20 000 Kč. I když se opět našly nějaké nedostatky, o kterých se horlivě diskutovalo a neobešlo se to tedy bez (konstruktivní?) kritiky, měla jsem z akce dobrý pocit. Svůj organizátorský debut jsem, myslím, zvládla docela obstojně. Někteří lidé si to sice uplně nemyslí, ale já můžu říct, že i přesto, že se na akci podílí relativně malý počet lidí, dělali jsme vše proto, aby akce dopadla dobře. A myslím, že výše zisku odpovídá naší snaze. Ano, není to převratná suma. Ale ve srovnání s prvním ročníkem jsme, myslím, udělali obrovský krok vpřed. Ať si říká kdo chce, co chce.

A kulatý 3. ročník byl zkouškou, zdali jsme schopni všechny nedostatky definitivně doladit a poučit se z nich. Den D nastal 26.června 2011. Opět jsem byla takovým tím hlavním organizátorem, i když jsem si nebyla jistá, jestli je to dobrá volba. Mou typickou vlastností je totiž to, že mám neustále tendence o sobě pochybovat. Dělám to správně? Zvládnu to? A jakmile udělám krok vedle, je to voda na můj mlýn – že já jsem vůbec někam lezla! Jenže ono se tak nějak počítalo s tím, že když jsem se docela osvědčila u 2. ročníku, půjdu automaticky i do toho třetího. Upřímně? Zvažovala jsem, že se letos stáhnu. Ve škole se na mě valily povinnosti a na mně bylo, abych si řekla, co je prioritou. Ačkoli je Benefice z části mým dítětem, škola bude z mnoha důvodů (které tady nebudu vysvětlovat) vždycky prioritou. Ale dostali jsme grant od Města Slavičín, na hostu večera jsme se shodli (Hradišťan), takže by vlastně byla škoda nechat 3. ročník plavat. Zvládla jsem to loni, zvládnu to i letos. A ještě líp, abych zavřela pusu všem pochybovačům a kritikům, kteří mi neustále něco předhazovali.

Zas a znovu to bylo náročné. Ostatně, očekávat, že se něco změní je asi trochu bláhové. Přeci jen ale jedna změna nastala – organizačně se více zapojilo sdružení ŽIVOT TROCHU JINAK, které jste na Benefici mohli vidět již předešlý rok. Opět se vedly diskuze o všem možném i nemožném (Ten plakát je moc velký! Suma za vstupenku nízká! Sponzorů je málo!), ale tradičně jsme se ve finále semkli a udělali maximum. Ano, měsíc před akcí byl pro mě docela vysilující. Mamka s oblibou šíří historku: Když jsem ráno šla do práce, telefonovala. Když jsem přišla z práce, telefonovala. Ona vlastně celý den jen seděla a měla mobil u ucha. Ale nemyslete, nevykácala jsem s kamarádkami o banalitách. Sháněla jsem tradičně sponzory, vymýšlela odpolední program, vybírala alkohol od Jelínka, nealko od Kofoly a pivo od Prazdroje. Ano, světe div se, tohle všechno jsem dělala já, osoba zcela neznalá (ne)alka. Samozřejmě pak můj výběr prošel korekturami u osob znalejších tuto „problematiku“ , ale zdá se, že i coby laik jsem vybírala docela dobře.

Opět se můžeme pyšnit celou řádkou věrných i nových sponzorů a podporovatelů. Z těch „starých známých“ jmenujme například R. Jelínka, Outdoor-a-sport, Leja Salon, Nadace Jana Pivečky, nightmare.cz nebo TVD. Přibyli ale i „nováčci“ – Kofola Holding, Kreativka či PLZEŇSKÝ PRAZDROJ. Docela velká jména, co říkáte? Ano! Ovšem ani média nás nenechala ve štychu. Už potřetí nás věrně podpořilo vychytane.cz, Rádio Rock Max, Coolture.cz, TV Slepičín, MěstoZlín.com, Zlínský deník a další (viz plakát). Druhým rokem se také můžeme spolehnout na podporu studentů slavičínského gymnázia a městské knihovny Slavičín.

Ani tentokrát se to neobešlo bez dohadů, pochybností a provětrání slovníčku sprostých slov. Ano, i to se někdy při organizaci podobné akce stává. A ano, i mně, která nerada mluví sprostě. V případě třetího ročníku jsme chtěli nabídnout něco nového. Koncept večerního programu se prvního ročníku tak uplně neujal, v případě „dvojky“ už to bylo o něco lepší. Přesto jsme se rozhodli, že letošní Benefici uděláme v komornějším a víc kulturnějším duchu. I z toho důvodu padla volba na Hradišťan. Padaly domněnky, že Jura Pavlica a spol. jsou zárukou úspěchu. Víte, nebyla jsem si tím zcela jistá. Na druhou stranu jsem se ztotožňovala s myšlenkou, že není špatné zkusit se tentokrát zaměřit na cílovou skupinu od 30+. A doufala jsem, že lidé na Hradišťan uslyší (když mě o tom všichni tak přesvědčovali).

Jenže, předprodej této predikci příliš neodpovídal. Lidé sice vstupenky kupovali, ale ne tak, jak jsme všichni očekávali. Jala se mě panika. Rozpočet byl docela vysoký a při představě, že bychom nic nevydělali, se mě zmocňovala doslova hrůza. Hlavně týden před akcí jsem byla dost nervózní. Po pracovním stole jsem měla desítky papírků s poznámkami, co je třeba ještě udělat, usínala jsem s myšlenkou, jestli všichni vědí, co mají dělat, a sotva jsem rozlepila oči, dumala jsem zas a znova nad tím samým. Můj perfekcionismus mě doháněl do docela nepříjemných stavů a pocitů. Všude jsem nám dělala reklamu. Když jsem byla u kadeřnice, když jsem ležela na stole na rehabilitacích, když jsem byla ve škole na přednáškách… Lákala jsem přátele, aby akci podpořili svou účastí, všechny dobrovolníky jsem beze zbytku zapojila. Každý měl jasný úkol a za nesplnění byl potrestán Červen byl zkrátka ve znamení jediného – Benefice bez bariér. Moc jsem si přála, aby se akce vydařila. Za tu dřinu bychom si to zasloužili. Ale vyjde to?

Odpověď jsem získala až v den D. Upřímně, tahle neděle nevypadala zrovna ideálně. Zatímco u předešlých dvou ročníků jsme se těšili z přízně počasí, u „trojky“ už tomu tak uplně nebylo. Zataženo, jen občas milosrdně vykoukly sluneční paprsky. Panika. Jestli začne pršet, asi mě rovnou trefí šlak. Ano, samozřejmě začalo kapat v okamžiku, kdy jsem před Sokolovnou vysedla z auta. Šly na mě mdloby. Před tím jsem ještě v rychlosti vyřídila pár hovorů, rozeslala pár sms s pokyny a šlo se na věc. Už ve 14 hodin přišli první nedočkavci. Nečekali jsme, že lidé vtrhnou k Sokolovně přesně s úderem druhé, ale byli jsme samozřejmě potěšeni. Odměnou budiž sladkost, balónek a kartička do pohádkového lesa, a to bez ohledu na věk návštěvníka!

