Zápisky o (ne)obyčejném životě

Někdy může být i stručnost výstižná. Poslední dobou navíc prý šířím negativní energii, a tak v tom nebudu vědomě pokračovat, že. Co je u mě tedy nového? Pár věcí ano. Denně pracuju na realizaci nového časopisu, který má oficiálně pod palcem místní občanské sdružení. Tvorba časopisu je komplikovanější, než bych čekala, ale snad to nějak zvládneme. Přípravy už vrcholí, a tak se těšte, bude tam několik hodně zajímavých článků

V pátek jsem byla na koncertě Suzanne Vegy. Ne, že bych byla její fanynkou nebo nějak extra znala její repertoár, nicméně se mi tak podařilo dostat za dost kuriózních podmínek, které raději nebudu veřejně rozebírat

Už nějaký ten týden slibuji jednomu klukovi, že se o něm zmíním ve svém příspěvku, ale díky dennímu psaní pro časopis už nemám moc náladu psát i na vlastní stránky. Tímto dotyčného zdravím a veřejně slibuju, že se jednoho dne dočká

V sobotu jsem byla poprvé na festivalu Lebeda. Počasí sice bylo jako na houpačce, ale i tak mě festiválek celkem mile překvapil. Jako obvykle jsem i zde narazila na pár známých, s kterými jsem si v běhu popovídala. Občas na mě zahulákal nebo vyfotil si mě někdo, koho moc neznám, ale nebudeme z toho dělat drama, stane se

Jaké je to kamarádit se s mediální hvězdou? Celkem fajn, vlastně jsem zjistila, že sláva nemusí nutně člověka semlet, ale o tom až někdy příště

V pondělí mám předzápis a už v živých barvách vidím, jak bude síť přetížená, já budu u NB sedět jak pako a předměty se mi podaří zapsat až bůhví kdy. Musím vydržet, nedá se svítit. Studentské povinnosti nejsou holubník, že? Jsem poměrně zvědavá, jak bude vypadat můj rozvrh. Už teď se modlím, aby Základy matematiky a informatiky byly až v letním semestru

Tuto sobotu jdu s kamarádem na pivo. Mám chmury na duši, a tak je potřeba si s někým osobně popovídat. Večer pak vyrazím na dobročinnou akci, kde zahrají HUP a Desmod. Sice tím pádem nestihnu kochavský Outdoor, ale snad to nějak přežiju.

V pondělí nám přijede návštěva. Na malou Sáru už se moc těším, aspoň ke mně doproudí nějaká pozitivní energie.

Uvažovali jsme s bratrem, že bychom v srpnu jeli do Polska na U2, ale nakonec to nevyšlo. Bratr má pohmožděné koleno, takže nemůže moc chodit. Navíc jsme nevěděli, jak se bude jeho stav vyvíjet, a tak nemáme ani lístky, tudíž nikam nejedeme. Škoda.

Měla jsem svátek. Moc lidí to nekvitovalo, ale ta věrná menšina ano Tímto jí děkuju za přání i dárky.

To je stručný výčet toho, co se kolem mě děje… Mějte se hezky a zase někdy!

Že jsou drogy svinstvo víme podvědomě všichni. Avšak abychom plně pochopili nevratnost lidské degenerace ve spojitosti s drogami, je dobré zhlédnout několik snímků, které se podobnou tematikou zabývají. Nejprve jsem se upnula k autentickému Requiemu za sen, před nedávnem jsem k němu přidala i Trainspotting, silný příběh, který má v sobě také něco odzbrojujícího..

