Zápisky o (ne)obyčejném životě

Máme tu konec ledna a před dvěma dny se rozdávalo vysvědčení. Docela mě zarazilo, jak snadno jsem příslušné datum přešla bez povšimnutí, když bylo po třináct let mého studijního života docela důležitým mezníkem. Člověk nejspíš snadno zapomene na dny, které se jej bezprostředně netýkají, i když to je trošku smutné. Středoškolská léta byla docela pestrá, leč na některé okamžiky ve středoškolské lavici nevzpomínám zrovna ráda. Ale samozřejmě jsou i vzpomínky, které si v sobě vždycky ponesu – a ráda. Vysoká škola totiž člověku přinese něco úplně jiného, alespoň tehdy, pokud studujete, stejně jako já, dálkově. Máte skoro dvě stě spolužáků a pokaždé, když přijdete na další přednášku, máte pocit, že jste minimálně polovinu svých spolužáků v životě neviděli. Je to dost nepříjemný pocit, zvlášť proto, že je celkem ostuda znát cca pět lidí a nastoupit co nevidět už do druhého semestru. Jenže příležitostí k seznámení je v naší školičce opravdu málo, snad se to ještě zlepší…

Zima opět naplno udeřila a mě to přestává bavit. Vím, je zima a k tomu patří sníh, led a všechno okolo. Ale já bych raději jaro, méně oblečení a více sluníčka. Už aby to bylo! Ovšem podle předpovědí počasí si budu muset ještě počkat – ach jo!

Facebook je velice rozporuplná věcička. Rozporuplná hlavně v tom smyslu, že tam na sebe vykvákám skoro všechno, ale to by až tak nevadilo, prásknu na sebe pouze to, co uznám za vhodné, tak jaképak copak Komu se to nelíbí, ten má holt smůlu, nemusí si na mém profilu číst…Ale jako velké plus vnímám to, že jsem si zde našla dost přátel z ciziny, Londýňany i Američany. Je to celkem fajn, trochu si „osahám“ nespisovnou angličtinu, občas na ni zírám jako kdybych spadla rovnou z Marsu a najednou jsem se rozhodla „spíkovat“. Ale když se trochu soustředím, obvykle obsah rozluštím. Trénovat se musí, v Londýně mi nikdo radit nebude, tak co

Nudím se, občas mám pocit, že se ukoušu nudou, ještě že netrpím potřebou se sebepoškozovat Schéma mého dne je pořád víceméně stejné – buď pracuju, nebo čtu, nebo poslouchám hudbu (momentálně vede nová deska Tomáše Kluse), nebo koukám na filmy. Samozřejmě, že neustále zevluju na Facebooku a z nudy jsem dokonce začala vytvářet různé skupiny – no, zoufalství Twilight ságu jsem začala číst někdy v listopadu a už ji mám celou přelouskanou, a že to nejsou zrovna tenké knížečky! Pak jsem si přečetla dílko od Jana Otčenáška – Romeo, Julie a tma, ale jeho čtení se tak trochu podobalo tichému utrpení. Příběh je to sice poutavý, ale styl vyprávění mi až tak nesedl, nicméně jsem knihu za týden zdolala a nyní jsem se pořádně pustila do čtení Midnight Sun, což je Twilight sága z pohledu Edwarda, a musím říct, že je to velice poutavé čtení, škoda, že na net uteklo pouze jedenáct kapitol a Stephenie Meyer nemá v úmyslu dopsat další Rozohnilo ji totiž, že tyto kapitoly se dostaly na net „nechtěně“ a způsobily to právě její kamarádky, kterým dala tuto svou rozepsanou knihu přečíst. Čúzy, kvůli nim to nedopíše Borky – nebýt nich, nemohla bych mít přečtených jedenáct kapitol, v nichž je Edward tak dokonalý, až to skoro možné není, proč takoví nejsou všichni chlapi

Čas pokročil, a tak musím tenhle článek konečně vyvěsit, abych ještě mohla odepsat na zprávy mým kamarádkám na Facebooku. Poté plánuju zhlédnutí filmu Lítám v tom, jsem zvědavá, jaký bude, ale hodnocení je vysoké. Tudíž, má očekávání jsou rovněž vysoká

