Zápisky o (ne)obyčejném životě

Lidi se na mě odjakživa dívají různě. Někteří na mě zírají jako na přízrak, který spadl z Měsíce a místo rakety mu přibalili na cestu invalidní vozíček, jiní neví, co si myslet, a tak si raději nemyslí nic, nebo se snadno nechají ovlivnit názorem jiných. Další kategorie mi přisuzuje různé přezdívky a image, které mě ne vždy vystihují. Existují i tací, kteří mě nazývají básniřkou a nebo spisovatelkou, ale já sama vím, že toho mám hodně dalo. Ráda píšu, ale to neznamená, že to dělám dobře Jak už jsem asi milionkrát řekla, psaní je moje terapie, která mě částečně naplňuje, je to taková katarze.

Poslední kategorie je ta, která mě respektuje takovou, jaká jsem. Lidé, kteří do téhle kategorie patří, se mě nesnaží zásadně měnit, občas mi jen doporučí, co bych na sobě mohla změnit – jsou to zkrátka kamarádi.

Dneska se ale nechci bavit o svých nejbližších, ani o těch, kteří se na mě dívají „divně“. Dneska bych chtěla rozebrat své image. Hned na úvod je třeba říci, že jsem si nikdy žádnou image nevybudovala Asi si tedy říkáte, proč tady chci rozebírat něco, co u mě nikdy nebylo reálné, že? Důvod je prostý, já jsem vždycky uznávala vzhled „na přírodu“, tedy žádný make-up, žádné drahé parfémy, oblečení dle poslední módy… Péče o mou pleť spočívá v tom, že používám pleťovou vodu, kvalitní krémy, lesk na rty a párkrát do roka řasenku. Tím jsem asi tak skončila Vysedávání u zrcadla není mou parketou, navíc bych si při kreslení linek nejspíš vypichla oko Oblečení zásadně nenakupuju u „ťamana“, ráda si dopřeju značkové oblečení, ale pouze takové, které mi nezruinuje peněženku nebo mě nezadluží do konce života Já si navíc nemůžu moc vymýšlet, jelikož mé míry (prý) odpovídají dětským velikostem, a to nejen u kalhot a sukní, ale také (bohužel!!) u bot (velikost mé boty jest v rozmezí 32-35 ). Každopádně hadříky vybírám dle pohodlnosti, ceny (:-D), a taky podle toho, jestli mě aspoň trochu vystihují, coby osobnost.

Co se týče tedy té mé image, není to žádná sláva, ale v prváku mě spolužák Petr (práskla jsem tě, ha ) začal nazývat jako svou „emo spolužačku“. Důvod byl prostý, nosila jsem tehdy sestřih „na kluka“ a když mi postupně začala dorůstat ofina, lezla mi do očí a vypadalo to, že nosím onu proslulou patku. Ale pozor, bylo to jenom zdání, ve skutečnosti to patka samozřejmě nebyla Jenže Peťa si to nedal vymluvit. Hned, jak jsem každé ráno usedla do lavice, přiřítil se ke mně, počechral mi rukou ve vlasech a začal mi ofinu strkat do očí tak, že jsem málem neviděla na tabuli (a to jsem seděla v první lajně ). V hodinách pak některým učitelům vykládal, že „Magda je emařka“. Učitelé na něj zírali s otevřenou pusou, jelikož nevěděli, co to emo je, a tak jim to spolužák začal ochotně vysvětlovat, zatímco já byla vždycky rudá vzteky

Ve druháku jsem se tedy rozhodla, že si nechám narůst dlouhé vlasy, aby nikdo neměl důvod podezřívat mě z toho, že uznávám řezání žiletkou a jiné rituály, které někteří emaři praktikují.

Ve třeťáku ani čtvrťáku jsem žádnou speciální přezdívku nedostala. V té době jsem ale začala jezdit na festivaly. Začínala jsem s regionálními festy, kde to kapely někdy „řezaly“ do nástrojů tak, že mi málem upadly uši. Byla jsem v té době v naší rodině jediná, která tak nějak „ujížděla“ na outdoorových hudebních akcích, a tak mě mamka začala nazývat „černou ovcí rodiny“:-D. Postupně jsem přešla k velikým festivalům.