Trainspotting vznikl v roce 1996 pod taktovkou vynikajícího Dannyho Boyla. Již první uvedený fakt nás může utvrdit v tom, že budeme mít co dočinění s velmi originálním příběhem. A také, že ano. Příběh se točí kolem mladého muže jménem Renton (Ewan McGregor) a jeho dalších přítel – Spuda, Sick Boye a Begbieho. Na první pohled by se mohlo zdát, že hlavním motivem snímku jsou pouze drogy. Ovšem v pomyslném povzdálí postává i další téma, které nelze od děje jako takového oddělovat – revolta. Revolta proti všemu a proti všem, částečně i proti sobě samému. Všechny tyto aspekty pak ztělesňuje právě Renton, mladík, který sice podlehl drogám, avšak ne natolik, aby si neuvědomoval jejich nedozírné následky. Snad i proto se snaží s drogami přestat. Problém však nastává ve chvíli, kdy se dostaví abstinenční příznaky. Jedna stíha je střídána dalšími stíhami a Rentonovi se v těchto okamžicích zdá, že normální lidská existence bez drog je zcela vyloučená věc. Díky nedostatku vůle muž do drog vždy nějakým způsobem znovu spadne, mnohdy tomu napomohou i jeho přátelé. Když si všichni vpichnou do žil dávku, svět se zdá být zas o něco krásnější. Avšak následné probuzení do reality skýtá až příliš krutá fakta, před kterými nelze utéct (smrt batolete v postýlce je nejdrastičtější a jedna z nejsilnějších scén ve filmu).

Proto se Renton jednoho dne rozhodne, že se odstěhuje do Londýna, podstoupí odvykačku a začne vést normální život. O osudu svých přátel se dozvídá z dopisů, které mu posílá jeho mladičká přítelkyně (nebo spíš občasná milenka ). Nicméně Rentonovi neschází bludný kruh, v němž se potácel v minulosti. Konečně se postavil na vlastní nohy a snažil se vést plnohodnotný život – přesvědčil se totiž o tom, že drogy víc berou, než dávají. Toto přesvědčení mu vydrželo do chvíle, než u dveří jeho londýnského bytu zaklepali „staří dobří“ přátelé. Ti mu obrátí život naruby a dokonce jej zapojí do jednoho nelegálního obchodu drog. Mladík se však nenechá zviklat a dál se pokouší žít dle vlastních, nových, pravidel – leč s ukradenými penězi…

Trainspotting je odzbrojují příběh plný revolty, smutku, ale i vtipných a nevábných okamžiků Zároveň se snaží poukázat na to, že drogy sice mohou být pojítkem mezi lidmi, ale rovněž je můžou od sebe oddělovat. Film nabízí nespočet mrazivých okamžiků, nad kterými musíte chtě nechtě přemýšlet. Trainspotting vás zkrátka zasáhne…

/Jemu/

Na hraně vlastních možností

v dřeni vlastní duše

získávám a ztrácím,

to, co bylo mou součástí.

V očích tvých hledám milost

marnou a zvrácenou.

Jméno tvé stalo se synonymem pro minulost.

Nesuď zbytky ctností, co v sobě mám

Nešlap po mých citech, které v sobě uchovávám.

Nesuď nevinnou,

netrap nemilovanou.

Slova umí sbližovat,

slova umí zraňovat,

slova umí oddělovat

Otupělá myšlenka dřímající v koutku mé hlavy,

nemohoucí mizérie konejšící zraněná věnování v mé hrudi.

Nespravedlivá a tolik oprávněná.

Proč jen slova opovržení nezůstala nevyřčena?

Psát o Bažat Pohodě 2009 pouhé tři dny poté, co se udála tak tragická událost, může připadat někomu možná trochu scestné. Popravdě musím přiznat, že ani já jsem si v sobotu odpoledne nedokázala představit, že bych dokázala psát o svých dojmech z pátečního dne – sobotní tragická událost totiž chutnala opravdu velmi hořce a těžko se mi s ní vyrovnávalo. Jak však dny plynuly, onen těžký pocit ve mně postupně utichal, to však neznamená, že ze mě naprosto vyprchal. Ohlédla jsem se za pátečním odpolednem a musela jsem uznat, že Bažant Pohoda byl ten nejdokonalejší festival, jaký jsem kdy navštívila, a proto by bylo škoda, kdybych na něj ve svých příspěvcích pozapomněla…

