Zápisky o (ne)obyčejném životě

Se zítřejší půlnocí nám končí rok 2008 a přesuneme se do dalšího roku, ve kterém mě bohužel nečeká mnoho dobrých věcí. V první řadě budu muset projít zkouškou dospělosti, tedy maturitou, následně se budu potit nad Národními srovnávacími zkouškami, které definitivně ovlivní mé další studium (a nebo nestudium) a pokud tohle všechno přežiju, pojedu si opět odpočinout do lázní a pokud bratr splní svůj slib, dojde i na obdivování památek v Londýně Dnes však nepíšu s úmyslem vypsat vše, co mne čeká a nemine, nýbrž s úmyslem pokusit se sesumírovat vše, co se událo pořád ještě v aktuálním roce 2008. Tím také reaguji na nápad a výzvu kamaráda Michala, který tento článek tak trochu očekává, a proto ho aspoň jednou poslechnu  .

Leden: Probouzím se na Nový rok a pokusím se vzpomenout, co se všechno událo předešlé noci. Samozřejmě, že si pamatuji vše. Vypila jsem totiž jen jednu skleničku džusu s griotkou, z čehož vyplývá, že nějaké to „okno“ či snad „opice“ rozhodně nehrozí. Vánoční prázdniny se uchýlily ke konci, a tak opět nastal nástup do školy – přichází nejméně atraktivní období školy – honění známek, písemky, zkoušení. Nakonec vše proběhlo poměrně hladce, a tak si opět odnáším vyznamenání. V lednu také začínám psát jeden z nejdelších příběhů v mé „literární“ historii.

Únor: Velmi důležitý měsíc. Dělám si pořádek ve svém soukromém životě a udělala jsem krok, díky kterému jsem na sebe opravdu hrdá Také dostávám nový notebook, z čehož mám radost, protože od té doby se nemusím se sourozenci dohadovat, kdo z nás bude okupovat PC. Dostávám taky přípojku k internetu, takže si můžu vesele chatovat – což dodržuju každý den – a ne, nenudí mě to V únoru se zároveň stávám šéfredaktorkou Studentských novin GJP a sestavuji tým, se kterým začínám pracovat na zcela přelomovém (barevném) čísle SN.

Březen: Má plnoletost se blíží, a tak jsem se spolu s dalšími dvěma kamarády rozhodla, že uděláme společnou bečku. Celá maximega akce proběhla 14.3.2008, měli jsme  zhruba třicet hostů a slavilo se do ranních hodin. Jako dar jsem od svých spoluoslavenců dostala velkého plyšového medvěda. Oni na oplátku dostali věc jim velice blízkou – krígle, na kterém je mužské přirození (ne, nestydím se za takový dárek ) a pak ještě lízatka ve tvaru ženských ňader (ne, nejsem nestydatá)  – takže myslím, že jsem klukům celkem udělala radost – co by si dva dospělí chlapi mohli ještě přát? Na této bečce jsem také poznala kompletní sestavu UnArtu a s některými členy jsem se dokonce i spřátelila :-)

Duben: Měsíc, kdy jsem dovršila plnoletosti. Dostala jsem mnoho darů a také finanční příspěvky, holt obálky jsou nejlepší. V dubnu také vychází první Studentské noviny pod mým vedením. Myslím, že jsme zaznamenali úspěch.

Květen: Můj poslední měsíc ve škole, poslední měsíc v postavení septimánky (to byl tak úžasný ročník!). Jdu se na své přátele z oktávy podívat k maturitě. Všichni zdárně obstáli. V květnu si také zakládám svůj Jabber účet, protože kamarád přechází z ICQ na Jabber. Instaluji si Mirandu a začínám si zvykat na vymoženosti Jabberu (především možnost vstupovat do konferencí). Stávám se také moderátorkou naší školní MUC . Kupuju si nový mobil – Samsung J700.

