Coldplay vystoupili poprvé v Praze – exkluzívní recenze
25.09.2008
„Ahoj, tak jsme konečně tady“ pronesl na uvítanou lámavou češtinou Chris Martin, který spolu se svými třemi kamarády z univerzity poprvé dorazil do České republiky. 22.září 2008 ovládli Coldplay v pražské O2 aréně přes 16 000 fanouškovských srdcí…
Fanoušci britské skupiny Coldplay se konečně dočkali. Populární partička seskupená kolem Chrise Martina totiž v rámci svého The Viva La Vida Tour konečně zavítala do České republiky a jako speciálního hosta si přivezla Alberta Hammonda, Jr., který je známý jakožto „afro kytarista z The Strokes“. Vzhledem k tomu, že jsem si Coldplay díky jejich poslednímu počinu Viva La Vida Or Death And All His Friends oblíbila, v červenci jsem si objednala vstupenky na jejich historicky první vystoupení v naší zemi a těšila na se na třetí pondělí měsíce září.
Bylo krátce po šesté hodině večerní a před O2 arénou už se pomalu scházely davy nedočkavých fanoušků. V půl sedmé nás pořadatelé konečně vpustili dovnitř a já jsem si spolu s bratrem pořídila ještě nějaký ten vzpomínkový suvenýr. Hodinu před oficiálním zahájením koncertu byly otevřeny i jednotlivé sektory, a tak jsme zapluli do sektoru 120, kde jsme měli zarezervované místo. Jenže ouha. Právě v oblasti, kde jsem měla mít podle vstupenky své místo, bylo postavené malé podium, o jehož účelu neměl nikdo ani ponětí, nicméně mezi fandy panovaly domněnky, že by zde měl hrát jeden z kytaristů kapely (což mi přišlo dost divné. Proč by tři členové hráli na hlavním podiu a čtvrtý na malinkém podiu na druhém konci arény??). Bratr tedy došel k pořadatelovi, jenže ten nic nevěděl, což nám opravdu moc nepomohlo. Postupně se situace začala docela dost vyhrocovat, protože všechna místa pro vozíčkáře byla zarezervovaná, ale přesto zde „vyrostlo“ jeviště, čímž se počet volných míst eliminoval na polovinu. Tento fakt vyvolal mezi návštěvníky pobouření, padly zde dokonce návrhy jako: „Tak mu to podium zboříme a ať si hraje kde chce“. Po dlouhých dohadech, kdy žádný z organizátorů „nic nevěděl“ (no jo, čučet na miss world je asi zábavnější), jsme se museli všichni horko těžko namáčknout do jednoho sektoru, v tu chvíli se ale emoce uklidnily, hlavně, že jsme se tam všichni vešli, a s napětím jsme čekali na hlavní hvězdy večera – na Coldplay.
Albert Hammond, Jr. & his band
Odbila osmá hodina večerní a na minutu přesně se na jevišti objevil Albert Hammond, Jr. Zpěvák odzpíval povedený půl hodinový set, během nějž představil (zatím) chladnému publiku především skladby z debutu Yours To Keep. Hammondovo vystoupení jsem si docela užila, možná i proto, že jsem si pár dnů před koncertem jeho desky naposlouchala. Fanoušci ale v drtivé většině nevěděli, „vo co gou“, a tak podle toho jejich reakce taky vypadaly. Nicméně je nutno dodat, že se během Albertova setu hala teprve řádně zaplňovala (ještě v osm byly prostory O2 arény zaplněny tak z půlky, což mě děsilo. Říkala jsem si:“První koncert Coldplay a hned to bude takový návštěvnický propadák, ti už k nám nikdy v životě nepřijedou!“)
Po půl deváté Hammond i se svou doprovodnou kapelou odkráčel z jeviště a aréna i fanoušci se začali připravovat na příchod Coldplay. Čekání se však minutu od minuty prodlužovalo (zda-lipak Coldplay rádi nechávají své příznivce čekat?? Zjevně asi ano..) – nakonec trvalo nekonečných 45minut. Fanoušci začínali být už skutečně nedočkaví, a tak zkoušeli známé „vyvolávací fígle“ – jenže kapela se nenechala zviklat. Když začalo být čekání skutečně neúnosné, fanoušci zahájili patnáctiminutovou mexickou vlnu, která, musím se pochválit, se nám vážně povedla! 