Ačkoliv venku nebyly zrovna tropy (asi jen 17 stupňů), lidé přicházeli. Zhlédli vystoupení Háčka Brumov, Přátel z lásky Slavičín i břišních tanečnic. Pak děti jezdily na koních, hrály Bocciu nebo Kombibal, dostaly sladkou odměnu a nechybělo ani občerstvení za super cenu. S potěšením jsme museli konstatovat, že žádné sladkosti nezbyly a přišlo snad více dětí, než u předešlých ročníků. Ha, ani počasí nám nezkazí naše plány. Hell yeah!

Můj stres šel okolo čtvrté nenávratně „dopryč“ Už jsem byla schopná pozřít více, než deset soust, dokonce jsem se odebrala ze svého „čestného místa u vstupu“ podívat za přáteli a známými. Okolo páté přijel náš první sponzor z Kreativky a požádal nás o vyvěšení sponzorské plachty. Krátce nato dorazila moje kamarádka Blančí s rodinkou a dvěma výtečnými frgály, do kterých jsem se bez jakéhokoliv studu pustila ve 22 hodin

Okolo šesté už se shromažďovali první fandové smíšeného pěveckého sboru CANTARE a HRADIŠŤANU. Ačkoliv původně vyhlídky nebyly zrovna ideální, nakonec se Sokolovna takřka zaplnila. Měla jsem radost Dorazili i zástupci z Kofola Holding. I to je příjemná změna. Poprvé se na naše počínání přišli podívat i naši sponzoři. Někteří nám dokonce už rovnou nabídli další spolupráci. Na to nelze říct než – WOW!

Lidé odcházeli spokojeni. Jedli a pili, a to vše (jak zdůrazňoval Jakub Železný při úvodním slovu) na dobrou věc. Výtěžek nakonec činil 20 000 Kč a byl rozdělen mezi Přátelé z lásky, Háčko Brumov (jako v minulosti) a nově jsme poslali penízky také na účet ŽIVOT TROCHU JINAK.

Dřina nás všech se vyplatila. Akce dopadla nadprůměrně dobře. Můžeme navíc hrdě konstatovat, že lidé tak nějak začínají Benefici „brát vážně“. Stalo se nám, že lidé přišli, vhodili 100 Kč do kasičky na dobrovolné vstupné a řekli, ať se nám daří. Jen procházeli, ale přesto přispěli. Je to fajn a pro nás určitě velká motivace. I když se organizace neobejde bez konfliktů, vždycky všichni uděláme maximum proto, aby to nakonec dobře dopadlo. Máme věrné podporovatele, rádce, kteří vždy přiloží ruku k dílu. Navíc, já jsem se naučila nejedné organizátorské schopnosti a už vím, jaké to je pracovat pod tlakem. Benefice mi dala mnoho cenných zkušeností, které nikde jinde nedostanu ani nenajdu. Také jsem se naučila lidi zaúkolovat, vynadat jim a samozřejmě je i pochválit. A to se vyplatí, no ne?

…A co další ročník? Ptalo se mě už x lidí. Nevím. Opravdu nevím. Příští rok mě čekají státnice, velký žrout času. Totéž se dá říct i o Benefici. Jak to skloubit? Někteří lidé se na mě nedívají zrovna přívětivě, když připustím možnost, že letos Benefici zkrátka nezvládnu. Ale jsem taky jenom co? Člověk. Ano, byla by škoda nepokračovat v jakési tradici. Ano, bylo by škoda poslat smysluplnou akci k šípku. Ale co můj diplom? Nemůžu dělat dvě věci najednou. ALE! Neztrácejme naději. Vždyť letos bylo pohádkové babí léto, tak proč neudělat Benefici o pár měsíců později? Proto, nechte se překvapit, třeba se i příští rok zase všichni uvidíme…

Mé první webové stránky, jak možná víte, ale neměly domov na této doméně. Domovská stránka měla adresu www.megspage.estranky.cz. Když si tuhle adresu zadáte do vyhledávače, bohužel vám naskočí už jen error. Nemusíte být ale smutní. Na Megspage byste nenašli nic jiného, než co se vyskytuje na těchhle stránkách – jen v omezeném množství. Publikovala jsem tam méně vlastní tvorby (povídky, básničky) a spíše jsem se zaměřovala na hudbu a kulturní dění. To, co začalo původně jako psina, ale začalo mít úspěch. Sama jsem se tomu hrozně divila, protože jsem to absolutně nečekala. Lidé četli mé příběhy, psali mi komentáře a také e-maily. Ano, uznávám, někdy tyto jejich reakce nebyly zrovna pochvalné (například když jsem sepsula album Tokio Hotel a nebo Cinema Bizarre ), ale s tím se musí počítat. Ve virtuálním světě obzvlášť. Nějak mě to nerozhazovalo, pokud nepočítám urážky na mou osobu. To ale vždycky přišel ON, povyhrožoval kritikovi kdečím a byl klid Ano, není nad to mít osobního strážce, který dbal o vaši spokojenost

Po druhém roce blogování jsem usoudila, že to, co sděluju ve svých příbězích (které vždycky vycházely z osobní zkušenosti), na lidi působí. Rozumí tomu, soucítí se mnou a proto na můj blog chodí. To pro mě bylo vždycky obrovskou motivací a snad i proto jsem blogovala ještě 5 dalších let. Nevím, v čem je skrytý základ úspěchu mého blogování. Možná v tom, že jsem psala opravdu otevřeně. Některé čtenáře má upřímnost šokovala (v negativním slova smyslu), některé fascinovala a jiní zase říkali, že jsem blázen. Nepřikláněla jsem se k žádné variantě, nechala jsem každého, ať si udělá obrázek sám. Kamarád Jakub mi zase řekl, že mě čte rád proto, že píšu vtipně. Osobně si sice nemyslím, že bych měla smysl pro humor, ale je fakt, že si ve svých článcích (a nejen v nich) ze sebe klidně udělám srandu. Opět nechám na vás, abyste si udělali obrázek o tom, proč mě vlastně čtete

Po dvou letech jsem se tedy přesunula na jinou doménu. Ano, vítejte na www.magdahankova.cz. Moc, moc, ale opravdu moc jsem musela Míšu prosit, aby mi s tímhle přesunem pomohl. Společně jsme vybrali doménu, vymysleli adresu (jméno a přijmení v adrese byl jeho nápad – prý si mě budou lidé lépe pamatovat!) a vybrali design. Výsledek je takový, jaký je Neskromně bych řekla, že vcelku obstojný. Stanovila jsem si základní rubriky, některé jsem přidala a jiné zase ubrala. Vybrala jsem texty, které jsou mi blízké a které chci pořád ještě ukázat světu. Nebylo jich vskutku málo, protože v podstatě ke všemu, co jsem napsala, se váže nějaká vzpomínka a nebo osoba. Snad i díky tomu se s tímhle blogem budu jen těžko loučit…. Ale, nepředbíhejme!

