Zápisky o (ne)obyčejném životě

Nesnáším, když někdo przní český jazyk. V případě, že narazím na hanobení naší mateřštiny, vyrostu ze svých 155 centimetrů na rovné dva metry Možná, že jsem trochu prudérní a nebo staromódní, ale nemůžu si pomoct. Před pár minutami jsem náhodně narazila na jeden blog, který si založila jedna třináctiletá slečna. Po přečtení prvního článku jsem však lapala po dechu. Co to je za otřesný jazyk? To snad není ani česky. Po krátké analýze jsem zjistila, že se skutečně jedná o stejný jazyk, v jakém píši tento článek – tedy o češtinu. Jen s tím rozdílem, že slečna pisatelka podlehla trendům mladé pubertální generace, která ujíždí na blozích, a začala také používat jejich způsob vyjadřování. Místo krásné spisovné češtiny se tedy čtenář utápí v moři zprzněných slov, které nemají se spisovnou formou jazyka vůbec nic společného. Nechápu například, proč slovo článek se na jistém blogu píše jako člááánek, proč místo že se píše zhe, proč místo tak se raději napíše tag a proč ještě záměrně autorka komolí koncovky podstatných jmen či shodu podmětu s přísudkem. Poslední kapkou je pak „lingvistická substituce“ v podobě dvojitého vé.

Velmi typické je taky záměrné přemísťování samohlásek či souhlásek ve slově, v horším případě je pisatelka zcela vynechá. Často v článcích můžeme naleznout taky otřesné slova jako AhojiiiQ či podobné další hrůzy, které jsou doplněny obrovským množstvím smajlíků…

Se svým objevem jsem se hned musela pochlubit kamarádovi a dodala jsem, že podobné lidi bych za jejich vyjadřování vystřelila na Měsíc. Taky jsem dodala, že jsem dokonce u některých slov musela přemýšlet o jejich významu (viz. slovo mrtheee), čímž jsem mu přivodila záchvat smíchu Asi jsem opravdu háklivá, já jsem ve třinácti letech trávila na netu max. hodinu za měsíc a o nějakých blozích jsem neměla ani páru. Dnešní generace má zkrátka jiné možnosti, než jsem měla v jejich věku já… bohužel – dopady se začínají projevovat.

Já sice ve svém psaném projevu taky nejsem dokonalá, ale alespoň se snažím dodržovat pravidla pravopisu. A jak jste na tom vy? Vadí vám prznění češtiny nebo je vám to jedno? Názory klidně zanechte v komentářích…

Requiem za sen (Requiem For A Dream) patří do kategorie filmů, které vás dokáží emočně vyždímat, psychicky roztříštit a zároveň ve vás zanechají zvláštní dekadentní pocit. Snímek vznikl v roce 2000 pod taktovkou talentovaného Darrena Aronofskyho. O tomto vynikajícím dramatu, který v sobě skrývá i krimi prvky, by se dalo možná zprvu pochybovat. Zvláště poté, co zjistíte, že hlavní roli ztvárnila hudební hvězda Jared Leto. Ovšem nenechte se zmýlit, Leto je lepší herec než hudebník, proto Requiem za sen dopadl nadmíru dobře.

O co vlastně jde? Requiem za sen je silný příběh, který se točí kolem čtyř ústředních postav, jejichž osud je spleten víc, než si možná myslí. Ústřední postavou je Harry, který ujíždí na drogách a je schopen udělat cokoliv proto, aby si zajistil svou pravidelnou dávku. Spolu se svým přítelem Tyronem ukradne své matce televizor, prodá jej v zastavárně a za získané peníze si koupí drogy. Tímto se uzavírá do nekonečného bludného kruhu, do něhož nevědomky zatahuje i svou stárnoucí matku Saru. Ta je ze svého syna sice poněkud zklamaná, ale všechny strasti života si vynahrazuje sledováním přihlouplých televizních soutěží s krabičkou čokolády v ruce. Další významnou postavou je Marion, neposlušná dceruška zbohatlých rodičů, která udržuje vztah s Harrym. Vzhledem k tomu, že k němu chová zvlášť hluboké city, nechává se rovněž strhnout a postupně se stává závislačkou. Celý příběh je rozčleněn do tří částí (léto, podzim, zima). Requiem za sen je sondou do života drogově závislých, poukazuje především na to, jak snadno se může člověk dostat až na samotné dno. Zároveň se snaží divákovi říct, že cesta od blaženosti k totální deziluzi je také velice krátká. Aronofsky má smysl pro detail, napětí i hluboký impresionismus. Na postavě Sary Goldfarbové dokonale zobrazuje typologii člověka, který snadno podlehne mediálním bludům – i za cenu ztráty vlastního duševního zdraví (žena, v naději, že se objeví v televizní soutěži, začne hubnout a polykat léky, které by měly napomoct jejímu hubnutí, napomohou však pouze k rozkladu její psychické i fyzické stránky). Naopak na postavě Marion se snaží zachytit vývoj od vzletů (intimní okamžiky štěstí s Harrym), až k pádům na samotné dno a s tím související ztrátu vlastní identity (dívka se stává lacinou děvkou jen proto, aby si vydělala na drogy). Harryho postava se nachází někde na rozhraní dobra a zla – dokáže být milujícím synem i přítelem, ale zároveň dokáže hazardovat se životem víc, než kdokoliv jiný (vpichl si dávku drog do žíly, která zjevně nebyla v pořádku, v důsledku toho mu lékaři museli amputovat ruku). O Tyronovi by se dalo říci, že byl jakýmsi prostředníkem pocitu blaženosti, který jeho přátelé prožívali, zároveň se však stal svědkem jejich vlastní destrukce.