Červen: Odjíždím do lázní. Hurá a ještě jednou hurá! Odpočívám, přitom však intenzívně pečuji o svou kondičku, která se během roku zatoulala kamsi hodně daleko. Začínám také zjišťovat, jak mi v lázních pekelně schází net, asi jsem opravdu závislák a nebo fanatik Coldplay vypustili do světa zprávu, že se v rámci svého turné zastaví v Praze a já začínám v hlavě spřádat plán :-)

Červenec: Můj pobyt v Janských Lázních se chýlí ke konci. Odjíždím domů – hurá potřetí! Krátce po příjezdu domů, na krásnou Moravu, začínám v kruhu rodinném při cestě na premiéru Bathory nenápadně nadhazovat, že „Těm Coldplay se nová deska fakt povedla a že bych na jejich koncert hned šla“ , na což se chytli oba mí sourozenci a dodali, že by na onen koncert byli rovněž docela zvědaví. Podali mi malíček, a tak jsem jim rovnou urvala ruku Na druhý den už jsem googlila jak o život, zabookovala si dvě vstupenky na koncert – bylo rozhodnuto – na koncert Coldplay v září na 100% JDU! V červenci jsem mj. zavítala i na Brutal pOp 2008, který se, myslím, celkem povedl. Zde se mi také dostává do ruky LIVE CD Ubuntu. Rozjíždím také své nové webové stránky www.magdahankova.cz

Srpen: Blíží se konec prázdnin. AWWW! Zmocňuje se mne mírná panika, do školy se mi skutečně nechce, a do oktávy, maturitního ročníku, už vůbec ne. Všichni absolventi mi však říkali, jaká je oktáva pohodový ročník a jak tam nemusím skoro ani chodit. Po tomto jejich tvrzení jsem nabyla dojdu, že snad ani nemohli chodit do stejného ročníku! V srpnu rovněž poprvé zkouším, jak funguje LIVE CD Ubuntu a říkám si, že bych tenhle sympatický OS mohla vyzkoušet – někdy…

Září: Tak, a je ze mě oficiálně oktavánka, slečna maturantka, což mně vždycky svorně připomíná intranet označením Magdalena Hanková, oktáva 08. Při pohledu na tento nemilý soud začínám vidět rudě a nemám daleko k nepříčetnosti . Druhý týden v září odjíždíme s mojí třídou na týden do Prahy. Počasí bylo na vyliž kapsu, zima jak v ruské tělocvičně a k tomu všemu ještě pár vydatných dešťových srážek. No, prostě zájezd snů. Většího šoku se mi však dostalo ve chvíli, kdy jsem spatřila naši ubytovnu. Byl to fakt Hilton (ironie!), i ty pavučiny nad hlavou jsem nakonec přežila a byla jsem ráda, když nadešel pátek. Cestování vlakem bylo celkem v pohodě, až na to, že jsme původně nasedli do jiného vagónu. Všechno se však dovršilo v buse v Bojkovicích. Nějaký ožralý dědula se vedle mě usadil a měl blbé jízlivé řeči. K tomu ještě moc příjemně nevoněl, ale tak miluj bližního svého. Ach, domove líbezný! Doma jsem se akorát vysprchovala, najedla, vyspala a zase razila do Prahy. Nene, nechytl mě amok, nýbrž vyrazila jsem za kulturou Koncert Coldplay byl naprosto špičkový, prozatím nejlepší, jaký jsem zažila.

Říjen: Začínají mi opravdové studentské povinnosti. Učení maturitních otázek, nové semináře a moje bezmocnost – bože, kde jsou ty časy, kdy jsem měla i volný čas? Začínám také psát svoji ŠOČku (Střední Odborná Činnost) na téma Rehabilitační vzdělávací program.

Listopad: Zveme na stužkáč ve valašských krojích. Celá škola je z toho totálně na větvi – to se nám zase něco povedlo O týden později (21.11.2008) jsme stužkováni do pozice maturantů GJP. Náš osud je zpečetěn, není cesty zpět.