Blog má tedy osm základních rubrik a obsahuje 354 nejrůznějších příspěvků. Dosud jej navštívilo 59 407 čtenářů a týdenní průměr se pobyhuje okolo 350 návštěvníků. To jde, ne? Tyhle stránky byly dlouhou dobu takovým mým dítkem, které jsem si snažila „vypiplat“ až k dokonalosti. Psala jsem strašně ráda, pořád jsem měla inspiraci a chuť světu vykládat o svých životních peripetiích.

Nelze nezmínit také skutečnost, že v roce 2009 blog málem „předčasně umřel“. Co se tehdy stalo? Přijdu domů ze školy, přihlašuji se do redakčního systému WordPress, abych zjistila, co je nového, ale všude jen samý error. A tak jsem napsala svému ajťákovi, co se to sakra děje. Jeho reakce byla: Ty jsi ještě nečetla sms? Odhadoval správně – nečetla Ale vzhledem k tomu, jak opatrně začínal, bylo mi jasné, že tím naznačoval nějaký průser. Sms mě na to měla připravit, abych ho pak nezabila Ale plán nevyšel. Zeptala jsem se tedy, co se děje. Reakce byla následující: No víš, aktualizoval jsem ti WordPress, jak jsi chtěla. A na chvíli jsem přemýšlel spodní částí těla a smazal ti omylem celý blog… Ano, to byla opravdu zpráva dne Nedivím se, že se pokoušel mě na ni předem připravit. Asi čekal nejrůznější reakce, ale mě zajímalo jediné: co s tím budeme dělat. Společně se nám nakonec podařilo zachránit většinu článků, i když to trvalo X dnů. Tehdy pro mě byla představa, že bych ztratila většinu článků, naprosto nemyslitelná. Chtěla jsem zkrátka blogovat dál.

Jenže, posledních pár měsíců je všechno nějak jinak Ani pořádně nedokážu říct, čím to je. Dost možná tím, že už nemám svoji múzu…? A nebo jsem dospěla k závěru, že podobné problémy, které dnes a denně řeším já, má milion dalších lidí na téhle planetě? Nebo snad nechci udělat ze svých stránek „deníček online“? (To už je pozdě, milá Magdo! ) Odpověď zatím nemám jednoznačně určenou, ale řekla bych, že je to všechno tak nějak dohromady. Zkrátka a dobře – už nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou, že je nejvyšší čas uzavřít tuhle životní kapitolu a skončit s blogováním.

Ano, vím, co mi chcete říct: je to škoda! Dokonce velká škoda. Ale myslím si, že je načase, abych konečně dospěla a neutíkala před svými problémy do světa virtuálního. Je mi jednadvacet a zdá se mi, že jsem zatím nic velkého nedokázala. Třeba mi v tom bránily právě tyhle moje věčné úniky od reality. Je čas se nadechnout, podívat se pravdě zpříma do očí (byť to někdy hodně bolí) a začít směřovat tím správným směrem. Jak jsem před pár dny zjistila, musím se naučit o svých pocitech mluvit, nejen psát. Až teď jsem si uvědomila, jak je to strašně důležité. A hlavně, když se to naučím, budu mnohem, mnohem, mnohem spokojenější Už žádný papír, už žádné smutné verše, už žádné smutné příběhy. Odteď už jen realita a schopnost mluvit s mými blízkými o tom, co mě trápí….

Uff, tenhle blog zatím nezní moc pozitivně, spíš naopak Takže abych to trochu vylepšila: Chtěla bych na tomhle místě poděkovat všem, kteří pravidelně četli mé příběhy. Děkuji i těm, kteří se tu ukázali jen na otočku a pak už se víckrát neukázali (i to se počítá! ). Moc, moc, moc děkuju Michalovi. Díky němu tohle všechno existuje. Díky za inspiraci, kterou mě zahrnoval, a taky za to, že tyhle příběhy čítával Ale abych byla objektivní, můj dík směřuje i k dalším lidem, jenž mě nějakým způsobem inspirovali. A to ať už z hlediska jejich osudu a nebo prostě díky tomu, že mě zaujali. Takže, díky vám všem!

Na závěr bych chtěla udělat udělat „výcuc“ toho best of, co má mysl v kombinaci se srdcem vyplodily. Takže, tady to je, dámy a pánové!

Kategorie: Aktuality, zajímavosti: Emo, kytarovky a New rave hýbou hudebním světem (vydáno 11.7.2009)

Kategorie: Co mě zaujalo: Velký sen se splnil: Muse přijeli do ČR a přivezli s sebou nezapomenutelnou show! (vydáno 7.7.2010)

Kategorie: IT očima běžné uživatelky: Chcete zažít týden slávy? Používejte Linux a napište o tom na root.cz! (vydáno 30.12.2009)

Kategorie: Jednou jsi dole, jednou nahoře: Život je kurva (vydáno 13.7.2008) + Království strachu (vydáno 11.7.2008)

Kategorie: Mé životní filozofie: Bloguju otevřeně poprvé (a naposled) o svém handicapu: aneb zdraví Vás Megs & její kámoška DMO (vydáno 21.7.2010)

Kategorie: Moje plky: Ahoj, jsem Magda a pracuju jako copywriter … (vydáno 13.10.2010)

Kategorie: Recenze: Coldplay poprvé vystoupili v Praze – exkluzivní recenze (vydáno 25.9.2008)

Záhlaví mých stránek praví: Každou vteřinu nám začíná nový život. Jděme mu vstříc. A to je to, co teď chci udělat – jít vstříc novým začátkům. Přidáte se taky?

P.S. Do konce roku si nechám čas na rozmyšlenou, co bude s blogem dál. Pokud si předplatím domému na další rok, budete se tu se mnou dále setkávat. A pokud na vás „vyskočí“ error, nezbyde vám nic jiného, než mě navštívit osobně

Mamka už dlouho zvažovala, že doma vyměníme okna i podlahy. Dlouho se o tom jen mluvilo, ale nakonec došlo i k činům. Po Velikonocích nastal den D. Vzhledem k tomu, že jsme věděli, že tady bude práce jak na kostele a také nepořádek nepředstavitelných rozměrů, ihned se začalo horlivě přemýšlet co se mnou. Přeci jen bych doma při podobné rekonstrukci překážela. Navíc ani já jsem si nedovela představit, jak bych doma v podobných podmínkách přežila – nemám ráda hluk, nepořádek a průvan. A vše výše zmíněné se u nás zhruba tři týdny odehrávalo. Z toho důvodu jsem byla „vyexpedována“ i s babičkou k mým tetám, mamčiným sestrám. V průběhu těch tří týdnu, co jsem byla pryč z domova, jsem stihla opravdu mnohé – obhajobu semestrální práce, odpolední vycházky s kamarádkou Verunkou a také trénink mého zlenivělého těla, když jsem takřka denně zdolávala 55 schodů

I když jsem se u tet měla jako v bavlnce, musím přiznat, že na přísloví „všude dobře, doma nejlíp“, něco je. Domů jsem se totiž moc těšila. Přijela jsem do pokoje, který jsem měla jako ze škatulky. Detaily jsem pak doladila po nákupu v Ikee a musím říct, že jsem si doma vytvořila příjemný multifunkční pokoj, v němž je radost pracovat Snad mi tenhle elán vydrží i za rok, kdy se budu učit na státnice a psát závěrečnou bakalářskou práci.

