Zápisky o (ne)obyčejném životě

Již za sedm týdnů bude můj osud zpečetěn, a to v tom smyslu, že definitivně vystoupím z řad teenagerů a budu zařazována do kategorie dospělých (ačkoli úředně jsem plnoletou už dva roky). Započne tedy má dlouhatánská cesta po boku „cátníků“, která doufám neskončí dřív jak za padesát let Ale nechci být zbytečně pesimistická, myslím, že na to mám dost času až někdy v důchodu. V tomto příspěvku bych spíš chtěla zalovit a zapátrat v paměti a pídit se po tom, jak vlastně má teenagerská léta probíhala – tedy, co a koho jsem obdivovala a platonicky milovala, jaké průšvihy jsem si nasekala, s jakými lidmi jsem se potkala, co se kdy zvrhlo a tak podobně. Vzpomínat na nějaké pikantnosti je, myslím, celkem zbytečné, neboť jsem hodné a (ne)skandální děvče, na avantýry a skandály máme v naší krásné zemičce jiné expertky Ale tohle téma nechme být, pojďme raději vzpomínat

Má teenagerská éra v podstatě pořádně započala přestupem na druhý stupeň základní školy (nebo-li do „měšťanky“, jak se u nás s oblibou říká). Právě tehdy jsem začala školu brát opravdu vážně, do té doby jsem si se školou moc hlavu nelámala, stačilo se podívat na zápisky před hodinou a bylo po problému. Za pět minut jsem si nalila do hlavy všechny potřebné informace a byla jsem tzv. ready Naopak na druhém stupni se ze mě začal klubat příkladový šprt. Proč bych si to nepřiznala, že? Nebudu tvrdit, že průměr 1,1 byl výsledkem mé přirozené geniality, jelikož bych akorát tak házela ramena, což zrovna není má parketa. Zkrátka jsem šprtala a šprtala, ale občas mi to bylo prd platné, hlavně tehdy, když učitelé nedokázali pochopit, že díky mé nemoci nemůžu rýsovat na milimetr přesně a nebo vyplňovat slepé mapy. Ani papír od doktora nepomohl, takže byla „žákajda“ občas oživena i nějakou tou horší známkou. Ale já jsem za to v podstatě nemohla. Za nechápavost učitelů ostatně málokdy může žák

V šesté třídě jsem se také poprvé takříkajíc zamilovala Jmenoval se Tomáš Sobota a bylo mu patnáct. Už si ho pamatuju jen letmo, ale vím, že byl docela hezký. Vysoký, hnědovlasý kluk, s kterým jsem se chodila potápět do bazénu. K mému neštěstí jsem ho ale potkala asi jen třikrát, přesto to byla „láska“. No dobře, nebyla. Ale byl prvním klukem, který ve mně vyvolal zájem, takže ho regulérně počítám za první lásku.

Posuňme se k třináctému roku mého života. Nebylo to o moc větší vzrůšo. Stále šprtám jak o život, nadto se ale za mě stává trémista na druhou. Jsem schopná být před desetiminutovkou z matiky nervózní tak, jako bych skládala státnice na vysoké škole. Možná to bylo tím, že počítání procent zrovna nebylo mou parketou, což učitelka tak nějak vycítila, a pořád nám proto dávala desetiminutovky s těmito počty. Dodnes jsem přesvědčená, že to dělala schválně, protože mi to nešlo. Mým velkým hobby se stává poslouchání rádia Kiss Publikum a rádia Orion. Aktivitou číslo 1 se stává vysedávání u rádia a nahrávání největších hitů na kazetu

Potkávám Petra, muže, který sice věkově ke mně příliš nesedí, ale přesto si překvapivě moc rozumíme. Dá se říct, že tak nějak pravidelně mezi sebou ztrácíme kontakt, ale vždycky se nějakým zázrakem zase najdeme. Přátelíme se dodnes. S klidným svědomím můžu říct, že právě on mi třináctý rok života velmi zpestřil, v kladném slova smyslu samozřejmě.

Druhá láska je na obzoru. Tentokrát mému hledáčku neunikl kluk z osmičky. Kam jen jsem dala oči a hlavně pak mozek? Byl to tak trochu blbeček, co si zakládal na tom, že každému vykládal, že je gay a myslel si, jak není vtipný Ale já jsem ho přesto „žrala“. Dnes se tomu už jenom směju, byli jsme oba v pubertě, takže tím se vysvětluje trapnost z jeho strany a má naivita z mé strany. No, na některé lásky je lepší nevzpomínat, tahle do této kategorie rozhodně patří.

