Zápisky o (ne)obyčejném životě

Někdy na začátku tohoto měsíce mě kontaktoval můj známý Adam, který píše pro IT server root.cz, a ptal se mě, zdali bych nechtěla napsat nějaký vánoční příspěvek na výše zmíněné stránky. Já jsem se zprvu ošívala, nechtěla jsem o nějakém článku pro ajťáky ani slyšet, a to hlavně proto, že mám do IT specialistky hodně daleko. Informatika mě sice baví, ale nejsem žádný nadšenec nebo snad odborník. Nakonec mě ale Adam ukecal a já během učení na zkoušky sesmolila i nějaký ten článek. Jednalo se o jednoduché vyprávění o tom, jak jsem k Linuxu (a jeho distribuci Ubuntu) přišla, jak jsem si ho nainstalovala, jak jsem se s „ním“ oťukávala a tak dále. Nemohla jsem vynechat ani nepříjemné chvilky, které mne s Ubuntu během těch dvanácti měsíců, co jsem jej používala, potkaly. Článek jsem po dvou hodinách poslala Adamovi a čekala na verdikt. Jeho reakce byly (k mému velkému údivu) víc než pozitivní, ale hlavní slovo měl samozřejmě šéfredaktor. Moc jsem si nefandila, že by snad mohl článek projít, proto jsem si s tím nelámala hlavu. K mému údivu mi ale Adam pár dní před Vánoci napsal, že článek prošel i u šéfa a bude vyvěšen přesně na Štědrý den.

Samozřejmě, že jsem se s touhle novinou musela pochválit i na Facebooku a nabádala jsem své přátele, aby článek v inkriminovaný den zkoukli. Někteří byli velmi nedočkaví a přemlouvali mě, abych vložila úryvek alespoň do poznámek Facebooku, jiní se zase provokativně ptali, jestli může na root psát i lama (když tam píšu už i já)?:-) Všechny nedočkavce jsem ale urputně přesvědčovala o tom, že se nejedná o žádné světoborné dílo, které by snad zbořilo různé mýty o Linuxu a donutilo všechny Windowsáky k přechodu právě na Linux. Oni ale byli přesvědčení o tom, že to jistě nebude tak zlé, protože „spisovatelský um udělá hodně“.

Bylo 23.prosince a na Jabberu si mě přidal můj šéfredaktor Petr. Konečně jsme se alespoň virtuální cestou seznámili a zároveň mi tak trochu přikázal, abych na root sepsala ve zkratce svou vizitku a poslala mu nějakou svou pěknou fotku, prý, abych se čtenářům líbila Sepsala jsem tedy své krátké CV a hned u první věty jsem se dostala do úzkých – mám tam uvést, že jsem studentkou fakulty humanitních studií? Tohle když si přečtou všichni ti nenasytní ajťáci, co neznají nic, než počítač a různé šílené kódy, zašlapou mě zaživa. Nakonec jsem to ale riskla a uvedla tam skutečně větu ve znění:“Magda Hanková je studentkou Univerzity Tomáše Bati, kde studuje sociální pedagogiku“. Přeci se nebudu za své vzdělání stydět, no ne? Co se týkalo fotky mé maličkosti, byla jsem taky velmi nejistá: jednak proto, že nejsem žádná krasavice, abych každému musela ukazovat svůj zjev, jednak proto, že si nemyslím, že je vzhled nějak důležitý v kontextu s mým článkem. Ale šéf se mě neptal a „šlohl“ mi fotku z mého blogu, tu z tabla samozřejmě. Taky mě upozornil na to, že mě ajťáci místo kritiky možná budou zvát na rande Dále jsem vytvořila nějaké ty printy mé plochy, které měly doplnit článek, a bylo vymalováno – teď už jen počkat do půlnoci a modlit se, aby mě čtenáři nezlynčovali

