Zápisky o (ne)obyčejném životě

Ačkoli se neustále hovoří o pokroku ve všech sférách současné společnosti, jeden bod zůstává stále stejný – televize (především ty komerční) nám denně servírují obrovskou dávku seriálů (jak by řekla Prima:“dávku emocí“), které, ač jsou tématicky zcela diametrální, mají několik shodných bodů: jsou dlouhé, nesmyslné a nenáviděné mladou generací (zatímco naši prarodiče, zvláště babičky, na seriály koukají jako na modlu a spokojeně se usmívají, když se pan Pešek zaplete s paní profesorkou Hejlovou )

Nedávno jsem na FaceBooku objevila stránku, která je nazvaná Stop stupidním televizním pořadům typu Ordinace, VéKáVéčka a podobně. Toto bylo pro mě impulzem, abych se zamyslela nad tím, proč lidi podobné seriály vlastně sledují a rozhodla jsem se udělat i menší sondu do populárních českých seriálů.

Před zhruba deseti lety nastal tzv. „telenovelový boom“ – začaly se vysílat seriály typu Esmeralda, Rosalinda, Divoký anděl, Kassandra a nevím, co ještě. Hlavní pointa všech těchto telenovel byla vlastně vždycky naprosto stejná (dalo by se to skoro nazvat cíleným schematismem) – chudá dívčina (pokud možno s tělesným, zrakovým či rasovým handicapem) se zamilovala do bohatého krasavce. Byla z toho láska jako trám, jenže vždycky se něco zvrtlo – příčinou problému byli buď sami rodiče a nebo fakt, že milenci jsou pokrevními sourozenci. Sto dílů se celá tato „prekérní“ situace rozuzlovala a v posledním díle nadešla pohádková svatba, pokud možno s čerstvě narozeným dítkem v pozadí.

O nějaké dva roky později se autoři telenovel začali zabývat více globálnějšími problémy. Hlavní hrdinky už nebyly jenom krasavice bez jediného kazu, ale také tlusté slečínky, co milují čokoládu, a nebo šeredky, co mají sice milionový mozek, ale sex appeal se pohybuje kolem mínusových hodnot. Zkrátka a dobře, zhruba deset let byly místní televize ovládány mexickými a argentinskými telenovelami. A vzhledem k tomu, že i my Češi jdeme rádi s dobou, jakási dobrá duše odstartovala éru vlastních seriálů. Díky tomu můžeme již několik let v televizi vídat hrdiny z Ordinace v růžové zahradě, Velmi křehkých vztahů (dříve název Rodinná pouta) či Ulice. Tyto tři zmiňované seriály jsou jakýmisi stálice televizního vysílání. Dále pak existují i další rychlokvašky, které se ale nijak neosvědčily, a tak o nich už nemáme ani páru (Světla pasáže) a nebo se jejich týdenní relace omezila na minimum (Ošklivka Katka).

Jedna věc mě na těchto seriálech ale celkem udivuje: málokterý seriál zůstal u původní pointy, s kterou začínal a díky které se proslavil. Jiný stihl změnit půlku hereckého obsazenstva i název. V některých z nich se začíná vyskytovat i vysoké procento úmrtnosti (například Ordinace v růžové zahradě → další odezva na FaceBooku: „na tu posranou ordinaci už se nekoukám , protože NECHALI UMŘÍT HAKENA“). Ještě víc jsem se však zarazila ve chvíli, kdy jsem si přečetla status jedné mé náctileté známé na ICQ: „Honza umřel. Škoda mno. Byl to fakt moc sexy chlap. Měla jsem ho moc ráda, bude mi moc chybět.“

Není to absurdní? Mé mozkové závity někdy nestíhají a začínám si připadat jako hrdinka absurdního dramatu od Havla

