Zápisky o (ne)obyčejném životě

Film: Mamma Mia! (USA)

Režie: Phyllida Lloyd

Žánr: Komedie/Muzikál/Ro­mantický

Hrají: Meryl Streep, Colin Firth, Amanda Seyfried, Pierce Brosnan, Julie Walters, Stellan Skarsgård, Christine Baranski, Dominic Cooper ad.

Hodnocení: *** + ¾*

Hned na úvod obligátní otázka – máte rádi skladby kapely ABBA? Pokud ano, pak je tenhle příběh určený přímo pro vás! A chcete vědět, jak se se zpěvem vypořádaly hvězdy jako Meryl Streep či Pierce Brosnan? Vzhůru na řecký ostrov Kalokairi, Mamma Mia! začíná.

Mladičká Sophie (krásná a velmi hudebně nadaná Amanda Seyfried) žije v poklidu se svojí matkou Donnou na řeckém ostrově Kalokairi, kde spolu vedou malý hotýlek. Jenže tenhle idylický vztah bude záhy narušen, Sophie se totiž za dva dny vdává a přála by si, aby ji k oltáři odvedl otec. Jenže matka se tomuto téma zuby nehty vyhýbá, a tak Sophii nezbývá nic jiného, než se začíst do matčina deníku, kde se dívka dočte, že se její matka v „inkriminovanou“ dobu jejího početí spustila hned se třemi muži – obchodníkem Samem (Pierce Brosnan), bankéřem Harrym (Colin Firth) a dobrodruhem Billem (Stellan Skarsgård). Sophie se však svízelnou situaci vyřeší po svém – pošle všem třem potencionálním otcům matčiným jménem pozvánku na svou svatbu.

Co se stane, až všichni tři „otcové“ dorazí na ostrov? A jak na to zareaguje Donna? A kdo nakonec uzavře sňatek? Matka nebo dcera? A co když si Donna není ani trochu jistá, kdo  je vlastně biologickým otcem její dcery?

Celý film je doprovázen skladbami kapely ABBA, písně vlastně tvoří celou dějovou linku snímku, mluveného slova je v Mamma Mia! minimálně. To však vůbec nevadí, písničky dokreslují celou atmosféru filmu. Zazní zde všechny zásadní hity jako Money, Money, Money, Mamma Mia či Dancing Queen. Velký obdiv patří i hercům, kteří se se zpěvem popasovali opravdu hrdinky (leč bylo znát,.že Pierce Brosnan se zpěvem opravdu bojoval, ale nakonec z tohoto boje vzešel jako vítěz!). Velmi mile jsem byla překvapena velkým hudebním talentem Amandy Seyfried a Meryl Streep. Výborně to ladilo i trojici Julie Walter – Christine Baranski  – Meryl Streep.

Mamma Mia! je příjemný oddechový film, při kterém si bude neustále poklepávat nohou do rytmu. Všem milovníkům romantických muzikálů Mamma Mia! vřele doporučuju, určitě to stojí za to.

Zpěvák: Beck (USA)

Název desky: Modern Guilt

Forma nosiče: CD

Vydavatelství: CDIRECT

Počet písní: 10

Total time: 33:38

Hodnocení: ****+1/2*

Nej skladby na albu: Orphans, Chemtrails, Volcano, Modern Guilt

Modern Guilt je Beckův osmý studiový počin a je vidět, že i tentokrát se muzikant s novou deskou dostatečně vyhrál. S albem Beckovi vypomohl Danger Mouse a ve dvou písních hostuje americká písničkářka Cat Power.

Atmosféra desky je snivá (především ve vynikající Chemtrails a závěrečné Volcano), multiinstrumen­tální, přesto však je na ní jasný Beckův rukopis, v tomhle zpěvák snad nikdy nezklame. Pořád je to on a jeho typické popěvky, které mají sílu (viz. Modern Guilt).

Po hlasové stránce nelze Beckovi vůbec nic vytknout, jeho projev je jistý, svým způsobem americky svérázný, nicméně přesto ve vás zpěvák vyvolává neochvějný pocit totálního nadhledu. Na tomto albu je vynikající jedna věc: Beck se nebojí experimentu (např. v Youthless či Replica), čímž se dokonale vyhne muzikantskému stereotypu. Je obdivuhodné, že i po tolika letech má hlavu plnou nápadů a dokáže posluchači předložit dobrou, plnohodnotnou desku, která vás chytne hned na první poslech. Ba co víc, na Beckovy desky nemusíte až tak dlouho čekat, vydává CD poměrně pravidelně.