S některými spolužáky si příliš nerozumím. Vlastně ani nevím proč. Sedmá třída byla v tomto ohledu velmi kritická. Už jsem ani nedoufala, že by se to mohlo zlepšit.

Dominik, ajajaj, to byla taky kapitola sama o sobě. Byl to sice moc milý kluk, ale poněkud mladý a pak si stejně odletěl za oceán a od té doby jsem ho už neviděla. Škoda, docela ráda bych viděla, jak vypadá dnes, coby skoro osmnáctiletý. Facebook mi ho nenašel, takže jinou „zbraň“ asi nemám

Seriálovým hitem sedmé třídy se stává Dawsonův svět. Tenhle seriál byl v podstatě strašně trapný, hlavně pak samotný Dawson, který vedl v patnácti se svými kamarády tak nereálné dialogy, že bylo hned každému jasné, že máme co dočinění s americkým seriálem. Ale co, bavilo mě to a zhlédla jsem všechny řady

V osmé třídě nabírám znovu dech. Vyměnili nám učitelku na matematiku (třikrát hurá). Zdá se, že rovnice a příklady s písmenky x, y, z budou mou parketou. Poprvé v životě jsem uhrála z matematiky jedničku a dokonce jsem na body v pololetní písemce „porazila“ i nejlepšího matematika z ročníku, Prokopa (panebože, já si pamatuju fakt každou pitomost ). Vztahy ve třídě se trochu krystalizují, nezbývá, než doufat, že poslední společný rok nějak přežijeme. Seriálovým hitem se stává Má tlustá Valentýna (Ori, Chicky a „Boubelka“ Byla to hrozná blbost, ale mě to fakt bavilo!) a Ošklivka Betty (Betty, pan Armando, klub ošklivek a přiteplený Hugo – kšá kšá, devčátka).

Seznamuji se s Terkou a Pájou, mými dobrými kamarádkami z lázní. Holky, moc mi chybíte

Devátá třída, je ze mě patnáctka. Dostávám discmana (kterého mně o rok později rozfláká tatínek od kamaráda, takže ho už nikdy více nerozjedu) a vybírám si střední školu. No, gympl. Všichni s tím tak nějak počítali už od šesté třídy, tudíž jsem ani nad jinou variantou nepřemýšlela. Až někdy do února to vypadalo, že mi průměr 1,0 z osmé a deváté třídy zajistí bezproblémové přijetí. Ale nestalo se, bohužel. I proto jsem skončila v kvintě – pátém ročníku osmiletého gymnázia. Dneska si už říkám díky za to!

Pořizuju si svůj první mechanický vozík, který mi věrně slouží dodnes. Avšak nutno říct, že už brzy bude mít zmotorizovaného konkurenta

V prváku, lépe řečeno v kvintě, také potkávám lidi, kteří pro mě v budoucnosti hodně důležití. Těch lidí je několik a odvážím se tvrdit, že kdyby nebylo jich, možná, že bych nebyla tam, kde jsem teď. Poznávám svého dobrého kamaráda, on ví, takže nebudu jmenovat. Haha Taky zažívám zcela nové věci, jako třeba Majáles a občas si zkusím, co všechno jsem schopná vydržet. No, je toho dost. Můj práh bolesti je asi docela vycvičený

V tomto roce začíná boom ohledně reality show. Sledovala jsem jenom VyVolené a zrovna včera jsem na youtube zhlédla nějaká videa a smíchu jsem se opravdu neubránila. Hlavně, když Vladka chytl jeho klasický amok

Díky jedné ne moc šťastné životní etapě v sobě nacházím potřebu ventilovat své pocity na papír. Začínám psát do Studentských novin, vyhrála jsem svou první (a taky poslední) literární cenu. Z patnáctky je smutná šestnáctka, co se přestává bát počítače. Naopak, při psaní prvních povídek a básniček je mým dobrým přítelem.

Druhák, sexta. Objevuju kapelu Muse, kterou od prvního okamžiku bezvýhradně miluju Hlavně pak Matta Bellamyho Škola je, zdá se, celkem v pohodě. Spolužáci si na mě zvykli, ale bylo třeba tomu ponechat volný průběh. Možná, že přišli na to, že bych taky mohla být užitečná, hlavně když přišlo na zkoušení a nikdo nic neuměl nebo když někdo neměl „domácko“. Stal se ze mě postupně takový záchranář, ale jenom někdy. Nic se nemá přehánět.