Prosinec: Poslední měsíc tohoto roku. Měsíc shonu. Vydáváme další Studentské noviny, poslední pod mým vedením. Konečně si instaluju Ubuntu do mého NB. Píšu oznámení, že končím s ICQ a rozesílám ho všem kontaktům, které mám v Contact Listu. Reakce jsou rozporuplné. Lidé jsou konzervativní a líní. Bude to těžké, ale budu tvrdá a vydržím! Ubuntu rulezzzzz!   Jdu na Štěpánský Kotárfest, kde vystupují mí oblíbenci Airfare – to byla ale jízda! :-8. Prosinec je také měsíc upřímností: „Neumíš se hádat“; „Jsi fanatička do Muse“ – celkem mě to pobavilo Prázdniny si moc neužívám, honí mě svědomí, které říká, že bych se místo vysedávání u netu měla učit – já vím, ale komu by se chtělo?? Zakládám si také nové JID – megs@magdahankova.cz

Tak, a zítra Silvestr – nemám ho ráda. Prostě ne. Ale tomu loňskému se zřejmě nic nevyrovná :-(
Tak to je asi tak všechno. Svou pamět jsem naprosto vyždímala, už v ní nezůstalo absolutně nic! Všecko jsem vysypala tady do toho blogu. Tak si to čtení užijte a krásný nový rok 2009 všem!!!

Rok se s rokem opět sešel a já znovu vyrazila na Štěpánský kotárfest 2008, který každoročně pořádá občanské sdružení UnArt. Největším lákadlem letošního ročníku byla beze sporu pražská partička seskupená kolem Thomase Lichtaga, Airfare. Tahle mladá talentovaná kapela byla také velkým objektem mého zájmu Airfare jsou totiž proslulí svými energickými koncerty, a tak jsem byla zvědavá, zda dokáží rozproudit u poněkud fádní, ne příliš pestrou kulturu v našem městě. Když přišel čas Airfare, před jevištěm se začaly dělat hloučky, přičemž v popředí postávaly mladé fanynky – obdivovatelky, které vykřikovaly „I´m sorry, baby but I love rock n´roll“ Ti, kdo Airfare znají, vědí, o čem mluvím, a pro neznalé osvětlím, že tato citace pochází z jejich dosud největšího hitu Sorry, baby.

Airfare začali svoji rock n´rollovou jízdu někdy po desáté hodině večerní a fanouškům (a co si budem říkat, fanynky byly v převaze ) nabídli kompletní průřez albem Hotel Moscow. K mému malému překvapení zahráli největší šlágr už v první části playlistu (ale zároveň i na konec, holt není špatné, když má jedna píseň dvě verze ), ale nebylo všem dnům konec. Velmi povedené byly například i písně jako Sugarcube či Love Is Easy. Výhodou kapely je, že jejich sound je velmi atraktivní pro fanoušky,  dá se v podstatě kalit na jakoukoliv píseň. Kromě starších skladeb představila kapela i několik novinek z připravovaného alba (podle dostupných informací se Airfare hodlají zavřít do studia už příští měsíc) a dá se usuzovat, že novinka se ponese v podobně příjemném duchu jako Hotel Moscow.

Vystoupení Airfare bylo nabité energií, což podtrhuje i fakt, že Thomas Lichtag je velmi charismatická osobnost, která si umí podmanit publikum a hlavně fanynky Pokud snad kapela zní na desce poněkud „měkce“, naživo je to pěkná jízda, která nezná hranic. Suma sumárum, vystoupení Airfare bylo vynikající. Bylo melodické, energické a myslím, že si ho všichni užili.

Příjemnou tečkou mého večera byla zlínská skupina Senzace příštího léta, které „sluší“ především sound v duchu ska.

Co bych tak ještě dodala? Letošní Kotár byl perfektní, užila jsem si ho naprosto skvěle a příští rok přijdu zas! Co takhle pozvat Fake Tapes?