A nyní přistupme k oné záhadné otázce: proč lidé vůbec sledují takové seriály? Odpovědí se nabízí hned několik a nutno dodat, že tyto seriály nejsou choutkou pouze méně vzdělaných lidí (pokud vím, VKV sleduje i jedna naše profesorka). Avšak několik atributů lze vyřadit hned v prvopočátku – originalita – o té se dá opravdu polemizovat. Originalitu bych přirovnala ke schopnosti zaujmout vysoké procento populace. V případě seriálů je toto procento sice vysoké, nicméně jak jsem se dnes dozvěděla od kamaráda, statistiky nejsou v žádném případě jednoznačné. Ale zpět k tématu, originalita se projevu možná v počátcích a v případech, kdy tvůrce přijde s „něčím, co tu ještě nebylo“, ovšem čím více se hodnota odvysílaných dílů blíží k hodnotě sto, tím více dochází k úpadku, nudě a patosu. Relaxace - nad seriály si opravdu každý odpočine, neboť nad dějem nemusí nijak zvlášť přemýšlet. Všechno je totiž předvídatelné, a proto nemusí mozkové závity vůbec trápit. Témata každodenního života – zřejmě v tomto bodu nalezneme odpověď na naši otázku. Především ženy se snaží v seriálech zapomenout na útrapy jejich každodenního života a jak můj kamarád s ironií prohlašuje „…a představují si, že právě ony jsou hrdinkami, které potkají svého prince!“ Představují si, že nemají doma manžela, který se povaluje na pohovce a s nemístnými poznámkami komentuje sportovní rubriku, nýbrž nějakého toho Armanda, Josého nebo Honzu Hakena – zkrátka gentlemana, co nosí svojí vyvolené růže a nosí ji na rukou. Abych to shrnula a nemusela tu složitě vypisovat všechny faktory, stačí říci jediné – seriál je ztělesněním toho, po čem typická ženská touží a čeho se v drtivé většině nikdy nedočká. Možná proto jsou seriály tak oblíbené, odráží naše tužby a upevňují (i když poněkud netaktní formou) naše vize o dokonalém partnerovi a pohádkovém životě. Seriály nám tím trochu vymývají mozky, trochu víc záměrně nás klamou, ale co, nejdůležitější je mít alespoň naději a proč by nám ji tvůrci seriálu nedali, když jim to vydělá miliony?

Kde tedy hledat vysvobození? Úplně slyším kamaráda, jak mi říká, abych začala sledovat seriály typu Battlestar Galactica, Heroes, How I Met Your Mother a nebo Dexter. Tyto seriály totiž prý mají hlavu a patu (nesleduji, takže nemohu soudit). Já osobně jsem v minulosti „ujížděla“ maximálně na seriálech Lost a Prison Break, ale i ty mě postupně přestaly bavit. Zároveň zastávám názor, že má každý nárok sledovat si, co chce a nikdo jej za to nemůže soudit. … Takže si to každý přeberte podle sebe

Britští Muse letos vydají novou desku. Jisté kladné informace o novém počinu totiž vzešly z domovského nahrávacího studia Warner Music. Podle fanouškovského serveru Microcuts.net by také měla partička kolem Matthewa Bellamyho vyrazit i na evropské turné.

Zvěsti o novém počinu jsou sice vcelku zaručené, nicméně nedávno Chris Wolstenholme, baskytarista kapely, prohlásil toto: „Je pro nás důležitější udělat album, které by mohlo být naším nejlepším. A pokud to znamená, že by mělo vyjít až v roce 2010, bude to tak.“

Poslední studiové album Muse – Black Holes And Revelations – vyšlo v roce 2006. DVD HAARP mapující jejich vystoupení ve Wembley vyšlo v loni.

Film: Výměna (USA)

Režie: Clint Eastwood

Žánr: Krimi/Drama/Mysteriózní/Historický

Hrají: Angelina Jolie, John Malkovich, Colm Feore, Jason Butler Harner ad.