Kamarádka mě přesvědčuje, abychom si společně založily webové stránky. Ale jejich realizace se odsunula na neurčito, a tak si zakládám své osobní webovky, kde publikuju své povídky, recenze a další články. Začínám se stránkami megspage.estranky.cz, po roce přecházím na magdahankova.cz

Zakládám si svůj první (a poslední) ICQ účet. V tomto roce jsem si také vymyslela přezdívku Megs. Kde jsem se inspirovala? Ve filmu „Můj auťák Brouk“, kde si hlavní hrdinka Maggie občas říkala Megs a mně se to natolik zalíbilo, že jsem si tak začala říkat taky Navíc se mi zdálo, že to celkem slušně koresponduje s mým křestním jménem. Přezdívka mi už zůstala a někteří přátelé mě tak i oslovují.

Do mého života se po letech vrací Marty. Ale jak rychle se vrátil, tak rychle zase odešel…

Třeťák, septima. Osmnáctiny a „trojbečka“ měsíc před mými narozeninami. Bylo to veliké, bylo to dlouhé, bylo to opilé. Ale já znám své hranice, takže jsem dopadla vcelku dobře a bezbolestně. Aniž bych to tehdy tušila, právě tehdy jsem poprvé potkala své budoucí kolegy. Životní cesty jsou opravdu nevyzpytatelné.

Dostávám svůj první notebook. Konečně! Konečně se nemusím se svými sourozenci dohadovat, kdo kdy bude u počítače.

Kamarád mě seznamuje s alternativami IM komunikace. Zakládám si svůj první Jabber účet a hodně lidí to těžce nese, ale já se nenechávám odradit. ICQ odstavuju na druhou kolej, zatímco Jabber je mi nejbližší. Na tom se nic nezměnilo.

Oktáva, maturitní ročník. Koncert Coldplay v Praze byl tím největším zážitkem, jaký jsem dosud zažila. Bylo to opravdu „amazing“!

První ročník Benefice bez bariér a s tím související problémy, neboť někteří lidé (hlavně jedna slečna, ne, neryju. To máš za tu fotku ) se nemohli smířit s tím, že chce pomoct i někdo jiný. Nevadí, zase se otřepu. Ostatně jako vždycky. Seznamuju se se svou milou, spřízněnou duší, která mě sice někdy zlobí, peskuje a obecně prudí, ale já jí (=spřízněné duši) vždycky vrátím, takže si nemáme co vyčítat

Podávám si přihlášky na vysokou. Původně jsem si chtěla dát přihlášku jen na UTB do Zlína (obor sociální pedagogika), ale češtinářka furt za mnou chodila a ptala se, jestli jsem si dala přihlášku i na některou „větší“ univerzitu, kde bych studovala češtinu, až jsem jí vyhověla a přihlásila se i na MUNI, avšak tajně jsem doufala (a také počítala s tím), že mě nepřijmou. Prostě jsem chtěla jít na UTB, ať si myslí kdo chce co chce, mně je to šumák It´s my life, my brain and my choice

Jsem zase o rok starší, ale devatenáctiny si moc neužívám. Maturitní písemnou práci jsme psali totiž v den mých narozenin, takže na nějaké oslavy nebylo ani pomyšlení. 19.května se pak stávám absolventkou Gymnázia Jana Pivečky a po čtyřech pěkných letech opouštím „náš ústav“. Tím však má reprezentace GJP ještě tak zcela nekončí. Ještě mě čeká celostátní kolo SOČ, kam jsem se nějakou (blbou) náhodou probojovala se svou prací na téma „Rehabilitační třídy“. Na celostátním kole jsem skončila osmá, všichni byli vcelku spokojení (na propagačních materiálech GJP se o mně píše ještě letos, ostuda!:-D). Pupeční šňůra s gymplem byla nenávratně přestřižena.

Dostávám se na vysokou školu. K velkému zklamání paní profesorky češtinářky se jedná „pouze“ o Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, ale já jsem spokojená jako nikdy Květen byl měsícem skvělých zpráv – odmaturovala jsem, přijali mě na vysokou, postoupila jsem se SOČkou a našla jsem si práci. No, ze začátku to vypadalo jako brigáda, ale teď bych to už nazývala spíš stálou prací Myslím, že asi všichni víte, co že to vlastně páchám, ale kdyby náhodou ne, tak je to jeden regionální časopis, který se snažím „ošéfovat“ spolu s týmem asi deseti lidí Baví mě to, ale někdy je to o nervy Jakou malinkou nevýhodu této práce vidím v tom, že mě v okolí už skoro každý zná. A jej, kam jen se zatoulalo mé přání býti neviditelná?