Requiem za sen je film o ztrátě iluzí, o zaprodání se i o osamělosti. V závěrečné fázi hrdinové totiž vědí, že i když je kdysi spojovalo silné pouto (ať už čistě přátelské, či milenecké), nyní zůstali úplně sami – vazby se zpřetrhaly a zůstaly pouze vzpomínky na to, co kdysi bylo…

Tento snímek dokonale cloumá se všemi vašimi emocemi, drtí vás, občas dokonce nahání strach. Pohrává si s vaší psychikou a v závěru vás dost možná dovede až k pláči. Atmosféra Requiemu je silná, syrová, pesimistická i deziuluzní. Promítá se zde několik rovin, které na diváka působí strašlivě silně… Možná, že až naběhnou první titulky, pocítíte vtíravě prázdný pocit. Možná, že se po zhlédnutí filmu změníte a možná, že díky tomuto filmu naleznete i své já… Requiem za sen vás totiž donutí zamyslet se nad základními životními hodnotami…

Mám za sebou další předmaturitní dny a mě den ode dne víc a víc zmítá strach. Je fakt, že mi všichni přátelé z okruhu absolventů říkají, že je maturita fraška, kterou zvládne uhrát skoro každý, ale vsadím se, že to budu za rok říkat taky – jim se to teď říká, když už to mají za sebou

Něco málo k novinkám. Češtinářka si už přečetla mou maturitní slohovku a zasypala mě samými superlativy, z čehož usuzuju, že jsem práci zvládla. Ulevilo se mi strašně moc. Nejvíce jsem se bála nesplněného útvaru, ale údajně jsem se do vyprávění trefila. Na první pohled se může zdát, že na vyprávění nejde nic zkazit, ale u mě byl problém v tom, že já nejčastěji píšu úvahy, a tak i když mám vyprávět, v drtivé většině stejně uvažuju. Musím ale přiznat, že jsem si v duchu neustále opakovala „neuvažuj, ale vyprávěj!“. Asi to zabralo a já jsem opravdu ráda, že jsem v maturitní písemné práci mohla vyjádřit svoji lásku k psanému slovu, tady mi totiž nikdo nenakazoval rozsah práce, a tak jsem se mohla rozepsat

Jak jsem se již zmínila v předešlých článcích, v pondělí jsem obhajovala v krajském kole SOČ svou práci v oboru pedagogika, psychologie, sociologie a problematika volného času. Přesto, že jsem byla přesvědčená o tom, že nemám šanci postoupit do celostátního kola, stal se pravý opak. Spolu se spolužákem tedy jedeme v červnu 2009 obhajovat své práce v rámci celostátní přehlídky SOČ. Tato přehlídka se koná ve Dvoře Králové. Doufám, že nebudu nervózní a něco kloudného tam ze sebe „vyžvejknu“. Už sice nebudu oficiálně reprezentovat školu, tedy Gymnázium Jana Pivečky, protože v té době již budu absolvent, ale můžu reprezentovat alespoň Zlínský kraj. V souvislosti s postupem do celostátního kola SOČ se mě dneska můj konzultant ptal, jak si užívám slávu. A já si uvědomila, že bych nikdy nemohla být slavná, protože se mi nejlépe žije s mojí obyčejností. Přiznám, že mě gratulace od přátel a profesorů těší, ale stačí mi to maximálně jeden den. Nyní už třetí den slýchávám samé gratulace a popravdě bych byla ráda, kdyby ten humbuk utichl, nic tak monstrózního se přece nepřihodilo, ne?:-) Musím se ale pochlubit, že jsem si za výhru pořídila nové knížky – Dvaadvacet centimetrů něžností od J.M.Simmela a sbírku citátů od různých autorů, tak se těším, až se do nich budu moci po maturitě v klidu ponořit