Do Trenčína, kde se Bažant Pohoda 2009 odehrávala, jsem vyrazila v pátek krátce po druhé hodině odpolední. Cesta do Trenčína probíhala v podstatě bez problémů, trable však přišly ve chvíli, kdy jsme vjeli do centra města. Ani já ani bratr jsme totiž netušili, kde se nachází letiště, na němž se festival již od čtvrtka odehrával. Zvolili jsme tedy první variantu, jenž skýtala radu bratrova kolegy, jak se na letiště dostat „snadno a rychle“. Jenže ouha, ona zaručená trasa nás zavedla na opačný konec Trenčína, kde letiště rozhodně nebylo. Bratr začínal vidět rudě Museli jsme proto zvolit variantu číslo dvě – dát na bratrovu řidičskou intuici a dostat se nějakým způsobem na kýžené místo. Naše doprava byla ztížená i skutečností, že festival nebyl přes centrum (ani mimo něj) nikterak značen. Když jsme se konečně dostavili na místo, které se zdálo býti tím správným, policistka nám honem rychle vyvedla z omylu. Poslala nás opačný konec Trenčína. Bratr viděl rudě podruhé Přes všechny tyto peripetie jsme ale stáli kolem pů čtvrté na vojenském letišti, zakoupili jsme si vstupenky, vyfasovali jsme identifikační náramky, program a vydali jsme se hledat Bažant Stage – právě tam se totiž odehrávala většina koncertů, které jsme chtěli navštívit

Jako první jsme zhlédli vystoupení britsko-švédských Razorlight. Musím neskromně uznat, že to Johnnymu Borrellovi a spol. neskutečně šlapalo. Zatímco některé skladby na albu mohou působit poněkud mdle, naživo to byla jízda jedna radost. Samozřejmě, že se v playlistu vyskytovaly všechny hity, které z Razorlight udělaly hvězdy. Tak tedy – America, Fall To Pieces, In The Morning, Wire To Wire a další. Myslím, že tento stručný výčet mluví za vše. První koncert se nadmíru vydařil, Razorlight live – to byl opravdu zážitek. Ti, kteří měli štěstí, dokonce měli možnost se s Johnnym vyfotit – na mě však bohužel nepřišla řada, securiťák nás z bratrem vyhodil z VIP sektoru moc brzo

Naše další kroky vedly k Tesco Stage, kde právě hrála kapela Slobodná Európa. Nemůžu sice říct, že bychom tuhle rockovou formaci nějak extra znali, nicméně alespoň příjemně vyplnila naši hodinovou mezeru v programu. Mezi tím jsem úpěnlivě přemýšlela, zda-li člověk, který seděl na zemi vedle mě, je muž a nebo žena. Vzezřením připomínal ženu, avšak chlupy na nohách a velikost palce na pravé noze napovídaly, že by mohl být spíše mužem. Definitivně mě nechala na pochybách černá sukně s kanýry, kterou na sobě dotyčný člověk měl. Následně jsme se však s bratrem shodli na tom, že šlo zřejmě o muže, který si libuje v sukních

Těsně před šestou hodinou jsme se opět vydali k Bažant Stage. Během přesunu jsem zfutrovala svačinu, kterou jsme (vedle dalších „nezbytných věcí“) vyfasovali z domu a s napětím jsme poslouchali vystoupení Richarda Müllera. Musím říct, že mne zpěvák překvapil ve dvou směrech – jednak mě poněkud překvapilo jeho vzezření, vysoký černovlasý chlap se proměnil ve vysokého, prošedivělého plnoštíhlého muže, jednak mě mile překvapil jeho vynikající projev, kterého si cenily i tisíce lidí před pódiem. Fandové Richarda provázeli sborovým zpěvem píseň co píseň. Já osobně považuji za vrchol jeho setu skladby Nahý a Štěstí je krásná věc, v níž lze jednoznačně cítit odkaz Hapky a Horáčka.

Během tohoto velmi příjemného koncertu mi přišla od kamaráda sms, v níž stálo, abychom za ním přišli na Kašpárka v rohlíku. Chvíli jsme se s bratrem dohadovali o tom, zda-li je tento projekt vůbec zařazen na programu a krátce nato jsme se přesunuli k ČSOB detskému parku. Tady jsme zhlédli zajímavou kombinaci hudby a divadelního představení. Mezi muzikanty jsme mohli vidět např. Márdiho z Vypsané FiXy či zpěváka kapely Gipsy cz. Kašpátek byl příjemným zpestřením nejen pro děti, ale také pro nás dospělé

