Zápisky o (ne)obyčejném životě

Dnešek je opravdu zvláštní. Zatím přináší samé překvapivé momenty. Nejen, že je oným krutým prvním dnem po podzimních prázdninách, ale dokonce se zcela výjimečně přihodilo, že jsem měla jenom čtyři vyučovací hodiny. Takového štěstí v jeden den, to snad ani nemůže být pravda A proč že tak jásám nad čtyřmi hodinami? Jednak proto, že jsme měli celkem pohodové hodiny (dvě hodiny oblíbené literatury, jednu kratší matematiku, v níž se termín plánované čtvrtletky z kombinací přesunul o další týden, a němčina, kam, jak s oblibou říkám „si chodím odpočinout“. Tím však nechci říct, že se v němčině flákáme. Chci tím jen naznačit, že je to naprosto pohodová hodina s vynikající profesorkou, která vás nijak neprudí, naopak působí velice altruitivně!) Další důvod mé „čtvrteční radosti“ je ten, že mám v tento den obvykle osm hodin, protože mám dva semináře, takže ve škole trávím podstatně víc času. No, a řekněte? Komu by se chtělo při konci týdne „hnít“ ve škole do tří? Mně teda ne I když už teď slyším varovný hlas kamaráda Petra, který zvedá výhružně prst a říká:“Jen počkej, až budeš na výšce, to bude úplně o ničem jiném. Teď si ještě užívej.“

Každopádně, dnešek přináší i pár perliček. Tak si tak pohodově sedím v němčině (v první lavici ) a probíráme jakási slovíčka, která bychom měli znát. A najednou uslyšíme šramocení v rozhlase. Všichni jsme očekávali, že nám ředitel oznámí, ať se zvedneme a odebereme se na oběd, poněvadž mají profesoři za několik minut seminář ohledně interaktivních tabulí. Jenže to jsme se šeredně přepočítali. Z onoho nepříjemného štrachání, kdy zřejmě někdo „loví“ mikrofon,  se ozval podivný, jaksi nepřirozený hlas, který neustále opakoval jedno a totéž:“Požární poplach, prosím, opusťte budovu.“ Nejdřív, nevím proč, jsem si myslela, že je to nějaký vtípek a z tohoto oznámení jsem si tak trochu nic nedělala. Nikdo netropil paniku, nikde žádný řev a i profesorka vypadala naprosto v klidu, tak jsem byla taky. Ale když pak přiběhla mamka i se spolužákem, který mě v mžiku držel v náruči a prchal se mnou z budovy, řekla jsem si, že se asi fakt něco děje. V běhu jsem se nic konkrétního nedověděla, jen jsem sledovala davy, kterými jsme se prodírali. Když jsem pak stála před budovou, dozvěděla jsem se, že šlo o jakési cvičení, které mělo zjistit, za jak dlouho jsme schopní se evakuovat. Podle školních šumů mám pocit, že jsme moc neobstáli

Dnešek je také svátkem pro zaryté linuxáky (a linuxačky), protože právě dnes by údajně měla vyjít nová verze Ubuntu. Měla by být fakt vymakaná, mluví se taky o redesignu desktopu, což se mi moc nezamlouvá, protože mně se ten původní docela líbil. Rozhodně disponuje větší nápaditostí, než celý Windows, ale to jen tak na okraj Jinak mi kamarád nedávno „diagnostikoval“, že mám v NB možná bug, což mě moc nepotěšilo, protože v takovém případě je prý nutný reinstal OS. Z toho teda moc odvázaná nejsem, ale možná by to byl konečně „důvod“, proč si nainstalovat i Ubuntu. Už se na to chystám poměrně dlouho, ale ještě se tak nestalo a kamarád mi to pořád připomíná a já se už nemám jak vymluvit  Jenže pozor, nejde o to, že bych nechtěla, ale jak tak znám své „skills“ v oblasti IT, vím, že bych byla schopná něco zmrvit, i když kámoši „ajťáci“ mi neustále vysvětlují, že se nic hrozného nemůže stát, pokud udělám dopředu defragmentaci disku a budu se řídit pokyny. Jenže i tentokrát se potvrzují kamarádova slova (no jo, respekt! V něčem má fakt pravdu, i když mu to nerada přiznávám ):“Ženská strčí CD do PC, CD nejede, a tak  hned zpanikaří, chlap prostě přijde a to PC prostě vyhodí z okna, když nefunguje.“ Já jsem opravdu krásný příklad první varianty. Jak hned něco nešlape jak má, propadám panice. Proto na nějaké utěšovačky typu „neboj, nic se nemůže stát!“ moc nevěřím, v mém případě je totiž možné docela všecko Nicméně připouštím variantu, že pokud se potvrdí, že mám v NB fakt bug, neinstalovala bych nový Win, ale hodila bych se rovnou do Linu. Tím bych zabila dvě mouchy jednou ranou a třeba bych konečně pochopila i ty IT vtípky

