Zápisky o (ne)obyčejném životě

Jednou jsi dole, jednou nahoře – toto krédo by se zřejmě mělo opravdu stát mým životním mottem. Dá se říct, že se již tak stalo, ale vždycky, když přijde nějaký ten karambol, jsou mi všechna motta tak trochu ukradená. Proto si občas připadám jako sobec. Pokud se totiž dostanu do nějaké vyhrocené situace, zapomínám na všechno okolo. Už pěkných pár let je ze mě pesimista-melancholik, což je naprosto otřesná typologická kombinace. Samozřejmě, že se snažím některé své chmury potlačovat jak jen to jde, ale i to je občas nad mé síly.

Musím přiznat, že minulý víkend nebyl zrovna nejšťastnější a možná i díky tomu, že já jsem tak trochu rejpal, co tu a tam nezná svoje hranice a občas je zkrátka překročí. Ne jinak tomu bylo i o víkendu, a to zapříčinilo, že jsem si poněkud břitce vyměnila pár názorů s kamarádem a bylo po náladě raz dva. Nerada se totiž hádám, a když díky svojí povaze dělám jednu chybu za druhou, nejradši bych si pak nafackovala. To samozřejmě nepraktikuju, ale umím si vynadat vnitřně. A proto jsem přikázala sama sobě, že je čas, abych se sebou něco udělala. Pak přišlo dlouhé zamyšlení, z kterého jsem vydedukovala, že existuje pár vlastností, které bych na sobě ráda eliminovala.

Pesimismus mě však nepřecházel ani v neděli, a proto jsem se obložila sešity a učebnicemi v naději, že se tak separuju od černých myšlenek. Nestalo se tak. Na revoluci 1848/49 jsem koukala jak vyoraná myš, myšlenky se zjevně toulaly někde uplně jinde, jen ne u dějepisu, a slovíčka do konverzace jsem taky poměrně ignorovala. Sice jsem se na ně dívala, ale kdyby se mě někdo ve stejném okamžiku zeptal, co že je to za slovíčko, na které tak úpěnlivě zírám, věděla bych velké kulové. Jak se smířit s neúspěchem a pocitem, že jsem právě teď dole? Těžko. Ale za takových situací ve mně vždycky tak nějak přetrvává naděje, že zas bude líp. Čerpám ze svých vnitřních zásob a vzpomínám na chvíle, kdy jsem byla spokojená (terapie i sebedestrukce). Jenomže zásoby se snadno vyčerpají.

Naštěstí jsem se ale dole neohřála příliš dlouho. V pondělí se začalo notně vyjasňovat a dneska už je azur Někdy mě opravdu fascinuje, jak moji blízcí snadno vstřebávají moje výbrky, někteří jedinci by mohli být okamžitě prohlášení za svaté, protože jejich trpělivost a tolerance je opravdu bezmezná (díky za to!). Už je zase líp a svět je o něco hezčí, i když to nechutné počasí, které venku panuje, mu na charismatu příliš nepřidá. Potvrdilo se mi, že člověk si i negativnímu situacemi může poučit a může v určité oblasti zmoudřet. Třeba já jsem přišla na to, že bez některých lidí prostě neumím žít, že jsou takovým tím puzzlem mého života. Díky nim jsem nahoře a pokud se snad někdy ocitnu dole, tak pouze vlastním přičiněním (v drtivé míře nechtěným), ale vězte, že vždycky může být ještě hůř a že jednou nastane doba, kdy zas budete nahoře, neboť nic není věčné – ani tam někde na samotném dnu…

Film: Nouzový východ (USA/Velká Británie)

Režie: Sam Mendes

Žánr: Drama/Romantický

Hrají: Leonardo DiCaprio, Kate Winslet, Kathy Bates, Ryan Simpkins ad.