Když už jsme u té školy… Mám prázdniny, hurá! Už týden si naplno užívám volna a pomalu začínám schízovat, že nemám co na práci. Jestli totiž opravdu něco nesnáším, tak je to nuda a poklonkování od ničeho k ničemu. Sice je pořád co dělat a odpočinek taky není k zahození, ale já si užívám pravé pracovní nasazení, kdy má člověk čas akorát na stravování, dvě hodiny strávené u televize a spánek. Jeden kamarád mi pořád hrozí workoholismem, ale já bych to tak černě neviděla

Jinak, co se týče zkouškového, všichni se na mě dívají jako na blázna, když prohlásím, že už mám volno. Zřejmě si také pomyslí něco ošklivého o univerzitě, na kterou chodím (kašlu na Vás!:-) ), ovšem už nikdo nevidí, že jsem mezi zimním a letním semestrem neměla vůbec žádné volno. Už v lednu na nás vyučující začali hrnout další povinnosti, kterých neustále přibývalo, až jsem se skoro bála chodit na nové přednášky Nevěřila jsem totiž zvěstem, že letní semestr bude vskutku výživný. Byl. V průběhu tří měsíců jsem takřka neustále ležela v knihách, notebook si ode mě neodpočinul ani na sekundu a výsledné resumé je cca 50 přečtených knih a okolo 120 A4 stran (sečtu-li rozsah všech prací, které jsem za semestr napsala). Kromě toho jsem absolvovala také jednu ze zkoušek (sociální pedagogiku – moc učení, ale naštěstí se tenhle předmět pohodově učil:-) ). To vše jsem musela stihnout do dubna. Jakmile se naskytla volná chvilka, věnovala jsem se ještě copywritingu (jen pro ty nejhodnější zaměstnavatele) a také doučování angličtiny. Občas je potřeba studijní shon vykompenzovat nějakou tou zálibou – v mém případě je to mé zaměstnání a brigáda

V květnu mě pak čekalo nejhorší – poslední zkouška z metodologie. Musím otevřeně přiznat, že z tohoto předmětu jsem měla (a stále mám) dost velký respekt. Není totiž vůbec žádná sranda vymyslet validní dotazník a už vůbec realizovat výzkum, který by nebyl ovlivňován subjektivními pocity ze strany výzkumníka. Kromě toho věci, které se v tomhle předmětu učí, si člověk nevycucá z prstu. V praxi se s nimi totiž zas tak nesetkáváme. Většinu okruhů jsem si tedy musela nastudovat z odborných zdrojů. Nebylo toho zrovna málo. Možná je to tím, že jsem se skutečně učila poctivě všech 9 okruhů. Ale věřím, že se mi má studijní poctivost (snad) někdy vrátí I když se mi o této zkoušce zdálo týden dopředu a měla jsem z ní šílený strach, nakonec všechno dobře dopadlo a můžu se radovat z uzavřeného druháku. Navíc mě potěšil také fakt, že mi paní zkoušející pochválila projekt výzkumu – konečně někdo ocenil mou dřinu. No jo, mé spisovatelské ego vzrostlo do nekonečných výšin, když mi bylo řečeno, že bych se hodila na žurnalistiku Všechen ten stres a napětí se přeci jen nakonec vyplatily.

A když už jsme u školy… Ve čtvrtek jsem měla svou první konzultaci k bakalářské práci. Musím říci, že jsem si nemohla vybrat sympatičtější vedoucí. Prozatím jsme se na všem dokonale shodly, tudíž doufám, že nám tenhle entusiasmus vydrží nejlépe až do samotných státnic. Ale já jsem si slíbila, že budu poctivá studentka, která bude psát bakalářku průběžně, tudíž se vyhnu zbytečným stresům. Snad mi tohle nadšení vydrží

Třetí ročník Benefice bez bariér je za dvěřmi. Letos jsme akci pojali v trochu více tradičním kulurnějším duchu. Hlavním hostem večera je totiž HRADIŠŤAN a návštěvníci se mohou těšit také na vystoupení smíšeného pěveckého sboru Cantare. Akce vypukne 26.června 2011 ve slavičínské Sokolovně, takže pokud nemáte poslední neděli tohoto měsíce co na práci, určitě dorazte

Léto je v plném proudu, tudíž se nabízí otázka, který hudební festival letos navštívím…? Zvažovala jsem jich hned několik. Konkrétně Bažant Pohodu, Rock For People a Grape Festival. Vítězem je však někdo naprosto jiný. Zvážila jsem totiž všechna pro a proti a rozhodla jsem se, že tentokrát nebudu za hudbou cestovat nikam daleko. Přejedu jen pár kopců. Objektem mého zájmu je totiž letos vizovické Trnkobraní. Program vypadá docela lákavě a není špatné si poslechnout také české interprety. Pak Vám své dojmy popíšu v exkluzivním příspěvku

A na závěr mi dovolte několik kulturních tipů! V poslední době se mi nechtělo příliš objevovat nové kapely, ale přece jen jsem něco nového objevila. Jde o kapelu Two Door Cinema Club. Její styl je těžko definovatelný, ale uslyšíte zde vliv indie, rocku i post-punk revival. A hlavně originalitu. Vřele doporučuji debut Tourist History. Coldplay před pár dny vypustili do světa ochutnávku z připravovaného alba. O Every Teardrop Is A Waterfall jsem slyšela ledacos (např. „vykradli Lady Gagu a stejně se jí nevyrovnali“), ale mně se singl docela líbí. Nechme se tedy překvapit další řadovkou a hodnocení ponechme až posléze

Momentálně také ujíždím na soundtracku k melodramatu Country Strong, kde sehrála hlavní roli Gwyneth Paltrow (manželka Chrise Martina z Coldplay). Tento film velice doporučuji, mě osobně skutečně oslovil. A písně jako titulní Country Strong či Coming Home stojí za poslech. Další hudební tip se týká kapely Charlie Straight. Jak jste možná někteří zaznamenali, kapela okolo Alberta Černého, složila několik písní k seriálu ČT 1, který se jmenuje 4Teens. Dominantou je především ústřední School Beauty Queen, k níž kluci natočili klip v New Yorku. A na závěr nemohu nezmínit nové album Čechomoru s názvem Místečko. Stejnojmennou ústřední píseň jste mohli slyšet například na živém přenosu Česko Slovenské SuperStar či na vystoupení v rámci zlínského Filmového festivalu. Doporučuji!

To je ode mě pro dnešek vše. Doufám, že jste si příjemně početli a já pevně doufám (a raději už nepřísáhám ), že se pokusím polepšit! Krásný červen všem!