Nejhorší okamžik, který může v životě nastat, je ten, když zjistíte, že jste zradili sami sebe. Jak dál? Také se ptám. Existuje řešení? Nejspíš ano. Budu schopná si někdy znovu věřit? Těžko říct. Zradit sebe samu je asi ten největší zločin, který jsem na sobě mohla spáchat. Ano, lidé si (bohužel) ubližují. Děje se to již po staletí. Ubližují si navzájem a možná je to ani nezraňuje. S chybami, kterých se dopustíme, se vždycky nějak srovnáme. Ale co chyby, kterých se dopouštíme na sobě samých? Také se s nimi srovnáme? Nebo je v sobě budeme nosit hluboko skryté, nezahojené, ale uzamčené jako nějakou třináctou komnatu? Opět neznám odpověď. Vím jen, s jakými výčitkami se musím potýkat, vím, jak vnitřně trpím. Vím, že má mysl běsní vždycky, když bych měla odpočívat. Vím, co je špatně a čeho jsem se dopustila. Všechno si dokonale uvědomuju. To, jak jsem nedospělá, to, jak jsem hloupá a naivní. Všechno do sebe zapadá a já jsem dokonce ochotná přiznat si vinu. Protože všechna ta bolest někde uvnitř mého těla mě šíleně svazuje, dusí mě a pálí. Jako bych nemohla dýchat, myslet ani cítit. Prostě jen přežívat. S myšlenkami i bez nich. Rekapitulovat, ohlédnout se…

Se zradou se žije jen velmi těžko. S nedůvěrou ještě hůř, zvlášť, když se zrada s nedůvěrou doplňují. Jak jen jsem mohla? Já nevím. Prostě se to stalo. Nic z toho jsem neplánovala. Zřejmě jsem se nechala unést a rozum zanechala v pozadí. Být spontánní, to jsem si vždycky přála. Nepřemýšlet nad věcmi, nebýt pečlivá a úzkostlivě zodpovědná. Prostě jen činit. A tak jsem činila. Bez příčiny – jen z chutě a chtíče uvnitř mé duše. A teď? Nevysvětlitelný pocit. Těžko definovatelný. Na to snad ani neexistují slova. Nic, co by mě mohlo ospravedlnit.

Možná, že to, co se stalo, není až tak tragické. Možná, že si vše zbytečně maluju v černých barvách. Jsem přece odjakživa pesimista. Ale už jednou jsem zažila podobný pocit. Pocit, kdy nemůžete spát, protože vás myšlenky příliš zaměstnávají. Pocit, kdy se nemůžete vzpřímit a stát pevně na zemi, protože jste omámení, zparalyzovaní…. Doufala jsem, že podobnou bezmoc už nikdy víc nezažiju. Během dne mám pocit, že nacházím relativní rovnováhu, je přece tolik jiných věcí k zamyšlení. Ale noc je nepřítelem. Tolik prostoru k přemýšlení, k soustředění. Ubíjející ticho, nostalgie, pocit intimity a samoty. Tak proč se trochu nepitvat ve vlastním svědomí? A co vlastně tolik zraňuje? Fraktura duše, srdce a nebo svědomí? Je příliš nezodpovězených otázek. Nepokoušejte se pochopit, můžete jen utěšit, obejmout, ptát se, lámat mě – jednoho takového člověka opravdu mám. Ptá se, chce proniknout, chce vědět, co mě bolí. Chce případně pofoukat ránu nebo mě postavit čelem k realitě Děkuju, že jsi

Člověk míní a jinak činí. Tak už to bývá, takže bych nad tím měla nevzrušeně pokývnout hlavou, mávnout rukou a nechat to být. Ale ono to někdy NEJDE…

Jedním slovem – chaos, a to pořádný. Je to možná trochu rouháním, být takhle skeptickou hned po ránu, zvlášť když to ráno je docela příjemné, ale poslední dny by se daly jen stěží charakterizovat jinak. Nejde ani tak o chaos okolo mě, jako spíš o chaos ve mně, jako bych nemohla mít chvilku klidu. Sotva člověk přestane bláhově čekat na někoho zdánlivě dokonalého, sotva se smíří s realitou, že některé věci nejsou spojitelné, přijde další neočekávaná situace a milion varování v hlavě. Nevýhodou lidských tvorů je, že dokáží tato varování ignorovat i přes skutečnost, že je slyší. Jsou zkrátka věci, kterým chceme věřit za každou cenu, i v případě, že tušíme, že jsou od reality dost vzdálené.

