Zápisky o (ne)obyčejném životě

Pojem „ztracená generace“ nám není cizí. Slýcháváme jej nejen v literatuře (označení pro autory první poloviny dvacátého století), ale také v souvislosti s temnou historií Australanů (hovoří se o tzv. „Lost Generation“). S postupem času se nám, generaci 21.století, stává tento pojem víc a víc bližší. Možná, že nemohu mluvit ve všeobecném měřítku, nicméně jsem stále víc přesvědčená o tom, že i má generace hledá své existenční priority.

Jsme osamělí. Možná, že ve skutečnosti osamělí nejsme, ale my se tak cítíme. Stárneme a moc dobře si to uvědomujeme. Pubertální léta máme již dávno za sebou, přesto neustále zažíváme podobné vzlety a pády – jako tehdy v patnácti. Hledáme spřízněnou duši, někoho, kdo bude schopen nám v tomto uspěchaném a převirtualizovaném životě naslouchat. Hledáme lásku, nemůžeme ji však naleznout. Podobáme se anglickým romantickým hrdinům. Jsme rozervaní, toužící – nejsme však vyslyšeni. Jsme zoufalí, snad i proto se mnohdy uchylujeme k dosti nepochopitelným úskokům. Svou lásku k sobě samému i k druhému hledáme na Internetu. Zakládáme si profily na pochybných serverech, které by nám měli dopomoci k seznámení a následně i k ideálnímu partnerovi. Seznamování přes Internet již dávno není výsadou břídilů. Doba je zkrátka progresivnější a více přející těm, kteří využijí všech možných prostředků k tomu, aby konečně našli své štěstí.

Má generace se však neztrácí pouze v mezilidských vztazích. Ztrácí se totiž i v sobě samé. Příčin může být mnoho, nicméně já se domnívám, že důvod je ten, že mnoho z nás hledá svou pravou identitu, takovou, která by nás beze zbytku vystihovala. Ovšem, někdy může být toto hledání zdlouhavé a velice bolestné. Stává se, že se během tohoto hledání uchýlíme k různým alternativám, které jsou výsledkem sociálního liberalismu. Těžko totiž chápeme, že ne každá alternativa je zrovna ta správná (emo styl a s tím spojené „pózerství“). Některá hledání vlastního já však mohou mít i zdrcující dopady – např. včera jsem v nákupním centru zahlédla zhruba osmiletého hošíka. Stál u trampolíny a plakal otci na rameni. To mě až tolik nezaujalo. Zarazila mě spíš skutečnosti, že měl tento hošík, který snad ještě ani nedokončil první stupeň základní školy, ve vlasech nepřeberné množství gelu. Opravdu jen stěží chápu onu progresivitu doby, která se projevu u čímdál mladších dětí. Další překvapení se dostavilo o několik kroků dál – narazila jsem totiž na dívku a chlapce, kteří byli zřejmě příbuzní. Oběma mohlo být nanejvýš čtrnáct let, avšak oba měli přesně vymezený svůj styl a tím pádem i velmi seběvědomou osobnost. Kluk zvolil jakýsi retro styl s kravatou a holka byla zahalená celá v černém plus jako doplněk zvolila podivný řetěz, který k jejímu jemnému obličeji příliš nepasoval.

Možná, že někdy nevíme kudy kam. Možná, že někdy revoltujeme zbytečně. Možná, že bychom měli hledat podstatu sami v sobě a nikoliv v modlách, které uznává současná konzumní společnost. Možná, že bychom tím vyřešili všechny zdánlivé problémy. Chce to jen jediné – dívat se na svět střízlivýma očima a mít výdrž. Teprve pak nebudeme beránky oné „ztacené generace“!