Hodnocení: ***

Od snímku Nouzový východ (Revolutionary Road) by se dalo očekávat ledacos. Jednak proto, že jej má na svědomí vynikající Sam Mendes, který získal za svoji American Beauty Oscara, a jednak proto, že se po dlouhých letech sešli na plátně dvě filmové hvězdy devadesátých let – Leonardo DiCaprio a Kate Winslet. Už tyto dva atributy dělají z Nouzového východu cosi výjimečného, avšak pouze teoreticky.

Po zhlédnutí Předčítače, kde Kate Winslet zazářila natolik, že si může doma vystavit sošku Oscara, jsem od Nouzového východu čekala mnohem víc. Říkala jsem si, že když se režie ujal sám Mendes a do hlavních rolí obsadil dva talentované mladé herce, nemůže to dopadnout až tak zle. A taky nedopadlo, ale pro mě je to pořád málo. Možná proto, že jsem neustále srovnávala výkon Winsletové v Předčítači a tady. V obou snímcích má poněkud „temnou“ roli, která je ovšem skvěle psychologicky prokreslená. Ukázalo se, že Kate není pouze herečkou, která okouzlila v přeslazeném velkofilmu, ale že je především herečkou, která se se svými postavami ztotožňuje. Totéž platí i o Leonardu DiCapriovi, o kterém jsem se v posledních letech dočítala spíš díky jeho avantýrám, než-li hereckým výkonům. Herecké obsazení v Nouzovém východu je bezchybné, avšak „chyba“ je někde uplně jinde, konkrétně v obsahové stránce filmu.

Snímek vypráví příběh mladých manželů Wheelerových, kteří se poměrně nedávno usadili v Revolutionary Road a na první pohled se zdá, že se jedná o spokojenou rodinku se dvěma dětmi. Ovšem není všechno zlato co se třpytí. Frank je čerstvý třicátník, který dělá práci, jenž ho neuspokojuje a zdá se, že ani doma není tak uplně uspokojován, a proto se poohlédne jinde, a to i přesto, že na něj doma čeká charismatická manželka. April je vystudovaná herečka a sní o tom, že se jednou proslaví právě na jevišti. Pociťuje, že její vztah s Frankem prožívá krizi a stále více se upíná na myšlenku, že by se spolu s ním a dětmi odstěhovala do Paříže a tím si splnila dávný sen. Manžel s tímto nápadem souhlasí a začínají se rozjíždět přípravy na odjezd, jenže celý plán se začíná pomalu hroutit, jednak proto, že Frankovi je v práci nabídnut vyšší post s lepším finančním ohodnocením, a také proto, že April zjišťuje, že je těhotná. Tyto dva faktory zásadně ovlivní jak všechny dosavadní plány, tak vztah Wheelerových. April je odhodlaná jít na potrat a odcestovat do Francie, Frank by naopak raději zůstal doma a začal žít na vyšší noze i tam. Samozřejmě, že tyto dva rozličné názory vyvolávají hádky, celá situace je velmi vyhrocená. April dokonce navrhne, že si potrat udělá doma sama a Frank začíná pochybovat o její psychické příčetnosti. Manželství se začíná hroutit a oba mladí lidé prožívají své vnitřní boje. Frank propadá zoufalství, naopak April manželovi zahne s jeho nejlepším přítelem. Dávná láska se mění v nenávist. April vidí ve Frankovi svého nepřítele a má mu za zlé, že s ní nechtěl odjet do Francie. Dělá hysterické scény, které Frank nechápe a je hrozně zoufalý.

