Zápisky o (ne)obyčejném životě

Člověk by snadno mohl nabýt dojmu, že devatenáctiletý člověk (lépe řečeno žena) nemůže podlehnout fenoménu, nad kterým blaženě slintají teenageři na základce. Taky jsem dlouho v této mylném představě žila. Jenže, minulý týden jsem konečně zhlédla Stmívání a připadala jsem si hůř, než kdejaká patnáctka. Fascinovaně jsem zírala na upíra v podání Roberta Pattinsona a začínala si připadat nenormálně. Zírám s pusou otevřenou, napětí bylo skoro hmatatelné a chvílemi jsem měla chuť film stopnout, vrátit se do reality a být zase normální. Jenže zvědavost a nadšení jsou silnější než nějaké jiné přesvědčení, které jsem si nenápadně vnucovala . Když pak při jedné scéně začala hrát Supermassive Black Hole od Muse, byla jsem na vrcholu blaha . Ano, i tak málo stačí ke štěstí. Po dvou hodinách už jsem afektovaně zírala pouze na titulky a musela jsem uznat, že sličný upír udělal fakt dojem, lépe řečeno herec udělal dojem. Zanedlouho jsem vyšplouchla své dojmy na zeď Facebooku a potvrdilo se, že nejsem jedinou obdivovatelkou Roberta Pattinsona. Kluk je to hezký, co si budeme povídat. Jen bych nečekala, že mě může zaujmout něco tak hollywoodského a občas až moc strojeného. Mohlo. I když dnes jsem přesvědčená o tom, že mě spíš zaujal sám pan herec a hudba od Cartera Burwella a Iron & Wine, než film samotný. Stáhla jsem si soundtrack, koupila knihu a připadám si trapně. Ale co, občas je fajn se pro něco (někoho) nadchnout, ne? I přesto, že by se od vysokoškolačky čekalo asi racionálnější jednání. Tak budu na chvíli nonkonformní, no a co…

Konečně se můžeme radovat. „Nezbeda“ už je v tiskárně a příští týden s ním vyrazíme mezi lid. Pokud se snad neorientujete, připomenu, že „Nezbeda“ je můj pracovní název pro UnArt Revue. UnArt Revue je zase časopis, kterému tak trochu šéfuju, a také do něj i píšu. Jeho „narození“ bylo doprovázeno nejednou peripetií, od hádek a nespolehlivých redaktorů počínaje, až po nesnadný úkol najít levnou a kvalitní tiskárnu, která by pomohla našemu malému Nezbedovi na svět. Nakonec jsme však tyto problémy nějak zvládli, já si procvičila hlasivky, potrápila nervovou soustavu a od včerejška plesám štěstím. Jedna štafeta je za námi a my neotálíme a už pečlivě trénujeme na závod s časem, který nás opět čeká. Všichni ale doufáme, že tentokrát nám vše půjde víc od ruky. Takže – uvidíme.

V pátek opět zavítám na akademickou půdu, abych se trochu přiučila novým věcem. Na univerzitě se ukážu potřetí, opět budu trochu retardovaně koukat na svých 169 spolužáků a marně se budu snažit si vzpomenout, kdo je kdo. No jo, v takovém množství snad ani není možné znát všechny. Zatím bezpečně poznám pouze jednu spolužačku, a to proto, že si ke mně sedla hned na prvním přednáškovém víkendu. V pátek nás čeká blok informatiky a matematiky a vůbec nepochybuji o tom, že to všechno bude k popukání. Nechci již předem snižovat schopnosti doktora Opatrného, ale s ajťáckými termíny a počty u mě fakt nepochodí. Doufám, že zápočet nebude nikterak bolet a bude stačit vytvořit jen nějaký profil v Moodle. Pokud ne, bude to na špatné, velmi špatné K matematice mám víceméně odpor a informatik taky zrovna nejsem. No, nebudu malovat čerta na zeď, vše se vyjasní již velmi brzy.

Závěrem už jen několik zkratkovitých poznámek. Počasí se nakonec celkem umoudřilo, v listopadu zahájím umělecké víkendy (divadlo a opera – a to vše na slavičínské Sokolovně – přijďte všichni), poté šrocení na zkoušku, vydání druhého Nezbedy, Vánoce… ale to je všechno ještě daleko. Do jedné seminárky jsem napsala, že je nutné žít přítomností a začínám se tím i řídit. Žiju přítomností, tudíž se neodkazuju na minulost. Není to lehké, ale je to přínosné. Takže asi tak nějak.