Docela jsem si oblíbila festivaly, jak ty regionální, tak ty „větší“, kde se tísní v průměru 30 000 lidí, ale mně to nevadí. V létě 2009 vyrážím na festival Bažant Pohoda a i přesto, jak tragicky skončil v sobotu podvečer, pátek byl pro mě prostě nezapomenutelný

Do školy nastupuju na konci září a jsem tam nesmírně spokojená. Nikdo nebuzeruje, žádné příkazy ani zákazy. O takové škole jsem vždycky snila. A až výška mi tento sen splnila. Opět poznávám nové lidi. Není to špatné, i když se doma někdy nudím

Nikdy jsem nebyla moc stavěná na fanouškovské mánie. Ale „na stará kolena“ mě jedna chytla. A fest. Má jméno Twilight sága, lépe řečeno Rob Pattinson. No jo, je to tak. Ten kluk je prostě milý. Typický Angličan – gentleman. Jeho typický úsměv, smysl pro humor, teatrální gesto á la „hrábnu si do vlasů“ – to všechno je prostě hrozně neotřelé, milé a fascinující To je konečná! Slintám si tu jako nějaká puberťačka, tohoto týpka opravdu „nenapravitelně miluju“, jak říká Bella Ale nebojte se, všechno je to pouze platonicky. Ale i tak je to pro mě má osobní pohroma. Roberta milují holky v šesté třídě a ne vysokoškolačky. Ach jo! Tohle není normální Ale co, proč si to neužít, i tohle patří k mládí!

Twilight sága je velice čtivá a určitě jsem ji nečetla naposled. No, ještě aby ne, když jsem do knížek vrazila 1500 Kč, to se taky hned tak nevidí. V červenci si to našlápnu do kina na premiéru Eclipse, tohle prostě nemůžu promeškat, i kdyby měl být konec světa. Stejně jako premiéru Remember Me příští měsíc… Jsem prostě takzvaně skalní fanynka

Díky Facebooku jsem poznala dívku z Norwiche, Carrie. Moc milá holka, která, ačkoli je pouze o rok starší než já, má doma už dvě malé dcerky, Jazzie a Courtney. S Carrie si denně píšeme přes MSN nebo Facebook a moc si rozumíme. Já mám navíc ojedinělou šanci potrénovat si angličtinu, takže jsem spokojená ještě víc…

Tímto definitivně končí mé pátrání ve vzpomínkách. Víc jsem ze sebe nevydolovala, avšak i tak myslím, že jsem vám na sebe „práskla“ tolik informací, že je ten pravý čas skončit. Má teenagerská éra byla plná hezkých i smutných okamžiků, ale tak to holt v životě chodí. Proto je čas se naposled ohlédnout a vykročit vstříc nové životní etapě, té, v níž už nebudu teenagerkou.

Máme za sebou půlku února, a tudíž jsme s úspěchem zdolali i ten protivný Valentýn, který nesnáším pořád stejnou měrou a pochybuji o tom, že by se na tom někdy něco změnilo. Pořád ovšem platí můj názor, který říká, že by si lidé měli dokazovat vzájemné city neustále a ne jen na nějakého blbého Valentýna, z kterého komerce tak čouhá, až to pěkné není. My, Češi, máme Máj, ne? Tak proč toho nevyužít a bláznit kdysi v únoru? Samozřejmě, že záleží na každém, jestli Valentýna slaví nebo ne, mně se ale nelíbí hlavně ona utkvělá představa, že se láska musí dokázat právě v tento den, a to za každou cenu. Vždyť je to den jako každý jiný, ne?

Už mi začal semestr a zdá se, že budeme muset (konečně) trochu makat. Zatím mě nejvíc zaujal předmět „sociální pedagogika“, který skrz naskrz pojednává o handicapovaných, takže hlavně pro mě je tento předmět velmi přínosný. Zbytek mě moc nenadchnul, ale ještě není všem dnům konec a každý předmět budu muset zvládnout, ať už mě baví či nikoliv, to je prostě zákonitost, které se na vysoké škole nevyhnu. Snad to všechno zvládnu a co nejdříve odfrčím do lázní, už se nemůžu dočkat

Stejně tak se nemůžu dočkat jara. Teplo, čerstvý vzduch, nová energie, moje dvacetiny. Už za necelé dva měsíce ze mě nebude teenager. Já si to ale pořád nějak neuvědomuju. Věk u mě nikdy nebyl moc přesný ukazatel Někdy si připadám na pět let a někdy zase na třicet. Takže ani jedna hodnota se příliš neshoduje s mým skutečným věkem, nehledě na to, že mi většina lidí hádá minimálně o pět let méně. Jednou mi kamarád řekl, že až budu „stará fazola“, nejspíš se mi bude mladiství věk hodit – a má pravdu, ve stáří to zcela jistě ocením Přemýšlela jsem, jak bych blížící se dvacetiny oslavila. Nejdřív jsem uvažovala o akci ve velkém stylu, jak tomu bylo v případě oslav mé plnoletosti, ale pak jsem od toho upustila. Nakonec jsem se rozhodla pouze pro menší garden party s nejbližšími přáteli