Do půlnoci jsem skutečně nečekala, to už jsem měla dávno nadespané minimálně dvě hodiny. Zato mí přátelé čekali. Moji milí hoši mi psali pochvalné hodnocení na Facebook a já se ráno brodila prvními třiceti komentáři pod článkem. Čtenáři byli zatím shovívaví, měla jsem prozatím dobrý pocit. Když jsem zabrousila na svůj osobní blog, málem mi vypadly oči z důlků. Návštěvnost v devět hodin ráno se pohybovala kolem hodnoty 150! Neuvěřitelné! Občas podobné návštěvnosti nedosáhnu ani při součtu návštěvnosti za jeden týden Pod IT články přibývaly komentáře, návštěvnost blogu vzrůstala a mně přibývaly první kontakty v rosteru na Jabberu. Některé čtenáře jsem zaujala natolik (nevím, jestli můj článek nebo má fotka), že mi dokonce poslali pochvalné maily. Byl to příjemný pocit. Když ale bylo večer téhož dne pod mým článkem na rootu kolem 100 komentářů, na mém blogu bylo skoro 700 lidí, v poště jsem měla snad čtyři majly od mužů – ajťáků s nabídkami různého charakteru a v rosteru jsem měla čtyři nové kontakty, měla jsem zvláštní pocit. „Budeš ještě slavná“ – říkal mi kamarád a já se tomu jen smála. Byla jsem totiž přesvědčená o tom, že boom kolem mé osoby s půlnocí utichne.

Neutichl. Opakoval se totiž scénář z předešlého dne. Pod mým příspěvkem na rootu se horlivě diskutovalo, někteří čtenáři byli milí a nešetřili komplimenty, našli se však i takoví, které jsem buď znechutila a nebo je rajcovala k věcem, které zde není vhodné publikovat Opět mi přibyly nějaké nové kontakty a já jsem pomalu zjišťovala, že bych moc popularity nesnesla. Ne, že by mi extrémně vadil zájem lidí, jen na něj nejsem zvyklá, a tak jsem byla z docela velkého úspěchu dost vykulená. Článek se prozatím drží v TOP 20, jeho hodnocení je ale den ode dne horší, takže předpokládám, že se zde již příliš dlouho neudrží. Ale já netruchlím, nepředpokládala jsem, že by byli všichni z mého článku odvázaní Nicméně, byl to příjemný týden; týden, během nějž jsem okusila, jaké to je být objektem zájmu… Takže, pokud chcete zažít podobný pocit, nainstalujte si Linux, budete totiž v kurzu

Vánoce jsou tady a nový rok 2010 už taky klepe na dveře. Proto jsem se rozhodla pokračovat v tradici a sesumírovat v následujícím příspěvku již pomalu končící rok 2009!

Leden: Nový rok nezačal úplně nejšťastněji – požádala jsem totiž svého admina, aby mi zaktualizoval redakční systém na mém blogu a díky jeho chvilkové nepozornosti se přihodilo to, co jsem doufala, že se mi nemůže nikdy stát – veškeré posty, videa a jiné příspěvky byly z blogu nenávratně smazány. Situace by nebyla natolik katastrofická, kdybych si dělala pravidelně zálohy. Ovšem poslední zálohy, které jsem vlastnila, byly víc jak půl roku staré, takže mi scházelo víc jak sto aktuálních postů. Naštěstí jsme všichni zmobilizovali síly a podařilo se nám některé články plně obnovit z Google Cach. Zhruba do týdne se mi podařilo vrátit své stránky do původního stavu a nyní už nějakých pár měsíců vše funguje, jak má (asi proto, že jsme od té doby neudělali nový upgrade redakčního systému )

V lednu jsem si rovněž založila účet na Facebooku. Dlouho jsem sice o tento společenský systém neměla zájem, ale i tady platí pořekadlo „nikdy neříkej nikdy“. Facebook se mi totiž dostal pod kůži a trávím na něm relativně dost času, ačkoli musím spěšně dodat, že k závislosti na něm mám opravdu daleko.

Únor: V tomto měsíci se neudálo nic, co by stálo za zmínku. Snad jen to, že si podávám přihlášky na vysokou školu, konkrétně na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně a na Masarykovu univerzit v Brně.

Březen: Zato březen byl plný událostí. Jednak jsme se s mou, teď už bývalou třídou, fotili na tablo, což by samo o sobě nebylo nikterak neobvyklé, jde spíš o to, že jsme si naše fotky nechali nafotit v poněkud zvláštních prostorech, konkrétně na slavičínském Áčku, což je bar a diskotéka v jednom. Naše fotky byly v tomto duchu laděny – někdo se nechal vyfotit u výčepu, jiný seděl na baru, další zase na kulečníku. No, vězte, že to byly snímky opravdu pestré, proto asi nikoho nepřekvapí, že se veškeré focení realizovalo skoro deset hodin.