Co je tedy nového? Já vám ani nevím. Můj den je totiž obvykle složen z toho, že buď píšu a nebo…píšu. Ovšem není psaní jako psaní. Do školy píšu jen a pouze odborné věci, zatímco coby copywriter hned píšu o tričkách a hned zase o letenkách. Kdo by to byl řekl, že budu psaní jednou tak přesycená, že ani nebudu mít chuť blogovat. A můžu uklidnit i naši paní češtinářku – opravdu nepotřebuju mít vystudovaný český jazyk na Masarykově univerzitě, abych se mohla živit psaní. Stačí mi i sociální pedagogika na UTB

Už vím, co je nového! Je mi jednadvacet. No jo, jsem stará fazola! Moudřejší si nepřipadám, ale třeba to jednou přijde Velice mile mě překvapilo, kolik lidí si ten den vzpomnělo. Dost možná za to můžu poděkovat Fejsbůku, protože ten na podobné události rozhodně nezapomíná – alespoň k něčemu je dobrý!

Zjišťuju taky, že nemám moc dobrý odhad na lidi. Někteří se zdají fajn a vyklubou se z nich zakomplexovaní podrazáci, kteří Vám lezou do zadku tak dlouho, dokud děláte tak, jak oni pískají. Ovšem v okamžiku, kdy začnete být asertivní (= nenecháte ze sebe už dělat blbce), všechno je najednou jinak. Dočkáte se urážek a nevděku. No, to jsem to tedy dopracovala. Ale abych nebyla jen pesimistická. Jsou také lidi, kteří se mi zdají být fajn a oni opravdu jsou fajn. To jediné mě uklidňuje a dává mi naději, že i v dnešní uspěchá době, kdy se každý snaží co nejvíc myslet na sebe, existují upřímní a čestní lidé.

Jaro je tady! A nebo spíš léto? Ať tak či onak, nastává ten správný okamžik rozmyslet si, na jaký festival vyrazit. Nabídka je opravdu lákavá. Vybírám mezi Pohodou, Grape Festivalem a Rock For People. První zmíněný festival je, byť jsem na něm byla zatím jen jednou (v roce 2009), srdcovkou. I když jsem tam byla v roce, kdy se tam stala ona smutná událost, mě to neodradilo. A víte proč? Protože tenhle festival má srdce a úžasnou atmosféru, kterou jsem zatím na žádném jiném festivale nezažila. Ano, na Pohodě asi nikdy neuslyším kapely typu Muse, ale tomuhle festivalu dám přednost už kvůli lidskosti pořadatelů.

Rock For People také velice láká svým line-upem (MCR, Paramore, Kryštof, Charlie Straight…), ale je tu jeden zásadní problém. Po loňské zkušenosti mám tak trochu blok. Prostě mám dodnes negativní pocit z přístupu organizátorů k vozíčkářům. Tehdy jsem prohlásila, že mě na tenhle fest už nikdo nedostane. Uvidíme, zda někdo či něco dokáže tohle mé přesvědčení zlomit, ale vypadá to, že ne. A do třetice, Grape Festival. Tam mě lákají vlastně jen dvě kapely – britští Hurts a naši čeští NiceLand. Uvidíme tedy, co si nakonec vyberu.

Co dodat závěrem? Zatímco okolí začíná smýšlet nějak negativně, já jsem absolutně v klidu. Říkám si, že když nejde o život, nejde o nic. Berte to taky tak, vězte, že Vám bude hej!

PS: na tomto místě svatosvatě přísahám, že se od května polepším s přidáváním článků. Krásné Velikonoce všem!

„Takhle vypadá turecká tragédie“ hlásala shodně snad všechna média v republice 8. února 2011 od ranních hodin. Předešlý večer se totiž na obrazovce poprvé ukazala Šeherezáda Evliyangluová. Tímto okamžikem nám bylo nastíněno, jak asi vypadá turecký seriál – slzy, dramatické pohledy, roztřesená kamera, typická turecká hudba a úcta k bližnímu, která v českých seriálech moc nefrčí. Není tedy divu, že „tohle“ muselo vyvolat bouřlivé diskuze. A také se stalo. Od toho dne jsou totiž diváci rozděleni na dva tábory, přičemž gró zde samozřejmě sehrává ženská populace. Ženy, dívky i paní už několik týdnů milují nepřístupného Onura, zatímco pro mužské plemeno je jméno Šeherezáda synonymem pro sprosté slovo.

Nevole však pokračovala dál. Brzy tedy na sociální síti Facebook vznikla antiskupina, jejímž cílem bylo bojkotovat právě tento seriál. Mládež horlivě vyřvávala, že chce kvalitní seriály a v éteru se nepřetržitě hovořilo o tom, jak musí být lidé, kteří tento seriál sledují, přinejmenším mentálně retardovaní. Uživatelé ČSFD si své hlasování také užívají. S chutí totiž dávají do kolonky hodnocení „odpad“ a jako bonus přidají nějaký ten více či méně urážející komentář. Nechybí samozřejmě ani rasistické narážky v diskuzích a argumenty podivného charakteru. Jaké tedy bylo vyústění? Řekla bych, že docela očekávané – Tisíc a jedna noc nesplnila očekávání, a tak byla přesunuta do podvečerních hodin. Místo tohoto se do hlavního času zařadily seriály jako Comeback, Kriminálka New York či Česko Slovenská SuperStar. Zdá se Vám tohle jako adekvátní náhrada?

Nyní bych ráda vyjádřila svůj subjektivní názor. O seriálu Tisíc a jedna noc jsem poprvé slyšela někdy před třemi měsíci. Tehdy jsem se chtěla na Markíze dívat na Ledové ostří 2. Takový program byl aspoň avízován v novinách. Jenže když jsem přešla na kanál 61, poskakoval tam jakýsi čtyřicátník s velkýma modrýma očima a výrazným nosem. Jeho herecké snažení bylo podtrženo dramatickou hudbou, která mě na první poslech příliš neoslovila. Možná i proto, že jsem zkrátka chtěla vidět film o krasobruslení a nikoliv jakýsi romantický cajdák z Istambulu. Otráveně jsem tedy přepla na Novu a nudila se u jakési kriminálky.