Jednoho rána se Frank probudí a u kuchyňské linky stojí jeho žena s výrazem „jako by se nic nestalo“ a chystá snídani. Frank je zmaten, zároveň je však rád, že April dostala „rozum“ a mohou si popovídat bez jakýchkoli scén. Plný naděje odchází do práce. Netuší však, že jeho žena si v pokročilém stádiu těhotenství sama provede interupci a vykrvácí. Frank se s její smrtí sice nemůže smířit, avšak má své děti, kterým věnuje veškerý čas a které se staly smyslem jeho života…

Nouzový východ je „těžký“ film, který vás sice svým způsobem strhne i přiková k židli, ale po skončení filmu jsem měla pocit, že mu něco chybí. Není to o tom, že by herci byli špatní (právě naopak!), ani že by jejich postavy byly povrchní (naopak disponují hloubkou a psychologií, která se jen tak nevidí – hold Winslet a DiCapriovi), spíš snímku schází jakási naděje. Samozřejmě, že snímek popisuje situaci, která není až tak neobvyklá, ale možná by mu „slušelo“ méně psychologické strohosti a více bezprostřednosti, alespoň na okamžik uvolnit tíživou situaci.

Na druhou stranu je zde krásně vylíčena bezvýchodnost ze vztahu, který spíše vězní než naplňuje. Poukazuje na zoufalství, které může vést k jen těžko pochopitelným činům. Sam Mendes odvedl výbornou práci, stejně tak i herci a hudba rovněž krásně dokresluje atmosféru. Avšak méně je někdy více, a právě zde toto přísloví platí dokonale….

Je to sen, co v skutečnost se promění

je to vzpomínka, co rozplyne se po setmění.

Krása prostých slov,

které nebolí,

je ukrytá někde uvnitř tebe

vyrytá jako epitaf v barevných duhách nebe.

Jsem inženýrkou lidských duší,

které se netopí,

které se netrápí

/ony díky mně pouze přežívají/.

Když smutek tvým krásným očím sluší,

když stín se nad tvou tváří zmítá,

tíha bytí usne v konečcích tvých řas.

Znaven neustálým bojem mezi mnou a tebou

/mezi našimi svědomími/,

mizíš v letmých okamžicích krásných ztrát.

Čas stal se mým nepřítelem

/a strach mým milencem/

v nocích plných osamění.

Jsi pod ztěžklými víčky

schovaný svět,

jsi vykřičník i tečka na konci zmatených vět.

Jsi naděje i víra, co nikdy neumírá,

Jsi částečkou, která spojila se s mnou duší v doteku,

bez hrdinství ve tváři,

bez soucitu či snad porozumění.

Jsi láskou prchající prostorem

i časem.

Jsi signálem, jenž nemohu zachytit,

jsi emoce, kterou nemohu pocítit.

Stal ses nedefinovatelnou volností bytí,

s kterou jsem splynula

a jíž jsem své nitro odevzdala.

Stal ses otazníkem v odpovědi,

v kterém ukryté poselství není…

Život je hazard. V jednu chvíli vás pohladí a za okamžik vás srazí k zemi. Začínám si myslet, že můj život je pouze sbírkou ztrát a nálezů. A co začíná převažovat? Ztráty. Možná, že to tak má být. Možná, že je to nespravedlivé. Ale koho to zajímá? Osudu neporučíš. Dělá si s tebou co chce, nebere na tebe ohledy. Konejší tě i trápí. Balamutí tě, dává ti naději a pak ti ji zase sebere. Proč to dělá? Je vypočítavý.

Nejhorší chvíle, která v životě může nastat je ta, když cítíte, že začínáte ztrácet to nejdražší, něco, proč jste opravdu dokázali žít i přežívat, když osud zrovna nebyl milosrdný. Měli jste oporu, bod, ke kterému jste se upírali, když bylo nejhůř. A to, co jste si střežili jako poklad, se najednou začne vytrácet z vašeho života. Cítíte, že se to vzdaluje. Všechno tomu nasvědčuje. A vy nejste ignoranti, abyste to neviděli. Naopak. Cítíte, že vás někdo nemůže snést. Ale jak s tím naložit? Cokoliv si předstírat nemá smysl. Jenom tím utěšujete sebe sama. Sebe. Zavíráte oči, abyste neviděli skutečnost. Protože milujete a nechcete ztratit. Chcete být šťastní. Ale co když chcete být šťastní s někým, kdo vás není schopný šťastnýn učinit? Pak se váš vztah stává časovanou bombou, která dříve nebo později vybuchne…