V březnu také obhajuju svou SOČku (Středoškolskou odbornou činnost), která se zabývá rehabilitačními třídami. Ve školním kole jsem uspěla a postoupila jsem do okresního kola, v němž na konci března rovněž uspěla a postoupila jsem tak do krajského kola.

Aby povinností v tomto měsíci nebylo málo, skládám své první Národní srovnávací zkoušky, které jsou mou „vstupenkou“ ke studiu na vysoké škole. Vzhledem k tomu, že patřím mezi znevýhodněné (tj.handicapované) jedince, absolvuji tyto „přijímačky“ v centru Teresias v Brně.

Duben: S každým dalším měsícem mé povinnosti vzrůstají. V dubnu se totiž koná první ročník Benefice bez bariér, který zorganizovalo Občanské sdružení UnArt Slavičín a já jsem se rozhodla, že rovněž přiložím ruku k dílu V den mých devatenáctých narozenin, tedy 14.4., rovněž píši písemnou maturitní zkoušku, vybrala jsem si ne příliš atraktivní téma, „Když si prohlížím staré fotky…“, ale jiná možnost nebyla. I tak ale vše klaplo a já získala velmi, velmi dobré hodnocení, které dodnes nechápu Na konci tohoto měsíce také obhajuji SOČku v krajském kole, obsazuji druhé místo a pokud budu vybrána v licitačním kole, postoupím do celostátního kola, které se koná ve Dvoře Králové.

Uvědomuji si také, že se maturita nenávratně blíží a že mě poté čekají hodně dlouhé prázdniny, proto se snažím najít si brigádu, kterou bych jednak zaplnila volný čas a také si vydělala nějaké ty peníze. Po chvilce hledání se ukazuje, že se možná uplatním jakožto „nestudovaná novinářka“. Občanské sdružení UnArt se totiž rozhodlo vydávat časopis pro své členy a já vypadám jako vhodný kandidát pro spolupráci Po maturitě se má vše rozlousknout…

Květen: Maturita je už opravdu tady. Žaludek se mi stahuje, strach mě paralyzuje, poslední zvonění je za námi, svatý týden taky uběhl mílovými kroky. Den D je tady, zkouška dospělosti přichází. Vše však dopadlo nadmíru dobře, podařilo se mi odmaturovat s vyznamenáním. Stres lehce opadl, ale stále pociťuji vnitřní neklid, neboť ke mně ještě nedorazila rozhodnutí z vysokých škol. Týden na to je úleva úplná, byla jsem přijata ke studiu na UTB ve Zlíně, kromě toho jsem se v tentýž den dozvěděla i o postupu do celostátního kola středoškolské odborné činnosti. Aby byly úspěšné zprávy kompletní, začala jsem v UnArtu pracovat jakožto šéfredaktorka připravovaného časopisu. Svět se točí, všechny své cíle jsem si splnila

Červen: Odjíždím si odpočinout do lázní, tentokrát poprvé zavítám na léčebnu pro dospělé. Nejdřív jsem měla obavy, jaké to tam asi bude, časem jsem ale zjistila, že je to tam velká pohoda. Takže se těším, až tam po zkouškovém období zase zavítám. Celostátní kolo ve Dvoře Králové se prý tak trochu podobá státnicím – v porotě seděl profesor z Univerzity Karlovy či vrchní inspektor. Před porotu jsem nastoupila skoro jako na popravu, ale asi to na mém výkonu nebylo příliš znát, obhájila jsem totiž osmé místo (z možných 19) a získala jsem na slavnostním vyhlášení cenu poroty.

Začíná mi stávkovat mé Ubuntu, čím to asi bude?

Červenec: Vracím se domů z lázní a spěchám na studijní oddělení Fakulty humanitních studií, abych se zapsala ke studiu. Od tohoto dne jsem totiž právoplatnou studentkou FHS UTB, obor sociální pedagogika. V půlce měsíce razím na Bažant Pohoda Festival v Trenčíně, který bohužel skončil velmi tragicky, ale i tak se chystám na další ročník – počasí se holt poručit nedá. Kromě tohoto festivalu jsem zavítala i na regionální Lebedu – také fajnová akce

Srpen: Intenzivně pracujeme na prvním vydání časopisu UnArt Revue. Mé Ubuntu se rozhodlo, že mi zkomplikuje život – přestalo zkrátka fungovat, takže přišla na řadu reinstalace, radost to opravdu nebyla, ale co se dalo dělat. Vyrazila jsem na benefiční akci v Hrádku, kde vystoupila kapela Desmod a dostala jsem polibek od zpěváka, paličku od bubeníka a trsátko od kytaristy – no zkrátka, úlovky veliké, zážitek nezapomenutelný

Pořizuji si Home AP, abych byla online v kterékoliv části našeho domu, je to opravdu velká výhoda, doporučuji všem!

