Mlčeti zlato? Hm, jak kdy…
31.08.2009
„Mlčeti zlato“ - říká jedno přísloví. Já se jím teď ale příliš neřídím. Prostě se mi nechce. Ne že bych byla líná, jenom mám pocit, že i zvýšený hlas a hlasité vyjádření názoru je potřeba. A když mě tenhle upřímný pocit popadne, bez okolků jej realizuju. Vždycky jsem byla dominantní typ jenom tak na půl, ale poslední měsíce mě zocelily. Naučily mne být silnou a rozhodnou, někteří tyto atributy dokonce nazývají jako „despocii“ 
Nebráním se tomu, ať si každý mé vedení nazve jak chce. Vím, že umím být nekompromisní, živá a mnoho dalšího. Nicméně mám pocit, že řád je potřeba. Ležérní úsměv a laxní přístup naše problémy nevyřeší. Samozřejmě, že bych s každým raději vycházela po dobrém, ale nějak se mi to nedaří. Místo toho mě kamarád a „nadřízený“ v jednom prosí, ať se ztiším a už na něj nekřičím Jo, byla jsem ostrá, skoro jako mé milované chili. Chápu ho, vím, že nesnáší, když dělám hlasité scény. Ale stejně tak on ví, jak nesnáším, když nesplní to, co slíbil. On chápe mě a já chápu jeho. Tak proč neumíme udělat konsenzus? Uděláme ho, ale jenom z nouze a taky proto, abych se ztišila… no nic!
Dnes je poslední den prázdnin. Mám zvláštní pocit. Už nemám nachystaný batoh, pouzdro a nadepsané sešity. Poprvé za třináct let tomu tak není. Ani nevím, jak si tenhle pocit „přebrat“. Opravdu už začínám mít pocit, že mi začíná nová životní etapa. V noci se mi dokonce zdálo o přednášce z práva a sociální politiky Středoškolská léta mi budou chybět, profesoři nám vždycky říkali, že si ještě vzpomeneme na milovanou školičku, a my se jen přidušeně usmívali jejich blbým nápadům. A co mi nejvíc chybí? Hláška spolužáka Tomáše: „Magdo, měla by sas nad sebů zamyslet“ No, pryč se školní nostalgií, na to je vždycky času dost
Nebudu se nervovat. Rozhodla jsem se tak dneska Nervy si totiž pošetřím na zkouškové období, to je určitě pak prima procvičím. Pracovat sice budu pořád, ale nebudu se nervovat kvůli malichernostem. Místo toho si začnu ještě užívat, dokud to jde. Vidím to na bowling a nějaký ten sedánek s přáteli. Na Pina coladu mám chuť od chvíle, co jsem ji naposled vypila 
No nic, ještě budu vypadat jak alkoholik
Za dva týdny to vypukne. Vyjde nová deska Muse. Neskutečně se těším, bude to jízda! Tedy, snad…
Z Uprising jsem ale nadšená, tak to takové utrpení snad ani být nemůže. No, nechme se překvapit. Nicméně nová image Matta k novému albu je víc než fešná. Ano, opět polykám obdivné sliny
Vypadá to na krásné a slunečné září. Tak si ho užijte a nezapomeňte pilně studovat! 
Když se člověk moc snaží, dopadne ještě hůř, než kdyby nehnul ani prstem. Ano, ano. A přesně tak jsem dopadla i já. Snažila jsem se, tvořila na úkor jiných věcí a lidí. A jak jsem dopadla? Zdrcující kritika s tím, že je všechno špatně a nemá to se mnou cenu, protože neumím přijmout kritiku cizích. Nejde o to, že bych ji neuměla vzít na vědomí, jako spíš o to, že neumím neustále začínat od začátku jen proto, že nikdo neví, jak by všechno mělo správně vypadat. Proč bych měla trpět cizí nerozhodností? Zkrátka jenom bojuju za to, co si myslím, že je správné – a díky tomu prohrávám. Tak kde je, kruci, nějaká spravedlnost? Já vím, není! Začínám mít pocit, že už nemá smysl se o něco snažit a někoho chápat, protože stejně nikdy nenajdeme společnou řeč…
Můj Muži, je skoro zbytečné ti psát a vyznávat se z něčeho, co nedoceníš… Je to neustálé se otáčení za minulostí, které mě jednou vyčerpá. Je to opakované sahání na vlastní dno. A nedokáži ti říct, jak moc mi scházíš a co pro mě znamenáš, ačkoli nejsme spříznění. Jsi to, co mě dusí a trápí. Propast s velkým O. Muž s charismatem. Osamělý okamžik uprostřed temné noci.