Zápisky o (ne)obyčejném životě

Včera večer jsem jen tak z nudy projížděla pár blogů, ovšem zavítala jsem jen na ty inteligentnější. Možná jsem trochu puritánská, ale ze srdce nenávidím blogísky čtrnáctiletých pipinek, které przní nejen český jazyk, ale ještě všechny okolo rozčilují blikajícími pixelkami (na jejichž funkci jsem stále ještě nějak nepřišla). Ovšem ne každý blogař musí být nutně omezený, trapný a tak trochu „scene“. Konkrétně včera jsem ale narazila na blog, který mě velmi zaujal. Jedná se o osobní stránky slečny, která se nazývá Lit. Jak už její přezdívka evokuje, jedná se o osobu, která ráda píše, ostatně tato láska k psanému slovu se odráží v každém článku, který napíše.

Projížděla jsem všechny její rubriky a narazila na mnoho zajímavých článků a ještě zajímavějších myšlenek. Autorka má nadhled a zabývá se zajímavými tématy. Dala se i na ožehavou cestu a hodnotí některé blogy. Zaměřuje se především na stránky mladých náctiletých dívenek, které uznávají emo styl, „scene“ a další pro mě nepochopitelné styly. Během pročítání jejích příspěvků jsem se mnohému přiučila. Dočetla jsem se např. co je to tzv. emo mluva, co je to ono výše zmiňované „scene“ a mnoho dalšího. Díky poučkám jsem zjistila, že scene a emo je vlastně všude kolem mě. Já osobně podobné styly neuznávám, ale ve škole jsem se s nimi setkávala poměrně často – hlavně v sousední třídě tercii S touto rádoby „módou“ souvisí i „neméně moderní“ jazyk, který mne, milovnici češtiny, skutečně dráždí. Abych vás uvedla do obrazu, krátce vám jej charakterizuji. Jedná se o takovou formu jazyka, která absolutně ignoruje jakákoliv pevně daná lingvistická pravidla. Typickým znakem je vysoká koncentrace VELKÝCH PÍSMEN. Jako příklad uvedu „AhOj, jAk sE MaSh?“ Tento jazyk bych nezvolila už proto, že by mě nebavilo neustále mačkat Caps Lock a nebo Shift Velký problém s luštěním těchto slovíček můžou mít především lidé neznalí anglického jazyka. Anglicismy holt do naší krásné češtiny pronikají víc a víc

Do této mluvy zapadají také některé fráze, které v IM komunikaci používám i já, ale za emařku se nepovažuji. Jedná se o zkratky „omg“ (Oh, My God) či „IMHO“ (In My Humble Opinion).

Pokud si chcete přečíst mnoho zajímavých věcí, zavítejte na Litin blog, určitě za to stojí. Nebojte se, žádné přiblbé pixelky tu nenajdete. I výjimky totiž existují

Jméno Davida Lynche je nejskloňovanějším jménem v posledních týdnech. Není tomu tak proto, že by zaplňovalo titulní stránky bulvárních časopisů, nýbrž proto, že si jej kamarád velmi oblíbil a svůj obdiv k tomuto talentovanému režisérovi přenesl i na mě

Já osobně musím kajícně přiznat, že se v režisérech nikterak neorientuju a když na mě kamarád poprvé vybafl jméno tohoto slavného Američana, koukala jsem na něj jak bacil do lékarny. Ano, mnozí fanoušci by mě za tuto hrubou neznalost zřejmě ukamenovali. Proto jsem se rozhodla, že svou neznalost musím eliminovat a stáhla jsem si snímek Mulholland Drive, který vznikl v roce 2001.

Poprvé jsem tento složitý příběh zhlédla minulý týden v pátek, ale pro velký (ne)úspěch jsem jej zhlédla znovu o tři dny později. Kamarád mě hned na začátku upozornil, že Mulholland Drive není žádný přiblblý románek, který pochopí i člověk nižšího IQ, ale doufala jsem, že jsem snad aspoň natolik inteligentní na to, abych pochopila „obyčejný“ film. Jenže chyba – David Lynch totiž netočí obyčejné filmy. On totiž točí filmy neobyčejné, a to v mnoha směrech. Pojetím by se daly přirovnat k dílům sahajícím někam do postmodernismu – tj. mnoho interpretací, mnoho podtextů, mnoho způsobů, jak film uchopit. A ještě něco, jeho filmy jsou neobyčejné i proto, že je málokdo pochopí, jinými slovy je nepochopí skoro nikdo – ale i v tom může být jejich kouzlo