Září: Většina školou povinní již nastupuje do školy, ale mně začíná semestr až 25.9., takže si ještě užívám volna Finišujeme s přípravami UnArt Revue a mezi tím vedeme i nesmyslné hádky o jejím konceptu. Mí milovaní Muse vydávají další desku a já si pořizuji originální verzi alba The Resistance, abych podpořila prodej.

Získávám darem netbook Lenovo s12, který mi má posloužit především během studia. Pořizuji si také externí hardisk s kapacitou 1T.

Říjen: Vychází první číslo UnArt Revue a my neotálíme a začínáme ihned pracovat na druhém vydání. Poprvé jsem zhlédla první díl z Twilight ságy a beznadějně propadám kouzlu hlavního hrdiny Kupuji si ihned knihu, kterou jsem přečetla do pěti dnů. Zdá se, že „upíří romance“ zasahuje i mě, jak je tohle, sakra možné? Získávám první zápočet do indexu

Listopad: Zcela nečekaně jsem se rozhodla, že provedu upgrade Ubuntu na verzi 9.10 – jenže ouha, povýšení systému se nepovedlo, takže jsem musela provést další reinstalaci, šlak mne málem trefil, ale jiná možnost (opět) nebyla. Zakládám si účet na Twitteru, ale nikterak mě nezaujal, takže jeho služeb využívám minimálně. Hladově očekávám druhý díl z Twilight ságy – New Moon. Opět zbožně koukám na Roberta Pattinsona, a tak shovívavě přehlížím i skutečnost, že je snímek místy nudný, ale to je přeci detail, no ne?

Prosinec: Skládám své první vysokoškolské zkoušky – na řadu přišla psychologie a sociologie. Nervozita se mnou cloumá, ale vše dobře dopadá, do indexu přibylo jedno áčko a také jeden zápočet. Finišujeme s přípravami druhého čísla UnArt Revue, které vyjde zítra. Začínáme rovněž realizovat online web k časopisu, takže doufáme, že se vám bude všem líbit. Dostala jsem nabídku napsat čtivý článek na IT web root.cz. Nejdříve se ošívám, pak ale souhlasím a příspěvek sepíšu. Do světa by měl být vypuštěn právě na Štědrý den.

Prosinec pomalu končí, vánoční mánie začíná a já si jí ani moc neužiju, čeká mě totiž docela těžká zkouška z práva, a tak ji raději nechci podcenit. Ale dost už řečí. Přeji vám všem krásný zbytek roku 2010 a úspěšné vkročení do nového roku.

P.S.: Doufám, že i nadále zachováte těmto stránkám přízeň! Budu se snažit psát poutavě a zajímavě, abyste se nemuseli „ohlížet jinde“

Twilight sága je poněkud zvláštní fenomén. Dokud se totiž příběh o lásce upíra Edwarda a pozemské dívky Belly nedočkal filmové adaptace, čeští fanoušci o něm víceméně neměli ani potuchy. Nicméně v listopadu loňského roku se na plátně objevili Robert Pattinson a Kristen Stewart, aby „vdechli“ život postavám Edwarda Cullena a Belly Swan. Od té chvíle bylo vymalováno. Mánie á la Stmívání byla na světě. Návštěvnost kin se zvedla o několik procent, knížky od Stephenie Meyers šly také najednou na dračku. Teenage časopisy si rovněž přilepšily, protože měly opět o čem psát, ostatně otázka, zda Kristen a Robert zplodili potomka či nikoliv je stále ve vzduchu