Že nám ten čtvrtek hezky začal? No, taky si myslím. Dneska si navíc hodím leháro, zítra jedeme do divadla na Maryšu, takže se jedná o akci školy. Vždycky jsme do divadel jezdívali s vyšším ročníkem a teď už holt není s kým, tak jedem sami se sebou Jo, a historicky poprvé taky s G4.
Dosud jsem věnovala pozornost nové desce Pink, ale její Funhouse je celkem nudný, nejsem moc na ty revoltující ex manželky, které svoje vypečené manžílky vyfuckují přímo na celé desce. Tak se neměla holka vdávat, když na to nemá Proto jsem Pink asi po pěti písních zavrhla (ne navždy, ale alespoň na nějakou dobu) a sáhla jsem po nové desce Oasis – Dig Out Your Soul. Jo, to je jiná káva! Hned je mi lépe. Hned je tenhle zajímavý čtvrtek o něco barevnější…

Kapela: Coldplay (Velká Británie)

Název desky: Prospekt´s March

Forma nosiče: CD

Vydavatelství: EMI

Počet písní: 8

Total time: 27:28

Hodnocení: *** + ¾*

Nej skladby na albu: Glass Of Water, Now My Feet Won´t Feet The Ground

Není to tak dávno, co Coldplay vydali řadovku Viva La Vida Or Dead And His Friends a přichází s EP, které nabízí v podstatě to, co se na oficiální desku nevyšlo. EF Prospekt´s March obsahuje osm příjemných skladeb, které skalního fandu zcela jistě velmi potěší (pokud by byly informace o rozpadu pravdivé, měli bychom alespoň nějakou „útěchu“ ). Epčko je zahájeno s Life In Technicolor II., která zahajuje i Vidu, ovšem tady je tato vynikající „instrumentálka“ doplněna i textem. Následuje nádherná klavírovka Postcards From Far Away, kterou Coldplay zahráli i na pražském zářijovém koncertu. Dalším trackem je Glass Of Water ( v duchu „Glass Of Water“ je i webová stránka vytvořená k tomuto EP), která by klidně mohla být hitem, tak dobrá je 

Trochu netypická je Rainy Day, avšak i tak je velmi příjemná, především se povedly smyčce, které ve skladbě zazní. Poté přichází citlivá Prospekt´s March, balada, kterou umí napsat snad jen Coldplay. Expresivní singl, u kterého málem utíráte slzy. Další dvě písně netřeba představovat – Lost + (hostuje Jay-Z, který mi moji oblíbenou singlovku celkem znechutil… Coldplay a rap, to není dobrá kombinace – není nad originál!) a Lovers In Japan, která vám při prvním poslechu připadá zcela totožná s původní verzí… Minimálním rozdílem jsou některé vokály, které jsou zde více „nahuštěné“. Impozantní tečku tvoří skvostná Now My Feet Won´t Touch The Ground, která na vás zapůsobí tak, že si ji budete muset pouštět furt dokola..

Kolem a dokola… Prospekt´s March je jenom takový bonbónek, který klidně mohl skončit v koši vydavatelství. Ovšem nestalo se tak, za což můžeme být celkem rádi. Rarit není nikdy dost – a v případě Coldplay tím tuplem!