Každá věta, kterou jsem zde v posledních týdnech napsala, měla být definitivní tečkou za minulostí. Tečkou a zároveň vykřičníkem. Jenže dělící čára se stále nějak neuměla vytvořit. Asi v tom daném období nebyly ty správné podmínky proto, abych udělala přítrž minulosti, která se na mě valila, srážela mě k zemi a občas se přes mě i nemilosrdně převalila. Nic dostatečně nebolelo, nic mi v hlavě dostatečně nenapovědělo – nedostala jsem se do fáze, kdy bych chtěla nechat mozek umřít a nechat z něj vymazat všechno, co s tebou souviselo. Všechny ty vzpomínky, zprávy, myšlenky, společné přátele i vkus. Všechno mi tě tolik připomínalo a byly chvíle, kdy ses mi zdál naprosto dokonalý. Jako dokonalého jsem tě vnímala neuvěřitelně dlouhou dobu. Než jsem si v pubertě stačila vysnít dokonalého muže, přišel jsi ty, předčil jsi veškerá očekávání, čímsi neidentifikovatelným jsi mě paralyzoval a já podlehla. Bez většího odporu. Nemusel ses ani snažit a já jsem byla tvá, a to i přesto, žes mě vlastně nikdy nechtěl vlastnit, nikdy jsi mě nechtěl mít, to pouze má naděje si říkala, že třeba jednou…

Za ta dlouhá léta jsme postoupili vpřed. Když se na nás dva dívám s odstupem, zjišťuju, že jsme teď a tady jenom proto, jak strašlivě jsem se po celou dobu snažila. Obvykle jsi byl pasivní a zvykl sis, že náš „vztah“ určuju já. Já jsem si trpělivostí vydobyla nějakou tvou pozornost, úctu, důvěru. To, že jsem já poskytovala tobě totéž, bylo jakousi nepsanou samozřejmostí. Tys nikdy nemusel o nic žádat, já ti dávala všechno nezávisle na tom, jestli sis o to řekl nebo ne. Všechno, co jsem ze sebe vyždímala bylo možná neočekáváno, nicméně akceptováno. Časem sis zvykl. Stejně jako jsem si časem zvykla já, někdy jsem si dokonce musela položit otázku, zdali tohle všechno vyplývá z toho, co skutečně oba chceme, nebo je to už jen obyčejný zvyk, kterému jsme přivykli a nic nebrání tomu, abychom tak žili.

Až poslední týdny mě utvrzují v tom, že tohle všechno je špatně. Kdykoliv se vzepřu tvému mínění, jsem já tou, která tě nechápe, tou, která neumí brát na vědomí názory druhých. Všechno, co se stane, je mou chybou, mým nedostatkem. Tak dlouho od tebe slýchávám, jak neumím přiznat chybu, až tomu začínám skoro věřit. Ale podívej se také na sebe: když na mě křičíš, umíš přijít a omluvit se? Ne. Za celou dobu jsem to nezažila. Vždycky jsem musela udělat první krok a pomyslně tak uznat svou chybu, ačkoli jsem se většinou vinná necítila. Ale věděla jsem, že pokud bych to neudělala, nechyběla bych ti, nepřemýšlel bys o to, jestli jsi nepochybil ty.

