Zápisky o (ne)obyčejném životě

Jak již jsem se zmínila v předešlých příspěvcích, můj blog prošel v současné době jistým rebuildem. Vzhledem k tomu, že jsme jej museli kompletně obnovit, usoudili jsme, že už více nebudeme ignorovat upozornění WordPressu o nové verzi tohoto redakčního systému. V tomto článku se vám pokusím vylíčit, co nového tato verze přinesla a v čem se lišila od té předchozí.

WordPress 2.7 nabízí mnoho novinek a vychytávek. Jeho největším plusem je jakási přehlednost a řád. Můžu ale říct, že vzhledem k tomu, že jsem v začátcích mého blogování používala starou verzi WordPressu, tato přehlednost mě najednou docela zaskočila. Když má člověk totiž už nějaký zajetý systém, dost těžko si zvyká na jiný. Přistupme však k oněm novinkách.

Jakmile se přihlásíte do tohoto redakčního systému, budete odkázáni na úvodní stránku, kde najdete Nástěnku, která vám naservíruje fakta v číslech – najdete zde počet publikovaných článků, počet vytvořených stránek, množství rubrik a štítků. Dále se zde může dočíst, kolik bylo napsáno komentářů k vašim článkům, kolik z nich jste schválili, které z nich čekají na schválení a rovněž je tu k nalezení i nějaká ta statistika o spamech. Nástěnku lze označit za velice užitečnou věc, neboť se tak vyhnete zbytečnému přepočítávání a marné snaze udělat si přehled o tom, jak pilní jste v aktualizaci vašich webových stránek.

Pod Nástěnkou se nachází jakási administrace napsaných komentářů. Zobrazuje se v ní prvních pět nejnovějších komentářů, u kterých máte možnosti, jak s nimi naložit (tj. s následujícími volbami: neschválit-upravit-odpovědět-spam-vymazat). Ve stručném přehledu komentářů jsou k přečtení pouze první dva řádky komentáře, celé si je můžete přečíst, kliknete-li na možnost Zobrazit všechny.

Pod komentáři je tabulka s příchozími odkazy – tzn. že je zde přehled všech ostatních webových stránek, které nějakým způsobem odkazují právě na váš blog. Pro představu si uvedeme příklad: Quimiho blog odkazuje sem a píše: „No protože nastal leden, měsíc zkoušek, tak js …“ Pokud poklikáte na „píše“ , jste automaticky přesměrováni na daný článek, z kterého příchozí odkaz pochází.

Dále na úvodní straně naleznete přehled pluginů, takzvaný QuickPress (který se, tuším, ve staré verzi ani nenacházel), seznam posledních konceptů a různé doplňující informace týkající se právě WordPressu.

Veškerá podstata WordPressu se jednoznačně odehrává v levém rohu. Právě tady je totiž situováno veškeré menu, které zásadně ovlivní vzhled i obsahovou stránku vašich stránek. Na první „příčce“ tohoto sloupce se nachází záložka nazvaná Příspěvky, ta je pak doplněna dalšími „podzáložkami“ (Upravit, Přidat nový, Štítky, Rubriky). Z mého pohledu je nejzajímavější volba Upravit, ta totiž nabízí mnoho dosud nevídaných novinek: Po poklikání na tuto volbu budete přesměrováni na seznam všech dosavadních článků. Když najedete myší na název příspěvku, objeví se vám „rychlé menu“, které slouží k co nejrychlejším úpravám. Když se rozhodnete pro možnost Rychlá úprava, můžete změnit název článku, datum jeho publikace i příslušnou rubriku, jméno autora, který daný článek napsal (jméno je však nastaveno defaultně, takže pokud jste vy jedinými autory, není zde co měnit), štítek či viditelnost příspěvku. Pokud si vybere tradičnější volbu Upravit, máte širší škálu možností, jak s textem naložit. Za obrovské plus nové verze považuji to, že lze libovolně měnit datum a čas publikace a také to, že je zde seznam „revizí“ – tzn. záznamy o tom, kdy jsme text naposledy upravovali (včetně doby vložení).

Velká novinka nastala i v sekci Média. Je zde seznam všech přidaných médií (v mém případě pouze obrázků), které jste na stránky vložili. Mimo jiné je zde zobrazeno, v kterém článku je dané médium obsaženo a jak dlouhá doba uběhla od data vložení.