Zítra mě ještě čeká schůzka s novináři z Dubnice nad Váhom, v pátek jdu na poslední přijímačky na vysokou a příští týden máme poslední zvonění. Podle prvních plánů mám pocit, že to bude veliké, takové poslední zvonění naše škola snad ještě nezažila

Nyní poslouchám soundtrack k filmů Máj a je to opravdu krásná instrumentální hudba, úplně hladí po duši. Škoda, že film dopadl o něco hůř. Za chvíli se půjdu naobědvat a budu se muset opět ponořit do učení, maturita nepočká….

Vzhledem k tomu, že Ubuntu 8.10 už nesplňovalo mé uživatelské tužby (projevovaly se především problémy s Gajimem i FireFoxem), byla jsem nucená dnes dopoledne učinit upgrade na novou verzi Ubuntu 9.04. Tím pádem jsem pomyslně uzavřela prožité čtyři měsíce se starým Ubuntu a započínám novou etapu.

Upgrade proběhl bez jakýchkoli problémů, čemuž se docela divím, neboť u mě málokdy něco vyjde na první pokus. Sice jsem s obavami neustále čekala, kdy přijde nějaká pohroma, ale nedočkala jsem se. Aktualizace nové verze Ubuntu trvala zhruba 90 minut, což není až tak dlouhá doba. Po instalaci balíků mi vypadla síť, a tak jsem se (díky nulové předešlé zkušenosti) mírně zděsila, ale bylo mi řečeno, že je všechno v pořádku a že mám vyčkat na restart NB. Asi nejdelší bylo čekání na stažení balíků, pak šlo všechno relativně rychle. Jakmile přišel na řadu restart, s napětím jsem čekala, s čím zase vývojáři přijdou, neboť mám pocit, že trpí obrovskou „ajťáckou invencí“ – každou chvilku čtu o nějaké beta verzi Ubuntu, která je cca měsíc následována oficiálním bratříčkem – a my Linuxáci můžeme jenom jásat

Už když jsem se dostala do grubu, mírně jsem trnula. Jednak proto, že jsem předtím zažila šok, kdy se mi na obrazovce objevilo nepřeberné množství informací a já netušila, oč se jedná, a jednak proto, že jsem měla pocit, že jsem obklopená vysokou koncentrací černé či jinak tmavé barvy. Naštěstí jsem se do grubu nakonec šťastně dotrmácela, tam vyplnila login a password a čekala jsem na „vpuštění“ do Ubuntu. Hned na začátku jsem byla (bohužel) nemile překvapená. Černá a zase jenom černá. Vývojáři jsou buď dekadenti nebo emaři, jinak si to neumím vysvětlit (ne, dělám si srandu). Nicméně si stojím za názorem, že není zrovna estetické, když zapnete NB a předtím, než se dostanete do uživatelského rozhraní svého OS, musíte půl minuty koukat na černou obrazovku.

Co je v Ubuntu 9.04 ještě nového? Tapeta na ploše je nazvána jako New Wave, mě osobně tedy moc nenadchla, takže si na ni buď nějak zvyknu, a nebo ji změním Upgradem prošel i můj favorit Gajim i mnou opovrhovaný Pidgim Nejdřív ke Gajimu – ten se dočkal malých, téměř nepatrných změn ve vzhledu (mimochodem jsem konečně přišla na to, proč v rosteru nevidím avatary u mých kontaktů – není nic snazšího, než se podívat do Nastavení , kromě toho přišel i s něčím naprosto otřesným. Ve verzi 8.10 jsem měla nastavené, aby mě klient upozornil o nově příchozí zprávě. V minulosti to však Gajim dělal decentně, většinou začal blikat roster, tentokrát se však na plochu „vyhodí“ jakési otřesné okýnko, kde je vepsáno, kdo a co mi píše. Díky tomuto okýnku se mi okamžitě vybavil Windows a jeho slavná errorová okýnka, která mi zahltila plochu v případě, že se něco v OS nevydařilo. Opět jsem tedy navštívila záložku Nastavení a tam si vše přenastavila dle svého gusta. Nyní se mi nově příchozí zpráva ohlašuje skrze obálku, která bliká v pravé části horní lišty. Sice si obálku pletu s novým „vynálezem“ Pidginu, který si rovněž vybral obálku pro naprosto zbytečný úkon, který by šel během vteřiny vyřešit i jedním kliknutím, ale tak co už…

FireFox, na kterého už nedám dopustit (Opera je sice těžký kalibr, ale FF pořád vede, no a IE je výsměch mezi prohlížeči ), taky přinesl pár změn ve vzhledu, ale je to taky téměř neviditelné. Jediné, co mi pije krev je, když se prohlížeč nezavře hned po odkřížkování, ale musím čekat na tzv. „nucené ukončení“ – tento problém bohužel nevyřešila ani nová verze. Tak nevím, čím to je – jsem já tak rychlá, nebo Ubuntu tak pomalé?