Člověk udělá v rámci vlastní sebeobrany téměř cokoliv. Chová se pošetile, a to i přesto, že prožívá příkoří. Doufá, leč nemá téměř v co. Stejné pocity jsem zažíval i já. Byl jsem bezostyšný, ztracený v sobě samém. Racionalita mi najednou byla tolik cizí, až jsem měl pocit, že snad nežiji ve vlastním těle. Byl jsem někým jiným, byl jsem poznamenaný. Slova, kterými jsem se snažil obhajovat, byla bezcenná a laciná. Pohlíželi na mne s nejistotou a faleší. Pouze její pohled byl jiný. Nebyl ukřivděný ani zatracující. Právě naopak. Upírala na mě pohled plný smutné nostalgie, přesto jsem v něm však nacházel naději v nové a lepší zítřky. Okouzlila mne svou lehkostí a rozvážností. Nikdy nebyla na pochybách. Byla křehká, přesto ale silná a nesmírně vyrovnaná osobnost. Můj obdiv vůči její lidské dokonalosti byl bezmezný. O podobných dívkách se totiž dočítáme pouze v přihlouplých románech, které se snaží pomocí podivných zvráceností nadefinovat slovo láska, a to i přes fakt, že pro lásku jednotná definice neexistuje. Jsou to pouhá slova, která nevyjadřují onu sílu a moc lásky, citu, pobláznění…

Seděl jsem v pomačkaném saku na lavičce v parku. Stmívalo se a obloha byla potemnělá. Byl jsem osamělý. Snad teprve tehdy jsem si to dokázal skutečně přiznat. Dlouho jsem se snažil tento trpký pocit potlačit. Není snadné uznat, že jste na světě sám, i když tomu tak nikdy není v plné míře. V tuhle chvíli jsem však měl pocit, že v srdci nemám nic kromě chladu. Budu schopen ještě někdy milovat? Se střípkami vzpomínek v mysli jsem procházel parkem, tajnými zákoutími, které byly osamělé stejně jako já. Byly ledové a prázdné. Byly neosobní a neuměly ukonejšit zlomenou duši stárnoucího muže. Šel jsem pomalým krokem, jako bych se snažil instinktivně zpomalit proud času i vědomí. S přibývajícími kroky jsem šel vstříc něčemu, co již dávno neexistovalo. Stmívání se zatím proměnilo v hlubokou, temnou noc. Ztratil jsem povědomí o čase, vždyť ani ten pro mě už nic neznamenal. Stal se pouze mým nepřítelem. Dlouhá léta jsem v něm hledal něco mnohem hlubšího, než jen relativitu, která mi ubírá na životě, než jen svědka mého nádechu či výdechu. Chtěl jsem, aby se stal tím, kdo ukrátí mé soužení na tomto světě. Ano, i přes svůj pokročilejší věk jsem stále jaksi nedospěl. Vždy jsem měl slabost pro nevysvětlitelná bláznovství. Bránil jsem se logice, stejně tak jsem se bránil i marným pokusům o dodržovaní psaných pravidel. Už z principu jsem vždy revoltoval proti všem a všemu, co se snažilo jakkoli omezit mou individualitu. Své svobody jsem si cenil a dělal jsem vše pro to, abych dokázal uchránit hrdost, která ve mně odjakživa byla. Této chladné noci mám avšak pocit, že hrdost je to poslední, co bych nyní snad pociťoval. Jediné, co jsem byl schopen vnímat v plném rozměru, bylo to, že nežiju. Dýchám, pohybuji se, myslím – přesto nežiji, pouze se o to pokouším. Vše okolo mne i ve mně je pouhou substitucí toho, co jsem zažíval s ní…

Dlouhou dobu jsem žil v iluzi, že je dokonalá. Možná taková skutečně byla, možná nikoliv. Viděl jsem ji takovou, jakou jsem ji chtěl mít. Nedokázal jsem na ni pohlížet střízlivýma očima, neboť jsem tušil, že by si mne okamžitě podmanila, nezávisle na tom, zda by činila jednu chybu za druhou, nebo mě beze studu podváděla s mladším a vitálnějším mužem. Kdysi jsem býval zásadový. Postupně však má zásadovost a morálka začaly chřadnout, až jednoho dne umřely uplně. Nevím, který okamžik v mém poblázněném a zidealizovaném životě, byl ten zlomový. Vím jen, že do chvíle, než jsem ji spatřil, byl můj život uvězněn v existenční deziluzi. V ní jsem viděl vysvobození. Nalhával jsem si, že právě ona mne vyprostí z mé propasti, v které jsem se potácel posledních dvacet let. Ona – kráska, lhářka, svůdná a nevěrná. Ona – Dolores, trochu lolitka, trochu víc ženštější a vynalezávější. Na první pohled bohyně, při bližším sblížení ďábel. Už jsem konečně vystžízlivěl z představ, že právě ona je ženou mého života. Pro literárního hrdinu by znamenalo vystřízlivění smrt. Co to znamenalo pro mě? Nic, co bych již neznal – ztrátu, která mě vnitřně užírala a postupně deformovala. Začal jsem se podobat zahořklým šedesátníkům, co chodí do parku krmit holuby. Něco s nimi mám společného, a to i přesto, že jsem se této existenční fázi velmi bránil – byl jsem zahořklý. Zahořklý a zlý. Zklamaný a nemilovaný. Stárnoucí a marně hledající štěstí. Prázdný a rozervaný. Muž s miliony trefnými přívlastky. Muž zničen krásnou Dolores..