Hlavní menu je doplněno i nastavením vzhledu, pluginů, uživatelů apod. ale o tom se již zmiňovat nebudu, protože není příliš vhodné do těchto rubrik zasahovat, zvlášť, když nějakému tomu kódování moc nerozumíte (=můj případ:-D)

Suma sumárum bych nový WordPress zhodnotila asi takto: byl mu obléknut nový, skoro až multimediální kabát, který disponuje mnohými vychytávkami, které vám vaše blogování jednoznačně zpříjemní. Vše tu má svou pozici a účelnost a podle mého se vývojáři snaží být pokrokoví a in, což se jim docela dost daří

Před několika dny byla do světa vypuštěna informace, že se rozešel „oscarový pár“ Glen Hansard a Markéta Irglová. Tentokrát se však nejedná pouze o bulvární šum (jak tomu bylo v případě Markétina těhotenství), nýbrž o holou skutečnost. Hansard k rozchodu s rodačkou z Valašského Meziříčí řekl toto:““Už spolu nejsme, zůstali z nás ale velmi dobří přátelé. Náš vztah byl jakýmsi logickým vyústěním spolupráce. Udělali jsme spolu film, vyhráli Oscara, samozřejmě že jsme jeden k druhému přilnuli.“ Frontman irských The Frames také nepřímo dodal, že jejich vztah zkrátka vyšuměl.

Glen Hansard a Markéta Irglová před rokem získali Oscara za píseň Falling Slowly, která zazněla ve filmu Once, který udělal z Irglové hvězdu. Markéta i Glen v současné době vystupují na turné v Austrálii, což je důkaz toho, že zřejmě opravdu zůstali přáteli.

Zpěvačka: Zuzana Smatanová (Slovensko)

Název desky: Tabletky odvahy

Forma nosiče: CD

Vydavatelství: Sony Music

Počet písní: 11

Total time: 44:15

Hodnocení: ****+1/2*

Nej skladby na albu: Zdá sa, že to stačí, Druhýkrát, Najhoršia vec

Zuzana Smatanová je mladá naděje našich slovenských sousedů. Tuto dívku s kytarou jste však mohli již několikrát uvidět a uslyšet i u nás. Zuzka byla totiž hostem turné Chinaski a proslavila se rovněž díky nádhernému duetu s Desmod – Pár dní. Nyní však přistupme k této dívce jako k samostatné jednotce a zhodnoťme její poslední počin, který je nazván Tabletky odvahy.

Hned na začátku je potřeba zdůraznit, že Zuzana je nesmírně talentovaná žena, která má doma plnou polici nejrůznějších ocenění. Tato ocenění jsou beze sporu zasloužená, neboť zpěvačka disponuje nádherným hlasem, kromě toho má v sobě i poetické střevo a umí šikovně rozezvučit kytaru. Album Zuzany Smatanové má dvě roviny: první z nich obsahuje nádherné poetické skladby, kde dokonale vynikne zpěvaččin hlas (Včely, Zdá sa, že to stačí, Malo sa to stať) a ta druhá je poněkud „tvrdší“ (Malé dávky vonkajšieho světa, Neprichádzá nič). I tato poloha kytaristce velice sluší, neboť zde vyznívá jako „slovenská Alanis“.

Velkou výhodou Zuzany Smatanové je, že dokáže působit velice civilně a její texty pojednávají o každodenním životě (Najhoršia vec), přesto se však vyhýbají poetickému kýči. Zpěvačka je výmluvná a jednoznačná. Taková je i její muzika, na první poslech vám může připadat, že se jedná jenom o „obyčejné“ brnkání do strun, ale není tomu tak. Tohle „brnkání“ si vás totiž dokáže skvěle podmanit. Deska Tabletky odvahy je pestrá, zajímavá a dokáže bez problémů udržet naši pozornost. Zkrátka a dobře, Tabletky odvahy opět potvrdily, jaký dar v hrdle tato mladá slečna má a také upozorňuje na to, že si Zuzana rozhodně zaslouží naši pozornost.