Rozhodla jsem se, že se budu literárně vzdělávat. Volba padla na slavného spisovatele Emila Zolu a jeho slavné dílo Zabiják. Zatím jsem u druhé kapitoly, moc mi to čtení „neodsýpá“, ale snažím se činit. Navíc musím ještě načíst nějaké monografie do školy, takže uvidím, jak se mi bude dařit. Ale vzdělávat se musím pořád, takže teď je ta optimální doba – žádné zkoušky, povinností je minimum, takže proč toho nevyužít?

Jinak se u mě ani nic nového neděje, tudíž nemám co sdělit. Doufám, že vás tím moc nepobouřím, příště se určitě rozepíšu víc! Mějte se fajn

Snad každý člověk se v životě dostane do stádia, kdy je okolnostmi donucen k tomu, aby přemýšlel o své existenci. Je jedno, jestli se do podobného stavu dostane jednou, dvakrát či desetkrát za život. Mnohem podstatnější je, jaký je výsledek tohoto procesu. Výsledek, ano, to je to, co se snažím urputně najít. Je mi pětadvacet a mám pocit, že mám již půlku života za sebou. Je to absurdní, já vím. V takovém věku totiž život obvykle pořádně začíná. Nebo se to aspoň říká…

Když se poslouchám, mám pocit, že za mě mluví velmi skeptický člověk. Možná je to způsobeno tím, že se nyní nacházím ve velmi nepříjemné situaci. Jsem v jedné velmi rozlehlé místnosti, nervózně poposedávám na židli u okna a občas střelím zoufalým a utrápeným pohledem po Mettovi, tedy Metodějovi, mému příteli. Ani nevím, jestli ho tak stále mohu nazývat, zdá se, že jsme se vzájemně odcizili, což mě štvalo. Upřímně, Metoděj byl ten nejlepší chlap, jakého jsem kdy měla. Proto mě myšlenka, že bych s ním neměla strávit zbytek života, dost bolela. Opět jsem střelila pohledem k němu. Díval se někam do prostoru a když ucítil mé oči na jeho tváři, zmateně na mě pohlédl. Přistihl mě. Necítila jsem se trapně, proč bych taky měla? Chodila jsem s ním čtyři roky, z toho dva roky jsme spolu bydleli. Byli jsme už skoro jako manželé. Tak proč bych měla skrývat své pocity nebo snad touhu se na něj podívat? Vím, nemluvil se mnou a jeho pohled, kterým mě teď spaloval, mi nedával naději, že byl měl v úmyslu na situaci něco změnit. Potichu jsem si povzdechla. Ruce jsem si drtila mezi koleny a čekala jsem, jak se situace vyvine. Zdálo se, že s mým drahým hrajeme „Bobříka mlčení“ když…

Metoděj si odkašlal, vstal a udělal pár kroků. Zastavil se v půli cesty, měla jsem pocit, že se mezi námi snaží vytvořit bezpečnou vzdálenost. Moc jsem jeho chování nechápala, ale vypadalo to, že se rozhodl vzít situaci do svých rukou, a tak jsem mu chtěla ponechat prostor. Ve skrytu duše jsem ale zároveň doufala, že mi nehodlá oznámit, že se se mnou definitivně rozchází; na tuhle variantu totiž nebudu nikdy dostatečně připravená. Ale pokud snad opravdu nastane, budu se s ní muset smířit.

Podívala jsem se Metodějovi tázavě do očí a on si to zřejmě vyložil jako nějaký skrytý impuls k činům. Ještě předtím, než promluvil, vstala jsem a udělala několik kroků k němu, abych tak ještě zmenšila vzdálenost mezi námi. Zastávám totiž názor, že pokud máme řešit náš vztah, mělo by se tak dít v klidu a bez nadbytečných emocí. Vždyť jsme se kdysi milovali-proč to vzdávám? Proč o nás mluvím v minulém čase? Vždyť prstýnek na mé ruce je stále ještě symbolem vzájemných citů, které k sobě chováme. Přestala jsem v duchu přemítat o naší budoucnosti (ehm, bude vůbec nějaká?) a začala jsem konečně vnímat pouze Metta, který naproti mně stál v kvádru a vypadal opravdu božsky. V obličeji se mu však značilo cosi nepředvídatelného, oči jako by mu najednou lehce potemněly a tvář jakoby zestárla snad o deset let. Rty měl pevně semklé a z celé jeho siluety bylo cítit napětí, což mě znepokojovalo.