Poslední kapkou byla naše konverzace před pár dny. Udělal jsi se mnou opět krátký proces, v němž jsem měla být tou špatnou zase já. Ale já jsem se tentokrát rozhodla, že ti slepě neodkývnu to, o čem nejsem přesvědčená. Možná, že tohle obviňování je tvou taktikou, skrze níž se mi chceš zprotivit. A ono se ti to bohužel daří. Už tě tak slepě neobdivuju, to, co cítím, už nejspíš také není láska. Ani sama netuším, co k tobě vlastně cítím. Momentálně je to vztek a chuť separovat se od tebe. Konečně se odrazit z jednoho místa. Nemluvit. Nepřemýšlet o tom, jestli dělám správnou věc. Nepitvat se ve svých rozporuplných pocitech. Nedumat nad tím, že možná už k nikomu nebudu cítit to, co jsem kdysi cítila k tobě. Nevzpomínat na to krásné a nepotlačovat záměrně to nepříjemné, co jsem s tebou zažila. Chci se už jen vzpřímit, mít tě někde v hloubi svého srdce schovaného jako někoho, na kom mi kdysi strašlivě záleželo. Pořád si tě budu vážit, pořád budeš něčím ojedinělým. Jenom už nebudeš modlou. Už bylo dost předstírání. Už bylo dost nejistoty. Vždycky tě budu mít ráda. Jestli si tohle někdy přečteš, věřím, že se dovtípíš, že píši o tobě. Číms pro mě byl? Solí v moři, ohněm, ve kterém pořád hořím, mou první ranou do týla. A teď zbývá už jen tečka, vykřičník a tlustá čára za minulostí…

Rozhodla jsem se, že udělám kamarádovi radost, a tak jsem konečně zvětšila písmenka textu, aby na něj konečně pořádně viděl a mohl mi pak říct názor na mé myšlenky. Doufám, že tato velikost písma bude už snesitelná a budou se vám příspěvky lépe číst.

Poslední post je zhruba dva dny starý, ale poslední dobou píšu většinou v rychlosti, a tak některé myšlenky postrádají detailnější sdělovací smysl. V psaní se považuju celkem za perfekcionistu (a bohužel nejen v něm), a tak se se teď pokusím dohnat vše, co jsem v posledních týdnech „zanedbávala“.

Takže tak nějak od začátku: začínám zjišťovat, že se mi studium na vysoké škole opravdu zamlouvá. Samozřejmě, že jde nejspíš o počáteční euforii, ale musím říct, že tenhle ten edukační liberalismus mi není proti srsti. Tímto nechci tvrdit, že bych se dostala do fáze, kdy nehnu ani prstem. Právě naopak, chci dostát svému slibu a snažím se býti poctivou studentkou, neboť bych v prosinci a v lednu jen velmi nerada vyhořela u zkoušek. Proto každé ráno zasedám k naskenované knížce do sociologie (předtím se však musím dlouze přesvědčit o tom, že ačkoliv u čtení strávím cca 4 hodiny, bude se mi to pak hodit) a čtu a čtu a čtu. Během čtení si dělám poznámky, protože učit se 300 stran se mi opravdu nechce. Volím tedy metodu á la „výcuc“ a ze třiceti stránek jsou hnedle stránky tři. Zatím jsem se „přemluvila“ již třikrát, a tak zbývá už jenom pět kapitol, leč když jsem zjistila, že mne zítra čeká úctyhodných 44 stran, polilo mě horko. Tolik odborné literatury jsem nepřečetla za devatenáct let života. No co, všechno je jednou poprvé A co jsem tím vším chtěla vlastně říci? Asi jen to, že se mi na vysokoškolském systému líbí to, že vás během semestru nikdo moc neprudí s písemkami, s docházkou je to půl na půl, ale pokud není zkouškové, máte víceméně lehárko. Sem tam se na obzoru objeví nějaká ta seminárka nebo „úkol“ jiného charakteru, ale to je asi tak vše. Hned, jak „vyvěsím“ tento post, vrhnu se pravděpodobně na psaní seminární práce do psychiatrie. Téma je celkem závažné, ale pro mě poměrně atraktivní – zní totiž „Mé setkání s duševními onemocněními“. Inspirace mám ažaž, takže nezbývá, než polapit múzu a krotit se, protože jakmile překročím hranici tří stran, MUDr Konečný vyhodí mou práci z okna a nebude ji číst, tak nějak to tedy v pátek říkal, tak ho raději nebudu dráždit

Jak asi někteří z vás již pochytili, je ze mě tak trochu pracující člověk. Vzhledem k tomu, že si studuji dálkově (nebo-li kombinovaně, jak se v moderní společnosti 21.století říká:), mohu si dovolit i nějakou tu pracovní činnost. Mezi pracující brigádníky se řadím už od června. Moje vytrvalá činnost, která nepostrádala nervové napětí ani křik, bude mít již brzy hmatatelný výsledek – aneb jak s oblibou píši na Facebbok, malý Nezbeda se klube pomalu na svět. A zdá se, že nejpozděj příští týden spatří světlo světa, to musíme prostě pořádně oslavit. A mám to od tebe slíbené, tak doufám, že si to přečteš a splníš slovo, muži trenčínský