Jak už bývá u Vodafone zvykem, každý rok přijde s originálním vánočním dárkem. Ani letos se nenechal zahanbit, a tak nadělil svým věrným uživatelům internet do mobilu na půl roku zdarma. Nejprve jsem si říkala, že této služby snad ani nevyužiju, ale nakonec mě přemohla zvědavost a tento dárek jsem si aktivovala. Po krátkých lapáliích jsem měla tedy internet v mobilu. A jak se s tím vyrovnat? V první chvíli mě napadlo, že bych si stáhla a aktivovala Bombus (=Jabber klient do mobilu), ale nakonec jsem si to rozmyslela, neboť jak se tak znám, propsala bych nechutnou sumu peněz Proto jsem se rozhodla, že prozkoumám, kam až mě internet a především můj (ne zrovna kooperativní ) mobil pustí. Základní stránky jako centrum, seznam, google fungují. Fajn. Ovšem stránka, která je mně poměrně hodně blízká – meebo – nikoliv. To pro mě bylo zklamání, protože jsem doufala, že alespoň přes meebo se dostanu na Jabber účet. Proto jsem internet na půl roku na chvíli zavrhla.

Jednoho dne jsem měla ve škole volnou hodinu a celkem dost jsem se nudila, a tak jsem opět zapnula telefon a zabrousila na internet a… další šok. Zkouším do vyhledávače naťukat link mých webových stránek – úvodní stránka funguje bez problémů, srdíčko zaplesalo. Ovšem jenom na chvíli. Jakmile jsem se totiž rozhodla vejít do nějaké rubriky, „vybaflo“ na mě upozornění, že se jedná o „stránky pro dospělé“, a proto mě tam můj prohlížeč nepustí. Jaké stránky pro dospělé, sakra??! Tohle nejsou žádné porno stránky, nýbrž stránky jedné bláznivé maturantky! Plna znechucení jsem odhodila mobil na stůl. Bylo rozhodnuto, tento dárek se Vodafonu tedy moc nepovedl. Koneckonců mě však nikdo nenutí, abych jej využila, ne?

Zhruba tři týdny jsem na internet v mobilu ani nepomyslela. Za prvé nebylo nikdy nic tak akutního, aby to nemohlo počkat až na doma, kde mě prohlížeč pustí bez remcání všude, kam jen chci, a za druhé když mě jednou něco otráví, málokdy se mi podaří na danou věc změnit názor. Ovšem tentokrát se stala výjimka, která můj názor skutečně změnila.

Jsem takhle večer na Jabberu (no, já jsem tam i přes den, vlastně pořád ) a najednou se kamarád přihlásil na svůj účet, což mně bylo pekelně podezřelé, neboť podle hodin bych usuzovala, že právě sedí ve vlaku a jede domů ze školy, a pokud vím, tak přes wifi nemá šanci se přihlásit k žádné síti. Ve svých odhadech jsem se skutečně nemýlila. Kamarád seděl ve vlaku, jel domů z koleje a zároveň byl na netu. Jak je to jen možné? Může za to Vodafone! Podivme se nahlas, je to tak Krátce na to jsem se dozvěděla, že stačí mít po ruce mobil, USB a notebook a nic není nemožné Ba, co víc, celý proces konektivity je velice jednoduchý (leč, pokud máte tak neschopný telefon jako já, může se hned všechno zkomplikovat) – stačí připojit USB k mobilu a mobil k notebooku a jsme téměř v cíli. U formy připojení stačí odkliknout Vodafone a jedeme! Pokud budete mít štěstí, budete připojeni k síti (jako já dnes v dopoledních hodinách), pokud štěstí mít nebudete, prostě připojení nebudete (jako já včera během dne). Nakonec jsem tedy na Vodafone nezanevřela, jsem vlastně pojízdná, ať jsem kdekoli. Škoda, že ona akce trvá „jen“ do června 

Ale buďme skromní, nebuďme rozežraní a držme se vodafoňáckého hesla „když dárky, tak pro všechny!“ Někdo holt dostane mikinu za věrnost a někdo internet. Co však uspokojí dušičku mladého teenagera? Odpověď je jasná. Takže díky za tenhle dárek a hurá na net! 