Začalo svítat. Pomalu a nenápadně. Obloha byla zahalená do sytě oranžové barvy a vzduch byl těžký a dusný. Jen s velkou námahou jsem stál na nohou. Prochodil jsem celou noc parkem. Znal jsem každé zákoutí, každou tajnou uličku, kde se potají objímali milenci. Každý k někomu patřil, jen já jsem byl nyní trosečník. Nechci být slaboch, co propadne sebelítosti. Ale bolest je někdy silnější než jakákoliv předsevzetí. Tupě jsem hleděl do oranžové nádhery plující nad mou hlavou a vzpomínal jsem, i když jsem kdesi uvnitř mě nehorázně trpěl. Dolores mi scházela. Miloval jsem ji. Ublížila mi. Nebyla svatá. Dokázala mě ale učinit šťastným. Zbožňoval jsem vůni její kůže, miloval jsem její úsměv i její prolhanou duši. Byl jsem tedy o něco lepší než ona? Nebudu soudit – sebe ani ji. Oba neseme na svých bedrech vinu…

Je čas jít domů. Pomalu jsem prošel městem, které mi bylo vždycky cizí, neboť jsem těžce snášel shon a neosobnost, kterou město disponovalo. Lidé si tu byli tak nějak cizí. Byli anonymními těly v davu. Šel jsem ulicí, vrážel do cizích těl a arogantně odrážel jejich tázavé pohledy. Nechtěl jsem nikomu nic vysvětlovat. Nechtěl jsem obhajovat své vzezření. Pochodoval jsem metropolí v pomačkaném saku s vybledlou kravatou a zablácenými botami. Obličej jsem měl vrásčitý, kruhy pod očima byly symbolem probdělé noci a mrtvý pohled v očích vyjadřoval smutek a bolest. Šel jsem tam, kde kdysi bývala i Dolores. Mířil jsem mezi čtyři bílé a neosobní zdi. Váhavě jsem se ubíral k domovu, k místu, kde mi Dolores připomíná snad jen jediné – vůně jejího parfému a noční košilka ležící na jejím polštáři na posteli. Neměl jsem sílu se od její smrti dotknout oblečení, které nosívala. Alespoň takto jsem si připomínal její existencí.

Říká se, že co život rozdělil, smrt spojí navěky. Třeba má malá Dolores počká, až naše duše navěky splynou někde v nebi…

Film: Gran Torino (USA)

Režie: Clint Eastwood

Žánr: Drama/Thriller/Krimi

Hrají: Clint Eastwood, Christopher Carley, Bee Vang, Ahney Her a další

Hodnocení: ****

Gran Torino je příběh stárnoucího válečného veterána Walta Kowalského (Clint Eastwood), kterému právě umřela žena, k synovi si nemůže najít cestu, s vnoučaty si příliš nerozumí a není zrovna shovívavý k jiným etnikům. Jeho nejoblíbenější činností je vysedávat na verandě, se znechucením pozorovat život jedné čínské rodinky, která se nesmí ani ani prstem dotknout jeho majetku, jinak je tenhle prošedivělý stařík, který si s oblibou rád odplivne, aby dal najevo odpor, schopen namířit na lidi puškou, aby si dokázal uchránit to, co mu náleží. Walter Kowalski je vlastně rozporuplný člověk – je ironický, sarkasmus mu rozhodně neschází a zdá se být nepřístupný. Pod maskou drsňáka se však skrývá citlivý a spravedlivý muž, který moc dobře chápe hranice mezi životem a smrtí. Pod všemi těmito jeho zdánlivě negativními vlastnostmi se skrývá jediné – touha mít někoho, s kým by si byl skutečně blízký. Radost mu totiž činí pouze jeho pes a auto značky Gran Torino.