Jak už jsem se zmínila v úvodu, na Modern Guilt hostuje Cat Power a nutno dodat, že tahle spolupráce přinesla jen samé nadprůměrné výsledky. Vynikající je skladba Walls, kde lze mj. slyšet i dechové party, které jsou opravdu působivé. Ještě je třeba podotknout, že z alba dýchá i jakási „beatlesácká“ atmosféra (viz. úvodní Orphans – další singl, kde hostuje Cat Power -, či naopak trošku „agresivnější“ Soul Of A Man), kterou muzikant pojal po svém a výsledek určitě stojí za to, neboť Beck vložil do skladeb vše, co skutečně potřebují, čímž se jednoznačně oprostil od nechutného napodobování, z kterého kape patos! (díkybohu za to!)

Na závěr nezbývá, než prohlásit, že Beck spojil veškeré své muzikantské schopnosti, kterými beze sporu disponuje, a nahrál desku, která je originální, působivá a skvěle se poslouchá. Možná jen mohla být o kapku delší, tak snad příště

Malá úvaha na úvod…

Otvírám svůj ICQ účet a s napětím čekám. Má „závislost“ dosáhla vrcholu. V mžiku je moje nedočkavost zcela ukojena. Dívám se na všechny ty kontakty a přemýšlím, jaký osud asi každého z nich potká. Jaký život žijí? A kdo vlastně jsou? Vždyť o nich vlastně vůbec nic nevím – veškerá jejich identita je utvořena z devíti číslic. To, myslím, o člověku vypoví hodně málo. Jistě, někteří na sebe prozradí i něco víc, od toho jsou ve vizitce kategorie jako „Koníčky“, „Osobní údaje“ atd. Ale přesto – stačí to? Podle mě ani tohle o člověku nic bližšího nepoví. Nalhat tam může každý kdeco. Navíc, dneska je nějaká etika či snad upřímnost na internetu dost neznámý pojem, takže vám dotyční můžou tvrdit celkem cokoli…

ICQ – nejdřív jeho plusy…

A proč já mám ICQ? Prvotní záměr byl ten, že ho měl každý, tudíž jsem považovala za docela normální, že půjdu s davem a pořídím si ho taky (mimochodem, furt je lepší jít s davem, než proti němu,ne? ). Konečně jsem tedy byla „in“. Tehdy totiž rozšíření ICQ mezi uživateli razantně stouplo a vytvořila se jakási neveřejná, leč zřejmá teze, která se přikloňovala k názoru, že kdo nemá ICQ, jako by nežil. Samozřejmě, ICQ má mnoho svých výhod. Člověk si na něj snadno zvykne, je jednoduché na ovládání a postupně si osvojíte i ICQ „hantýrku“
(viz.slova jako „LOL“, „ROFL“, „omg“, „wtf“, „mmnt“, „jj“, „jn“, „nwm“, „btw“, „bo“ atd.). Největší plus tohoto „kecálka“, jak ho označuje jedna moje kamarádka (btw.furt lepší než slovní „paskvil“, který vymyslel můj kmotr – ICQ = „kvíkjů“ – to asi pro ten šílený kvíkací tón, který se ozve spolu s nově příchozí zprávou), je, že můžete komunikovat s protistranou rychle a účinně, což vám ušetří strašně moc času. Díky ICQ si můžete posílat jakékoli soubory a samozřejmě jsou tu i buddy ikony, kde můžete zanechat „veřejné“ zprávy, které si mohou přečíst všichni, kteří se nachází ve vašem „contact listu“. Pokud se náhodou vyskytne někdo, s kým nemáte chuť hovořit, můžete si dle libosti nastavit svou viditelnost (tzn. buď se vy hodíte jakožto „invisible“ nebo ten, jenž vám neustále zvedá hladinu adrenalinu, poputuje do „ignorace“ – v tomto případě bude systém blokovat všechny zprávy, které vám daný kontakt bude chtít poslat).