Mulholland Drive vypráví složitý příběh, v nichž důležitou roli sehrají dvě ženy – začínající herečka Betty (vynikající Naomi Watts)a žena s podivnou identitou, která si říká Rita (Laura Harring). Ženy, se okamžitě spřátelí, a to i přesto, že je Ritina existence opředena mnoha podivnými záhadami. Příběh se točí kolem jediného – hledání pravdy. Ta je zpochybněna několika faktory – kabelkou, v níž je ukryto 21 000 dolarů a jejichž původ je nejasný, krabicí s neznámým obsahem a modrým klíčem. První hodinu a půl si vedete docela dobře, film je relativně srozumitelný, pouze několik postav vám příliš nesedí do mozaiky příběhu, avšak vy můžete doufat, že se ještě „něco stane“. A taky že se stane, ale pravý opak – asi třicet minut před koncem dojde k totálnímu zvratu, který zpochybní vše, o čem jste si byli dosud jistí. Betty a Rita jsou najednou Camillou a Diane. Lynch si s námi dokonale pohrává. Nervózně se ošíváme a čekáme na rozuzlení. A také pochybujeme. Avšak naše pochyby nikdy nebudou uvedeny na pravou míru. Čím více se blížíme ke konci, tím více záhad se objevuje. A najednou přijdou titulky. Někde mezi dějovou linkou a vaším myšlením nastal zkrat. Konkrétně já jsem seděla jak přibitá a poprvé v životě jsem skutečně silně pochybovala o své inteligenci. Během mžiku se mi celý příběh zašmodrchal do jednoho nerozmotatelného klubíčka. Ztratila jsem se a už jsem se nenašla. Avšak nebyla jsem jediná. Na česko-slovenské filmové databázi se podobných „neinteligentní zoufalců“ nacházelo mnoho. Co s tím? Buď se s tím smířit, a nebo si přečíst bakalářskou práci, která pojednává právě o Mulholland Drive. Částečně akceptuji obě varianty, zároveň však uvažuji o tom, že záměrně zůstanu ve stavu nepoznání, i to má své kouzlo S Lynchem a jeho filmy je to stejné jako s romány magického realismu – buď je pochopíte a budete si připadat božsky a nebo je nepochopíte a budete si připadat sice nenaplněni, přesto relativně spokojení, neboť neschopnost odkrývat nevyřčené nemusí člověka nutně iritovat

David Lynch je opravdu neobyčejný režisér, takových moc není. Dokáže vytvořit příběh, který si pohrává s vaší psychikou, emocemi i schopností vnímat. Občas vás poblouzní, jindy zase nebetyčně rozzuří. Přesto mu však nemůže upřít to, že dokáže do svých děl vložit neobyčejné a mnohdy jen těžko uchopitelné aspekty lidského života. Využívá témata, kterých se ostatní bojí, protože jsou těžce „stravitelná“. Lynch však umí riskovat a v drtivé většině se mu to opravdu vyplácí!

P.S.: V nejbližší době se chystám na Twin Peaks

Kapela: Placebo (Velká Británie)

Název desky: Battle For The Sun

Forma nosiče: CD

Vydavatelství: Dreambrother/PIAS UK

Počet písní: 13

Total time: 52:14

Hodnocení: *****

Nej skladby na albu: Ashtray Heart, Battle For The Sun, Devil In Details, The Never-Ending Why, Happy You´re Gone

Britští Placebo se vzpamatovali z rozchodu se Stevem Hewittem, povolali na pomoc Steva Forresta a výsledkem jejich společné spolupráce je nová deska Battle For The Sun. Bylo jasné, že navázat na tři roky starou Meds asi nebude až tak snadné, nicméně Placebo se podařilo něco zcela jiného – natočili album, která se v něčem inspiruje z předešlých počinů, nicméně tentokrát kapela poukázala i na svou druhou tvář – možná za cenu, že ztratí některé dosavadní fanoušky.