Vybuchla. Rozmetla všechno na kousky. Skoro nic nebylo, pouze mé přesvědčení, že nastala správná chvíle, abych začala znovu – lépe. Před lety jsem se uzavřela do bludného kruhu. Celé ty roky jsem marně bloudila a doufala, že zase bude líp, že to všechno zvládnu, když budu dostatečně silná. Možná, že jsem dokonce i silná byla, ale marně. Jenom jsem si neustále vyfabulovávala něco, co ve skutečnosti neexistovalo. Věřila jsem, že když to nevzdám, třeba jednou budu šťastná. A tak jsem to nevzdávala. Snášela jsem příkoří i radosti bludného kruhu a v mém životě existovaly pouze dvě pozice – buď jsem byla nahoře a nebo dole. Nic mezi. Buď triumf a nebo pád. Člověk se po nějaké době naučí snášet bolest, stane se imunní, takže v podstatě ani bolest nevnímá jako bolest. Vnímájí ji jako něco, nač už je zvyklý a co umí relativně dobře snášet. A když přišla naděje, musela jsem se jí chopit. Stala jsem se na ní závislá a další dění okolo jako by přestalo existovat. Narážky, signály – já je viděla! Přeci nejsem slepá. Jsem jenom nešťastná a v tom je rozdíl. Pokoušela jsem sama sebe. Co ještě vydržím? Už skoro nic, ale za tu naději mi to vždycky stálo. Celou tu dobu jsem se chovala jako sebecentrický idiot, co chtěl nějakou víru a nikdo mu ji nechtěl dát. Víra pak postupně přerostla v zoufalství, ale i na to si zvyknete. Někdy jsem až žasla, jak umím být adaptivní. Ale i já jsem jenom člověk, který má své hranice…

A proto musím začít znovu a lépe. Musím přestat trápit sebe i své okolí. Přestat se upínat k někomu, kdo o to nestojí. Přestat být přítěží. Konečně otevřít oči a začít žít. Sama za sebe a taky bez některých lidí. Protože najednou jako bych si uvědomila, že je zbytečné čekat na něco, co vlastně nikdy nepřijde. A život je moc krátký na to, abych celý život promarnila zbytečným čekáním. Takže začínám znova, doufám, že lépe..

Mluví se o něm víc a víc, zdá se, že za poslední týdny se z něj stal fenomém. Používají jej miliony lidí na celém světě a na Internetu kolují články o jeho nebezpečích a také o tom, jak brání mladým maminkám v tom, aby zveřejnily fotky, na kterých kojí. Že vám ani tyto indicie nestačily k tomu, abyste zjistili, o čem vlastně mluvím? Pak zbývá říct jen jediné – všechny tyto charakteristické rysy mají společného původce – fenomén s názvem Facebook.

Ještě předtím, než se s vámi podělím o své dojmy, které se týkají Facebooku, je potřeba, abychom si o něm řekli pár základních informací. Jeho vznik i fukčnost jsou totiž opředeny různými historkami.

Facebook patří mezi jednu z největších společenských sítí na světě a vznikl poměrně nedávno, v roce 2004. Jeho zakladatelem je čtyřiadvacetiletý Američan Mark Zuckerberg. Ovšem nebyl na to sám, s realizací tohoto online webového systému mu vypomohli kolegové z Harvardu – Andrew McCollumn, Dustin Moskovitz a Chris Hughes. Facebook nabízí mnoho možností a také funkcí, jeho hlavními cíli však zůstává, aby posloužil k aktivní komunikaci mezi uživateli, aby mohlo docházet ke sdílení dat a aby se lidé pobavili. Facebook je v současné době dostupný v 35 světových jazycích, samozřejmě, že podporuje i češtinu.

