Zápisky o (ne)obyčejném životě

Už bylo napsáno dost příběhů, mnoho osobních vyznání a myšlenek, které nikam nevedly. Už bylo dost promarněných týdnů, měsíců i roků, které s každou další snahou přiblížit se ti plynuly pomaleji a pomaleji. Už bylo dost vlastních pochybností o tom, zdali má vlastně smysl činit ze sebe otroka pocitů, které mnou cloumaly. Už bylo dost falešných nadějí a kalných pohledů na realitu. Už bylo dost pokorných sklonění hlavy a tichého utrpení. Už bylo všeho až moc.

Když si pročítám všechny příběhy, které jsem tu napsala a někomu konkrétnímu je věnovala, přijde mi to jako hrozně smutný návrat do minulosti. Každá vzpomínka bolí, ačkoliv v podstatě nemá proč bolet. Nemůže přeci bolet něco, co nebylo nikdy spojeno a tudíž ani rozděleno. Veškeré spojení je totiž pouze imaginárně vytvořeno v mé hlavě, která si neustále něco nalhávala. Každý pozitivní impulz byl pro mě důvod, abych pokračovala dál. Dávala jsem si plané naděje a vlastně ani nevím proč. Možná z vlastní nerozvážnosti a nedospělosti. Ale čím víc čas plynul a čím víc jsem se zamýšlela nad důvody, proč podobným způsobem žít a ubíjet se tak, tím méně „obhajob“ jsem shledávala.

Poslední dny jsem se hodně zamýšlela nad tím, jaké mám hodnoty a co má pro mě tedy opravdu smysl. Přiznat si některé věci a nesmyslné činy je někdy hodně těžké. Upřímnost k sobě samému je však hlavní předpoklad toho, abych se mohla odrazit ze dna, přestat bloudit v začarovaném kruhu a začít znovu. Dát novou příležitost sobě a druhým. Dlouhá léta jsem si některé věci nechtěla přiznat. Možná v tom hraje roli má tvrdohlavost, která tu a tam nepřipouští žádný kompromis či jinou alternativu. Možná taky nezralost, která mi zastiňovala přímý výhled na svět. Nechci říct, že jsem teď zralejší a méně tvrdohlavější. Jenom více poslouchám člověka, který chce, abych byla šťastná. A taky vnímám věci tak jak jsou, snažím se je nepřikrášlovat k obrazu svému…

Nové začátky jsou vždycky těžké. Stejně jako je těžké rozloučit se s někým, na kom vám hodně záleželo a vy jste věděli, proč tomu tak je. Ale zároveň je dobré si uvědomit, že nemá cenu stmelovat něco, co se stejně nikdy nepropojí, co nikdy nesplyne v jedno. Čekání je ztráta času, ubíjení vlastního ega a také možností zažít něco jiného – něco vzrušujícího, milého a naplňujícího. Je čas se rozloučit, zamáčknout slzu, zahnat nostalgii v srdci a uchovat si v něm ty pěkné vzpomínky na to, co kdysi bylo. Nezbývá, než se vrhnout do něčeho nového a nepoznaného. Vydávám se vstříc novým začátkům, už je čas!

Datum výrazně pokročilo, a tak vy, co pravidelně čtete mé příspěvky, víte, že mám za sebou první přednáškový víkend. Proto si to neodpustím a sdělím vám své první dojmy. Páteční přednáška se konala na U10. Tady jsme měli „Výcvik asertivního chování“ s jednou mladou doktorkou. Její čtyřhodinová přednáška mě velmi bavila, protože byl prostor k vyjádření vlastního názoru a během přednášky jsme se dozvěděli mnoho zajímavých asertivních pravidel. Už hned při příchodu mě překvapilo, jak byli všichni informovaní o to, že patřím do té a oné skupině, a do které učebny mám směřovat. Asi opravdu platí pravidlo, že se neztratím v davu jako většina mých spolužáků .

V sobotu jsem se přesunula do univerzitního centra, kde jsem měla dopoledne přednášku z toxikologie a farmakologie a odpoledne pak přednášku ze základů sociologie. Toxikologie byla poměrně zajímavá, nejvíce mě pobavily příběhy z praxe, které nám pan doktor sdělil, a také jeho smysl pro humor. Dokonce to vypadá, že nám zanedlouho udělí zápočet a nebude nás trápit víc, než je potřeba. No, kéž by takových přednášejících bylo víc V sociologii jsme se dobrali k úvodním faktům, zkoukli jsme video ukázku a následně o ní diskutovali a na ukončenou jsme si udělali malý brainstorming. Dosavadní dojmy jsou velmi pozitivní a doufám, že za 14 dnů tento svůj pocit ještě upevním. A ještě několik poznámek: mám 163 spolužáků a světe div se, jsou tam i mladí lidé, včetně kluků Zatím jsem se seznámila pouze s pár lidmi, dalo by se říct, že se teprve oťukáváme. Nicméně mám už spolusedící, tak si aspoň nebudu připadat jako kůl v plotě, leč v tom množství lidí se člověk snad ani nemůže cítit osaměle