ICQ – …a teď jeho mínusy…

Nicméně je potřeba zvážit i negativní stránku věci: ICQ jsem sice v rámci možností podlehla (i když ne tak docela, Jabber začal mít vůdčí pozici! ), uvědomuju si, že právě takovéto technologické vynálezy jednou zřejmě zcela vyhubí slovní komunikaci i emoční stránku lidské osobnosti – místo komunikace tváří v tvář (nebo-li „face to face“) se omezíme jen na pár prostoduchých vět, které si raději v rychlosti naťukáme do okna konverzace, čímž bude věc považovaná za vyřízenou. A emoce? Žádný problém, od toho jsou tu přeci smajlíci ne? Proč zbytečně mluvit a dávat najevo city? ICQ to vyřeší za vás – nehledě na to, že věci se snáz píší, než říkají. Jasně, možná, že je tenhle můj názor zbytečně moc nadsazený, ale já osobně mám pocit, že k této fázi směřujeme a je jen otázkou času, kdy k ní opravdu doputujeme. Je však nutné si připustit, že právě ICQ a podobné výstřelky mladé generace, mezi nás staví zeď. Možná, že se jednou ocitneme i v situaci, kdy už nebudeme mít potřebu se s druhým vídat. Fyzická blízkost bude eliminovaná na minimum a bude bezprostředně nahrazená technologií. Že ne? Nenechte se obalamutit, nic není nemožné. Jako příklad uvedu to, že jsem se v jedné diskuzi dočetla, že se dá po ICQ a Skypu v pohodě opít (a taky mnoho dalších „nepublikovatelných“ věcí – přeci nemůžeme veřejně hanit iluze o dnešní mládeži!)

A nyní nějaký ten závěr…

ICQ znamená „hledám tě“. Možná, že je už v názvu ukrytý jeho pravý význam. Možná, že jeho uživatelé hledají nějakou spřízněnou duši a nebo také sebe sama, vždyť ICQ je v tomto směru geniálně anonymní. Jenže, kde je tedy jednoznačná pravda? Těžko říct, podle mě je však schovaná někde uprostřed těchto dvou atributů…

Kapela: The Wombats (Velká Británie)

Název desky: Guide to Love, Loss and Desperation

Forma nosiče: CD

Vydavatelství: 14th Floor Records

Počet písní: 13

Total time: 44:24

Hodnocení: ****

Nej skladby na albu: Moving To New York, Let´s Dance To Joy Division

Britsko- norská trojka The Wombats vydala debut, pod který se podepsaly dvě významné osobnosti – produkce se ujal Stephen Harris, který vypomáhá např. Kaiser Chiefs (podobnost s touto kapelou je skutečně nepřeslechnutelná, Harris holt vsadil na osvědčený recepis) a zvuk smíchal sám Rich Costey, který je známý pro spolupráci s Muse, Interpol či Franz Ferdinand. Jak je vidno, The Wombats si najali špičky ve svém oboru, tahle deska prostě nemohla dopadnout špatně! A taky že nedopadla!

Album je přeplněné jednoduchými indie písničkami, které si po třetím poslechu budete pobrukovat taky. Melodie jsou snadno zapamatovatelné a všechno šlape tak, jak má. Inklinace ke zvuku kapel jako jsou Kaiser Chiefs (pan producent se moc nepochlapil!) či Razorlight, je opravdu nepřeslechnutelná. The Wombats jsou prostě další indie kapelou, která ničím nepřekvapí, ale zároveň ani neurazí, protože má v repertoáru pár slušných singlů (Move To New York), plus pár dalších příjemných písniček, které vám příjemně zkrátí předlouhé odpoledne (Kill The Director – zjevný pokus být textově vtipní v přesmyčce „This is no Bridget Jones, this is no Bridget Bridget“ nebo Party In A Forest). Z téhle té liverpoolské trojky navíc kape tak pozitivní energie, že tomu prostě nejde odolat, člověk jim to dokonce snad i věří. Občas sice znějí kýčovitě (viz. úvodní Tales Of Girls, Boys & Marsupials), ale to jim člověk i docela rád odpustí, protože celkový dojem je poměrně kladný. Příště nashledanou u něčeho méně „kaiserchiefského“

Pohlédl znovu na její fotografii. Byla černobílá. Byla sentimentální. Její tvář byla vzdálená, přesto však stále cítil pohled jejích mandlových očí a její specifickou vůni, která připomínala lehký závan máty. Přejel prstem po jejím obličeji. Snažil se tak vsugerovat její přítomnost, ale nedařilo se mu to. Ač chtěl nebo ne, musel si připustit, že právě tato černobílá fotografie byla tím posledním, co mu po ní zbylo. Nechala ji ležet na jeho posteli a pak se tiše bez rozloučení vytratila. Náhle a bez rozmyslu zmizela z jeho života a zanechala po sobě jen duši drásající prázdnotu. Držel fotografii v rozechvělé ruce a upjatě ji pozoroval. S každým dalším pohledem na její obličej, v kterém se mísil výraz dramatického žalu, měl pocit, že ona byla jiskrou, která zapálila obrovský požár, jenž už nikdy nikdo neuhasí.