Snad každý z nás se již setkal s pocitem znepokojení z blížících se problémů, s negativní emocí, která se projevuje zrychleným tepem a touhou, co nejrychleji uprchnout. Myslím, že se každý už dostal do konfrontace s pocitem strachu. Tento tíživý pocit, který nás může zcela ochromit a izolovat od vnějšího světa, nelze tak snadno ovládnout, a proto je velmi těžké s ním jakkoli bojovat. Mnohokrát jsem se zamýšlela nad tím, co se o nás dá usuzovat v případě, že strachu skutečně podlehneme. Je to naše vlastní slabost? Je to neochota ustát konfrontaci s pocitem, který je těžko uchopitelný a předvídatelný? A nebo je to jenom jistá pokora a respekt k věcem a lidem? Myslím, že je na každém z nás, aby si odpověděl. Kdybych však měla mluvit sama za sebe, řekla bych, že i já jsem už mnohokrát zažila pocit strachu a dlouho jsem se snažila s ním bojovat. Po několika letech jsem však pochopila, že k tomu, abych mohla tento pocit ustát, potřebuju především víru v sebe sama. Bez ní nemám šanci vyhrát, protože právě víra, jakkoli se to může zdát nesmyslné, je nezbytným předpokladem k tomu, abych mohla bojovat a třeba i vyhrát. Víra nám totiž dává sílu, abychom překonávali překážky, ať už jsou jakéhokoliv charakteru. Jsem přesvědčena, že i strach je jistou překážkou, kterou musíme několikrát za život zdolat. Dnes si dokonce myslím, že strach je překážka, která je nám stavěna do cesty životem zcela záměrně. Právě v situacích, kdy o tuto překážku zakopneme a třeba i upadneme, zjistíme, jak moc jsme vnitřně silní, jak moc jsme odhodlaní bojovat za svou individualitu a jedinečnost, jíž můžeme uplatnit pouze v případě, že se oprostíme od všech negativních emocí a pohnutků – tedy i strachu.

V době, kdy jsem si utřiďovala všechny tyto myšlenky, jsem snad ani nevěřila, že by se proti strachu dalo bojovat, natož tak vyhrát. Dnes mi tato má reakce připadá jako lehký alibismus, který pramenil právě z nedůvěry a nejistoty. Možná, že zásadní zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že pokud nebudu riskovat, nic nezískám, ale je jisté, že hodně ztratím. Dnes jsem si rovněž vědomá faktu, že vše na světe je nějakým způsobem uskutečnitelné. Říká se totiž, že neexistují neuskutečnitelné cíle, pouze máme omezené vnímání toho, co je uskutečnitelné. Co z těchto slov plyne? Když bojujeme, vždycky můžeme vyhrát. Nezáleží na tom, do jaké míry jsme se nechali strachem spoutat. Nezáleží na tom, jak moc jsme utrpěli a kolikrát jsme upadli tvrdě na zem. Bolest jednou pomine. Ale dokázali bychom žít s vědomím, že díky strachu jsme ztratili to nejcennější? Dokázali bychom se smířit s myšlenkou, že žijeme jen polovičatě? Myslím, že nikdo není natolik otrlý, aby takovou situaci ustál, a proto jej okolnosti dřív či později doženou k činům. Jistě, toto rozhodnutí není snadné pro nikoho z nás – ale záleží na tom? Každý z nás má v sobě alespoň malý kousek odhodlání, každý z nás má v sobě kus bojovnosti a především soudnosti. Můžeme si nějakou dobu nalhávat, že jsme neměli jinou volbu. Pak ale zjistíme, že všichni ostatní jsou šťastnější než my. Začínáme si uvědomovat, že koření našeho života spočívá v jiných hodnotách a že původcem veškeré nespokojenosti a prázdnoty jsme právě my sami. Všechno má ale své řešení. Stačí si osvojit myšlenku, že ze všeho negativního se můžeme vymanit, pokud si dokážeme připustit, že právě negativní věci mají nad námi moc jen do okamžiku, dokud v ně opravdu věříme. Ale jakmile poznáme tuto pravdu, jsme volní a oproštění od všeho, co nás tolik sužovalo! Tato moudrá slova platí za každé situace. Proto jsem si je vryla hluboko do paměti, neboť strach je pocit, se kterým chci skutečně bojovat a využiju všech dostupných prostředků, abych z tohoto boje vzešla jako vítěz.