Byla poslední, poslední, která mu zbyla. Byla jediná, která mu zbyla. Když ji poznal, nikdy by jej nenapadlo, že právě ona bude tou, která bude stát po jeho boku v dobrém i zlém. Potkal ji v době, kdy byla ještě dítě – hloupá, naivní brunetka, která k němu vzhlížela s respektem a láskou. Její pozornost mu nebyla zrovna dvakrát příjemná, ale akceptoval ji s nadějí, že na něj za pár dnů zapomene a on si bude moci žít poklidným životem. Jenže, nestalo se. Právě naopak. Roky plynuly a lidé se měnili. Ti, kterým věřil a které ctil, odcházeli a zanechali po sobě jenom nepříjemné prázdno. Byl sám, tak hrozně sám. Samota, která jej obklopovala, byla zdrcující. Neměl se koho opřít, neměl koho obejmout. Neměl nikoho, komu by  se mohl svěřit, když na něj padla nostalgie. I on, přesto, že se snažil zachovat si kamennou tvář, potřeboval cítit něčí blízkost. Nikdy by ho však nenapadlo, že být tím člověk mohla být právě ona…

Roky plynuly a začal si uvědomovat, že z oné naivní a na první pohled hloupé brunetky se stává žena s velkým srdcem, které je plné ideálů. Měla víru a obrovskou vnitřní sílu, kterou na ní tolik obdivoval. Dokázala se vypořádat s jakoukoli situací, i když uvnitř strašlivě trpěla. Dokázala být neproniknutelná, tvrdá, ledová. Ale také něžná a milující. Křehká a snadno zranitelná. Když milovala, tak celou duší. Polovičatost nestačí. Dokázala se odevzdat, ale také přizpůsobit druhým. Uměla se sice občas chovat egoisticky, jenže sebecentričnost ji již několikrát dovedla na samý okraj propasti. Její vyrovnanost mu scházela. Neuměl bojovat jako ona. Byla silnější. Nezdar ji nikdy nezlomil. Bolest a utrpení z ní udělali neporazitelnou. Kvůli tomu všemu  jí začal naslouchat. Jakožto osobnost byla velice zajímavá. Už hodně dávno pochopil, že vnější krása není ve vztahu nikterak důležitá. Stejně tak jsem si uvědomil, že předsudky mohou vést ke krutému nezdaru. Proto začal lidi vnímat jinak. Už v ní neviděl jen nesmělou brunetku, jejíž pastelové oči naň hledí se slepou láskou. Ano, milovala ho tak jako žádná jiné dívky, se kterými dříve navázal bližší vztah. Nedávno ve skutečnosti dospěl k dost krutému faktu – žádná z nich jej opravdu nemilovala. Až s ní jsem pochopil, že láska má několik podob a že do každého vztahu se musí něco vložit. Jenže žádná z nich do něj nic nevložila. Všechny jenom braly a poté ho opustily. Láska jako by ve vteřině vyprchala a už k němu nemohla najít cestu. Ona je jiná. Ona do jejich vztahu vkládá kus sebe. Dokáže se otevřít a nadchnout z každé maličkosti. Je spontánní, přesto však neztrácí hlavu. Uvědomuje si, že štěstí, láska i přátelství jsou příliš cenné na to, abychom se vystavovali nebezpečí, že je ztratíme a již nikdy nezískáme zpět. Snažil se sžít s její životní filozofií, která z ní činila moudrou osobnost. Až po několika letech si uvědomil, že přátelství může mít mnohem víc tváří. Toto mu ukázala právě ona. Nikdy nežádala víc, než jí byl schopen dát.
Moc dobře věděl, že její city k němu jsou stále silné. Stejně jako před lety. V podstatě nikdy nepolevily. Bohužel jí však neměl co nabídnout. Nemohl jí dávat plané naděje a pak jí zlomit srdce. Ví, že kdyby to udělal, už nikdy by se rána v jejím srdci nezacelila. Už by se na něj nedívala těma pastelovýma očima, které vždycky říkají:“Neměj strach, jsem tu s tebou, nikdy tě neopustím..“

Roky plynou a on ví, že se jí nevzdá. Ví, že spolu s ní by mnohé ztratil, především pak přítele, kterého musíme mnohdy hledáme celý život. Někteří jej dokonce nikdy nenaleznou. Ale on měl štěstí. Našel spřízněnou duši, která při něm bude stát v dobrém i zlém, vždycky mu bude naslouchat. Moc dobře znala jeho chyby, ale nikdy ho kvůli nim neodsuzovala. Dokázali se vzájemně respektovat, ale také obohacovat. Přátelství není jenom o několika příjemně strávených chvílích, ale také o tom, že dokážete prožívat vzlety a pády toho druhého. Přátelství je jedna duše ve dvou tělech. A on jednu takovou našel. Dívá se do jejích pastelových očí a napadá ho, že má to nejcennější, co mu mohl život dát. Vše ostatní je přece malicherné a bezvýznamné…

Tak už je to půl roku, co používám Jabber (když si to spočítáte, tak zjistíte, že jsem vlastníkem Jabber účtu od května 2008). Nedávno se mě ptal kamarád, který psal článek o Jabberu (holt, propagace je nutná!), co mě vedlo k tomu, že jsem si Jabber zřídila. Nejdřív jsem měla v úmyslu mlžit, ale pak jsem se doznala k tomu, že mě k Jabberu přivedl kamarád, který právě zrušil ICQ účet a přešel k alternativní, svobodné komunikaci, jíž Jabber jednoznačně poskytuje.