Když jsem se o pár dnů později dozvěděla, že tento seriál poběží i u nás, byla jsem si jistá tím, že jej sledovat nebudu. Nemám na to přeci čas ani chuť. Nicméně, když jsem v médiích četla katastrofální reakce na pilotní díl, řekla jsem si, že se ze zvědavosti také na jeden díl podívám. V dětství jsem sledovala hned několik telenovel a i když by se to od člověka v mém věku asi příliš nečekalo, proti telenovelám nic nemám. S napětím jsem tedy na druhý den večer zasedla k televizi. Úvodní znělku jsem přežila, ale zvláště mě nezaujala. Šeherezáda-Onur-Kaan-prachy za sex-vykání mezi rodinnými příslušníky-dramatická gestikulace-tragická kamera-minimum dialogů. Toť má základní orientace v problematice. Za dalších deset minut už jsem měla poměrně jasno v tom kdo, kdy, kde, s kým a proč. Jde zhruba o tohle: Vdova Šeherezáda vychovává syna, který trpí leukémií a na jeho léčbu potřebuje získat 150 000 dolarů. Jenže ty jaksi nemá, protože rodiče už nežijí a s rodiči z manželovy strany se nestýká. Nakonec se však rozhodně požádat tchána Burhana o půjčku. Ten ji ale vypoklonkuje, a tak žena odchází s nepořízenou. Poslední nadějí je půjčka v práci. Šéfové Onur a Kerem jí ale nevyhoví. Onura ale napadně něco lepšího – co takhle společná noc za úplatu? Mladé paní nezbývá, než souhlasit. A od tohoto ústředního motivu se vlastně odvíjí celý seriál. Nic nového pod sluncem. Tématika se podobá všem ostatním telenovelám – vždycky tu byla, je a bude nějaká sociální nerovnost, intriky, nenávist, láska, rozchody, svatby či usmíření. Co jiného by se dalo od telenovely čekat? Co na Tisíc a jedna noc každého šokuje? Vždyť to samé ve světle modrém jsme už viděli na třicet způsobů, jen s tím rozdílem, že se tyto příběhy obvykle odehrávají v Latinské Americe.

Problém ale podle mě bude v samotném pojetí telenovely. Když se řekne Turecko, většina z nás se neuctivě ušklíbne a představí si zahalené ženy, pruderní muže a nebo naprostou chudobu. Ve skutečnosti je to ale tak trochu jinak, což ukazuje i tenhle seriál. Zdejší zvyky jsou totiž jiné. Manželé si v našich luzích a hájích mezi sebou nevykají, natož aby si líbali ruce. Taky poslušnost není zas tak obvyklá.

Ovšem největší slabinou seriálu jsou jednoznačně dramatické pohledy a minimum dialogů. Samotný seriál má oficiálně prý okolo 60 minut, ale Nova si seriál asi ukončuje, jak se jí zlíbí Aspoň podle nelogických konců a střihů to tak vypadá. U nás má tedy seriál okolo 40 minut a ve „výživném“ dílu můžeme slyšet mnohdy pouze okolo 20 vět. U podobného dílu jsem trpěla i já a měla jsem chuť televizi vypnout a už ji nikdy nezapnout Seriál zkrátka disponuje několika zásadními chybami, a to zejména: špatné dialogy, příliš mnoho hluchých míst a zoufalá kamera. Herci sami o sobě jsou průměrní, už jsem ale viděla i horší Šeherezáda je celkem hezká holka a na Kerema se dá taky podívat. O předvídatelném konci snad nemusím příliš dlouze hovořit. Ale jak říkám, takhle to bylo i v případě Milágros, Kassandry, Esmeraldy, Aurory, Jueliny, Maríy a nevím koho ještě

Aby pohádka byla ještě pohádkovější, ústřední dvojice, tedy Bergüzar Korel a Halit Ergenc, jsou párem i ve skutečnosti. Halit byl sice v době, kdy si začal s Bergüzar, už ženatý s jinou herečkou, ale nakonec se s ní po ročním manželství rozvedl. A to dost divoce, protože v době, kdy randil s Korelovou zvládl také přivést svou manželku do jiného stavu (proutník!). Když však kápl božskou, že propadl o třináct let mladší Bergüzar, zhrzená manželka šla na potrat a na adresu svého bývalého uvedla několik nepříjemných prohlášení. Bodejť by ne, když viděla, že se její milovaný krátce po rozchodu s ní oženil a počal se svou milovanou syna Aliho. Podle oficiálních zpráv se ale Ergenc konečně zklidnil a vede se svou manželkou zpořádaný život….

Víte, na začátku jsem si říkala, že se rozhodně nebudu na Tisíc a jedna noc dívat. Ne, v žádném případě, musela bych se stydět – říkávala jsem si. Jenže pak jsem zjistila, že se mi u tohohle seriálu dobře relaxuje. V poslední době totiž nedělám nic jiného, než že buď vypracovávám semestrální práce do školy a nebo pracuju. Postupně se z toho stane stereotyp a hodinová přestávka přijde vhod. A tak osudy Šeherezády, Onura, Kerema a Bennu sleduju tak nějak pravidelně. Ano, příčí se mi to a stydím se, protože seriál opravdu není zrovna kvalitně zpracovaný, ale na odpočinek je suprový. Člověk se zasměje, zaběduje si a někdy dokonce i zasní. Ideální relax!

Sice si nedokážu představit, že bych v Turecku žila a už vůbec, že bych měla doma výbušného chlapa jako je Onur, ale i přes chyby, které seriál má, se na něj docela ráda dívám. Říkám tomu „výplach mozku“ Také se nedivím ostatním ženám, že se na tuto soap operu rády podívají. Vidí tam každodenní starosti, problémy chudých i bohatých. Zkrátka to, co v životě sužuje snad každou lidskou bytost. Plus, vidí tady ještě to, co doma nemají a nebo co v českých nebo amerických seriálech vidíme jen ojediněle – vzájemnou lásku, úctu a jakousi opatrnost k těmto citům. Je to ideál, který by měl mezi parnery být, ale obvykle je bohužel spíš výjimkou. Co vídáváme a známe my? Neshody, znásilnění, urážky a neschopnost brát lásku jako vzácnost. Bereme ji totiž spíše jako samozřejmost. Každá ženská ráda sní a tehle seriál jí to umožňuje, a proto je podle mě tak oblíbený. Někdy má dokonce i zajímavé momenty – třeba scéna, kdy jede Onur na koni temným lesem a hraje přitom skladba Sarabande od skladatele Handela.

A co bych vzkázala mládeži, která při čtení tohoto článku dost možná zvrací a myslí si, že jsem tupka neschopná trávit smysluplně volný čas? Každý má právo se dívat na co chce. Já osobně nepovažuji seriál Comeback za vrchol originality. Spíše naopak. V mých očích je tento seriál nezajímavý. Ale nemám ráda podobný humor ani žánr, takže je to pochopitelné. Věřím ale, že se najdou i takoví, kteří jej od osmé hodiny večerní sledují. A neurážím je za to, ani nepíšu petice. Upřímně, také bych si dokázala představit kvalitnější večerní program, než se dívat na Ozzáka nebo na Cesty domů. Třeba kvalitní drama typu A moment To Remember bych uvítala. Ale vsadím se, že se toho nedočkám. Nova jednak nemá na kvalitní program čuch a za druhé by se opět našli rejpalové, kteří by nebyli spokojení. Ale tentokrát dosáhli svého. Nicméně si neodpustím poznámku: dnes má většina domácností DIGI a nebo DVD, tak proč Vás Tisíc a jedna noc tolik pobuřuje? Dívejte se na to, co je ve vašich očích inteligentní a plnohodnotné. Každý přece máme volbu! Ale souhlasím, že Tisíc a jedna noc v hlavním vysílacím čase byl VELKÝ krok vedle…