Necelé tři měsíce před oficiálním vydáním alba vypustili Brian Molko a spol. do světa první ochutnávku – Battle For The Sun, nesmírně působivou skladbu, která je zároveň jednou z nejlepších na desce. Celý počin je však uveden trochu temnější písní Kitty Litter, která opravdu v mnohém evokuje staré dobré Placebo, v něčem však může být až překvapivá. Skupina se totiž rozhodla, že se pokusí natočit „pestrou a zároveň víc optimistickou desku“. O překvapivém optimismu se můžeme bavit již v druhém tracku Ashtray Heart – onen „stadionový popěvek“ je zde opravdu velice působivý. Novátorsky zní i For What It´s Worth, kterou band zrovna vypouští do éteru. Překvapit může překvapit jak zvuk, tak ženské vokály v pozadí – tenhle song může fanouška buď nadchnout nebo totálně odrovnat

Ale nezoufejte, na Battle For The Sun najdete i pár typických placebovských singlů – např. nádherná Devil In the Details – naléhavá píseň s tolik obdivovaným vysokým falzetem Molka. Podobný sound, leč doplněný novými prvky, můžete v podstatě slyšet až do konce alba. Každá skladba má v sobě něco typického z Placeba, výjimkou (avšak ne doslovně) snad mohou být pouze Bright Lights, jenž bude zřejmě aspirovat na hit číslo tři, a nebo Julien, která v počátcích dost výrazně mate, ale v druhé polovině už vám nastaví svou pravou tvář a vy si ji dost možná i zamilujete. Kdybych měla vyzdvihnout povedené songy z druhé části alba, nemohu opomenout výbornou Speak In Tongues, pomalu tepající, naléhavou, proměňující se v drsnou a neústupnou, následující The Never-EndingWhy – svižnou a temperamentní, takových skladeb by mohlo být na Battle For The Sun klidně víc. Jak se u Placeba stává zvykem, na konec většinou umístí píseň, kterou si oblíbíte (na Meds to byl „Song To Say Goodbye“). Tentokrát formace zvolila něco, co vás chytne za srdce – Kings Of Medicine, holt motiv léků a jiných prášků se zřejmě ujal Ovšem kapela nám naaplikovala lepší konec, než jsme dost možná očekávali.

Battle For The Sun je v mnoha aspektech dost rozporuplná deska. Rozhodně nepatří mezi takové počiny, které nadchnou všechny. V něčem musíme být hodně tolerantní. Ale když dáme Placebo šanci a nezatratíme je hned po prvním poslechu, zjistíme, že je tohle album mnohem víc než stravitelné – je totiž dost dobré!

Život mi někdy připomíná houpačku – jednou mě vynese do výšin, podruhé mě zcela nečekaně snese k zemi. Asi každý z nás by raději posečkal ve výšinách, vždyť tam je nám blaze (leč každý považuje za nejvyšší dobro a slast něco zcela diametrálního), ale nic netrvá věčně, všechno má svou hranici…

Představovala jsem si, že po maturitě budu žít různorodým životem. Zkrátka, že si budu užívat, dělat vše, nač jsem během školního roku neměla čas. Kromě toho jsem se hrozně těšila na brigádu, která se mi naskytla. Od maturity uběhly necelé tři týdny a já jsem unuděná k smrti. Asi mě nebaví onen stereotyp, který bohužel zažívám. Je to pořád jedno a to samé – knížky-mp3-televize-notebook-Jabber-psaní na web. Jsem ze všeho tak nějak otrávená, jsem totiž zvyklá vytvářet pravidelnou aktivitu a jakmile se začnou projevovat delší prostoje, objeví se nuda. Snad i proto se tolik těším do lázní, kde budu muset provádět především tělesnou aktivitu, ale vše tam bude mít alespoň pevný řád. Věřím, že pak budu šťastná, když si budu moct sednout k NB a psát si po večerech s přáteli

Poslední dobou mě dokáže kdeco rozladit. Obzvlášť háklivá jsem na neschopnost lidí se rozumně domluvit. Vytočit mě dokáže taky nechuť lidí spolupracovat. Prý si mám na podobné situace zvykat, ovšem jsou věci, které zkrátka nepřekousnu. Jsem citlivka nebo lidé nechápou mé motivy? Možná obojí. Včera mi kamarád řekl, že jsem nějaká sentimentální. Měl pravdu. Nechci být úsečná, vy přece za mou blbou náladu nemůžete Doufám, že vše dosud nevyřešené, se co nejdřív vyřeší a já budu zase spokojená, i když sentimentální budu asi pořád