„Em, podívej…“ Mett začal trochu nervózně, hlas se mu mírně chvěl, ale oslovil mě hodně familiárně, konečně si odpustil onen oficiální tón. S napětím jsem očekávala, jak bude pokračovat:“…takhle už to dál nejde..“ S tím jsem beze zbytku souhlasila. Proč tak těžko volí slova? Copak si už dávno nerozmyslel, co mi vlastně chce říct? Jeho vnitřní přemítání mě ubíjelo. Nadzvedla jsem jedno obočí a pobídla ho, aby pokračoval. Přešlápl na místě, lehce se usmál a najednou ze sebe vychrlil snad nejdelší souvětí, které jsem od něj za poslední týdny slyšela:“…tahle situace je pro mě už nesnesitelná. Chodíme kolem sebe jako cizinci, ale přitom cítím, že stačí hrozně málo, aby bylo zase všechno tak jako dřív. Hrozně mi chybíš. Ležíš vedle mě v posteli, ale já mám pocit, jako bych byl sám. Celé noci o nás přemýšlím a snažím se najít cestu, jak ti všechno vysvětlit. Chci s tebou zase spořádaně žít, nestavit mezi nás bariéry. Ani nevíš, jak pro mě bylo těžké cítit tě vedle sebe a nemoct se tě dotknout. Připadal jsem si jako blázen, když jsem poslouchal tvůj dech, to bylo totiž to jediné, co mi ještě připomínalo tvou existenci..“

Stála jsem naproti němu a fascinovaně na něj zírala. Byla jsem rozhodnutá překročit veškeré bariéry, které nás oddělovaly. Opatrně jsem udělala jeden krok k němu. On učinil totéž. Šťastně jsem se na něj usmála. Veškeré napětí z jeho obličeje vyprchalo. Oči měl plné přívětivosti a cítila jsem onu lásku, která mezi námi pulzovala. Jakoby všechny naše city byly hmatatelné v tomhle uzavřeném prostoru. Oba jsme se trápili, oba jsme toužili po tom být spolu, jenom Metoděj to uměl lépe skrývat. Nevím, kdy se mezi námi něco zlomilo. Já jsem měla vždycky pocit, že k sobě patříme, žádná velká nedorozumění mezi námi nebyla. Kromě těch, která jsem způsobila já svou žárlivostí. Ano, šíleně jsem na svého přítele žárlila a měla jsem důvod! Jasně, Metoděj by mě nikdy nepodvedl, ale díky tomu, jak vypadal po něm hodně žen toužilo, některé to dokonce uměly dát patřičně najevo. Nebraly si servítky, některé by byly schopné ho svést přímo před mýma očima. Mett sice s oblibou říkal, že je to absurdní a já paranoidní, ale ďábel nikdy nespí, no ne? Strašlivě jsem toužila být konečně u něj a byla jsem přesvědčená, že on je na tom stejně. Udělala jsem poslední krok, on po mém vzoru udělal totéž. Stála jsem těsně u něj, konečky prstů jsem se dotkla jeho ruky. Téměř se na mě přitiskl. Cítila jsem jeho vůni, která mi tolik scházela. Objal mě nejprve jednou rukou. Podíval se na mě, jakoby očekával nějakou reakci, odezvu, zkrátka cokoliv. Já jsem však stála jako zkamenělá, nebyla jsem schopná se pohnout. Slova mi v tuhle chvíli připadala víc než zbytečná. Nejspíš proto jsme oba mlčeli, většinou jsme na věc pohlíželi stejně, snad i proto jsme si tolik rozuměli. Stoupla jsem si na špičky, abych na něj lépe dosáhla. Usmál se svým okouzlujícím způsobem, věděl, že tímhle mě naprosto dostane, podvodník jeden! Metoděj byl vždycky nesmírně charismatický člověk. Už v době, kdy jsme se poznali, z něj vyzařovalo něco nepopsatelného, něco, co bylo mnohem zajímavější, než jeho sympatický zevnějšek. Proto jsem byla vcelku překvapená, že si vybral zrovna mě, ba co víc, že si mě po čase nastěhoval k sobě do bytu, kde se nám krásně žilo.

Stála jsem stále v jeho objetí a chtěla jsem, aby tenhle okamžik nikdy neskončil. Takhle bylo všechno ideální. Přesto jsem měla pocit, že Mett čeká na nějakou mou odpověď, ostatně, nějakou by si rozhodně zasloužil. Udělala jsem krok zpět a Metodějova ruka na tenhle pohyb okamžitě zareagovala. Nechal ruce svěšené podél těla a v očích měl otázky. Byl zmatený, šokovaný. Nevěděl, co si myslet, alespoň to jsem dokázala vyčíst v jeho tváři. Nervózně těkal oči po místnosti a vyčkával, co ze sebe vysoukám.