Nej koncert české kapely: Charlie Straight (Golem, říjen 2010), NiceLand (Benefice bez bariér, červen 2010)

Nej divadelní představení: Orgasmus bez předsudků – Divadlo SemTamFor

Nej operní představení: Ensemble Opera Diversa: Labské horrorroperry aneb Tajemné kosti a jiné pardubické přízraky

Nej koncert zahraniční kapely: Muse (Rock For People, červenec 2010)

Nejoblíbenější deska českého interpreta v roce 2010: She´s A Good Swimmer (Charlie Straight), Dotyk (Aneta Langerová), Tomáš Klus (Hlavní uzávěr splínu), NiceLand (God Has Her Ways)

Překvapení roku: Muse na festivalu Rock For People

Nej seriál roku (zahraniční): Doktor House

Nej seriál roku (český): Dokonalý svět

Nej blázni roku: NightWork a jejich tepláky

Nejoblíbenější herečky roku: Natalia Portman, Keira Knightley

Nej píseň roku: Your House od Charlie Straight, cokoliv od Hurts

Nejoblíbenější (alkoholický) drink roku: Moc nepiju, ale když už, tak Pina Coladu

Nejvíc sexy frontmani roku: (myslete si co chcete:): Albert Černý, Matt Bellamy

Nejvtipnější hlášky roku: většina v seriálu Doktor House

Zajímavé filmy roku: The Social Network, Black Swan

Zklamání roku: Eclipse

Oblíbené knihy roku: Twilight sága

Idol roku: těch bylo Tak třeba… Vojta Dyk!

Bojovník roku: Anna K

Objev roku: Hurts

Splněný sen roku: koncert Muse, adaptace ve škole

Největší zlo roku: Facebook!

Nej soundtrack, který jsem si v roce 2010 často pouštěla: Moulin Rouge

Největší pád roku: Iveta Bartošová

Nej pořad roku: Česko Slovensko má talent

Nej závislosti: NB, Milka, psaní a vše s ním spojené a hudba

Nej setkání roku: S kapelou NiceLand, s Gužu a Verčou na RFP a s holkama v Jánkách

Největší nervy roku: zkouškové! Everytime!

Nej jízda roku: ta první na mém električáku!

Nej komedie roku: Sexy 40, (K)lamač srdcí

Nejoblíbenější video roku: Stay od Hurts

Největší utrpení roku: když slyším něco od Rytmuse

Moderátor roku: Martin Rausch a Jakub Prachař

Nejoblíbenější systém roku: Ubuntu, i když jsem s ním chtěla skoncovat

Nejčastější (má) hláška roku: No to mě poser!

Nejoblíbenější jazyk roku: čeština, angličtina

Nezapomenutelné dny roku: 5.6.2010 + 5.7.2010 (v dobrém i špatném slova smyslu)

Nej browser roku: Google

Nejnudnější sociální síť roku: Twitter

Comeback roku: Take That

Nejvíc rozporuplná osobnost roku: Lady Gaga

Vypadá to, že se rok od roku snižuje kapacita mé paměti, takže tentokrát nebudu sumírovat rok 2010 po měsících, ale spíš se bude jednat o útržky a vzpomínky, které mi vytanou postupně na mysli.

Copywriting představuje mou důležitou životní etapu roku 2010. Někdy v květnu jsem se totiž rozhodla, že si na sebe začnu tak trochu vydělávat samostatně. Vzhledem k tomu, že nejsem manuálně zručná ani kdybych se rozkrájela, musela jsem vsadit na „relativní jistotu“ – tedy na psaní. Nejprve jsem pochybovala o tom, zda jsem dostatečně dobrá, abych mohla po lidech požadovat za své články peníze, ale nakonec jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám. A tak se stalo to, že se už 8 měsíců aktivně věnuji psaní na zakázku. Zpočátku jsem brala i jednorázové práce, ale v současné době už píši pouze pro určitý okruh lidí. V první řadě se jedná o cestovní portál, dále pak o e-shopy s hračkami a spodním prádlem a v neposlední řadě svými články přispívám i na portál o bydlení a na stránky, které prezentují produkty ze skla. Produkty velmi kvalitní, musím říct

Co mi copywriting přinesl? Jednoznačně zkušenosti, které se vždycky hodí. Nejen, že se člověk dozví nové věci, ale také si rozšíří obzory, co se týče psaní a v neposlední řadě se naučí plnit povinnosti přesně a včas. Copywriting je někdy tvrdou školou, protože je chvílemi těžké psát o věcech, které Vám nejsou zas tak blízké, ovšem já osobně tvrdím, že všechno je to pouze otázka cviku. Zatímco dříve jsem nad popisky ke spodnímu prádlu všeho druhu seděla třeba deset minut, dnes už mi to jde pořádně od ruky Další výhoda copywritingu spočívá v tom, že pokud děláte svou práci pořádně, přijdete si na pěkné peníze. Výše příjmu samozřejmě závisí na tom, kolik práce si na svá bedra vezmete, ale vzhledem k tomu, že jsem spíš maximalista, než minimalista, těším se z penízek, které jsem si vydělala vlastním úsilím, opravdu na 100%.

Díky copywritingu jsem také poznala nové lidi, což mě také těší. Tahle práce mě zatím naprosto naplňuje a doufám, že mi to vydrží aspoň do doby, než udělám státnice… Tedy, pokud je udělám, že

Kromě copywritingu jsem také začala doučovat angličtinu. Je to další velmi cenná zkušenost, které si skutečně vážím. Neříkám, že je vždycky jednoduché učit druhé, zvláště, když ne vždycky jde proces edukace dle Vašich představ, na druhou stranu se mi však tenhle jazyk dostává pod kůži víc a víc. Mám šanci neustále oprašovat to, co už je skoro vytěsněné z mé paměti a v neposlední řadě mám také motivaci se dále sebevzdělávat a rozšiřovat si obzory, co se angličtiny týče. Tenhle jazyk je gramaticky velmi bohatý, takže je stále co objevovat.

Škola je, jak jste si již všichni určitě všimli, důležitou součástí mého života. Makám, mnohdy se překonávám, ale zatím mému úsilí odpovídají i výsledky. Snažím se nejen kvůli sobě, ale taky kvůli mamce, která má ty nervy a odsedí všechny přednášky se mnou ve škole. Někdy je to pekelná nuda, takže myslím, že si zaslouží, abych jí příští rok domů přinesla titul, co myslíte?:-)

Splnil se mi velký sen. Muse dorazili do České republiky. To bylo slávy! (a tak trochu i slz, ale psst, je to tajné!). Někomu může má euforie připadat trapná, ale pro mě to bylo neuvěřitelné. Každý z nás má velké sny. Já je mám taky. A z kulturní sféry to bylo právě vidět a slyšet Muse naživo. A ono se to splnilo. První reakce zněla nějak takto: „No, to mě poser!“ Okamžitě jsem žhavila dráty bratrovi, který byl na fotbale, abych mu tu velkou novinu oznámila. Byl rád, jak by ne, když jsem ho muzikou od Muse očkovala skoro tři roky Ovšem problém byl ten, že kapela hrála na festivalu Rock For People v Hradci Králové a ještě k tomu v době, kdy prodělal operaci kolene. On tedy tomu velkému okamžiku nemohl být přítomen, ale já jsem si to nemohla nechat ujít. O tom, jaké to bylo, se můžete dočíst zde. Každopádně mohu prohlásit, že se jednalo o jeden z nejsilnějších zážitků roku.