Poněkud plytký život Walta Kowalského se změní ve chvíli, kdy se mu pokusí jeho čínský soused Thao pod nátlakem svých nezvedených příbuzných (tj. bratrance a jeho party) ukrást jeho milované auto. Chlapec je však při činu přistižen, lup se nepovede, a proto je i nadále pronásledován svým bratrancem a jeho kamarády. Ve chvíli, kdy jde Thaovi skutečně o život, se na scéně opět ukazuje Walter s puškou v náruči. Díky tomuto skutku se Thao a jeho rodina sbližují s osamělým mužem a stařík zjišťuje, že se na své sousedy díval zbytečně skrze prsty. Walter se spřátelil především s Thaem a jeho sestrou, chlapec u Kowalského dokonce nějakou dobu i pracuje. Jenže toto přátelství s sebou přináší i další negativa. Thao a jeho sestra jsou neustále šikanováni svým bratrancem, a proto se Walter rozhodne vzít situaci do svých rukou – i kdyby ho to mělo stát život…

Gran Torino je napínavý příběh, který je protkán břitkým humorem, který odlehčuje atmosféru. Clint Eastwood i tentokrát prokázal, že je nejen výborný herec, ale i vynikající režisér. Vy, kteří máte rádi Clinta Eastwooda-herce, režiséra, určitě na Gran Torino zajděte – neprohloupíte!

Každý student chápe maturitní zkoušku diametrálně. Mnozí o ní prohlašují, že se jedná o pouhou frašku, jiní ji berou mnohem více zodpovědně, někdy až přespříliš. Já osobně jsem se maturity vždycky tak trochu obávala, a to i přesto, že mi většina známých říkala, že pokud neodmaturuju já, pak už nikdo… Věděla jsem, že na těchto slovech samozřejmě něco bude, ale náhoda je nevyzpytatelná.

Poslední zvonění třídy oktávy se konalo 7.května 2009. Předešlý den jsme navíc ještě jezdili po profesorech, takže se naše návštěvy protáhly až do ranních hodin a poté jsme hned museli naklusat do školy, abychom se převlékli a naředili voňavé lektvary, které skončily na oblečení většiny studentů z našeho ústavu.

Ještě jsme se ani nestihli vzpamatovat a začal nám svaťák – pro mnohé z nás asi jeden z nejhorších týdnů v našem dosavadním životě. Musím se přiznat, že i já jsem se tohoto týdne docela obávala. Netušila jsem, kde má můj organismus hranice a jak moc budu schopná se k maturitě připravit. Nicméně, nemožné se stalo reálným. Byla jsem schopná se učit deset hodin denně a můj mozek pracoval na plné obrátky. Únava ke mně byla také milosrdná a nedostavovala se v příliš častých intervalech. Žaludek rovněž nestagnoval, a tak jsem byla schopná se plnohodnotně stravovat až do neděle (dokonce jsem s přehledem zfutrovala půlku jakohodové Milky a ani jsem u toho nemrkla ). Nejvíc mě však překvapilo to, že jsem si o svaťáku s přehledem odpustila pláč a nářky, že nic neumím. Dá se říct, že jsem se to celé snažila brát s nadhledem, leč musím uznat, že byly i chvíle, kdy tomu tak nebylo. Totálně rozhodit mě dovedlo hodně věcí, např. neustálé ptaní, proč tak brzo vstávám (proč asi, že?), burcování s mixérem ve chvíli, kdy jsem do hlavy tloukla filozofii nebo dějiny a mnoho dalšího. Pak však vždycky naklusal kamarád s jeho pověstnou frází „Take It Easy“ a bylo zase o trochu líp.