Tak tu máme skoro konec prosince a Vánoce už jsou za dveřmi, ale já nehysterčím, neboť už mám dárky dávno nakoupené. Ti, co mě znají, totiž vědí, že se snažím všechno dělat s předstihem, protože mi to za nějaké nervování potom nestojí. Na letošní Vánoce se těším víc, než kdy předtím. Není to tím, že bych si byla jistá tím, že dostanu tolik dárků (když stočím pohled kousek doprava, zahlédnu svůj předčasný dárek – tiskárnu), ale tím, že si konečně odpočinu. Ať si říká kdo chce co chce, oktáva není procházka růžovým sadem, a i když se snažím si věci rozvrhnout, někdy zkrátka nestíhám. Proto s takovým nadšením očekávám Vánoce a s nimi spojené dvoutýdenní volno. Prosinec byl totiž celkem náročný, alespoň co se prvních dvou týdnů týče. Jak již jsem se mnohokrát zmiňovala v článcích, jsem šéfredaktorkou (oficiálně ještě pořád, dnes jsem chtěla předat funkci, ale nikdo, krom dvou výjimek, se nedostavil, a tak si tu pozici šéfa ještě chvíli užiju – minimálně do ledna studentských novin, které jsme stihli vydat poměrně včas a jako obvykle se nám celkem povedly. Kromě toho jsme zmákli i nějaké ty předvánoční písemky a v lednu budeme směle pokračovat. Ale ode dneška žiju s pocitem, že mě po dlouhé době čeká konečně klid a pohoda. Žádný stres, žádné letopočty ani definice. Prostě nic, aspoň na pár dnů chci školu vypustit z hlavy a věnovat se věcem, na které jinak nemám moc času. Během Vánoc sice budu muset nakouknout do učebnic, ale rozhodla jsem se, že začnu tím lehčím (literatura, SVS) a postupně se přesunu k tomu náročnějšímu (dějepis a možná i anglická konverzace). Kromě toho se chci pustit do slohové práce, ale tu budu psát s neskrývanou radostí

Když pominu vzdělávací charakter prosince, musím se zmínit i o pár změnách, které nastaly v mém notebooku. Od minulého víkendu jsem uživatelkou operačního systému Ubuntu, na který jsem si rychle zvykla, dokonce tak rychle, že jsem schopná nechat Windows bez povšimnutí i několik dnů a vůbec nic mi neschází S Ubuntu je to zkrátka symbióza Někdy jsem sice už trochu na prášky, například, když nejde nainstalovat nová verze Gajimu a musím se s ní „piplat“ tři hodiny, přičemž kontinuálně měním i rádce, protože předešlý už na mě neměl nervy (resp. na mé pitomé dotazy) a tak mě raději předal do rukou člověka více ráznějšího. Ten ale také není neotřesitelný a vsadím se, že se také chytal za hlavu, kdykoliv jsem zmínila pojem Terminál Zkrátka a dobře, Ubuntu je taková moje malá výhra a moc děkuju mým dvěma IT hrdinům, protože právě oni měli tolik odvahy na to, aby mě k instalaci opravdu dotlačili (nebo-li „dohuškali“, jak s oblibou říká jeden můj známý)

Během vánočních svátků se chystám jít také za kulturou – hodlám navštívit Štěpánský KotárFest, kde vystoupí jedna má oblíbená kapela – Airfare. Dodnes si pamatuju, jak jsem poprvé kamarádovi Airfare dala poslechnout a on se jen ušklíbl a řekl, že mu na tom nic světoborného nepřipadá. Dneska se mu za to jenom směju, protože o dva měsíce později už kapelu poslouchal taky a příští týden dokonce zahrají na akci, kterou tak trochu pořádá. Holt, paradoxy se dějí
Abych pravdu řekla, Silvestr nemám moc ráda, leč musím přiznat, že ten loňský jsem si patřičně užila. Jenže, kde že loňské sněhy jsou. Letos je všechno jinak, a tak mám nepříjemný pocit, že letos budu znuděně sedět doma a modlit se, aby už byla půlnoc a já se mohla jít nudit do snů

Myslím, že jsem se dostatečně vypsala, a tak už nezbývá, než vám popřát hezké ukončení roku 2008 a správné vykročení do nového roku 2009