„Promiň, že jsem přerušila tenhle nesmírně intimní okamžik mezi námi, ale mám pocit, že bych ti k tomu všemu měla taky něco říct, protože vím, že jsem rovněž spoluviníkem. Vím, že celá situace byla trochu absurdní, ale nejspíš jsme si potřebovali zkusit, jestli spolu zvládneme řešit i těžší životní situaci, protože i to patří ke společnému soužití…“ Metoděj jenom souhlasně přikývl a opět působil vyrovnaně a klidně, což mě ponouklo k tomu, abych pokračovala:“Dny se zdály nekonečné, když jsme spolu nemluvily. Chodils okolo mě jako tělo bez duše a mě to uvnitř strašlivě pobuřovalo, ale nevěděla jsem, jak se ti znovu přiblížit. Každá možnost, která mě napadla, mi připadala trapná. Nikdy mě nenapadlo, že bych tě musela znovu „dobývat“, ale i tato možnost už mě napadla, protože ke konci jsem už byla na pokraji sil. Když jsi mě pozval sem, na tohle kouzelné místo, mísily se ve mně rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem doufala, že všechno dobře dopadne, když jsem ti ale před několika minutami pohlédla do tváře, začala jsem mít pochyby. Působil jsi tak neosobně, cize. Jako bych se ti zprotivila..“ Jen při té myšlence mi naskočila husí kůže. Metoděj na mě vyvalil oči a zíral na mě s nedůvěrou. Jako bych v hlavě slyšela jeho hlas ptající se „jak tohle můžeš říct?“. Ale když jsme si měli všechno vyříkat, tak opravdu všechno. Otočila jsem prstýnkem na své pravé ruce. Metoděj sledoval každý můj pohyb, takže ani tenhle mu neunikl.

„Pořád platí, že se mnou chceš strávit zbytek života?“ zeptal se mě opatrně, musela jsem napínat uši, protože téměř šeptal. Můj ty bože, on se snad bál, že jsem si to rozmyslela?… Jak jen mohl pochybovat?

„Ano, pořád platí, že chci s tebou strávit zbytek život, chci mít s tebou děti a užívat si každé minuty po tvém boku…“ vychrlila jsem jedním dechem a pořád jsem měla pocit, že to dostatečně nevystihuje moje city, které k němu chovám. Chtěla jsem dodat tolik věcí, ale Metoděj mi to nedovolil. Ve vteřině stál u mě a nakláněl se nade mnou. Dlaň přitiskl na můj obličej a všude okolo jsem cítila jeho dech. Když jsem se nadechla, abych znovu promluvila, položil mi prsty na rty. Mám mlčet, no dobrá. Dedukce fungovala. Očima jsem přeletěla jeho obličej, znala jsem ho. Moc dobře. Takže zbývalo už jediné. Políbil mě. Na romantický podtext tohoto okamžiku jsme se oba vykašlali, nechali jsme se zkrátka unést. Když mě uvolnil ze svého sevření, zbývalo jediné – začít žít náš krásný společný život, oba jsme věděli, že to nebude snadné, ale vzájemná láska a úcta nám to zcela jistě ulehčí….

V poslední době se v mém životě neudálo nic mimořádného, lépe řečeno nic, co by stálo za zmínku na mém blogu. Vím, že obvykle píši o docela triviálních věcech, ale vždycky musím mít nějaký vnější podnět, který mě donutí k napsání článků. Dnes se tímto podnětem stala nuda. Ano, vstala jsem v půl jedenácté dopoledne, což není až tak pozdě, vezmu-li v úvahu, že jsem vplula do postele někdy ve dvě hodiny ráno. Včerejší „Ples po našem“ byl velice povedený, v důsledku čehož teď nemůžu tak trochu mluvit.. Lépe řečeno, mé hrdlo vydává jen divné, zastřené pazvuky, ale naštěstí mi ještě všichni rozumí. No jo, tak to dopadá, když chce jít někdo za „lejdy“ a v budově, kde se nachází po víc než šest hodin se až moc větrá