Kritická chvíle v neděli kolem poledne. Stáhl se mi žaludek a padla na mě bezmoc. Měla jsem strach z toho, co si vytáhnu za otázku v dějepisu, a taky z toho, že se vymstí skutečnost, že jsem angličtinu proletěla jenom světem letech, k posledním otázkám jsem se ani nedostala. Naštěstí zase naklusali přátelé, kteří povzbuzovali jak jen mohli. Všem vám tímto moc děkuji, bez vás bych to ani nezvládla Večer jsem si pustila svůj oblíbený film, komedii, abych se trochu uklidnila. Kolem desáté večerní jsem ulehla do postele a přemýšlela, jak Chamurapi rozdělil obyvatelstvo ve Starobabylonské říši Nakonec jsem si vzpomněla a s trochu smíšenými pocity jsem pomalu usnula…

Pondělní ráno nebylo tak kritické, jak jsem předpokládala. Byla jsem sice nervózní, ale rozhodně ne tak moc, jak jsem podvědomě očekávala. Řídila jsem se totiž Caesarovým výrokem „Kostky jsou vrženy.“, a proto jsem věděla, že mi nějaká hysterie nebo objímání záchodového prkýnka nepomohou v tom, abych zdolala první opravdovou zkoušku. Ráno jsme všichni obdrželi od třídní vysvědčení a započal zahajovací maturitní ceremoniál. Při tom už mně začalo být trochu ouvej, neboť jsem věděla, že po něm již vše nenávratně vypukne.

Jako první předmět mě čekal český jazyk. Vytáhla jsem si maturitní otázku číslo deset, kde literární otázka pojednávala o ruchovcích a lumírovcích a béčková otázka byla věnována publicistickému stylu. Literární otázka mi sedla tak, že jsem komisi neměla po deseti minutách co vykládat (tato otázka je sama o sobě dost krátká, když se k tomu přidá ještě má rychlá mluva, zdá se být ještě kratší ) S publicistickým stylem jsem byla taky raz dva hotová, načež se češtinářky před předsedou komise – češtinářem – zmínily, že jsem byla šéfredaktorem Studentských novin, a tak jsem mu ve zbylém čase vyprávěla o našich novinách. První předmět byl za mnou a zdálo se, že můj tah na branku byl přesný

Jako druhý mě čekal dějepis, předmět, z kterého jsem byla nejvíc vyklepaná. I tentokrát jsem měla šťastnou ruku. Vytáhla jsem si totiž maturitní otázku číslo sedm, která se týkala Francké říše, Svaté říše římské a počátků slovanských států. Ne, že by to byla zrovna má vysněná otázka (Řecko a Řím mi vyfoukli spolužáci, kteří maturovali přede mnou ), ale věděla jsem k ní docela dost. Paní profesorka byla hodná a nechala mě samostatně mluvit, co mně vyhovuje úplně nejvíc, a tak jsem tuhle otázku rovněž uhrála bez větších potíží

Polovina maturity byla za mnou a nyní mě čekala angličtina, předmět, kterému jsem věnovala nejmíň času Modlila jsem se, abych si hlavně nevytáhla nějakou geografickou otázku, americkou či britskou historii (i když to bych snad nějak zvládla, tyto otázky jsem docela dost uměla na písemky) a nebo americkou či britskou literaturu. I do třetice jsem měla šťastnou ruku a vytáhla jsem si maturitní otázku číslo dva – Free Time, Hobbies & Jobs. Prostě sen! Tak lehoučká otázka Na potítku jsem navíc dostala obrovské množství materiálů, kterých se držet, takže mi bylo jasné, že vše musí proběhnout relativně hladce. Patnáct minut uběhlo jak voda, konverzace mezi mnou a zkoušejícími probíhala bez zádrhelů a věděla jsem, že teď už jedu z kopce dolů