Ale už dost… Na stole mi leží knížka Romeo, Julie a tma a já po ní zvědavě pokukuju. Mám pocit, že se do ní co nevidět pustím, už během hodin literatury mě tenhle příběh fascinoval, možná proto, že Ester a Pavel měli mezi sebou hrozně silné pouto, takové, které by chtěla pocítit asi každá žena, ovšem podmínky, za kterých toto pouto přežívalo, byly dost nemilosrdné. V tomto směru bych si to s hlavní hrdinkou určitě nevyměnila.

Mám čtivou náladu, za poslední měsíc jsem přečetla tři knížky z Twilight ságy a že nejsou zrovna tenké. Každý díl má v průměru 400 stran, ale u posledního dílu se autorka překonala a knížku rozepsala na neuvěřitelných 600 stran. Ale paradoxně právě tenhle díl – Breaking Down- nebo-li Rozbřesk, mě bavil ze všech nejvíc, ačkoliv mě trochu znervózňovalo, že jej čtu už tak „dlouho“, ale za sedm dní jsem s nostalgií dočítala poslední stránku. Škoda tohohle příjemného příběhu, byť všichni víme, že je absolutně nereálný. Žádný takový dokonalý Edward neexistuje, což je pro nás ženy dost nelichotivá informace, nicméně myslím, že nějaká taková Bella by se někde přece jen mohla najít, zas tak jedinečná, podle mě, není Každopádně na net „utekly“ ukázky z knihy Midnight Sun, což je Twilight z pohledu Edwarda, ale vzhledem k tomu, že tyto kapitoly unikly na net nechtěně, autorku to rozčililo natolik, že se rozhodla, že se na nějaké pokračování vyprdne No, třeba si to ještě rozmyslí

Hurá, rozvrhář mi nahrál do mých plánů. Nevím, jak je to možné, ale letní semestr nám začíná 12.2., což znamená, že se budu moct zúčastnit studentského discoplesu, který se koná o týden později. Radost však byla záhy vystřídána znechucením. Všechny přednášky se totiž odehrávají na dost blbé budově, blbé budově proto, že je hodně vysoko, takže bude docela zajímavé se tam dostat, hlavně teď, když ještě pořád hrozí nějaké to náledí. Kromě toho mě občas nepotěšily ani přestávky na oběd, ono, mít 15 minut na spolknutí nějaké té stravy je celkem málo. No, jsem sama zvědavá, jak se nám ten letní semestr vyvine, už se to blíží

Učím se pracovat v Drupalu a jsou to nervy. Právě v Drupalu totiž realizujeme webové stránky k UnArt Revue, takže mi nezbylo nic jiného, než se s ním honem rychle seznámit a začít plnit stránky příspěvky. Zatím pořád bloudím v položkách menu a mám pocit, že si v životě nezapamatuju, kde se co nachází. Zdá se ale, že budu muset, jelikož celý web bude zřejmě v drtivé většině pod mou režií. Tudíž asi nikoho nepřekvapí, že hned, jakmile vyvěsím tento článek, se vydám do světa Drupalu – nacházet nepoznané a zas a znovu se tam ztratit

Být hvězdou není vůbec sranda. My, „obyčejní“ lidé, si myslíme, jaká to není paráda býti obletovanými hvězdami Hollywoodu, ale ono to tak není. Před pár dny jsem se seznámila s jednou mladou herečkou, která je u nás sice neznámá, ale v USA je za hvězdu – nebo to aspoň tvrdí, a ta říkala, že je to šílený pocit být neustále obklopována fanoušky, nemít chvilku klidu. A já tomu věřím, někde jsem totiž četla, že i Rob Pattinson byl jednou z fanoušků tak na dně, že se rozbrečel. Takže jsem hodně ráda za svůj obyčejný život, kdy můžu jít kdekoliv, aniž bych měla za zadkem dotěrné novináře. Fuj, jen ta představa mě děsí

Facebook je mor, nebo je spíš děsivé to, co tam píšu. Alespoň tohle mi bylo, k mému údivu, dneska ráno nenápadně oznámeno. Nejdřív jsem na tohle oznámení koukala jak kdybych byla retardovaná, pak jsem ale usoudila, že se tím nebudu zaobírat víc, než je třeba. Mně osobně nepřijde, že bych tam blábolila z cesty Ne víc, než normálně

Čas pokročil, tudíž už konečně tenhle článek vyvěsím a jdu konečně pracovat. Webům a Drupalům zdar!