Minulý týden bylo příkladné indian summer a dneska padají vločky jak o život. Jak by řekla Keliška, to je hnus velebnosti! Doufám, že se počasí ještě na měsíc umoudří, na sníh by si počkala klidně až do ledna a kdyby nepřišel žádný, škoda by to skutečně nebyla. Podzim byl totiž opravdu krásný, hned se mi líp vstávalo, když mě probudily sluneční paprsky. Zato když jsem otevřela oči dneska ráno, měla jsem málem srdeční zástavu, jak jsem se bílé pokrývky na střeše protějšího domu lekla. No, uvidíme, jak si s námi počasí ještě pohraje…

Před pár dny jsem si v médiích přečetla, že trenčínský festival Bažant Pohoda bude pokračovat. Ačkoli se v červenci stala opravdu tragická událost, byla jsem ráda, že se festival vzchopil a bude pokračovat. Radost mi však zmrazila včerejší zpráva, že zahynula druhá návštěvnice festivalu. Opravdu smutné. Jsem teď sama zvědavá, jak se Pohoda popasuje s dalším ročníkem,tedy jestli opravdu nějaký bude.

Poslouchám Davida Graye, dívám se, jak za okny sněží, splín potichu našlapuje a blíží se. Důvody k němu možná ani nejsou, jsou to jen vnější vlivy, které nelze setřást. Chybí mi teplo a blízkost, pocit intimity, jak to dokonale nazval můj dobrý přítel. Možná i on mi chybí, se slovy, které vždycky pozvednou, nakopnou, občas i rozesmutní a rozčílí. Je to člověk, který má srdce na dlani, proto je právem mým nejlepším přítelem….

P.S.: Příteli, už jsi u nás dlouho nebyl, co to třeba napravit?

Zpěvák: David Gray (Velká Británie)

Název desky: Draw The Line

Forma nosiče: CD

Vydavatelství: Universal Music

Počet písní: 11

Total time: 47:18

Hodnocení: ****

Nej skladby na albu: Nemesis, Kathleen, Jackdaw,Stella The Artist, Full Steam

Nemusíte znát předešlou tvorbu Davida Graye k tomu, abyste si oblíbili jeho další řadovou desku, kterou nazval Draw The Line. Album o jedenácti singlech se natáčelo v Londýně a zpěvák si na něj pozval dva hosty – Annie Lennox a Jolie Holland. David Gray byl proslulý svou melancholií, ovšem záměrně píši „byl“, protože na novince je všechno tak trochu jinak. Desku otvírá rytmická Fugitive, která vás utvrdí v tom, že ne všichni zpěváci z Británie či Irska musí být melancholičtí. Právě naopak, jejich tvorba může být vyvážená, což je přesně ten aspekt, který CD Draw The Line beze zbytku splňuje. Do smutných vod se sice dostaneme již se třetí Nemesis, která vás svou intimitou a trumpetou v pozadí dokonale odrovná, nicméně následující Jackdaw opět nabízí rytmus, kytaru a smyčce, což nezní vůbec zle. S Kathleen se opět přesuneme k výpovědnímu singlu, jehož hodnotu dokresluje právě něžný hlas Jolie Holland v pozadí. Až by se spříznění jejich hlasů chtělo přirovnat k Damienu Riceovi a Lise Hannigan.

Šestiminutová First Chance vás možná odradí díky délce, nicméně musím uznat, že refrén je nakažlivý, takže jí věnujte alespoň jeden poslech, určitě nebude litovat. David Gray v ní totiž disponuje zajímavými polohami, které mohou okouzlit svou civilností a silností. V poklidném tempu nás houpá sedmá Harder. Opravdu zvláštní, komorní atmosféru evokuje Transformation, která je v doprovodu klavíru tak hmatatelná, že si ji pustíte několikrát za sebou, protože vás zkrátka něčím dostane, možná tím úžasným sborem v pozadí.