Nepřemýšlel. Jen osamoceně seděl u okna a pozoroval déšť, který stékal po oknech. Bylo sychravo. Po dlouhém rozmýšlení odložil její fotografii na stůl, ovšem položil ji strategicky na takové místo, aby byla v bezpečné vzdálenosti jeho očí. Nemohl se na ni vynadívat. Byla tak krásná. Těžko hledal slova, aby dokázal přesně vylíčit její krásu. Měla v sobě cosi fascinujícího, neodolatelného. Prožíval vnitřní boj. Veškeré hranice sebezáchovy se najednou zhroutily. Emoce byly silnější než zdravý rozum. Ocitl se ve fázi vlastní sebedestrukce, kdy se u něj střídaly pocity totálního zla a vzteku a chvilky, kdy ji bezhlavě miloval a byl by jí odpustil téměř cokoliv, jen kdyby se k němu zase vrátila.

Třásl se po celém těle, vztek jej naprosto ovládl. Uvnitř zuřil, stejně jako plískanice venku za okny. Jeho jindy tak vyrovnaný obličej byl nyní bledý jako křída a v očích měl kapky hnusu. Byl zlomený, tak strašlivě zlomený. Tíseň v jeho nitru byla nepopsatelná. Měl pocit, jako by v jeho srdci roznítila žár. Jeho duše hořela. Připadal si jako uvězněný v okovech, zatímco se zmítal mezi realitou a křehkou deziluzí, která ho už nikterak neuměla naplnit nadějí. Odevzdaně vydechl a opět se posadil ke stolu. Za těmito chladnými zdmi se kdysi odehrávalo cosi velice vášnivého a hmatatelného. Zrodila se tu láska, tady se vyvíjela a rostla. Tady mohl hledět do těch mandlových očí, které ho tak hřály. Tady mohl vdechovat mátovou vůni její bledé, hebké kůže. Za těmito zdmi kdysi žilo štěstí. A dnes? Dnes tu sedí jen jeden zhrzený milenec s unavenýma otupělýma očima a prázdnotou okolo sebe i v sobě. Tohle byl konec jedné podzimové romance, která po sobě zanechala jediné – jednu černobílou fotografií s krásnou hrdou tváří, která nepřipouští žádné kompromisy – nikdy. Možná i proto zůstala jeho dlaň položená několik centimetrů od ní, možná to byl pouhopouhý instinkt…Ale co když to bylo znamení něčeho nového? Vždyť co bylo, už pominulo.

Pomalu vstal a váhavým pohybem přisunul ruku k fotografii. Nikdy by ho nenapadlo, že po této lásce zbyde jen jedna momentka nafocená v nečekaném okamžiku. Nikdy by nečekal, že by v jedné fotografii mohlo být zahrnuto dobro, láska, zlo i nenávist. Prsty nahmatal fotografii a naposledy něžně pohladil rysy, které představovaly její jemný, krásný obličej. Opět pocítil onen hřejivý pocit. Ten však byl vzápětí vystřídán chladem. Uvrhla ho do propasti. Nechala vyprchat vše, co je kdysi spojovalo. Nedokázala si ho vážit jako muže. Jejich láska jí nebyla svatá. Dokázal by jí obětovat téměř cokoli, ovšem nehodlal obětovat sám sebe. Z posledních sil sebral poslední zbytky sebedůvěry a začal fotografii pomalu trhat, zatímco některé malé kousíčky papíru už padaly kamsi k jeho nohám. Měl šílený pocit, že trhá sám sebe na kusy. Spolu s ní jako by odešlo i kousek jeho. Když dopadl poslední kousek fotografie na zem, s úlevou pohlédl z okna. Zuřivá plískanice utichla a nastalo krásné ticho. Kdesi v dálce za obzorem začalo svítat. Že by se i jemu začalo svítat na lepší časy???