Jako poslední přišly na řadu společenské vědy. Byla jsem docela zvědavá, kterou otázku si vytáhnu. V duchu jsem si přála úvod do politologie, sociologie, psychologie či filozofie a nebo ekonomii. Bohužel se tak nestalo – volba padla na otázku číslo dvacet čtyři. Trochu se mi orosilo čelo, jde totiž o počátky české filozofie, na které jsem se o svaťáku podívala jen zběžně. Ale dala jsem se na boj, tak jsem musela už dobojovat. Na potítku jsem si udělala body, o kterých bych chtěla mluvit a přemýšlela jsem, jak se vylžu z informací, které se mi vykouřily z hlavy Když jsem přišla ke zkoušejícím, padla otázka, jak je možné, že si toho stihnu na přípravě tolik moc napsat, zasmáli jsme se, profesor se na mě povzbudivě podíval a já spustila. Nejdříve jsem začala charakterizovat dobu, poté jsem se dostala k Tomáši Štítnému ze Štítného. Dále jsem přešla k Petru Chelčickému, kde jsem mluvila o jeho ideálu rovnosti a dalších jeho myšlenkách, které se stavily proti násilí. Následně jsem přešla k Janu Husovi. Tady mě taky profesor poprvé zastavil, chtěl, abych mu vysvětlila situaci s papežem, tudíž jsem mu vylíčila problémy s trojpapežstvím, které vyřešil až koncil v Pise (ještě, že jsem chodila do toho dějepisu ). Poté jsem přešla k Janu Ámosu Komenskému. Tady jsem vylíčila principy pansofie a panharmonie. Tady byl také onen zádrhel, nemohla jsem si vzpomnět na vzestupné a sestupné stupně bytí, věděla jsem, že mezi sestupné patřil svět hmotný a andělský a že ve vzestupném to byl svět duchovní. Nakonec jsem to všechno nějak zvládla obejít a asi napočtvrté mně profesor dovolil přejít k T.G.Masarykovi Tady jsem povykládala některé principy jeho filozofie, došlo i na otázku racionálního teismu či na humanitu. V posledních minutách jsem se dostala k Janu Patočkovi, kde jsem řekla dvě věty a pak mě profesor přerušil, protože už jsem překročila časový limit

Jakmile mě vyhostili ze zkoušející třídy, počkali jsme asi pět minut, než se komise shodla na našich známkách a poté jsme opět v řadě nastoupili před komisi. Předseda vždycky přečetl jméno studenta a následně ho obeznámil se známkami z jednotlivých předmětů. Mé skóre bylo následující:

Český jazyk: 1

Seminář z dějepisu: 1

Anglický jazyk: 1

Společenské vědy: 1

Nemohla jsem tomu věřit, protože jsem z dějepisu a společenských věd čekala spíš dvojky. Prospěla jsem však s vyznamenáním – čtyřikrát hurá! Poté nám přišli poblahopřát všichni zkoušející i přísedící, předseda a místopředseda. Každý z nás nám něco popřál a občas to bylo až dojemné. Jsem si jistá, že se mi bude po některých učitelích docela stýskat

Tak jsem si konečně mohla oddechnout, bylo to za mnou. Vyrazila jsem na oběd a po dlouhé době jsem se konečně v klidu najedla. Odpoledne jsem šla ještě podpořit další maturující spolužáky a pak jsme šli všichni naši maturitu zapít.

Maturita patří určitě mezi jeden ze životních mezníků. Mnohé se při ní ukáže, já jsem hlavně zjistila, do jaké míry jsem či nejsem psychicky odolná a byla jsem ze sebe docela překvapená – v kladném slova smyslu Rozhodně bych netvrdila, že je maturita fraška, protože i ti největší suveréni byli v den D vyklepaní jak ratlíci. Rozhodně se není nač těšit, ale jakmile maturitu zvládnete, zjistíte, že je svět zase o něco krásnější, rozhodně mnohem víc, než byl o svatém týdnu..

Pokud patříte mezi fanoušky britské formace Placebo, pak bude již brzy budete uspokojeni. Kapela, která v uplynulém období učinila jisté personální změny, si přizvala k nové desce bubeníka Steva Forresta. Jako motivační chuťovku vyslali Placebo do éteru vynikající skladbu Battle For The Sun. Stejnojmenná deska pak vyjde 8.června letošního roku. Nová hitovka přináší sound, který je pro Placebo tolik příznačný. Zde máte malou ukázku – taky vás tak dostala??