Poslední novinka, které jsem si zatím všimla, se týká OpenOfficu – v minulém Ubuntu byla verze OpenOffice 2.4. , dnes již píšu v OpenOfficu 3. Nic moc nového tu není, akorát nějaké rozšířené nastavení, bez kterého se BFU hravě obejde.

Jak se tak dívám, více kritizuju než chválím. Toto však neberte jako mé pevné stanovisko, zatím pouze popisuju mé prvotní názory. Řekla bych, že si na nové Ubuntu potřebuju jenom znovu zvyknout, ale vzhledem k tomu, že jsem docela adaptivní člověk, za týden zas budu básnit, jak je nové Ubuntu geniální… A co vy? Máte také Ubuntu 9.04? Jak se vám líbí? Názory a postřehy zanechte v komentářích pod článkem

Už jsem sem dlouho nic nenapsala, a tak se to pokusím co nejrychleji napravit. Co je tedy u mě nového? Pár věcí by se našlo. Za prvé už mám určený den, kdy budu maturovat. Kostky byly vrženy na 18.5.2009, tedy na první maturitní den dopoledne. Maturuju spolu se spolužáky ze seminářů, Martinem a Šárkou, takže konkurence bude veliká. Moc se na maturitu netěším, ale snažím se setrvat do posledních sil, teď momentálně bifluju vznik odboje a nic moc mi to neříká – ach, ty dějiny

Maturitní písemnou zkoušku mám také za sebou, pocit z ní je smíšený. Jednak proto, že jsem nechtěla psát vyprávění a jednak proto, že jsem měla předtuchu, že jej stejně budu muset napsat, protože jsem byla přesvědčená, že úvaha se bude týkat Tobruku. Jak jsem na to přišla? Nebyla jsem na něm, takže mi bylo jasné, že zákon schválnosti zafunguje. Nakonec jsem si musela vybrat téma Když si prohlížím staré fotky… , což sice není téma úplně blbé, ale k dokonalosti mu také hodně schází. Má písemná zkouška byla okořeněna i tím, že se mi hodinu před koncem sekl počítač, na kterém jsem měla sloh rozepsaný, a já měla už ty nejčernější vize. Jak se ukázalo, zřejmě jsem nějak šikovně přepla myš na klávesnici, ale ani já ani technik jsme nevěděli, jak se to přepne zpátky Mě i učitelku pokoušely mrákoty při představě, že by se mi celá práce z PC vymazala. Naštěstí se tak nestalo, čistopis leží v mé složce a čeká na oznámkování

Máme za sebou i benefici, která se, myslím, náramně povedla. Odpoledne bylo perfektní, počasí bylo jak na objednávku (aspoň jsem se pěkně opálila), večer byl taky povedený. Poprvé v životě jsem musela pozřít ferneta, pěkně jsem si při tom procvičila mimiku, byla jsem málem vystrašena dlaněmi kamaráda, který se ke mně „plížil ze zadu“ a pořádně jsem si užila především vystoupení SFT. Překvapilo mě, že předseda sdružení umí zpívat (pěkné to bylo, předsedo ), že mě lidi nepoznají po pár letech a že jsem po třech letech mluvila se svým bývalým profesorem O benefici napíšu určitě větší report, ale momentálně na podobné věci nemám moc času, takže čekejte, máte-li zájem.

Jsem opět o rok starší. Proběhlo to bez emocí, nějakou slavící náladu jsem stejně postrádala. Dostala jsem nějaké ty dárky, většinou praktické Došlo mi velké množství přáníček, děkuju moc všem

A co bude dál? Asi jenom samé nervy, které si obaluju koukáním na filmy, pojídáním čokolády a brambůrku (ano, nežiju zdravě, ale mně to nevadí ). Čím víc se blíží termín mé „zkoušky z dospělosti“, tím větší mám pocit, že mám v hlavě prázdno. Moc se těším, až to všechno bude za mnou a budu si užívat volna a možná i nějaké té brigády, ale zatím nebudu vypouštět Krakena – už aby to bylo …

PS: V pondělí mě čeká krajské kolo SOČ, tak na mě myslete