Mamka tenhle týden všude vesele oznamuje, že se chystáme na Rock For People a někteří lidi se na mě (opět) dívají divně. Nechápou, že jsem ochotná vybrat z účtu dva tisíce a vyrazit na celý den do Hradce Králové, kde „bude určitě bordel, špína a hlasito“… Nad takovými argumenty vždycky kroutím hlavou. Vstupenka na Gotta stojí 1000 Kč a nikomu to divné nepřijde, ale když strávíte tři dny na festivalu, kde uslyšíte x kapel a zaplatíte tutéž cenu, už je to pro mnohé cena vysoká a nadsazená. Vydávám se na festival, tudíž neočekávám, že bych tam chodila po červeném koberci a bylo všude čisto jako v reklamách na Cif nebo Domestos. A právě proto, že jedu na rockový festival, dá se očekávat, že to tam, co se týče zvuku, nebude zrovna piánko, jak na koncertě Evy a Vaška, že.

No, a právě v souvislosti s Rock For People jsem dostala novou přezdívku, a to rockerky, které nevadí špína Abych vše uvedla na míru, takhle mě zase vidí jenom lidi, kteří mě neznají dostatečně. Rockerka občas jsem, ale rozhodně uznávám i jiné styly. Často poslouchám totiž i alternativu a ambient music, což se rocku moc nepodobá Co se týče uklízení a čistoty, na tohle jsem pedant. Všechno musí mít své místo, svou složku a svůj popisek Bratr často kroutí hlavou nad tím, jak často jsem schopná si uklízet šuplík s věcmi Ale na festivalech odhazuju domací zvyky stranou a jsem ochotná akceptovat i trochu té špíny. Pro jednou se to nezblázní, no ne?:-)

Tolik k nálepkám, které mi dali druzí. Žádná z nich mě dostatečně nevystihuje, ale možná, že aspoň kousíček z každé ve mně dřímá. Co myslíte vy? Zanechte svůj názor pod postem tady na webu, nebo v komentářích na Facebooku

Už to není to, co to bývalo. Patnáct už mi dávno není a jak „stárnu“, mění se všechno okolo mě a taky ve mně. Možná bych to mohla nazvat zráním, ale nechci, aby to vyznělo nějak domýšlivě. Totiž, abyste rozuměli, puberta pro mě byla vcelku složitá. Ne proto, že bych prožívala tolik typické období vzdoru. Spíš právě naopak. Zatímco ostatní vrstevníci nabírali dech a šli do všeho po hlavě, já jsem se uzavírala sama v sobě. Hledala jsem se, utvářela si identitu, poznala svou první opravdovou lásku a začala jsem ventilovat své pocity do řádků na papíře. Psaní se pro mě stalo mou terapií, jediným možným únikem. Psala jsem pořád, pitvala jsem každý svůj pocit a názor, který jsem v sobě objevila. Bylo to zvláštní období. Neuměla jsem se bavit o tom, co cítím, přesto jsem měla potřebu to někomu „říct“, i když možná malinko neosobním způsobem. Vypustila jsem ze sebe všechno, dnes bych si docela troufla tvrdit, že jsem praktikovala tak trochu „duševní masochismus“. Splín byl u mě na denním pořádku, neustále jsem se analyzovala, ale zároveň jsem zavírala oči před realitou, jen proto, abych si mohla uchovat nějaký svůj vysněný obrázek, který jsem nakreslila.

Pořád jsem psala, pořád jsem se uvnitř trápila a hledala odpovědi na otázky, které mi teď přijdou naprosto zřejmé a triviální. Často mám pocit, že si dělám věci mnohem těžší, než ve skutečnosti jsou. Nevím, proč to tak je, ale skutečností je, že potřebuju na všechno odezvu. Bez ní to nefunguje. Pokud neucítím zpětnou vazbu, postihne mě panika, která možná chvílemi hraničí s mánií Jsem divný tvor. Mívala jsem dekadentní nálady a vším, co jsem tehdy napsala, ona dekandence přímo prosakovala. Tehdy mi to nepřišlo nikterak podezřelé, cítila jsem se v rámci možností normálně (až na to, že jsem duševní kocovinu prožívala snad 24 hodin denně) – byla jsem tak nastavená. Snadno zranitelná a příšerně zamilovaná. Nikdy jsem si tak první lásku nepředstavovalo, ale stalo se. Nelituju toho. Sice jsem v ní nenalezla to, co jsem chtěla, ale mnohé mi dala. Naučila mě novým věcem a postupně mne posunovala dál, ačkoliv tenhle posun trval dlouhé čtyři roky. Čtvrtinu života jsem strávila tím, že jsem psala zamilované verše někomu, kdo je sice dokázal ocenit, ale víc, než kompliment mi dát nemohl. Veršovala jsem smutně, trýznivě i prosebně. Vyzkoušela jsem všechno. Ale nic nezabralo. Vlastně si nedokážu vysvětlit, proč jsem se pořád tak podbízela, když to časem vypadalo tak šíleně lacině. Asi proto, že mi nikdo nedokázal srazit růžové brýle z očí a říct mi, ať konečně pořádně otevřu oči (stejně si ale myslím, že i kdyby to někdo udělal, nevěnovala bych tomu pozornost a dál bych si hloupě dávala novou naději)!