…a Coldplay přichází…
Pak zazněly z repráků tóny Straussova valčíku a O2 aréna potemněla. Zahaleným podiem začala prosvítat žlutá světla a z valčíku se začala klubat vynikající Life In Technicolor, kterou natřískaná hala náležitě ocenila. Jakmile byla skupinka čtyř muzikantů (skutečně žádný z nich nehrál na jevišti v našem sektoru) zřetelně vidět, objevil se v pozadí slavný Delacroixův obraz. Následovala první hitovka z Viva La Vida, Violet Hill. Jakmile se Christopher chopil mikrofonu, nadskočila jsem úlekem. Jeho jistý projev totiž jaksi haproval, což jsem dost dobře nemohla pochopit, neboť vím, že jeho pěvecké možnosti jsou nadprůměrné. Teprve dva dny po koncertu jsem se ale dozvěděla, že byl Martin nachlazený, čímž se jeho hlasová indispozice objasnila. Violet Hill se bohužel moc nepovedla, Chris měl s hlasem opravdu zjevné potíže a navíc ho nebylo moc slyšet v odposlechu, protože kolem mikrofonu neustále poskakoval a víc „běsnil“ než zpíval Nicméně můj rozporuplný pocit byl hned vystřídán nadšením, protože Coldplay hned v prvopočátku (k mému velkému překvapení) zahráli megahit Clocks a zároveň se spustila nádherná vizuální show (v aréně vysela dvě plátna, která přenášela dění na podiu, visely zde také koule a balónky, které měnily s každou písní svoji barvu). Dobře navozenou náladu podtrhla i skladba In My Place. Kapela se konečně začala dostávat do kondice a několikatisícová fanouškovská základna se nadechla k pořádnému povzbuzování, které trvalo po celou dobu koncertu.
Následoval hit Speed Of Sound a vynikající skladba Cemetries Of London. Poté Coldplay odehráli instrumentálku Chinese Sleep Chant a následoval první silný okamžik v podobě bezchybné 42 (koncertní verze je snad ještě lepší než studiovka!). Silná emoční atmosféra byla totálně vygradovaná, když zazněly první tóny Fix You, kterou kapela, dle Chrisových slov zkazila a slíbila „nápravu“ (dodnes nevím, co kde Coldplay zmrvili, ale kdyby to na sebe nepráskli, nikdo by si toho skoro ani nevšiml ) Podstatné je, že fanoušci sborově zpívali hymnický refrén a také famózně obstarali závěr, v tu chvíli bylo všem naprosto jedno, jestli kluci něco zkazili nebo ne! Po rozbouřených pocitech přišla Strawberry Swing, která na mě působila jako uklidňovací balzám.
Coldplay ukázali, že se nebojí experimentu, což dokázali i v techno skladbě God Put A Smile Upon Your Face, která postupně přešla v Talk. Poté přišla úžasná Hardest Part (viz.video), kterou Chris vystřihl pouze u klavíru – jednoznačně jeden z vrcholů koncertu! Po srdceryvné Hardest Part přišla Postcards From Far Away. Po ní zazněly první tóny hitu Viva La Vida a O2 aréna zažila brutální vlnu nadšení. Celá hala jako by spolykala krabičku LSD. Všichni začali tančit, zpívat a tleskat do rytmu – vrchol číslo dva! Od této chvíle nebylo co řešit, kapela se našla, chatrné ozvučení (Martin se omlouval slovy:“Jsme poprvé v Praze a zvuk je příšerný, to je ostuda“) bylo všem mírně volné a Chrisova hlasová indispozice se eliminovala na minimum (celkově jsem měla pocit, že zpěvák nabyl na jistotě v okamžiku, kdy započal set skladeb z desky Viva La Vida).