Interpreti: Death Cab For Cutie, Band Of Skulls, Thom Yorke, Lykke Li, The Killers, Anya Marina, Muse, Bon Iver And St. Vincent, Black Rebel Motorcycle Club, Hurricane Bells, Sea Wolf,Ok Go, Grizzly Bear, Editors, Alexandre Desplat, Eskimo Joe, Solar Midnite,

Název desky: Soundtrack – New Moon (Twilight sága)

Forma nosiče: CD

Vydavatelství: Warner Music

Počet písní: 17

Total time: 64:43

Hodnocení: *** +1/2*

Nej skladby na albu: Meet Me At The Equinox, Friends, Possibility, New Moon (The Meadow)

Autorka Twilight ságy, Stephenie Meyer, říká, že se při psaní jednotlivých dílů ságy nechává inspirovat svou oblíbenou muzikou. Do soundtracků, které vychází ve dvou formách – jeden soundtrack je tvořen samotnou autorkou, zde jsou její oblíbené skladby, další je utvořen přímo pro ten který díl ságy, přihlíží se samozřejmě i na vkus samotné autorky; se přitom snaží vybírat současné kapely, které nejvíc „frčí“ a které jsou oblíbené především mezi mladými lidmi. Pokud patříte mezi čtenáře ságy, nemohli jste si nevšimnout, že Meyer často vzpomíná kapelu Muse, dokonce tvrdí, že mnohé zápletky by nevznikly, kdyby nebylo jejich muziky.

Ačkoli jsem se již několikrát přesvědčila, že má tato literární novodobá velikánka dobrý vkus, s poslechem soundtracku k Novém měsíci (New Moon) jsem dlouho otálela. Možná proto, že i na samotný film se sesypala katastrofická kritika, takže, ehm, co by se dalo čekat od soundtracku? A světe div se, soundtrack je v mnoha ohledech lepší než film. Našemu českému písečku budou interpreti na albu asi neznámí, ale za zmínku stojí „profláklí“ umělci jako Thom Yorke z Radiohead, The Killers, Muse či The Editors. Ale pozor, Twilight sága pomáhá objevovat i zcela nové kapely. V našich končinách si nyní celkem slušně vede formace Death Cab For Cutie se skladbou Meet Me At The Equinox, která boduje i v našich hitparádách. Ačkoli právě tato skladba patří mezi jednu z nejlepších na albu, mně osobně se velmi líbí úderná Friends z dílny Band Of Skulls. Mnozí fandové Thoma Yorka nemohli pochopit, jak tak nezávislý umělec, jakým Yorke beze sporu je, mohl dovolit, aby jeho písně zazněly právě v tomto filmu. Nutno ale říct, že jeho Hearing Damage tvoří s příslušnou scénou jeden z nejsyrovějších okamžiků snímku.

Bella Swanová je v depresi. Edward Cullen se s ní rozešel. Měsíce plynou, dívka nehybně sedí, vypadá jako hromádka neštěstí a vy najednou uslyšíte mrazivý hlas švédské zpěvačky Lykke Li. Poslouchat její píseň Possibility je opravdu zážitek. Škoda, že na internetu není o této nadané umělkyni skoro žádná zmínka.

Dá se říct, že oproti předešlému soundtracku, obsahuje tento soundtrack mnohem víc citlivějších písní, nejspíš i proto, že film sám o sobě je laděn spíš v depresivním duchu. Mezi výborné skladby určitě patří White Demon Love Song, kde The Killers opět nabrali dech a prokázali, že ještě umí napsat kvalitní skladbu, ačkoliv o tom mnozí po vydání alba Day&Age pochybovali. V citlivém duchu se pohybuje i nádherně snivá Satellite Heart od Anye Mariny či Rosyln od Bon Iver & St. Vincent.

Jak už jsem uvedla výše, Stephenie Meyer miluje skupinu Muse, proto asi nikoho nepřekvapí, že i na tomto albu zazní jejich skladba. Tentokrát se jedná o zremixovanou verzi I Belong To You z nového počinu The Resistance. Já osobně musím říct, že tuto verzi vůbec nemusím a ještě víc mě naštvalo, že kdybych nebyla v pozoru, ve filmu bych ji skoro ani nezpozorovala Takže, mínusový bod

Do trochu optimističtější nálady se dostaneme spolu se singlem The Violet Hour od Sea Wolfa. Škoda, že je tohle jméno u nás opět zcela neznámé, třeba se to se ságou trochu změní. Mohli by The Editors propůjčit do tohohle soundtracku blbou píseň? Nemohli. Tom Smith zase s úderností bije do piána, a tak z No Sound But The Wind vzniká procítěná píseň, kterou si zamilujete.