Z tohoto nelehkého období vzniklo hodně básniček. Terapie poezií se ukázala mnohem účinnější než kdejaké antidepresivum, které jsem stejně nikdy neužívala K některým věcem, které jsem v té době napsala, se neumím vrátit (nebo spíš ani nechci). Mám totiž pocit, že tu výpověď v nich vidím jenom já. A taky se mi zdá, že ze všeho, co jsem během puberty sepsala, vyplývá snad jediné – nebyla jsem dostatečně zralá na to, abych se dokázala postavit svému srdci a taky mozku, jelikož právě on mi neustále nalhával to, že bez onoho dotyčného zřejmě nebudu schopná samostatně existovat. Myslela jsem si to taky, byla jsem přesvědčená o tom, že tohle nebudu schopná nikdy překonat. Postupně mě tohle vědomí začalo vevnitř užírat a ubírat mi sil. Přišlo na řadu balancování a nový začátek.

Je tady! Nový začátek a trocha víc rovnováhy. Už neveršuju, nějak postrádám důvod, proč bych to měla dělat Některé věci už tolik neřeším a snažím se žít okamžikem a hlavně pořádně dýchat a zbytečně nezatajovat dech a neodvracet se od věcí, které tak úplně nejsou podle mých představ. Trvalo to. Ale je to pozitivní změna. Už si nepřipadám tak svázaná. I když v současné době nejsem schopná vypotit snad ani jednu sloku básně, netrucuju. Poezie zkrátka patřila k jisté etapě mého života a ta se už uzavřela. V té nové bych tedy měla zkusit něco nového. Začala jsem tím, že nechávám věci pozvolna plynout a také nechávám muže, aby se taky trochu snažili Jak mi s oblibou říká můj kamarád, jsem ještě mladá a mám toho hodně před sebou. Takže proč se zbytečně sužovat a dělat neustále kroky zpátky? Chci znovu najít schopnost napsat něco, co nevyzní trapně, ale naopak v tom bude výpovědní hodnota. Vím ale, že to chce trochu času a rozvahy. Jsem blízko u cíle, jen to neuspěchat…

¨

První týden v lázních mám úspěšně za sebou. Druhý jsem vlastně začala dnes, takže ještě tři týdny a už budu pomalu balit (konkrétně 15.7.). Letos mi totiž dali lázně „jenom“ na pět týdnů a o prodloužení nechtěli ani slyšet. Ale nevadí, lepší pět týdnů než nic. Nic převratně nového se zde v Jánkách neděje, až na pár maličkostí a novinek: letos bydlím na Lázeňském domě, což není samo o sobě špatné, nicméně ranní probuzení tady nebývají zrovna příjemná, a už vůbec ne klidná. Ostatní, nejméně o generaci starší, pacienti totiž zřejmě nemohou dospat rána, a tak na sebe různě pokřikují přes chodbu, hlasitě se zdraví a aby toho nebylo málo, ještě rádi třískají dveřmi – holt, ticho léčí!

Už za dva týdny to vypukne!!! O této době se budu už dávno pohybovat po letišti v Hradci Králové a budu netrpělivě očekávat 22.hodinu. Pak totiž nastoupí na scénu Muse a mně se s velkou pravděpodobností zastaví srdce a kdoví co ještě (mamka by si asi měla osvěžit pravidla první pomoci, nejspíš jejich znalost nebude k zahození ). Už se nemůžu dočkat, navíc to vypadá, že můžeme očekávat i solidní počasí, takže snad vše vyjde a mně se konečně splní sen.