Pak nadešla moje chvíle. Coldplay opustili hlavní podium a bratr mi zařval do ucha:“Coldplay utíkají napříč arénou, stoprocentně běží na tady to malé jeviště!!“ Měl pravdu. Během minuty kolem nás Chris a spol. proběhli a zhruba metr a půl od mého místa odehráli dvoutrackový akustický set, během nějž zazněla vynikající „kytarová“ (nikoli klavírová jako v originále) The Scientist, během níž se zraky všech přítomných upnuly k nenápadné skupince mladých muzikantů. Hala zažila třetí gigantickou vlnu emocí. Všichni přítomní totiž začali zpívat (viz.video). Pak Chrise u mikrofonu vystřídal bubeník Chris Champion, který odezpíval svůj sólo singl Death Will Never Conqueror (lze ji najít i na webu bandu). Pak se pánové opět přemístili na hlavní jeviště, mezitím z repro beden hrála zremixovaná verze písničky Viva La Vida, během které všichni fandové rozsvítili své mobilní telefony a aréna se proměnila ve velký blikající element. Emoční potenciál spláchla gradující Politik. Po krátkém výletu do staršího repertoáru se skupina opět uchýlila k novějším věcem, konkrétně k Lovers In Japan, která byla doprovázená krásnou videoprojekcí a v refrénech se na fanoušky snášely salvy barevných papírků (chudák ten, kdo to musel zametat ). Hlavní koncertní část byla uzavřena vynikající Death And All His Friends (úsměvné bylo, jak Martinovi v úvodu totálně selhal hlas, ale odkašlal si a pak song odzpíval na výbornou), která skvěle tepe především ve středu písničky.
Coldplay měli v úmyslu nás takto rozbouřené opustit. Uklonili se a jednoduše odešli. Jenže, my jsme se nedali: začali jsme ječet, pískat, tleskat a dupat. Po několika minutách se Chris, Will, Guy a Jon znovu vyřítili ze zákulisí, přičemž Martin vzdal českému publiku poklonu. Po krátké domluvě kluci spustili moji oblíbenou Yellow, z které jako by skutečně sálalo teplo! Absolutní tečku obstarala opět Fix You, která měla odčinit chyby na začátku – povedlo se. Fanoušci byli naprosto nadšení. Po Fix You Coldplay už nadobro opustili podium a několikatisícový dav se začal pomalu rozcházet domů…
Coldplay ukázali, že jsou kapelou, která si dokáže podmanit dav. Jejich debutní pražský koncert se maximálně povedl. Tito sympatičtí Londýňané si pohrávali s našimi emocemi a nabídli nám široký průřez jejich tvorbou. Jistě, jejich vystoupení nebylo bezchybné (viz. Sumarizace plusů a mínusů), ale vše vyvážili úžasnou show a syrovými emocemi, které dokázaly zmrazit i zahřát, stejně jako jejich „sluneční“ Yellow…. Dávám jejich koncertu 90%.
Můj krátký závěr…
Já (spolu s bratrem) jsem byla z koncertu naprosto nadšená. Zazněly všechny moje oblíbené písně, plus při akustickém setu na podiu vedle nás jsem si mohla vyřvat hlasivky. Chris Martin si s hlasovou indispozicí poradil bravurně a spolu s kolegy odehráli koncert, na který jen tak nezapomenu! Doufám, že se Coldplay v Praze brzy objeví! Exkluzivní fotky z koncertu najdete v Hlavním menu.
Plusy koncertu:
+ Výborný playlist
+ Skvělý kontakt s fanoušky
+ Vynikající vizuální show i projekce
+ Emoce, které se daly krájet
+ Albert Hammond, Jr. a jeho předskokanské vystoupení
+ Skvělí fanoušci a dlouhatanská mexická vlna
+ Hardest Part, Fix You, Viva La Vida.
Mínusy koncertu:
- Zvuk
- Hlasová indispozice Chrise Martina
- Dlouhé čekání na nástup Coldplay
- Pořadatelé, kteří „nic nevědí“.