Leden je velice podivný měsíc a zvlášť u studentstva je velice neoblíbený, a to proto, že nastává mučení mozků a mnohdy se setkáváme i s marnou snahou něco natlouct do poloprázdných hlav, které se vší silou brání. I já mám pocit, že má mozková kapacita je v tuto chvíli zcela vyčerpána, neboť jakákoliv moje snaha přijmou nové informace, je poněkud marná. Leden je dost možná neoblíbený i díky tomu, že je jakýmsi novým vztyčným bodem po povánoční euforii, která byla zvláště loni hodně dlouhá. Zkouškový nápor se však netýká jenom nás středoškoláků, ale rovněž i vysokoškoláků a nemůžeme opomenout ani předškoláky, kteří mají za úkol prokázat, že jsou způsobilí k řádnému vzdělávacímu procesu

Únor se blíží mílovými kroky a na mně je, abych co nejdříve vyplnila přihlášku na vysokou školu. Copak o to, tenhle krok mi nebude činit žádné problémy, mám vyčíhnuté tři školy (všechny tři humanitní) se zaměřením na jazyk český nebo sociální studia. Dá se totiž říct, že za poslední tři roky jsem se vyprofilovala právě k těmto oborům, a to i přesto, že jsem v minulosti uvažovala o kariéře novinářky a překladatelky Dneska jsem si byla u třídní vyzvednout seznam mých školních aktivit a potažmo i úspěchů a nechala si vypsat průměry, kterých jsem za ony čtyři roky dosáhla. Bilance sice není nikterak zlá („nejhorší“ průměr mám z prváku – 1,25 ), ovšem mám pocit, že mi k ničemu nebude. Výšky, na které se hlásím, totiž moje průměry nikterak netankují a moji hlavu zase netankují OSP, takže mám takové obavy, že tenhle souboj moc dobře nedopadne. Proč to říkám? Protože jsem skeptik, to zaprvé a zadruhé jsem prostě a jednoduše realista, který zná své možnosti. Nejsem moc ten typ člověka, který by rád logicky uvažoval, i když se tomu samozřejmě nevyhnu. Jsem schopná logicky myslet, ale v normálních mezích, o kterých OSP nemají ani páru. No, ale raději nechme moje subjektivní názory stranou Ještě by mě někdo mohl z něčeho nařknout, třeba z hanobení dobrého jména Scio nebo něco podobného

Co bych ještě tak dodala? Nedávno jsem si zřídila FaceBook, takže klidně mrkněte a přidejte si mě. Jinak jenom jemně naznačím, že na březen a duben se chystá něco opravdu velikého, ale Krakena vypustíme až v pravý čas, takže se nechte překvapit To je ode mě pro dnešek vše, takže se mějte blaze

Tak už uběhlo 33 dnů od chvíle, kdy jsem poprvé rozechvělými prsty (a to jako opravdu, není to žádná alegorie, metafora ani nic podobného) zadala uživatelské jméno a heslo a tím pádem vstoupila do světa Ubuntu. Jelikož se jedná o první měsíc, který je podle mě nejzásadnější, protože se ukáže, zda je uživatel schopen se s daným OS sžít či nikoliv, rozhodla jsem se sepsat pár poznatků, které mě za onen měsíc v Ubuntu potkaly.

Ze všeho nejhorší byla asi instalace. Ta sama o sobě sice není nikterak těžká, ale jak už u mě bývá zvykem, potkal mě při ní malý zádrhel, a tak se celý proces instalace poněkud protáhl. Nakonec však všechno dobře dopadlo a Ubuntu fungovalo. Postupně jsem všechny soubory, které jsem měla ve Windows, přesunula do Ubuntu a byla jsem takzvaně ready

Vzhledem k tomu, že jsem již dříve používala mnoho programů, které se vyskytují v Ubuntu (Gajim, Open Office, Firefox), nebyl pro mě problém si zvyknout na nové prostředí. Dokonce i na horní lištu jsem si hned zvykla a dneska mi to připadá jako zcela přirozená věc. Naopak, když tu a tam zavítám do Windows, připadám si jako v jiném světě, protože mám pocit, že tam všechno funguje na jiném principu, což je svým způsobem pravda, ale ne docela. Žádný OS podle mě nemůže být natolik diametrální. V každém z nich je něco podobného a hlavně postupy jsou dle mého názoru všude tak trochu univerzální.