Posledních pár týdnů mám takové „zvláštní“ období, což jste ostatně mohli vypozorovat už z některých příspěvků. Nejde vyloženě o depkařské naložení, jen mám pocit, že se občas ocitám v absurdním dramatu. Jazyk ztrácí svou dorozumívací funkci a čím víc slov se snažíte použít, tím rychle vás poštvou proti sobě. Obhajoba pak ztrácí svůj význam a dvě duše, které si kdysi rozuměly, dva rozumy, které byly vždycky prvořadé, se najednou vzdalují. Křičí na sebe, uráží se, ačkoli jeden z nich ví, že nechce toho druhého ztratit – z mnoha důvodů. Možná, že to ví i ten druhý, ale ten na to vždycky přijde až o několik hodin později. Který člověk by se chtěl vzdát někoho, kdo naslouchá, poslouchá a je oporou? Já to rozhodně nejsem…

Ve čtvrtek jsem vyrazila náš „ústav“, tedy na bývalou střední školu, abych se podívala, co je nového a co se naopak nezměnilo Co jsem tak zaregistrovala, nezměnilo se nic, jen cedulky u dveří kabinetů jsou jiné barvy, ale to je asi tak vše Škola tedy asi prožívá latentní, leč velmi progresivní vývoj. Stavila jsem se při té příležitosti u učitele, kterého jsem měla na ZSV a jeho předměty patřily mezi mé nejoblíbenější. Popovídali jsme si o škole, na které teď už studuju a on dodal, že až budu na té samé univerzitě jednou přednášet, bude mi tam posílat studenty No jo, on byl pan profesor vždycky vtipálek

Nevím, čím to je, ale poslední dobou ráda poslouchám starší písničky, především ty, co „frčely“, když jsem ještě byla dítě. Vždycky si udělám díky YouTube takovou retro cestu do pop music osmdesátých a devadesátých let a musím říct, že se mi některé písně hodně líbí, ačkoli je nyní preferovaný hodně jiný druh muziky. Někdy není špatné si zavzpomínat, no což?

Již nějaký ten měsíc jsem v této rubrice nepublikovala. Proto jsem se rozhodla, že je potřeba trochu zaktualizovat informace a seznámit vás s novinkami, které se mi od května přihodily – a že jich nebylo zrovna málo.

Již nějaký ten měsíc jsem v této rubrice nepublikovala. Proto jsem se rozhodla, že je potřeba trochu zaktualizovat informace a seznámit vás s novinkami, které se mi od května přihodily – a že jich nebylo zrovna málo.

V červnu mi poprvé začal blbnout můj NB. Stávalo se, že jsem na něm pracovala, psala jsem např. článek do práce, a najednou se mi doslova zatmělo před očima. Notebook se sám od sebe restartoval. Nejdříve jsem nechápala, co se děje a naivně jsem doufala, že se jedná pouze o nějaký „ojedinělý“ výpadek, který se už nebude opakovat. Sami přátelé mi navíc potvrdili, že se tyto věci občas stávají. Jenže co se u ostatních stává „občas“ se u mě stalo téměř na denním pořádku. Systém se restartoval pravidelně – minimálně jednou (ojediněle i dvakrát) za měsíc. Rozhodila jsem tedy sítě, abych zjistila, kde je vlastně chyba. Ovšem, co ajťák, to jiný názor Jeden tvrdil, že může být zanesené větrání, další zase, že může být pokažená mechanika a třetí to dovršil názorem, že jsem bordelářka (app. to řekl zrovna ten pravý) . Co mému notebooku skutečně je pořád nikdo neví, nicméně teorie se nabízí hned dvě: přístroj od jisté doby velmi hlasitě hučí, takže zanesenost „větráku“ by mohla být indicií číslo jedna. Jenže pak se stalo ještě něco – Ubuntu začalo „protestovat“, o tom však více až v dalším odstavci. Tudíž se nabízí hned dva potencionální problémy, které mohou způsobit občasné vypínání systému. Záhada se má rozlousknout co nevidět, a jsem sama zvědaví, na co se vlastně přijde – pokud se vůbec na něco přijde