Hodnocení:**** +1/2*

Výměna, snímek, jenž vznikl pod taktovkou Clinta Eastwooda, je příběh mladé svobodné matky Christine Collins (Angelina Jolie), která má malého syna Waltera, jehož nade vše miluje. Jednoho rána se vydá do práce a když se odpoledne vrací domů, nemůže Waltera nikde najít. Žena začne propadat panice, prosí o pomoc policii, ta jí však oznámí, že nemohou podniknout žádné kroky do čtyřiadvaceti hodin. Když se chlapec ani do té doby neobjeví, rozjede se pátrání pod dohledem místní policie, která nemá zrovna vybíravou pověst (korupce, neschopnost, skandály). Christine je den ode dne zoufalejší, neboť měsíce plynou a nemá o svém Walterovi jedinou zprávu. Krátká úleva se dostaví ve chvíli, kdy jí policie oznámí, že se její syn našel. Mladé matce se konečně uleví a s velkou úlevou (a za doprovodu všech médií) utíká na nádraží, kde si má Waltera vyzvednout. Její naděje se však rozplynou ve chvíli, kdy spatří chlapce, jenž měl být údajně jejím ztraceným synem.

Christine, dokonale zmatená, od první chvíle tvrdila, že chlapec, kterého jí policie „podstrčila“ není její syn. Poukazuje na pádné důvody, které její argumenty dokonale podkládají, ale zkorumpovaná policie je vůči nim zcela hluchá. Žena se ocitá na pokraji zoufalství. Stará se o chlapce, který je tolik odlišný od jejího Waltera a nikdo nevěří, že se nejedná o jejího syna. Policie ji dokonce obviňuje ze snahy vzdát se mateřských povinností. Pomocnou ruku jí podá až reverend, který je znechucen podvody, které policie páchá. Christine se rozhodne za syna bojovat. Tento její boj má však mnoho negativních důsledků – znepřátelila si policii, která ji nechá uvrhnout do blázince. Ani přesto všechno však Christine neztrácí zdravý rozum a nenechá se zmanipulovat.

Po mnohých zápletkách vychází najevo, že Walter Collins se stal zřejmě obětí masové vraha, a tudíž nemůže být synem Christine. Ta je krátce poté propuštěna z blázince a podnikne proti policii soudní kroky. Dojde i k dopadnutí masového vraha, jenž zřejmě připravil o život i malého Waltera. Christine Collinsová však nikdy neztratila naději, že je její syn naživu.

Výměna je syrový film, který vznikl na základě skutečných událostí. Christine Collinsová je zde vylíčená jako silná žena, která dokáže bojovat za své mateřské intuice. Vynikající výkon podala i Angelina Jolie, která své emoce oholila až na kost a dodala tak své postavě na důvěřivosti.

Výměna není určena pro nenáročné diváky, nicméně ty náročnější zcela jistě nadchne. Snímek je nabitý emoce i okamžiky, z kterých vás mrazí v zádech (poprava vraha a jeho mučící metody). Nicméně i nyní Clint Eastwood předvedl brilantní práci, gratuluji!

Nesnáším Valentýn. Pokud bych měla být přesná, měla bych říct, že jej přímo nenávidím. Má nesnášenlivost zřejmě pramení z nepochopení jeho podstaty. Vím, že jsme tuto rádoby tradici převzali od Američanů, nicméně nechápu, proč bychom měli své drahé polovičky či lidi, kterých si vážíme a máme rádi obdarovat zrovna jednoho únorového dne. Proč? Vždyť, pokud někoho milujeme a chceme mu dát najevo svou náklonnost, můžeme to udělat kdykoliv během roku a nemusíme čekat na čtrnáctého února.

V mladším věku mi Valentýn nikterak nevadil, ba naopak, vždycky jsem se klepala napětím, zda se náhodou neobjeví nějaký tajný ctitel a dvakrát se dokonce i objevil – jednou jsem dostala přáníčko od kamaráda Mariána, kterého jsem neviděla snad deset let a mám pocit, že dnes je z něj už ženatý muž a druhá valentýnka byla spíš takovým blbým vtipem – mí dva starší sourozenci koupili přání a nechali do něj vepsat nějakou valentýnku, kterou podepsali autogramem „tajný ctitel“ Marně jsem přemýšlela, o koho by se mohlo jednat, neboť v té době mi bylo opačné pohlaví ještě ukradené. Jak je mým dobrým zvykem, začala jsem různě dedukovat, nicméně dospěla jsem jenom k faktu, že by to mohl být téměř kdokoliv (jsem fakt slečna Marplová, že?) Po pár hodinách, kdy se mi málem začalo kouřit z hlavy, jak jsem usilovně přemýšlela, jsem zjistila, že přání koupili mí sourozenci a text vepsala mladší sestra jejich kamarádky No, takže žádný tajný ctitel, nýbrž nejatný vtípek, který jsem si tehdy moc osobně nebrala (hmmm, dneska bych se asi podobala rozzuřenému rottweilerovi ).