Blížila se osmá hodina večerní, venku bylo stále krásně teplo, pozvolna začínal západ slunce a my jsme z dálky poslouchali koncert Patti Smith. Již poněkolikáté jsme se vydali napříč areálem, minuli jsme cisternu, která kropila na návštěvníky vodu, stejně jako jsme prošli kolem stánků s občerstvením bez nějakého většího povšimnutí. Útroby našeho batohu totiž stále schovávaly několik svačin. Koupili jsme si pouze Kofolu na osvěžení a přešli jsme přes louku ke Garnier Aréně. Tady totiž právě vystupoval Xindl X. Ne, že by mě jeho rádoby úžasný singl Anděl nějak zvlášť zaujal, ale jako výplň volného času mohl zafungovat. Zafungoval. Seděli jsme v trávě před arénou, já jsem do sebe opět cpala domácí hot dog a rozmýšleli jsme se, zda si půjdu do shopu zakoupit nějakou placku na památku. Ano, jakmile jsme udělali konsenzus, vydali jsme se k shopu. Já si po cestě jako bonus stihla vylét Kofolu na bílé triko. Brácha poznamenal cosi o mé nehorázné neschopnosti, v duchu jsem mu tuto pravdu odkývla, vlhčenými ubrousky skvrny trochu vyčistila, vybrala jsem si dvě placky a šli jsme opět k Tesco Stage. Právě tady jsem totiž vyslechla vystoupení gospelového sboru The Blind Boys Of Alabama, kteří svým projevem dokázali v člověku vyvolat opravdový klid. Chvílemi jsem měla opravdu romantický pocit, nebe nad hlavou a do toho tklivé tóny TBBOA – co víc chtít?

Nechybělo moc minut do desáté hodiny, a tak jsme rychle spěchali k Bažant Stage, kde mělo každou chvíli začít vystoupení The Ting Tings. Ukázalo se však, že náš spěch byl poněkud zbytečný. Katie White si to se svým kolegou, Julem De Martinem, totiž na pódium naštrádovala o patnáct minut později, než měl jejich set začít. No nevadí. Polkla jsem hořkou slinu a užívala si první song We Walk. Pak nastal průřez všemi songy z debutu We Started Nothing. Samozřejmě, že nechyběly hity jako Great DJ, Shut Up And Let Me Go či That´s Not My Name. Mám pocit, že během tohoto songu se fanouškovská základna nevědomky dotkla blonďaté Katie. Ta totiž zjevně čekala, že jí budou sekundovat v popěvku „Are You Calling Me Baby?“, avšak publikum ani nehleslo. Krátce nato se kytaristka i se svým kolegou sebrala a beze slova z jeviště zmizela. Hm, hvězdné manýry The Ting Tings asi nejsou cizí! Chvíli jsem přemýšlela, jak je možné, že tato dvojice odehrála pouze čtyřicet minut čistého času, když v programu stojí, že by měli hrát hodinu. Pak jsem si zpětně projela songy, které na půdě Pohody zazněly, a zjistila jsem, že TTT během těchto čtyřiceti minut vyčerpali veškerý svůj repertoár, a proto nám neměli už co nabídnout. No, dobrá tedy. Ale kapku civilnější odchod by neuškodil..

Na chvíli jsme se přesnuli do O2 arény, kde právě rozvařili publikum britští Hadouken!. Nepobyli jsme zde příliš dlouho. Jednak nejsou Hadouken! tak úplně naší krevní skupinou, jednak nás nehorázně otravovali komáři a na mně si skutečně „smlsli“. Levou nohu mám plnou štípanců