Avšak až na závěr uslyšíme to nejlepší. Na scénu totiž přichází francouzský skladatel Alexandre Desplat, který tak obsadil místo Cartera Burwella. Jeho píseň New Moon (Meadow) je něco tak nádherného, až to skoro nelze popsat. Z písně vycítíte každou emoci, každou uroněnou slzu, každý intimní okamžik. Nádherný závěr alba.

Některé kompilace obsahují ještě dvě další skladby, ale vzhledem k tomu, že tomu tak není u všech, nebudu dvě bonusové skladby blíže rozebírat. Závěrem tedy stačí už jen říct, že je tento počin velmi pochmurně laděn, nicméně obsahuje mnoho krásný skladeb a představuje nám mnoho neznámých, byť talentovaných umělců. Vždycky si proto toto album ráda poslechnu. Minimálně úžasný Alexandre Desplat za to stojí…

Včera v noci jsem se rozhodla, včera v noci jsem si to umanula. Doslova.

Už pár let intenzívně uvažuju o tom, že si zajedu (resp.zaletím) na několik dnů do Londýna. Co hledat pod spojením „několik dnů“? Mám to jasně promyšlené. Minimum jest sedm dní, maximum jeden rok – v kuse samozřejmě. Už posledních pět let tvrdím o každých letních prázdninách, že „příští léto konečně odletím do Londýna“. Jenže pak přijde kýžený okamžik a vůbec nic nenasvědčuje tomu, že bych se měla do Londýna v blízkých dnech vydat. Vždycky to prostě nějak nevyjde. Jenomže já na Ostrovy opravdu chci. Svého času jsem dokonce uvažovala o tom, že ze mě bude překladatelka, ale když si uvědomím, jakou vysokou školu studuju, dochází mi, že jsem se svému snu z šesté třídy příliš nepřiblížila. Ale, láska k angličtině ve mně roste někdy od čtvrté třídy, kdy jsem se naučila první frázi „What´s Your Name?“. Tenhle jazyk mi vždycky celkem šel, prostě jsem si ho osvojila a nemám problém v něm komunikovat. Ale už mě moc nebaví testovat své (ne)znalosti na učitelích nebo na spolužácích. Chci stát tváří v tvář člověku, který v Británii žije a neumí česky ani slovo. Chci se dostat do situace, kdy si nebudeme třeba ani rozumět, ale stejně se nakonec domluvíme, protože Angličani jsou gentlemani! Chci stát před Big Benem, chci se podívat na parlament, omrknout domov královny a obdivně vejrat na Wembley. Chci cítit vůni fish and chips, honit holuby u fontánek, slyšet ten krásný britský akcent a doufat, že třeba někde potkám Roba Pattinsona nebo Matta Bellamyho

Londýn, metropole, která je objektem mých snů a plánů. Možná, že není ani tak krásný a vznešený, jak si myslím. Možná, že je naše krásná Praha mnohem fascinující. Ale, Londýn má pro mě své kouzlo, něco mě na něm fascinuje, třeba to nevědomí. Vždyť všechno co o něm vím, znám jenom z obrázků. Mohlo by to někdy někomu stačit? Někomu možná ano. Ale já se mezi ně neřadím. Chci překonat strach z výšek, nasednout do letadla, vznést se do vzduchu a přistát na zvlhlé půdě sychravého Londýna, země mnohých krás – tohle léto, v červenci tohoto roku. Zažít deset dní údivu a třeba i zklamání. Neslyšet ani jediné slovo v mé mateřštině, být v jiné zemi, vidět jinou krajinu, poznat nové zvyky, nové lidi, obdivovat historické památky. Vyzkoušet si, co už vím, ale pouze teoreticky. Koupit si pohlednici s nápisem „I Love You, London“. Nepochybuju totiž o tom, že budu Londýn skutečně milovat. Jednou – až ho navštívím, ať už je to za pár měsíců nebo za deset let…