Jelikož jsem byla typický BFU (tedy „Běžný Franta Uživatel“) neměla jsem ani páru, co nějaký Jabber je. A tak nadešla doba učení se. Pročetla jsem Wikipedii a také domovské stránky Gajimu a zjistila jsem vše, co bylo potřeba. Zbývalo jediné – vybrat si klienta. Jelikož jsem se nechtěla vzdát ICQ, zvolila jsem multi-klienta – Mirandu. Zřídit si účet je opravdu věc jednoduchá (teď se mi to říká, ale když jsem se registrovala, taky jsem na to civěla jak bacil do lékárny ). Trošku prekérnější situace by mohla nastat ve chvíli, kdy si máte vybrat server – ale u mě to bylo také bez debat. Jelikož jsem uživatelkou internetu občanského sdružení UnArt, vybrala jsem slavek.unart.cz server. Tak a bylo to, během pěti minut byl účet na světě.

První měsíce mi Miranda jakožto klient, plně vyhovovala. Ale postupně jsem na ní už začala vidět mouchy (poměrně zbytečně složitá přihlášení do MUC, nestabilita), a proto jsem se rozhodla, že zkusím nějakého nativního klienta. Volba padla na Gajim a musím říct, že to byla opravdu dobrá volba. Vzhledem k tomu, že jsem již vlastnila účet, instalace a spuštění trvalo tak deset minut. Gajim disponuje příjemným prostředím a v neposlední řadě poskytuje uživateli mnoho výborných služeb (autojoin do MUC, možnost vytvořit si vlastní konferenci a mnoho dalšího). Nejdříve jsem sice měla obavy, že se s Gajimem nenaučím pracovat, ale postupně jsem si zvykla a dnes jsem v Gajimu jako doma Naproti tomu takový Jabbim (další klient) mi moc nevyhovuje – uživatelské prostředí mi připadá nepraktické a mám pocit, že Gajim je mnohem více přehlednější.
Na Gajim jsem přešla v červenci 2008 a hned mi přirostl k srdci. Není vybavený kýči a zbytečnostmi, přesto mu však nic neschází. Navíc, můj dosavadní server „slávek“ by podle všeho měl přijít s jistými inovacemi, které naprosto ukonejší všechny mé uživatelské potřeby (jediné, co mi totiž zatím schází je „Privacy List“). Pokud vlastníte webové stránky a tím pádem i doménu, máte výhodu. Pokud jste totiž zdatní informatici, můžete si vytvořit jabber server, který je totožný s názvem vaší internetové domény (např. můj JID bude někdy možná vypadat takto: megs@magdahankova.cz) – a řekněte, mohlo by se vám něco podobné stát u ICQ? Asi těžko, co?

Závěrem už bych chtěla říct jediné: Jabber mi vyhovuje a proto si pohrávám s myšlenkou, že spolu s instalací Ubuntu (když už mám být „pokročilá uživatelka“, tak se vším všudy ) zruším jak Windows XP, tak ICQ. Nemyslím, že by mi ICQ v nějakém směru scházelo – stejně mě jenom rozčiluje a jeho služeb využívám minimálně (někteří lidé by se mohli ohradit argumentem, že jsem na něm přihlášená denně – to je sice pravda, ale komunikuju skrze ICQ jen v případě, že mě někdo kontaktuje, jinak nikoli). Vím sice, že v ICQ Contact Listu mám nějakých 150 kontaktů, kdežto v rosteru na Gajimu asi 26 kontaktů, ale mně to nevadí. Na ICQ nemáte moc možností, jak se bavit a získat nové kontakty. Kdežto na Gajimu mám mnohem více možností – např. obrovské množství MUC, kde mohu sbírat jak nové zkušenosti, tak nová přátelství. A právě tohle je pro mě rozhodující – éra rozkvětu ICQ končí, alespoň u mě…