Jak jste si asi mohli přečíst v jiném příspěvku, Benefice bez bariér 2010 proběhla v rámci možností velmi dobře. NiceLand slavičínské publikum nadchl a nutno říct, že kladné ohlasy na jejich vystoupení dostávám dodnes. Kamarádka mi dokonce dneska napsala kouzelnou větu:“Ve Slawexu zdechl pes, uspořádej Benefici, pokud možno o víkendu!“, což mě upřímně pobavilo Jsem ráda, že lidé na akci vzpomínají kladně. NiceLanda se samozřejmě pokusím dostat do Slavičína zase, ale musím začít šetřit, jsem přeci chudý student

Pozitivní ale je, že se na druhém ročníku Benefice vydělalo přes 32 000 Kč, takže doufáme, že peníze pomohou oběma sdružením, a to Přátelům z lásky i Háčku Brumov.

Copywriting se mi vcelku daří. Pracuji celkem na třech různých projektech, přičemž jeden z nich je zaměřen na překlad, konkrétně z americké angličtiny do češtiny. Další psaní je zaměřeno na cestování a třetí na eurookna a hračky. Uvidíme, jak mi nadšení dlouho vydrží, nicméně bych si ráda přivydělala nějaké ty peníze, takže asi budu muset občas překousnout i neatraktivní témata – finanční samostatnost je důležitá!

Jsem ve druháku, třikrát hurá!!! Byly to nervy, zvláště v pedagogice, ale naštěstí vše dobře dopadlo a zmákla jsem své povinnosti lépe, než jsem očekávala. Teď mě čeká pár týdnů volna a v srpnu pak povinný jazykový kurz, na který jsem docela zvědavá. Denně žvatlat osm hodin anglicky – mám obavy, že to na mně zanechá stopy

Velmi vážně uvažuju o tetování. V pátek jsem o tom hovořila s kamarádem a známým a oba mi řekli, že „výroba“ tetování nebolí. Včera jsem se poohlédla po obrázku, nicméně pořád rozmýšlím, které místo zvolit. Vybírám mezi krkem, místem u klíční kosti a zápěstím. Na zápěstí by se mi líbil čtyřlístek, na další dvě místa zatím nemám nic vybráno. Uvidím, jestli se nakonec dostatečně odhodlám a ozdobím své tělo nějakou hezkou kresbičkou

Docela naivně jsem si myslela, že budu mít v lázních hodně času, jenže skutečností je, že nestíhám skoro nic Když chci pracovat, musím si na jedno odpoledne stanovit „úřední hodiny“ a dohánět povinnosti, které jsem odkládala. Za poslední dva dny se mi taky podařilo zhlédnout dva filmy, a to drama Barevný závoj a Báječný svět šopaholiků. Z hudby ujíždím na NiceLandovi, Muse a Charlie Straight. První dva jmenovaní jsou stálicemi mého playlistu, zatímco Charlie Straight znám už dlouho, ale poslouchám je teprve týden – moc líbivá muzika

Zítra mě kamarádka zatejpuje. Nebojte se, není to žádná kletba, nýbrž velmi užitečné pásky, které dokáží uvolnit spazmu. Uvidíme, jestli bude dobře působit i na mě, jsem na to docela zvědavá, pak vám dám vědět.

Seznamuji se se svým električákem. Občas mám sice problém vyjet z výtahu, takže něco odřu, nebo najedu na hřebík, tudíž je první defekt na světě. Jsem zkrátka šikovná

Hodina už pokročila, takže asi zapluju do postele a budu si číst, ráno musím vstávat brzy. Dobrou noc

Zhruba před dvěma lety o této době se mi do ruky dostala obálka, která obsahovala dvě alba, na která jsem měla napsat recenzi. Jednalo se o debutové počiny dvou českých muzikantů, kteří byli na naší hudební scéně nováčky – šlo o Tomáše Kluse a zpěváka s tajemnou přezdívkou „NiceLand“. Můj dnešní blog se bude týkat především druhého jmenovaného interpreta – proč, to se dozvíte co nevidět