Nyní bych přistoupila k pozitivům, jenž mě díky instalaci potkaly: jako první plus bych uvedla to, že jsem se konečně dokopala k činům a Ubuntu s pomocí mých rádců nainstalovala. Jistým způsobem se dá tento krok považovat za překonání sebe sama. Sice jsem si přísahala, že Ubuntu začnu používat, ale upřímně přiznám, že jsem nikdy nedoufala, že by se mi podařilo tuto vizi zrealizovat. Nicméně nakonec se i tohle podařilo. Asi opravdu platí, že nic není nemožné. Dalším plusem je, že mě mužské pokolení častuje přívlastky jako „alternativní žena“, „pokročilá uživatelka“ či „namakaná“, což mně samozřejmě jako typické ženě imponuje Nedávno dokonce kamarád naznačil, že mi v Ubuntu a obecně na Jabberu musí být blaze, protože se tu v drtivé většině vyskytuje jen mužské pohlaví, což značně zvyšuje mé možnosti, neboť dívek zde naleznete opravdu málo Díky Ubuntu také značně omezuju moji participaci na ICQ, protože Ubuntu nepodporuje nějakého kloudného ICQ klienta, tudíž se musím uchýlit buď na Pidgin, což je klasický multi-klient, a nebo na Meebo, což je opravdu ta nejkrajnější varianta. Ještě by se však slušelo dodat, že v prosinci jsem se rozhodla, že přestanu používat ICQ. Nejdříve byla má vize taková, že se od něj odříznu úplně, ale dnes uvažuji o tom, že účet nezruším, jenom jej přestanu denně používat a přihlásím se na něj jen v nejvyšší nouzi. Vzhledem k tomu, že náš Jabber server prošel rebuildem, je zde i velmi užitečná věcička, a to ICQ transport. Já jsem se ale zařekla, že Gajim nezprzním něčím takovým jako je ICQ transport, takže mám obavy, že této služby vůbec nevyužiju.

Když se rozhodnete Ubuntu používat, musíte se smířit s tím, že ne vždy všechno půjde podle vašich představ. Zvláště aktualizace vám mohou znepříjemnit život. Předevčírem jsem dokonce zapnula NB a moje Ubuntu plocha zněla prázdnotou. Žádné složky, žádné programy, prostě nic. Nejdřív jsem se hodně vyděsila, protože představa, že by najednou zmizela má čtyřicetistránková SOČ, kterou za měsíc odevzdávám, mi přivolávala prvky hysterie, ale nebylo to tak horké. Na druhý den už bylo všechno na svém místě. Začínám se ztotožňovat s názorem, že Ubuntu není pro běžné uživatele. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že já bych snad byla nějakou pokročilou uživatelkou, ale mám ve své blízkosti lidi, kteří danému OS rozumí a v případě, že se vyskytne nějaká chyba, okamžitě mi hodí záchranné lano. Myslím, že běžný uživatel (tedy ten, který umí PC vypnout, zapnout, něco napsat, vytisknout, či hodit soubory na flashku) by neměl šanci si s některými problémy poradit. Jistě, Ubuntu rozhodilo své sítě a poskytuje mnoho návodů, rad, má i mnoho fór a MUC diskuzí, ale všude se diskutuje veskrze „ajťáckým jazykem“, kterému hned tak někdo neporozumí

Ale podívejme se pravdě do očí – existuje snad nějaká možnost, že by běžný uživatel o Ubuntu vůbec slyšel? A zajděme i dál – existuje možnost, že by byl schopen jej nainstalovat? Podle mě jsou málo reálné obě varianty. O Ubuntu může BFU zavadit leda díky stupidnímu titulku „Microsoft se Ubuntu nebojí!“ na Centrumu. Tím začne a taky skončí. Dnešní lidstvo je totiž silně konzervativní a brání se novým věcem, v IT to platí dvojnásob. Objektivně si ale přiznejme, že nejhorší jsou začátky. Člověk si připadá mírně ztraceně a jakmile něco nefunguje na 100%, máme tendenci vzít nohy na ramena a vrátit se hezky do Windows. Chce to ale setrvat, všechno prý má řešení a v Ubuntu je předpoklad řešitelnost prý dvojnásobný Jasně, Ubuntu má svoje chyby, ale vývojáři se je snaží řešit a pokud se vám (stejně jako mně), přihodí, že vám něco pokazí aktualizace, nezoufejte. Do čtyřiadvaceti hodin budete mít k dispozici novou aktualizaci, která tuto chybu odstraní.

Můj první měsíc v Ubuntu probíhal tedy v poměrně v klidu. Objevilo se sice už pár zádrhelů, ale těm se nevyhnete nikde. Zkrátka, já jsem v Ubuntu spokojená, mám tu všechno, co potřebuju a zároveň se učím novým věcem, které mi rozšíří obzory Co víc si přát?