Uběhlo mnoho let a dneska vnímám Valentýn zcela jinak. Vnímám ho jako něco naprosto zbytečného a pro naši kulturu a českou povahu zcela nespecifického. Ale jedná-li se o věci nedůležité a kýčovité, jsme velice přizpůsobiví, tudíž není divu, že už mi tři dny chodí na mobil maily s různými valentýnskými nabídkami, obchody jsou nacpané k prasknutí posrdíčkovanými trenkami, růžemi a jinými předměty a dokonce i FaceBook podlehl komerci! Když jsem viděla jejich nabídku na profilu, vařila se ve mně krev. Valentýn je vlastně byznys, který nám tak trochu provětrá peněženky. Obchodníci si budou mnout ruce, já budu celý den nechápavě kroutit hlavou a budu se modlit, aby celá tahle šaškárna co nejdřív skončila. Když si tak po sobě čtu svoje řádky, kdybych se neznala, myslela bych si, že autorkou je nějaká zahořklá stará panna (pardon za hrubost, ale jak to jinak říct?). A světe div se, autorkou je mladá (pořád ještě osmnáctiletá) slečna, která Valentýn neslaví ze zásady. A víte proč? Nepotřebuju kalendář k tomu, abych vám řekla, že vás mám ráda. Kašlu na zvyky, a proto – všichni mí milí, drazí, milovaní. Přátelé, rodiče, sourozenci a široké příbuzenstvo, mám vás ráda! A vidíte, můžu to říct i v pátek třináctého. Rozhodující je, že to tak cítím teď v tuto chvíli – nezávisle na datu. Takže, mějme se rádi celoročně, kašleme na Valentýna, peníze se dají investovat i lépe, ne?

Kapela: The Ting Tings (Velká Británie)

Název desky: We Started Nothing

Forma nosiče: CD

Vydavatelství: Sony Music

Počet písní: 10

Total time: 38:03

Hodnocení: ****

Nej skladby na albu: Great DJ, That´s Not My Name, Be The One, Walk

The Ting Tings je britská popová skupina složená ze dvou členů, blonďaté krasavice Katie White a Julese de Martina, který sedí za bicími. We Started Nothing je debut, který zcela oprávněně uchvátil celou Británii a krátce na to se se dokázal prosadit i v jiných koutech Evropy (u nás v současné době boduje hit Be The One). The Ting Tings je velmi nadaná kapela, která dokáže kombinovat pop, dance i punk. Ovšem největší dominantou této mladé formace je beze sporu zpěvačka Katie a její rozverný hlas, který by vám v mnoha podobách mohl připomínat rodačku Kate Nash.

We Started Nothing je vlastně klasická popová deska, která vás dostane hlavně tím, že se nesnaží o složité vyjadřování různých situací a jevů. Muzika je přímočará a tím pádem i snadno stravitelná pro posluchače. Dvojice White – de Martin se nesnaží zbytečně filozofovat, a tak je celá deska takovým jedním zábavným koktejlem (Shut Up And Let Me Go, That´s Not My Name apod.). Tu a tam se objeví jistý pokus o zklidnění (Traffic Light), ale musím uznat, že The Ting Tings sluší spíše ta zábavná stránka jejich muzikantského já.

Jasně, takových kapel jako jsou „tři T“ bude ještě hodně, ale v současné době má tahle mladá a talentovaná dvojka jednu velikou výhodu – svět už je unavený melancholickými kytarovkami, kterým už došla inspirace. Když se pak objeví pohodová teenagerská parta, která svět zkrátka neřeší a užívá si života, je to jen dobře. The Ting Tings vás navíc dokáží strhnout (Keep Your Head), takže kašlete na depresi, pusťte si We Started Nothing a hned vám bude líp