Vzhledem k tomu, že jsem někdy až přespříliš aktivní, stalo se, že jsem se organizace Benefice bez bariér 2010 ujala já s kamarádkou Zuzkou, které tímto chci ještě jednou vyjádřit dík za pomoc. Ačkoliv přípravy Benefičáku byly ve znamení obrovských nervů, vše se nakonec zvládlo. Headlinerem akce se stala kapela NiceLand, moc milí týpci, a akce vynesla zhruba 30 000 Kč pro sdružení handicapovaných jedinců.

Zamilovala jsem se… do kapely Charlie Straight Určitě jste o téhle bandě mladých a talentovaných kluků z Třince už slyšeli. V květnu jsem si pořídila jejich debut She´s A Good Swimmer a naprosto mě okouzlil. Skvělé písničky, originalita, styl a famózní angličtina. V říjnu jsem navíc navštívila jejich koncert v Golemu, který byl naprosto perfektní. Charlíci mají velkou budoucnost, jsou mými horkými favority na naší scéně. Kluci, moc Vám držím palce!

V dubnu mi bylo dvacet. Už jsem stará „hráza“ Kdybych žila před dvaceti lety, už by se na mě dívali skrze prsty, protože nejen, že nemám přítele, ale nemám ani dítě. V dnešní době to však není nic neobvyklého. Naopak, byla bych divná, kdybych v náruči chovala miminko (Sofinku, na kterou se mamka už těší )!. Narozeniny jsem slavila až společně s mamkou v srpnu, která měla půlkulatiny. Sešli jsme se v rodinném kruhu, ale i tak nás bylo hodně, jsme zkrátka rozvětvená rodina.

Nevím, co mě to napadlo, ale v březnu jsem se stala členkou Správní rady Občanského sdružení UnArt Slavičín. Mě to vlastně nenapadlo, oni mě navrhli a já na to po krátkém rozmýšlení kývla. Ptáte se proč? Zřejmě proto, že jsem předchozí SR často kritizovala, a tak jsem si řekla, že by nebylo špatné vyzkoušet si na vlastní kůži, jaké to je být „ve funkci“. Není to sranda, zvlášť, když máte v opozici tři chlapy. Ale znova musím říct, že je to dobrá zkušenost, která se může hodit.

V roce 2010 jsem potkala mnoho nových lidí. Někteří z nich se stali mými přáteli, jiní zase ne. Našla jsem věrné kamarády, ale také jsem narazila na ty, kteří mě zklamali. Nedělám si iluze, že bych já nikoho nezklamala nebo nezranila, ale stalo se a jediné, co s tím teď můžu dělat, je pouze litovat a nebo se stydět za něco, nač nejsem zrovna pyšná. Ovšem zastávám heslo I can´t be perfect, but it´s me!

V některých směrech jsem snad dospěla a nebo přinejmenším prozřela. Nedokážu uplně posoudit, jestli je to vždy prospěšné, ale vím, že člověk se musí dívat pravdě do očí, i když není zrovna atraktivní. A kdy jindy bych to měla učinit, než ve dvaceti, kdy mi teprve pořádně začíná život? Vím, že i když nejsem dokonalá a už vůbec ne bez chyb, mám okolo sebe stále ty, kteří mě mají rádi. Skutečný přítel není ten, kdo Vás má rád proto, jací jste, ale přesto jací jste. Takže bych dnes chtěla poděkovat těm nejvěrnějším: Kačence, Richardovi, Verunce, Míši, Šárce a Sáji. Mám Vás ráda! :-*

Jsem pojízdná, rozumějte, mám elektrický vozík. Jsem jeho majitelkou, tuším, od května a musím říct, že je fajn si vyjet s přáteli a nemuset po nich žádat, aby Vás tlačili do kopců a nevím, kam ještě. Občas je to adrenalin a nedivím se, že se někteří obávají, že je přejedu Ale já jezdím zásadně opatrně!

Ovšem, jak jsem už zmínila na začátku tohoto příspěvku, tento rok nebyl jen veselý. Bohužel přinesl i mnoho bolesti a nenahraditelných lidských ztrát. V relativně krátké době totiž odešli dva milovaní lidé, kteří mi tady moc chybí. Ačkoliv už nejsou fyzicky přítomni, vždycky zůstanou v mém srdci, protože neznám ušlechtilejší a více milující lidi, než byli oni dva. Můj život bez Vás už nebude stejný, ale já si Vás vždycky uchovám v krásných vzpomínkách a hlavně v mém srdci. Mám Vás ráda a vím, že jsem Vám to neříkala dost často. Ale věřím, že se na mě z nebíčka díváte a cítíte to!

Co bych to byla za blogerku, kdybych nevzpomněla i svůj blog? Chodilo Vás sem opravdu hodně. Do dnešního dne na stránky zavítalo 12 439 čtenářů, což je neuvěřitelná cifra. O to méně uvěřitelná je proto, že vím, že jsem se blogu nevěnovala tak, jak bych chtěla. Povinnosti se na mě valí celý rok a někdy zkrátka na psaní nezbývá sil. Doufám ale, že se následující rok polepším a budu Vám přinášet mnohem aktuálnější informace. Touto cestou chci poděkovat všem, kteří pravidelně čtou mé články, stejně jako těm, kteří sem zavítají čirou náhodou Díky za komentáře, které jste mi pod články za celý rok nechali a podporovali mě v psaní. Ještě jednou DÍKY!

Co říct závěrem? Rok 2010 byl přinejmenším rozporuplný. Přinesl mnoho krásného a nezapomenutelného, ale také smutného a hořkého. Ale takový je život a nám nezbývá, než se s tím smířit. Nechci teď říct, zda byl pro mě rok 2010 dobrý a nebo špatný, ale vím, že ztráta dvou milovaných lidí je pro mě mnohem horší, než několik úspěchů, kterých jsem dosáhla v osobních či studijním životem. Možná se na věc dívám špatnou optikou, ale momentálně to tak cítím. Nechci ale tvrdit, že si nevážím všeho krásného, co mě potkalo. Jen chci říct, že bych si úspěch vychutnala mnohem víc, kdyby jej se mnou prožili lidé, které už po svém boku nemám…

Ale už dost sentimentu. Na úplný závěr dnešního příspěvku Vám všem přeji krásné Vánoce, klidné prožití posledních dnů roku a hlavně úspěšné vkročení do roku 2011. Věřím, že se v novém roce opět budeme společně potkávat při čtení příspěvků. Doménu mám zaplacenou na další rok, takže tomu nic nebrání!

Krásné Vánoce Vám všem

přeje

Magda