„NiceLand“, opakovala jsem si polohlasem, zatímco jsem zkoumala booklet, který mě zaujal na první pohled. Prolistovala jsem si ho nejdřív zběžně a pak jsem si ho pročetla víc do detailu. Jakmile jsem dostatečně „prostudovala“ obsah, zaměřila jsem se na image samotného interpreta. Trochu mě zaskočila, co si budeme nalhávat. Ono, vstoupit na českou hudební scénu s image emo kluka s kytarou není vůbec žádná sranda. My Češi jsme totiž zvyklí na to, že většina kapel vlastně svou specifickou image nemá. Zatímco jinde ve světě je zcela běžné, že si zpěváci lakují nehty na černo a pod očima nosí výrazné linky, na našem písečku na takového člověka koukáme jako na hybrida, který spadl z jiné planety. Naše mentalita je v tomhle nastavená dost divně. Asi i proto jsem si říkala, že nebudu úzkoprsá citlivka, která soudí podle vzhledu, a raději se zaměřím na hudbu. Vložila jsem CD do mechaniky mého NB a jala jsem se poslouchat záhadnou Little Black Book. První song, Leave Me Out, a… Sakra, konečně něco, co nemá typický český zvuk! Dočkali jsme se – aleluja!:-) Vzhledem k tomu, že mám slabost pro britskou hudební scénu a kytarovky obecně, tušila jsem, že mi tohle album „sedne“. Nemýlila jsem se. Čtrnáctitrackovým debutem jsem projela jako nůž máslem ( ) a nešlo to jinak, než si ho poslechnout znovu…a znovu, znovu, znovu. Poslouchala jsem ho tehdy skoro týden v kuse (jsem blázen, já to o sobě vím ), ale tenkrát se mi hodně vryl pod kůži. Je na něm totiž několik songů, které ráda poslouchám dodnes (Sanity, Come On, Belief, Lost In Encryption), takže nemůžu říct, že by mě zaujalo jenom na nezbytně nutnou dobu a pak už jsem si jej nikdy nepustila.

Když jsem pak šéfovi odevzdála recenzi na Little Black Book, ptal se mě, jestli si jsem zcela jistá hodnocením, které jsem debutu přiřknula (tuším, že to bylo nějak přes 90%, přesně už nevím). Odpověděla jsem mu, že naprosto jsem, načež mi jen tak nadhodil „že tak vysoké hodnocení u debutu není úplně běžné, ale že je to moje rozhodnutí“. Mně se CD líbilo (lépe řečeno, tehdy jsem ho milovala ). Bylo mi jedno, jak ho přijali ostatní, jestli Michala Motyčku přirovnávali ke klonu Blunta, Molka nebo Coldplay. To nebylo podstatné. Důležité bylo, co na své prvotině nabídl, a že toho nebylo málo.

Instintktivně jsem očekávala, že někteří čtenáři Funtime možná nebudou sdílet mé nadšení pro NiceLanda, přece jen žiju v Čechách, kde jsou lidé, co se týče hudby, velmi často „neužilí“ . Opět jsem se nemýlila. V komentářích k recenzi mě rozzuření pánové obviňovali, že jsem podplacená nebo že mám se zpěvákem bližší vztahy (no jo, chlapi, za vším vidí postel ). Znechutilo mě to, koho by ne. Ale šéf mi radil, ať podobné komentáře ignoruju a nedohaduji se. Poslechla jsem ho, nestálo mi to za to.

Čas plynul, NiceLand měl stále česté místo v mé muzikotéce a občas jsem taky zavítala na jeho web. Tam jsem jednou našla, že zřejmě vypátral mou recenzi na jeho CD na mém blogu a přidal si odkaz na své stránky. Koukala jsem na to samozřejmě jako blázen, říkala jsem si, jak je možné, že zavítal zrovna na blog jedné puberťačky Náhoda to ale nebyla, jak jsem později zjistila díky jedné zprávě přes MySpace.

Vzhledem k tomu, že musím vyzkoušet skoro všechno, založila jsem si Facebook. Tam se Michal také nacházel, a tak jsem si ho přidala mezi přátele (no jo, aktivka se ve mně nezapře, haha ). Občas jsem si přečetla nějaký ten status, který napsal, ale to bylo asi tak všechno. Situace se ale změnila, když jsem se (opět aktivně ) ujala organizace druhého ročníku Benefice bez bariér. S kamarádkou Zuzkou, která mi s Beneficí pomáhala, jsme vehementně přemýšlely, jakého interpreta pozvat, aby na něj lidi přišli. Ono, vybrat něco, co by se Slavičínu líbilo, taky není jenom tak . A tak jsme se Zuz vybíraly, přebíraly a třídily. V hlavě mi šrotovalo na nejvyšší obrátky a pořád mě nic nenapadalo. Pak mě ale jednoho dne napadl NiceLand. Řekla jsem o něm Zuzce, která sice nejprve nevěděla, o koho se jedná, ale po poslechu pár songů mi řekla, že by byla pro. Napsala jsem tedy Michalovi na Facebook a ptala jsem se ho, jak to u něj vypadá s koncerty v den, kdy se měla Benefice konat. Řekl mi, že ten den sice už hrají na jednom festivalu, ale mohli by zvládnout i slavičínský koncert. Jásala jsem. Ještě mě ale čekaly dva úkoly: 1. sehnat finance, které by pokryly vystoupení, 2. oznámit to mým kolegům, kteří se na Benefici spolupodíleli. Nakonec se ukázalo, že právě druhý úkol byl mnohem těžší, než ten první. Názory na hudbu NiceLanda se totiž tak trochu lišily. Někteří byli pro (asi proto, že jsem jim o NiceLandovi řekla už v době, kdy jsem ho začala sama poslouchat, takže věděli, do čeho jdou ), jiní nebyli zásadně proti a snad pouze jeden byl proti („je to uspávač hadů“, tvrdil mi). Vzhledem k tomu, že jsem měla podporu většiny, začala jsem jednat.