Krev v žilách vám určitě rozproudí Stella The Artist, ve které to Gray „rozjede“ hned od prvních tónů. Kde je ten smutek? V nenávratnu. Tahle písnička je prostě nakažlivá, nezbývá, než podupávat nohou do rytmu. Sympaticky zní i předposlední Breathe, která připomíná jak tvorbu Hansarda, tak i Ricea. Přesto však dokáže být David Gray svůj, aniž by nějak výrazně kopíroval. Jeho písně jsou něčím typickým „kořeněny“, jsou vcelku „obyčejné“ (v kladném slova smyslu), a snad proto si je tak oblíbíte. Stejně jako závěrečnou Full Steam, kde zpěvákovi sekunduje s hutným hlasem Annie Lennox. Úžasná kombinace hlasů, úžasný text, úžasná hudba – lepší konec jsme si zkrátka nemohli přát!

Albem Draw The Line proplujete a ani nevíte jak. Nevíte totiž, jestli máte nejdřív podupávat nohou do rytmu, tesknit nebo být v úžasu. David Gray si nemohl načasovat lepší období pro vydání desky. Dokonale totiž splňuje všechny aspekty podzimu – dokáže zahřát i rozesmutnit. A to všechno v nadprůměrné kvalitě!

Dnešní den dokonale pasuje do kategorie typických podzimních depresivních večerů. Ačkoli je něco málo po šesté hodině večerní, venku je tma přinejmenším jako o půlnoci. Žádná svíčka, žádné světlo, pouze odrazy od displeje mého notebooku. Nezbývá, než rozptýlit chmury s politicko-sociálními texty Matthewa Bellamyho. Je to také řešení. Nad Gajimem a ICQ jsem poměrně slušně rezignovala, číst třikrát za sebou odpověď ve stylu nevím mě může vytočit na nejvyšší obrátky, a tak si raději nebudu zbytečně zvyšovat adrenalin. Proto jsem raději zabrousila na stránky Vodafonu a poslala kamarádovi do Trenčína dlouhatánskou sms, ve které jsem mu vylíčila průběh celého dne. Je to zákon schválnosti, zrovna když potřebujete spřízněnou duši v Čechách, odjede si na týden na služebku do Trenčína. No, co se dá dělat. Snad to nějak zvládneme i po smskách. Zákon schválnosti se rovněž potvrdil zhruba před půl hodinou. Pracně jsem se prokousávala sociologií od Giddense a dělala jsem si při čtení poznámky (ono udělat ze třiceti stran čtyři strany je celkem umění a když jsem si je pak chtěla vytisknout, tiskárna si řekla, že mé přání nesplní a kousla se v půlce tisku, no, tohle opravdu potěší.

Minulé dny byly celkem náročné. Od pondělka do pátku jsem se věnovala práci, v pátek jsem pak vyrazila opět do školy, tentokrát na psychiatrii, která mě opravdu bavila, navíc jsme ji zapichli celkem „brzo“, a tak jsem si užila i klidný večer. Dočkala jsem se také prvního domácího úkolu, lépe řečeno seminární práce. Téma zajímavé, rozsah tak akorát, a tak myslím, že se do její realizace pustím brzy. Není důvod otálet

Sobotní ráno už tak žůžo nebylo, alespoň co se počasí týče. Parkuji sice pár metrů od univerzity, ale i tak jsem zmokla jak slépka, jak říkáme u nás na Valašsku Do oběda jsem měla přednášku ze sociologie, pak jsem si dala fast oběd z fast foodu a pak si to do posluchárny napochodoval věčně usmátý doktor Škubal. Zápis zápočtu do indexů se kapku zvrhl, mezi „těhotné ženy, co potřebují zapsat zápočet a pak ihned odejít“ se řadili totiž i muži Nejdřív nastoupilo sedm odvážlivců mužského pohlaví, postupně se však osmělili všichni a před katedrou byla řada jak na banány. Já jsem jen neuvěřitelně kroutila hlavou a poslušně jsem čekala, až nastane druhá fáze zapisování. Ta začala o poznání později, neboť jsme ještě dvě hodiny probírali učivo, ale když jsme před pátou naše sezení rozpustili, jenom jsem se slastně usmála. Doktor Škubal je prostě borec!

Jinak u mě ani nic nového není, pořád pracuju, studuju a nebo posedávám s přáteli všude možně, prostě spokojená studentská léta nastala …