Ubuntu začalo protestovat. Ano, je to tak. I tenhle zdánlivě dokonalý operační systém „neutáhne“ některé vrtochy rozmarného uživatele, tedy mě Přetížila jsem ho tak, až se mi nechtěl zapnout. Nedostatek kapacity na disku holt udělá své. A tak nezbývalo, než vylovit ze šuplíku Live CD (verzi 8.04) a bootnout se do systému. Z něj jsem pak promazala některá přebytečná data a odlehčila systém o nadbytečná „kila“. Když jsem se v duchu radovala, že se problém podařilo vyřešit docela rychle (viva la „vzdálená plocha“ ), úsměv mi ztuhl ve chvíli, kdy jsem chtěla zadat uživatelské jméno a heslo při vstupu do Ubuntu. Ouha, nejen, že nešlo nic vepsat, ona nefungovala ani klávesnice. Jednoduše řečeno, vstupní periferie selhala. S těžkým srdcem jsem opět musela prohrabat šuplík a využít služeb Live Cdčka. Následující dvě hodiny jsme se snažili s mým technikem, správcem a rádcem v jedné osobě zjistit, jak prekérní situaci vyřešit. Hodina pokročila, a tak jsme snahy vzdali s tím, že se ráno vrhneme na radikální řez. Už asi v osm hodin ráno jsem aktivně seděla u NB a čekala jsem, co se bude dít. Po kratším dohadování jsme usoudili, že bude nejlepší zazálohovat vše potřebné a pustíme se do reinstalu. Radost jsem skutečně neměla, ale dle kamarádových prognóz představoval reinstal nejrychlejší a nejefektivnější řešení. Vzhledem k tomu, že Ubuntu jako takovému rozumím jako koza petrželi, pokorně jsem přikývla (aspoň někdy se kamarád dočkal mé pokory ) a začala jsem s reinstalem. Instalaci jako takovou jsem už jednou prováděla, ale abych si detailně zapamatovala libovolný postup, musím jej udělat minimálně třikrát Tudíž jsem i během reinstalu potřebovala pár cenných rad od těch nejpovolanějších.

Reinstalace sama o sobě není nikterak náročná, naklikáte pár základních nastavení a pak už obvykle jenom čekáte. Instalace možná netrvala ani hodinu, zato dva upgrady se trochu protáhly. V šest večer jsem byla z celodenního „ajťákování“ celkem vyčerpaná, a tak jsem to pro ten den již definitivně zabalila. Na druhý den mě čekalo pouze obnovení zazálohovaných zdrojů, což už byla relativně hračka. Když jsem měla před sebou plně přeinstalovaný a obnovený systém, říkala jsem si, že budu mít s problémy vystaráno už na dlouhou dobu.

Ale nestalo se, o pár dnů později se na scéně objevil další problém, který vzešel patrně z naší snahy „umístit“ Data a Médium na Plochu. Hráli jsme si v terminálu tak dlouho, až jsme „něco“ pokazili. Přes telefon jsme to ale za rekordních 17 minut opravili, takže to nebylo nic vážného. Nicméně mně nechybělo moc a málem jsem upadla do mdlob. Dvě krpy během jednoho týdne, to se opravdu podaří málokomu

Začátek školy se mi blíží, a tak jsem se rozhodla, že si pořídím netbook a externí disk k tomu. Netbook mám doma od pátku, volba padla na Lenovo ideapad s12 (jak jste mohli zaznamenat již z některých příspěvků v rubrice „Mé plky“) a jeho miniaturnost mě opravdu velmi překvapila. Stejně jako lehkost. Je to prostě leháro, dívat se na televizi a mít na klíně netbook, který možná ani neváží tolik, co knížka do biologie Vydrží také docela dost (cca 6 hodin bez připojení do elektriky), jen ten Windows mně dělá trochu vrásky na čele. A taky Office 2007, ale snad si zvyknu.

Poslední novinka jest, že jsem si pořídila Home AP . Důvod je prostý, přístup na wifi mám zakázaný, protože bych prý dělala uzly v síti, a tak jsem se rozhodla, že učiním menší investici a pořídím si krabičku, která mi umožní být online na kterémkoliv místě našeho baráku. Signál je překvapivě stabilní a „chytím“ jej téměř kdekoliv, takže koupi nelituji, tedy zatím …