- Pouze dva přídavky 
- Moje neschopnost druhý den promluvit bez nakřáplého hlasu (no jo, to je to ječení a zpívání )
Jak už bývá (většinou) zvykem, všichni maturanti vyjíždí do našeho hlavního města. A vzhledem k tomu, že i já jsem prošla až do oktávy, vyrazila jsem spolu s mojí třídou 19.9. na poznávací zájezd do Prahy. Hned ráno nás překvapilo nepříznivé, deštivé, počasí a také menší potíže s dopravou – hned v Bojkovicích nás čekala výluka a nepříjemný průvodčí, který na nás v pět ráno vyštěkl, že „přeprava handicapovaných není jenom tak!“. Jakmile jsme nasedli ve Starém městě u Uherského Hradiště na expres, mírně se mi ulevilo. Nacpala jsem si do uší sluchátka, pustila si Viva La Vida od Coldplay a vyjeli jsme vstříc Praze. Cesta proběhla docela v pohodě, až do Kolína jsem se musela koukat na smrkajícího spolusedícího, kterému šla z našich ženským řečí (vždycky jenom polekaně ucukl, pak se vysmrkal, bouchl kolenem o stoleček a dal si do puse Halls) asi hlava kolem. Můj pohodový stav skončil ve chvíli, kdy jsem se vydala na toalety, z tohoto pohledu budu mít asi doživotní trauma .
Fake
Kytice se povedla, Máj dopadl o poznání hůř. Stalo se jakousi tradicí, že se literární skvosty převádějí na filmové plátno, nicméně zatímco Kytice dopadla nadprůměrně, z Máje kape kýč. Nemůžu si pomoct. Co se týče estetické stránky, film je naprosto geniální. Přírodní scenérie i hudební složka do sebe nádherně zapadají, ovšem celé toto estetické krásno je zastiňováno dvěma podstatnými atributy. Ten první je herecké obsazení. Ústřední trojici ztvárnili Matěj Stropnický (předtím, než sedne na koně, měl by se na něm nejdřív naučit jezdit!) – Sandra Lehnertová – Juraj Kukura. V čem je tedy vlastně chyba? V tom, že Matěj Stropnický sehrál svoji roli příliš uměle, leč musím uznat, že asi nejvíc mě dostala závěrečná scéna před popravou, v té byl uvěřitelný. Tam si konečně pohrál s výrazovou složkou a nepůsobil tak přitrouble, jako třeba ve scénách, kdy cválal na koni. Dalším kamenem úrazu byla Sandra Lehnertová: Je mi jasné, že měli herci určitý scénář, podle kterého museli svoji roli hrát, nicméně Jarmile cosi chybělo. Možná by neuškodilo, kdyby se kamera tak často netoulala do jejího bujného výstřihu a kdyby byl lepší koncept scénáře. Takto jsem měla pocit, že je Jarmila jen lehká děva, která dala každému na počkání (resp.otci i synovi). Prostě, když to napíšu zpříma, postava Jarmily by měla být více vážnější.
Zatímco v ozvučeném kině znějí všechny ty pecky od Mamma Mia! až po Money, Money, Money neskutečně svěže, na albu se ukazuje, že vše není tak růžové, jak se může zdát. Jistě, pěvecké dispozice Meryl Streep, Amandy Seyfried či Colina Firtha mile překvapily, nicméně písně jako by na albu postrádaly jiskru. Nicméně, v drtivé většině všech skladeb můžete slyšet bohaté sbory, které popř. „zakryjí“ i pěvecké nedostatky.
Přesto by se slušelo jaksi „vyzdvihnout“ výborné výkony – a sice velký obdiv patří Meryl Streep, která si poradila snad s každou písní, stejně tak její kolegyním Julii Walters, Christine Baranski i „seriálové dceři“ Amandě Seyfried. Opravdu nadprůměrně dopadly coververze skladeb Mamma Mia! Dancing Queen či Honey, Honey, Honey (plus vše, co je uvedeno v Nej skladbách).