Plná pozitivní energie a skvělých dojmů jsem odjížděla po půlnoci z Trenčína. Doufala jsem, že se tam zanedlouho vrátím… Jenže mé naděje začaly opadat v sobotu kolem třetí hodiny odpolední. S obavami jsem psala kamarádovi, který byl stále na Pohodě, jaké je v Trenčíně počasí, neboť u nás pořádně foukalo, hnala se bouřka a následně i silný déšť. Zprvu kamarád psal, že pouze poprchá a fouká mírný vítr, krátce poté však napsal, že i v Trenčíně začala bouřka. Uklidňovala jsem se, že bouřka „přeletí“ a večerní koncert Klaxons a Travis si tak budu moct pořádně užít. Nestalo se tak. Nečekaně totiž přiletěla ze Slovenska sms, v níž stálo, že se na Pohodě rozkřiklo, že se festival ukončuje, a ať okamžitě zjistím na netu podrobnější info. Zasedla jsem okamžitě k NB a googlila jsem informace jako divá, avšak nikde se o ukončení festivalu nepsalo. Krutá realita bohužel přišla hned poté, co jsem se přihlásila na FaceBook. Začaly mi chodit zprávy od přátel, jestli jsem v pořádku apod. Stále jsem nechápala, co se děje. Pochopila jsem ve chvíli, kdy mi kamarád poslal odkaz na článek o tragédii, která se na Pohodě udála. Seděla jsem jako přimražená a nechtělo se mi tomu všemu věřit. Jediné, co mě uklidnilo, byl fakt, že je můj kamarád živý a zdravý.

Ihned poté, co se tragická nehoda pod 02 stagem udála, internet i noviny řešily jediné – jeden vyhaslý život na Bažant Pohodě 2009. Samozřejmě, že se okamžitě rozpoutaly diskuze o tom, kdo za tuto tragédii může. Tyto diskuze, kterých jsem přečetla desítky, však často postrádají kus lidskosti a úcty. Škarohlídi viní z celé situace ředitele a duši festivalu Michala Kaščáka. Já za sebe upřímně říkám, že v pátek byly návštěvníkům nabídnuty nadstandardní bezpečnostní opatření. Rozhodně bych si nedovolila na někoho hanebně ukázat prstem a nařknout jej ze smrti mladého člověka, zvlášť, když je celá událost ve fázi vyšetřování. Přečetla jsem nespočet článků, při některých jsem jen stěží udržela emoce na uzdě. Avšak za všechny, kteří Pohodě „věří“ a kteří doufají v její pokračování, i já říkám, že by se festival měl z tého události poučit, vstřebat ji a dále pokračovat v tom, čím doposud naplňovala naše srdce a proč si získala naši přízeň –v kvalitním multižánrovém festivalu, jenž si vydobyl respekt po celé střední Evropě! Doufejme, že letošní tragický ročník nebude zároveň ročníkem posledním, byla by to velká škoda..

Poslední dny a týdny jsou velice zvláštní. Motám se v podivném labyrintu, z kterého nemůžu najít cestu ven. Svými citovými výjevy, které zde bez ostychu ventiluji, však děsím všechny nově příchozí. Ano, nedivím se jejich reakcím. Kdybych se neznala a mé myšlenky vypsal na papír někdo cizí, zřejmě bych s největší pravděpodobností usodila, že jde přinejmenším o dost zvláštního člověka. Citová rozervanost a čirá upřímnost nemusí vždy znamenat úspěch u čtenářů. Ale což, soudy nechám na vás. Proč se nějakým způsobem obhajovat? Již léta zde píši o svých pocitech. Někdo si na mé emoční plky zvyká lépe, jiný hůř. Ať tak či onak, já už jiná, zdá se, nebudu.

Někdy si přeju, aby existoval recept (=lék) na zlomené srdce. Prostě bych spolkla tabletku, vyspala bych se a srdíčko by bylo nedotčeno. Podobná představa je však stejne nepravděpodobná jako vymazání vzpomínek z paměti. Někdy i vzpomínky bolí. Vlastně si začínám myslet, že dokážet bolet všechno, co je jakkoli spojeno s emocemi. Možná, že se až tak nemýlím, ale dost už sentimentu, na smutek je vždycky času dost.

Jak se zdá, začalo nám pravé léto. Jenže tato skutečnost s sebou přináší i mnoho negativ, zejména pak silné bouřky a přívalové deště. Ano, za dusné a parné počasí „musíme“ něčím zaplatit. Ale stojí nám to za onen strach o střechu nad hlavou? Raději se zajedu ohřát někam na dovolenou a živly ať zůstanou pěkně v klidu. Jenže, přírodě neporučíme. Globální oteplování na nás vyceňuje zuby – neměli bychom se konečně zamyslet??