Jak už jsem zmínila v předešlých článcích, dlouho jsem se filmu Stmívání vyhýbala. Je totiž mým zvykem vyhýbat se filmům, po kterých šílí každý. Nicméně zvědavost předčila všechna přesvědčení, a tak i já jsem jednoho večera zhlédla tenhle film – a zůstala jsem jako opařená Čekala jsem od Twilight ságy všechno možné – krvavé scény, hororové prvky, zakousnutou hlavní hrdinku, kříže a nebo česnek – ale přišel pravý opak. Stmívání je velmi nenáročný film, který vsází především na krásný obličejíček hlavního hrdiny, Brita Roberta Pattinsona. Mužské pokolení si možná se zálibou prohlédne sympatickou Kristen Stewart, nicméně je jasné, že právě její herecký kolega je esem prvního dílu z Twilight ságy. No, a co dodat ke snímku jako takovému? Kdyby byl zkrácen na polovinu, vůbec ničemu by to nevadilo, silných scén je tam stejně málo, převažují spíš ty nudné a nebo lehce akční. Každopádně je víc než zřejmé, že se přes nejednu peripetii dočkáme happy endu, láska prostě zvítězila, ať už je reálná či nikoliv

Než jsme se nadáli, byl na světě druhý díl z této populární ságy – Nový měsíc. Filmové databáze na snímek sice plivou jak jen to jde, nicméně návštěvnost v kinech ukazuje, že recenze zřejmě nebudou až tak prvořadé. Já osobně jsem film zhlédla ještě před premiérou, zklamání se nedostavilo, jelikož New Moon víceméně splnil má očekávání. Nedoufala jsem totiž, že by se mohla tahle upíří romance po výměně režiséra nějak výrazně vylepšit. Jediný rozdíl je snad v tom, že ubylo romantiky a přibylo víc akčních scén. Robert Pattinson už nedostal ve snímku tolik prostoru, objevuje se v něm víceméně jen na začátku a na konci, kde se odvážně obnažuje do půl těla (pěkný to pohled . Docela mě pobavila poznámka na csfd.cz, kde jeden recenzent píše, že má Rob každou bradavku jinak velkou, čehož jsem si opravdu nevšimla, a že jsem na Robovi pořádně visela očima

Musím říct, že jsem si zkrátka Twilight ságu oblíbila. Knížky jsou poměrně čtivé a obsáhlé, takže se mi líbí o to víc. Soundrack k jednotlivým dílům je také dobře navybírán, leč musím uznat, že OST k „jedničce“ u mě jednoznačně vede. Zároveň ale musím dodat, že netrpím žádnou upíří mánií, krom toho, že se mi líbí Robert Pattinson Ovšem pozor, jeho plakát si na zeď rozhodně lepit nebudu, na takové výbrky jsem už dost „stará“ …

Někteří lidé ale mou zálibu ve Stmívání nemohou pochopit. Nedávno se mě kamarád s údivem zeptal:“Ty taky fandíš Stmívání?“; když jsem přitakala, že ano, i přes tu dálku jsem cítila, že se tomu diví, nicméně gentlemansky pomlčel Zato druhý kamarád už tak gentlemanský nebyl. Včera jsem s ním navázala víceméně náhodou hovor na téma Stmívání a on prohlásil větu, kterou zde nelze publikovat, jelikož zde sprostá slova nepublikuju No, každopádně mě jeho názor pěkně rozohnil, jelikož opravdu nesnáším, když někdo něco odsuzuje, aniž by si danou věc nejdříve poslechl, přečetl nebo ji zhlédl. To, že New Moonu z velké části fandí generace ve věku 12 + ještě nemusí být důkazem toho, že je to „sračka“, ne? (Pardón, omlouvám se za toto nepěkné slovo). Jo, New Moon není nic převratného, rozhodně to ale není takový perverzní opruz pro emo holčičky, jak se všude píše. Především na csfd.cz mám často pocit, že lidé dávají Twilight sáze záměrně taková šílená hodnocení. Proč se na film tedy dívají, když nemůžou vystát Bellu, Edwarda a celou Cullenovic rodinu? Proč tráví dvě hodiny u filmu, u kterého se dáví odporem? Tohle opravdu nepochopím! A aby si pak ještě pomasírovali ego, označí film za „odpad“, aby se tak odčinilo utrpení, kterým museli projít. Samozřejmě, že nemůžu nikomu vnucovat svůj názor, jen si nemyslím, že je správné hodnotit něco na základě nesmyslného předsudku a označovat něco za p******u (písmenka si za hvězdičky doplňte sami). Už proto, že dotyčný třeba film nezhlédl, nepřečetl knihu nebo mu nesedí dvojice Pattinson-Stewart. Ať už je důvod averze jakýkoliv, rozhodně by neměla vyplývat z tvrzení, že „to sledují jen puberťačky, a tak je to blbost.“ Já na tento názor odvětila, že jsem Twilight viděla i četla a nepřijde mi to tak strašné, načež mi bylo sděleno, že bych se tím rozhodně neměla chválit. Tahle mírně opovržlivá odpověď mě opravdu naštvala. Jsem totiž svéprávný člověk, který má právo rozhodnout si, co se mu líbí a proč, aniž by se za to musel stydět! Takže, milý nejmenovaný, nemáš zkrátka pravdu….