Za čtyři dny odjíždím do lázní, ale já ještě ani nemám představu o tom, co si nabalím s sebou. Hrubou vizi sice mám, ale nic konkrétního mě zatím nenapadá. Asi to všechno nechám na neděli

Tak už jsem se konečně rozhodla, na který letní festival zavítám – vyhrála trenčínská Pohoda. Mou radost však kazí skutečnost, že na tomto festivalu strávím pouze jeden den. V sobotu se totiž u nás koná fotbalový turnaj, všichni jsou na něj (nevím proč!) natěšení a nikdo se mnou nechce jet do Trenčína. Tudíž neuvidím dvě zásadní vystoupení – Klaxons a Travis… Auuu

Za poslední týdny mě ale potkala i nějaká ta pozitiva (ať nejsem až moc dekadentně naladěná ) – splnil se mi sen a dostala jsem se na vysokou školu. Takže někdy od konce září budu studentkou FHS UTB Zlín. Tato zpráva mě opravdu potěšila a měla jsem z ní větší radost než ze složené maturitní zkoušky. Pocitu, že nebudu doma sedět celý rok jak lama, se nic nevyrovná Kromě toho si taky naprosto užívám novou desku Placeba (Battle For The Sun) a taky Green Day (21^st Century Breakdown). Konečně něco, co se dá poslouchat Zato mí milovaní Muse zklamali – zveřejnili data turné k nové desce, avšak Česká republika se tam nevyskytovala.. Jak dlouho ještě budeme muset čekat?! Možná do doby, než mě ta moje houpačka zase vyhoupne k výšinám…

Kapela: Green Day (USA)

Název desky: 21^st Century Breakdown

Forma nosiče: CD

Vydavatelství: Warner Music

Počet písní: 18

Total time: 69:08

Hodnocení: *****

Nej skladby na albu: 21^st Century Breakdown, iViva La Gloria!, Last Night On Earth, 21 Guns, Know Your Enemy

Nový počin americké formace Green Day mě v mnoha aspektech velice mile překvapil. Vždyť uplynulo dlouhých pět let od doby, co vyšel vynikající American Idiot, který by se dal jednoznačně označit za revoltu proti prezidentu Bushovi. Nová deska je v některých věcech dosti jiná, přesto však Green Day neztrácejí svou tvář…

Pojďme však album analyzovat trochu víc důkladněji. Jak bývá u Green Day zvykem, vždy proti něčemu konkrétnímu vystupují. Tentokrát se nahlas vyjadřují ke globálním problémům současného světa. Deska je také rozdělena do tří částí, jenž jsou „složeny“ z Heroes and Cons, Charlatants and Saints a Horseshoes and Handgrenades. Možná, že by fanoušky mohla poněkud překvapit délka počinu, ale kapela nikdy nepatřila mezi minimalistická hudební seskupení

A jaká je 21^st Century Breakdown po stránce hudební? Jedním slovem by se to dalo vyjádřit asi takto – úchvatná! Billie Joe Armstrong a spol. se už poněkud „zklidnili“, a proto je CD mnohem více semknuté a navozuje dojem, že se jedná o kolekci vyvážených hitovek. Green Day vždycky uměli napsat hitovku, ovšem na 21^st Century Breakdown je jeden hit vedle druhého! Písně mají náboj, nabuřenost, přitom však jistou rovnováhu. Billie Joe Armstrong už má zřejmě divoká léta definitivně za sebou a na*rané pruzení může přenechat mladším kolegům (např. Gerardu Wayovi z MCR). Na novém albu se mi velmi líbí, že kapela umí napsat jak nabuřené rockové pecky (21^st Century Breakdown, Know Your Enemy, Christian´s Inferno), tak pohodové balady (Last Night On Earth, 21 Guns) i písně, které jsou víc free, než bychom od Green Day asi čekali (Peacemaker)..

Green Day ani tentokrát nešlápli vedle. Jsou stále ve formě. Stále revoltují, avšak dělají to mnohem víc dospěle. Vydali album, které je natřískané skvělými singly, úžasnými kytarovými riffy i občasnou melancholií. A víte co je nejhorší? Jakmile si toto album jednou pustíte, už vás nepustí – např. já jej dnes poslouchám už potřetí