Facebook je zhouba, hlavně pro celebrity. Už jsem pomalu přestala počítat, kolik podvodníků se snaží vydávat za Roba Pattinsona, Kristen Stewart či Kella Lutze. Co z toho tihle tzv. „fejkři“ mají? Možná jen potěšení z toho, jak strašlivě jsou lidi naivní, dokonce tak moc, že by se div nepřetrhli v pokusu získat falešný autogram od „skutečného“ RPatze. Je to smutné, opravdu. Proto se ani nedivím, že mnoho celebrit podobné sociální systémy ze zásady bojkotuje. Ono, poslouchat neustále jednu (přiblblou) otázku „Jsi skutečný Rob Pattinson?“ je asi taky jen pro otrlejší povahy. Navíc, kladně vám na tuto otázku odpoví stovka dalších potenciálních Pattinsonů, takže čemu máte vlastně věřit? Žádná celebrita vám nedá stoprocentní důkaz, takže je to tak trochu k zbláznění. S kamarádkou jsme ze všech těch fakerů tak znechucené, že nemáme slušného slova, kterým by se dali tihle lidé označit… No, škoda mluvit

Na druhou stranu jsem se díky Facebooku seznámila s jednou velice milou dívkou z Norwiche. Jmenuje se Carrie, je o rok starší než já a hodně spolu chatujeme a píšeme si zprávy. Carrie je moc fajn a díky ní si pořádně procvičím angličtinu, i když ona většinou používá nespisovnou angličtinu, ale i ta může být někdy užitečná

Příští týden mi začíná letní semestr a nějak se mi nechce nastoupit do studentského procesu. To je až neskutečné, jak člověk na vysoké škole zlenivý Pořád ještě otálím s vytisknutím rozvrhu, jelikož by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby jej ještě pár dnů před začátkem semestru změnili, proto raději nebudu přehnaně aktivní

Hodina pokročila, a tak se pomalu odeberu k odpočinku, mám co dohánět, stejně si asi ještě udělám plán na zítra a popřemýšlím nad filmem, který jsem dneska konečně zhlédla. Jmenuje se Ve jmému otce a vřele ho všem doporučuju. Ale teď už všem přeju dobrou noc

Zpěvák: Tomáš Klus (Česká republika)

Název desky: Hlavní uzávěr splínu

Forma nosiče: CD

Vydavatelství: Sony Music

Počet písní: 16

Total time: 48:54

Hodnocení: ****

Nej skladby na albu: Neklid, VeSmíru, Nenávratná, 17B

Písničkář Tomáš Klus má sice na svědomí teprve dvě alba, ale i přesto patří mezi nejtalentovanější sólové zpěváky na české hudební scéně. Bývá často přirovnáván k Richardu Krajčovi či Jaromíru Nohavicovi. Co je na tom pravdy? Něco rozhodně ano. Má totiž vyprávěčský talent, oproti debutu Cesta do záhu(d)by také vypiloval své texty. Ještě jedna věc se oproti debutu změnila – zatímco na prvotině byl Klus více rozverný, na novince je více vyrovnaný a odpustil si některé rádoby vtípky. Hlavní uzávěr splínu je vlastně směsicí veselých a melancholických skladeb. Album zahajuje vynikající skladba Neklid s nesmírně silným refrénem. Na veselejší notu zpěvák zahraje hned v druhé DA.Muklův meč, zatímco v hitu VeSmíru se vzneseme do světa melancholie. Nutno říct, že právě tato píseň patří mezi jednu z nejvypilovanějších skladeb na desce. Této baladě hravě konkuruje i křehký duet Nenávratná (hostuje Dana Marková) pouze za doprovodu klavíru a španělky. K rozveselení slouží určitě kousky jako AsiJat a Eva, Lenka, která se tak trochu nese v duchu country, či LeHomole. Revoltující nádech má naopak Psáno u zpráv.

Hlavní uzávěr splínu je velmi originální deska, která se nebojí být osobní (Z deníku (Grušence); Markétce – věnována Jaromíru Nohavicovi). Právě v těchto písních Klus dokazuje svou textařskou obratnost, která je snad bezmezná. Stejně tak je ale originální a svůj písni 17B, v které byste zvukově mohli zaslechnout No Name („Ať zůstane strom stromem a člověk člověku blíž, jestli mám umřít, tak honem, ať nejsem na obtíž…“). Závěr alba pak obstarala píseň Navěky, kde hostují Aneta Langerová a Marek Ztracený. Skladba byla napsána k filmu Anglické jahody.

Tomáš Klus je velmi plodný muzikant, nahrát řadové album o šestnácti skladbách, to se dnes hned tak nevidí. Přesto je tento počin vkusný, kvalitní a mnohem lepší než debut. Můžeme tedy říct, že se Tomáš Klus coby muzikant stále vyvíjí. Už se těším na třetí album, nejspíš bude (opět) téměř dokonalá…