Když všichni tak horoucně mluví o Stmívání, ihned mě napadla asociace s Harry Potterem. Ten je už několik let celosvětovým fenoménem. Jeho příběhy milují jak děti, tak dospělí i starší. A tak tedy, je proto ihned brakem? Je to odpad jen proto, že ho milují dvanáctky, které si kupují hůlky, klobouky a nevím co ještě? Harryho Pottera jsem dřív moc nemusela, ale jakmile jsem si přečetla knížku, svůj názor jsem změnila. Nikdy jsem si ale nedovolila ho hanit. Tak proč to ostatní u jiných filmů dělají? Copak jsou tak sebestřední a krátkozrací? Odpovědi se mi asi nedostane, já jen vím, že nebudu předstírat, že se mi něco nelíbí jen proto, abych nebyla v očích druhých pubescetní trapkou, co miluje kýč s názvem Stmívání…. A teď už si to každý přeberte dle svého, protože mé „pojednání“ právě končí …

Interpreti: Muse, Paramore, The Black Ghosts, Linkin Park, MuteMath, Perry Farrell, Collective Soul, Blue Foundation, Rob Pattinson, Iron & Wine, Carter Burwell

Název desky: Twilight – Original Motion Picture Soundtrack

Forma nosiče: CD

Vydavatelství: Warner Music

Počet písní: 12

Total time: 45:31

Hodnocení:***+1/2*

Nej skladby na albu: Decode, Full Moon, Tremble For My Beloved, Flightless Bird, American Mouth, Bella´s Lullaby

Kniha Stmívání z autorského pera Stephenie Meyerové se dočkala velké odezvy po celém světě, není tudíž divu, že vzniklo i i filmového zpracování, které vešlo do kin v listopadu loňského roku. My v této recenzi necháme film filmem a podíváme se na soundtrack, který se celkem také povedl. Dvanáctitrackovou desku zahajuje skladba Supermassive Black Hole od britských Muse. Píseň dokonale dokresluje baseballovou scénu ve filmu. Díky Twilightu dostaly prostor i začínající, v našich končinách ne příliš známé, kapely. Paramore mají na soundtracku hned dvě písně, rockovější Decode a našlápnutou I Caught Myself, rozhodně doporučuji poslechnout si jejich řadové album Brand New Eyes, které vyšlo poměrně nedávno.

V úplném závěru filmu (konkrétně při sledování titulků) si můžete vychutnat hit Leave Out All The Rest z dílny Linkin Park. Tepající Spotlight mají na svědomí post-rockoví MuteMath, kteří se těší pozitivním reakcím i v našich luzích a hájích. Ihned poté si můžete zaskotačit u Go All The Way od Perry Farrella. Pak přichází na řadu má oblíbená skladba Tremble For My Beloved od Collective Soul, kterou jsem dokonce využila jakožto vyzváněcí tón na mobilu. Oceňuji na ní především pozvolný začátek a výraznou melodii.

Zajímavě temný nádech má píseň Eyes On Fire od Blue Foundation. Musím však dodat, že tato skladba mě nudí na celém soundtracku snad nejvíc. Co se týče nudného projevu, konkuruje Blue Foundation i Rob Pattinson, představitel Edwarda Cullena. Muž je to sice nesmírně zajímavý, ale co se týče pěveckého projevu, jeho jinak zajímavý hlas je tu podivně zdeformovaný, což nezachrání ani jinak dojemná balada zpívaná pouze za doprovodu španělky. Rob by se do zpěvu raději moc pouštět neměl.