Nyní přistupme k osobním zkušenostem a dojmům. Co mě vlastně vedlo k tomu, abych klikla na registraci a založila si vlastní účet? V podstatě téměř nic. Jednalo se spíše o zvědavost, protože kamarád se mě průběžně ptal, zda jsem si konečně založila účet. Vzhledem k tomu, že o Facebooku tak horlivě mluvil, usoudila jsem, že se bude jednat o nějakou bombu, kterou musím vyzkoušet, pokud nechci být out

Po registraci jsem vyplnila nějaké ty údaje o sobě a začala prozkoumávat, co mi je tento profil schopný nabídnout. Jak jsem záhy zjistila, nabídka je široka a multifunkční – můžete sdílet videa, fotky, odkazy. Můžete své přátele informovat o tom, co právě děláte či na jaké akci jste přislíbili účast. Kromě toho je zde i podpora chatu a mnohé další. Facebook zkrátka poskytuje vše, po čem průměrný uživatel touží. Kromě chytrých aplikací však Facebook i ty méně inteligentní (například otázky typu:“Myslíš, že Magda Hanková zpívá, když je opilá?“ Váš přítel na tuto stupiditu sice odpoví, avšak vy se odpověď nedozvíte, pouze si hezky zaspamujete). Podobné aplikace však vůbec nevyužívám, takže mě tento neduh příliš neprudí . Rozčiluje mne něco jiného. Facebook postupně mění vzhled – což o to, každá změna je dobrá, nicméně některé změny mohou i uškodit. Facebook se snažil být pokrokový a moc si nepomohl. Předložil uživateli jakýsi složitý labyrint, v kterém se ne a ne zorientovat. Boj se slovy, se záložkami – k sakru, co to vlastně hledám? Nejhorší je, když si člověk na něco zvykne a vývojáři mu to pak seberou. On pak všechno dělá podle předen zažitých vzorců, nic mu nefunguje a po čase začne pochybovat o své inteligenci. Nechci vypadat jako antipříznivec vývojových tendencí, ovšem uvítala bych něco více přehlednějšího. A nejen já. Vznikla totiž skupina (jsem rovněž členem), která se rozhodla virtuálně revoltovat a požaduje navrácení starého Facebooku.

Facebook je vlastně plný zajímavých skupin. Lze je chápat v několika rovinách. Možná, že cílem těchto skupin je poukázat na neduhy techniky (např. skupina zastavající názor ICQ je shit) i televizního vysílání (Stop všem stupidním televizním pořadům typu Ordinace, VéKáVéčka a podobně). Kromě toho se k Facebooku uchýlili i významné osoby – např. Barack Obama či Václav Havel. Na svém profilu se můžete stát fanouškem všech možných pochutin, nápojů a jiných výrobků, ať už české či zahraniční výroby. Můžete dát také najevo svou přízeň celebritám a hudebníkům po celém světě. Máte právo neomezeně diskutovat, kritizovat a nebo chválit. V podstatě můžete cokoliv. Ale za jakou cenu? Že o vás všichni vědí všechno? Dost možná, ale i toto je relativní – budou vědět pouze to, co dovolíte aby věděli. Podle mě není potřeba, abych své přátele informovala o každém prdnutí (myšleno obrazně ). Nepřijde mi vhodné o sobě vypsat veškeré údaje, přece jen by se to někdy mohlo obrátit proti mně.

Kolem Facebooku je sice v současnosti veliký boom, ovšem na jak dlouho? Nebyl podobný povyk před lety i kolem MySpace a nebo ICQ? Byl. A kde jsou dnes? Těší se sice jisté popularitě, ale jejich kdysi hvězdná zář pohasíná, konkurence je příliš veliká. A jaká bude asi budoucnost Facebooku? Nebude jen sociální rychlokvaškou, která ke všemu nepodporuje Jabber? Uvidíme, situace je příznivá, ale budoucnost nejistá…