Co je horší – upínat se na někoho, s kým nemáte sebemenší šanci zažít společnou budoucnost a nebo být s někým a ani nevědět proč? Obě varianty jsou hrozné, špatné a jen těžko vysvětlitelné. Pokud se v nich však ocitnete, jen těžko se vám vysvětluje, proč se necháte emočně ždímat, proč trpíte, neustále přemýšlíte, hledáte řešení…. Situace se zdá neřešitelná, ale odpověď přitom je někde hodně blízko. Možná, že přímo ve vás, jenom se ji bojíte naleznout. Proč vlastně lidé věří v něco (někoho), co se nikdy nemůže stát reálnou dimenzí jejich života? Třeba mají jen vnuknuté představy o tom, jak by měl život správně vypadat a kdo by měl být jeho součástí. Uchovávají si tuto zidealizovanou představu v hlavě a věří… věří a ničí se. Věří a nedávají naději těm, kteří o ni stojí – kteří na ni čekají. Pohřbívají nové zítřky již v v zárodku, ale s nadějí, že si to třeba on – vyvolený jednou rozmyslí. Jenže čekání se mnohdy nevyplácí. Čekáte tak dlouho, až si začnete připadat lacině a bezcenně. Jako byste se stali prodavači vlastní duše, lehkými děvami, co nenabízí svoje tělo, ale srdce a všechno v něm, každý milimetr lásky, která je ve všech románech sladká, ale ve vašem životě hořká, a to pořádně!

Tak proč dál pokračovat? Najít argumenty na svou vlastní obhajobu (a hloupost) není úplně snadné. Jak byste taky chtěli obhájit zločin, který pácháte na vlastní duši? Nijak. Některé skutky jsou zkrátka neomluvitelné. Kdo by taky rád parazitoval sám na sobě…? Možná jen opravdový blázen /a nebo idealista jako já/

Jsou věci, s kterými se smiřujeme jen těžko. Vidíme své nedostatky a dáváme je najevo víc, než by se slušelo. Je to forma naší vlastní sebeobrany nebo jen nevědomé podrážení vlastního sebevědomí? Je to stejné jako s někým žít a nemít s ním nic společného – nesdílet s ním své myšlenky, pocity a pohnutky. Nevidět v druhém nic, jen anonymní tělo, které bývalo kdysi atraktivní. Je to jako zabít v sobě vlastní nároky a měřítka jen proto, že ne vždy je to jednoduché. Obrátíme se proto raději někam jinam? Tam, kde soužití tolik „nebolí“ a neznamená takové odevzdání se? Investice je příliš malá na to, aby stála za pozornost. Kdo nic nedá, nic nemá.

…. a kdo dá všechno a nedostane nic, je na tom stejně špatně, protože uvnitř vlastně skoro nežije…

„Škola už volá, škola už volá“ – je to tak, již za pět dnů mi začínají studijní povinnosti. Pocity jsou prozatím víceméně smíšené. Uvidíme, co přinese první přednáškový víkend. Těsně před zahájením semestru však došlo k několika kuriózním peripetiím – došlo k blokaci povinných předmětů a já už v černých barvách viděla, jak jsem něco ve Stagu zvorala, navíc nám na poslední chvíli rozvrhář trochu zpřeházel rozvrh – spíš do jeho horší verze. No nevadí, nicméně některé víkendy budou docela krušné. Páteční přednáška však začíná víc než pozitivně – výcvikem asertivního jednání.

Paradoxně právě na tento předmět se těším nejvíc, takže už jsem plna napětí a očekávání

V pátek jsem si vypadala studijní kartu, na které nevypadám příliš přitažlivě, ale to se dalo čekat. No, zastrčím ji za index a budu doufat, že ji nebudu muset příliš používat Na studijním mi taky řekli, že si můžu zažádat o wifi připojení na univerzitě, což mě sice potěšilo, ale zároveň ve mně prohloubilo obavu, že budu víc chatovat, než dávat pozor uvidíme, jak to nakonec zvládnu.

Mám nový netbook – Lenovo ideapad s12. Je rozkošně miniaturní a hezký na pohled. Jeho plusem je také dobrá mobilita a lehkost (1,6 kg), takže když jej mám na klíně a dívám se na u toho na televizi, skoro ani nepocítím jeho (ne)váhu. Sice v něm mám nainstalovaný Windows, i když preferuju Ubuntu, ale nedá se nic dělat. Co se týče Linuxu, nejsou mí sourozenci příliš shovívaví

Dneska ráno mně bylo řečeno, že kdybych byla obyčejná tuctovka, byla bych nudná. Tak proto radši budu nenormální, jak říkám já, a tím pádem ta přemýšlivá, stydlivá a stojící si za svým – jak říká on. Budu mu věřit a nebudu se měnit, kvůli němu i kvůli sobě…

Pomalu nám nastupuje babí léto a zdá se, že bude víc než povedené. Teploty mají být nadprůměrně a tak hezký podzim jsem taky už dlouho nezažila. Doufám, že bude i slabá zima, protože sníh a náledí, to není nic na mě. A po loňských zkušenostech už vůbec ne, takže doufejme, že budou mé prosby tentokrát vyslyšeny