Chuť si můžeme spravit u výborné Flightless Bird, American Mouth od Iron & Wine. Je to typický cajdák s „houpavou melodií“ a výrazným klavírem. Musím říct, že ačkoli mě podobné písně obvykle moc neberou, tahle je mojí velkou favoritkou. A to nejlepší na závěr! Ukolébavka Bella´s Lullaby od skladatele Cartera Burwella. Nádherná romantika, která je ve filmu dokreslena nádhernými přírodními scenériemi či dojemnou scénou u klavíru. Tuto hudbu doopravdy miluji a pouštím si ji minimálně jednou denně, je to podzimní romantika jak vyšitá!

Soudtracky se obvykle hodnotí docela těžko. Jsou na nich totiž rozmanití interpreti, a tak se těžko hledá nějaký jednotící prvek. Soudtrack ke Stmívání sice tak úplně vyvážený není, přesto však nabídne několik zajímavých a dobrých skladeb, nadto nám představí i umělce, kteří u nás zatím neprorazili. Já tedy uděluji desce tři a půl hvězdy a uvidíme, jak se tvůrci poperou se soundtackem číslo dva, pokračování ságy s názvem New Moon totiž před pár dny vešlo do kin.

Čas letí jako zběsilý. Ještě jsem se ani nenadála a už tu máme prosinec a Mikuláše. Než se vzpamatujeme, budou tu Vánoce, mé nejoblíbenější svátky. Letos si je však nejspíš moc neužiju, protože budu šprtat jako divá, zkouška z práva by se rozhodně podceňovat neměla

Konec listopadu byl hektický, dramatický i radostný. Finišovaly totiž přípravy druhého vydání UnArt Revue, jenž se snažíme vydat v rekordním čase. Jeho příprava a realizace totiž zabraly necelé dva měsíce, což je na amatérské pisálky docela výkon. Nutno však dodat, že zásluhu na rychlém vydání „dvojkového“ Revue má i naše grafické duo z Brna, které je moc šikovné, spolehlivé a hrozně rychlé. Zkrátka moc šikovní chlapci, s kterými se dá i pokecat o jiných věcech než jen o grafice Doufám tedy, že společnými silami vše dotáhneme do zdárného konce, který už je na dosah. Ráda by vám sem šoupla nějaký ten náhled našich výtvorů, ale kapacita redakčního systému je bohužel značně omezená, takže se pokusím najít nějakou alternativu, která by tuto nepříjemnou situaci vyřešila. Nechme se tedy všichni překvapit, jak to dopadne.

Listopad byl měsícem šprtání. Včera jsem totiž skládala svou první vysokoškolskou zkoušku, která byla velmi lehká, takže si výsledek tak nějak sami dosaďte, nebudu tu přeci propagovat svoje známky Ke zkoušce přibyl i další zápočet, takže se mi kolonky v indexu začínají plnit, alespoň ty, co souvisí se zimním semestrem. Doufám, že tenhle příjemný pocit budu mít i někdy desátého ledna

Listopad je měsíc přející Twilight sáze. 26.listopadu totiž proběhla premiéra snímku New Moon a já, jakožto poměrně velká fanynka, jsem jej zhlédla ještě před premiérou. Opět jsem se div nerozplynula nad Robertem Pattinsonem (stydím se a ukřivděně a mírně otráveně hleděla na polonahého Taylora Lautnera. Některé věci mne v Novém měsíci velmi překvapily, o tom se však dočtete v jiné z rubrik na tomto blogu, takže hledejte a čtěte

Dostala jsem nabídku napsat nějaký uvolněný článek pro ajťácký server root.cz. Nejdřív jsem se ošívala a bránila, protože psát pro ajťáky neodborně, to je jako kdybych si tloukla hřebíček do své vlastní rakve Kamarád mne ale (efektivně) přesvědčoval, že bych to měla zkusit, a tak jsem se nakonec odhodlala a článek jsem napsala. První ohlas se zdá býti nadprůměrně pozitivní, tak uvidíme, jestli mi budou článek nakonec publikovat a nebo ne. Kritiky se docela bojím, ale když nejde o život, nejde o nic, ne?:-)

Založila jsem si účet na Twitteru. Spíš ze zvědavosti. Twitter mě nenadchl, nemám motivaci jej používat, když už, vede FaceBook, jak jste na tom vy??

Právě jsem se navečeřela, pustila si Best Of Enya a vypadá to, že tu každou chvilku usnu nebo se svalím k zemi Proto jdu tenhle post raději rychle vyvěsit, ať máte co číst. Pěkný předvánoční shon všem!