Film: Juno (USA)

Režie: Jason Reitman

Žánr: Komedie/Drama

Hrají: Ellen Page, Michael Cera, Jennifer Garner, Jason Bateman, Allison Janney, J.K.Simmons, Olivia Thirlby

Hodnocení: ***

Americký oscarový snímek Juno mě přivedl do poměrně velkých rozpaků. Předtím, než jsem Juno zhlédla na vlastní oči, přečetla jsem pouze jednu jedinou recenzi, která oplývala chválou, a tak jsem čekala opravdový filmařský klenot. Jenže čím déle jsem film sledovala, tím více jsem se jaksi nudila a marně jsem hledala pointu, či snad vybočení z celkového stereotypu.

Juno je příběh šestnáctileté studentky Juno (Ellen Page), která je k velkému údivu všech již „sexuálně aktivní“. Proto jednoho krásného dne třikrát čůrá na těhotenské testy, které jí oznamují nemilosrdnou novinu. Je těhotná. Otcem je hezounek Paulie Bleeker (Michael Cera), který má zálibu v pomerančových Tic-Tac a z neplánového rodičovství není zrovna odvázaný. Jeho údiv je opravdu neskrývaný. Vzhledem k tomu, že se Juno na rodičovství necítila, rozhodla se jít na potrat. Jenže její plány se zhroutily ve chvíli, kdy zjistila, že už má její miminko nehtíky. Proto se poslušně vrátila domů a oznámila rodičům (kteří od ní čekali jakýkoliv průser jen ne těhotenství), že je těhotná, nicméně, že hodlá dát své dítě k adopci. Rodiče z nenadálého stavu Juno sice velkou radost nemají, ale rozhodnou se k věci postavit čelem a nenechají svoji nekonvenční, potrhlou, drzou, přesto silně individuální dcerunku v nesnázi.

Juno se se svým „jiným stavem“ vypořádává celkem dobře. Kašle na lidi, na to, že se jí smějí za zády a nese statečně i fakt, že se k ní otec jejího potomka nehlásí a raději neustále běhá v otřesných růžových trenkách a neméně příšerné čelence. Klidně si randí a chodí po večírcích. Co na tom, že nosí Juno pod srdcem jeho dítě? Nicméně Juno je silná holka, a tak všechno v pohodě zvládne sama. Najde pro miminko adoptivní rodiče, dobře zajištěné manžele Vanessu (Jennifer Garner) a Marka (Jason Bateman) Loringovi. Postupně se s nimi spřátelí a ke konci filmu je u nich doma pečená vařená, až jsem pojala podezření, že se do Marka tak trochu zamilovala.  Koukala s ním na béčkové horory a poslouchala jeho oblíbené desky. Jenže krátce před porodem ji Mark oznámil, že chce od své ženy odejít, což Juno pěkně vytočilo, protože nehodlala umístit své dítě do rozvrácené rodiny. Nakonec se však rozhodla, že svůj slib splní a nechá miminko v péči Vanessy.

Vztah budoucích rodičů začíná dostávat jasnější podobu. Juno Bleekerovi vyzná lásku a dají to spolu zase dohromady. Nicméně chlapec nebyl natolik hrdinský, aby své prudérní mamince oznámil, že ve svém nízkém věku stihl zplodit potomka, to však ničemu nevadilo. Juno v klidu porodila a předala svého narozeného syna šťastné Vanesse. A mladí „rodiče“ žili opět svůj teenagerský život. Na rodičovství opravdu nebyli ještě připravení…

Juno není žádný propadák, jen mi přijde mírně povrchní, a to i přesto, že pojednává o poměrně citlivém tématu, které v dnešní době není až tak neaktuální. Ellen Page podala výborný výkon, bříško jí opravdu slušelo. I přesto, že jí tu a tam blbly hormony, byla pořád svá. Zato Bleeker se moc nepochlapil, jeho postava byla dost „nedořešená“. Výbornou dvojku sehráli i rodiče Juno – Allison Janney a J.K.Simmons. Jennifer Garner naopak ztvárnila upjatou, přesto nesmírně milující ženu Vannesu. Snímek byl doplněn vkusným soundtrackem, který výborně dokresluje atmosféru. Jak říkám, Juno není špatný film, ale viděla jsem už i lepší snímky. Ale nic proti němu…