Ode dneška jsem oficiálně studentkou FHS UTB ve Zlíně. Stala jsem se jí poté, co jsem se zapsala ke studiu pro akademický rok 2009/2010. Všechno to zní tak honosně, až z toho začínám mít trochu obavu. Možná, že trochu strachu neuškodí, hodně věcí se totiž změní, především pak to, že to, co si sama neudělám, to zkrátka nebude. Holt, na střední škole nás nehorázně rozmazlovali, div že nám všechno nestrčili až pod nos. Nechci teď nikomu nic vyčítat, komfortu se těžko odolává. Možná, že ta pravá „škola života“ teprve přijde. Já osobně se jí nechci stranit. Popojdu zase o kousíček dál, třeba i dospěju, tak proč se bránit progresi?

Na studium jako takové se také vcelku těším, jediné, co mě překvapilo byla informatika v rozvrhu na letní semestr, snad ji ale nějak zmáknu – uvidíme časem.

Zítra nastane den D. Vypukne Pohoda – tedy, Pohoda festival- a s ní spojená hudební smršť. Nač se mohu těšit? Travis, Klaxons, The Ting Tings, Razorlight – samá zvučná jména a… ano, samí Britové, no jo, lásku k Anglii asi nezapřu Ve skrytu duše doufám, že nám vyjde počasí a bude na Pohodě opravdová pohoda. Letním festivalům zdar!

Neustále si v duchu pobrukuju úryvek z textu písně Happy You´re Gone, kterou složila britská formace Placebo – Breathe me everytime you close your eyes. Taste me every time you cry. This memory will fade away and die. Just for today breathe me and say goodbye. How many times? Now I can´t look you in the eye. Existuje snad ještě něco výstižnějšího? Tohle je „má“ píseň…

Věříte ve virtuální lásku? Já ne. Asi díky tomu jsem se vždycky zuby nehty vyhýbala seznamce a podobným portálům. Své stanovisko neměním ani teď, a to i přes skutečnost, že je má samota chvílemi až neúnosná. Nedá se ale říct, že by mnou muži nějak opovrhovali (neberte to jako „masáž“ mého chudého sebevědomí), na Lidech se mi tu a tam vyskytne nějaká ta nabídka. Jenže víte co? Jim se líbí ta Magda, která se na ně usmívá z profilu – tedy ta nalíčená, ta krásná. A jaká je skutečnost? Make up je mi cizí, preferuju „přírodu“ Možná, že i díky tomu si mohu o nápadníkovi nechat jenom zdát. Ale je vzhled to nejdůležitější? Možná, že se někdy najde takový, který pochopí, že existuje i víc, než jen pěkná prsa a zadek – třeba rozum a duše… Nežádám však moc?

Neodolala jsem a přes Internet jsem si objednala romám Doppler, jehož autorem je norský spisovatel Erlend Loe. Nemohu tvrdit, že bych neměla číst, ale psychologie a její odbornost je místy až ubíjející, a proto se nedá číst dlouho. Naopak J.M.Simmel a jeho Dvaadvacet centimetrů něžností příšerně nudí. Doufám, že s Dopplerem nedopadnu podobně, už mi chybí to „zažrané“ hltání listů, snad se mi to s Dopplerem po dlouhé době opět přihodí…

Není nad to mít letní brigádu. I na mě se letos usmálo štěstí, a tak se mohu řadit mezi letní (ne)šťastníky, kteří si chtějí přivydělat nějakou tu korunu. Já mám však tu výhodu, že mě živí psaní, tedy to, co mě nejvíc baví a co mi snad i jde, a zároveň můžu pracovat doma. Aby těch výhod nebylo málo, jsem svým vlastním šéfem, uhm, tedy skoro. S hrozivou rukou nade mnou stojí hned tři muži, avšak snažím se nedráždit hada bosou nohou, i když párkrát se mi to již podařilo. Co si budeme říkat, kluci jsou víceméně shovívaví, jenom já jsem prý občas moc otravná. Jenže bez práce a otravování nebudou koláče…

Začínám mít pocit, že jsem až nechutně optimistická. Jak dlouho mi to potrvá? Sama nevím, proměnlivost vlastního nitra je jen těžko předvídatelná. Doufejme však, že se i mé zlomené dušičce začalo blýskat na lepší časy…