Zanedlouho bylo vystoupení NiceLand ve Slavičíně domluveno napevno, a já se těšila, že jsem si do mého rodného místa dotáhla svého oblíbeného zpěváka (resp.kapelu) . Domlouvání koncertu probíhalo naprosto bez potíží, pouze týden před akcí jsem se dozvěděla, že koncert bude asi trochu akustičtější (a jeje, obávala jsem se v duchu, doufám, že nebude NiceLand a spol.pro slavičínské publikum moc „měkký“)

Nadešel den Benefice. Už od osmi jsem pečlivě střežila mobil, protože moje bujná fantazie byla připravena na všechny možné katastrofické scénáře (NiceLand si to rozmyslí a nepřijede, uvízne v zácpě a my budeme bez headlinera….). Nakonec jsem si kolem déváté večer ale mohla oddechnout. Kamarádka mi totiž řekla, že venku stojí nějaký kluk s patkou a periferním viděním jsem zahlédla kudrnatého kluka (zaujal mě proto, že se jeho vlasy malinko podobaly těm mým v dávných dobách, ale myslela jsem, že to je host ). Za půl minuty mi ale už zvonil mobil a Michal mi oznamoval, že jsou na místě. V duchu jsem si radostně oddechla a jala jsem se dělat uvítací výbor Tehdy poprvé jsem se s Michalem Motyčkou aka NiceLandem vlastně oficiálně seznámila tváří v tvář. Samozřejmě, že jsem poznala i dalšího Michala – bubeníka. Trojici doplňoval Přemek, ale ten se „ztratil“ na toaletě . Michal vypadal trochu unaveně, ale doufala jsem, že se posilní a pak vše zvládne. Z Michala číslo dva (tedy bubeníka) čišela dostatečná energie a Přemka jsem až tak nezkoumala . Každopádně čím víc se blížilo vystoupení kapely NiceLand, tím víc jsem byla napnutá. Předpokládala jsem totiž, že kdyby koncert dopadl nevalně (opět jsem raději počítala se všemi možnými variantami, ačkoli byly málo pravděpodobné) , kolegové by mě asi ušlapali a Slavičín by mě sežral za živa.

Po dražbě ale nadšel čas na zahájení nicelandovského setu a já po první písni odhadovala, že jsem se obávala zbytečně. I ve třech to byl pořádný nášup a živé verze singlů byly pro mě mnohem lepší a zajíměvější, než studiovky. Podívala jsem se na kamaráda, který stal opodál, a když jsem uviděla jeho spokojený výraz, byla to pro mě maximální odměna za všechno úsilí, které jsem do Benefice vložila. Když už se totiž něco líbí mému kamarádovi, mám vyhráno Během koncertu za mnou dokonce několikrát přišel, aby mi výběr NiceLanda pochválil (vím, koho zvu, ne ). Čím déle pak kapela hrála, tím více jsem se dostávala do varu – kdybych mohla, přidala bych se k jednomu „tanečníkovi“ před pódiem („skačte, skačte! Raz, dva! Skačte, oni to potřebujou“ ) a trochu „rozmrazila“ líné publikum. Když jsem uslyšela mou milovanou Creep od Radiohead v podání NiceLanda, málem jsem plakala štěstím Zato můj bratr, ten večer vykonávající funkci hasiče, se při pohledu na cigaretu v Přemkově ústech trochu obával, ještě, aby nám Sokolovna vzplála

Původně na hodinu plánované vystoupení se zvrhlo na vystoupení, které mělo minimálně hodinu a půl, a když NiceLand odehrál(i) poslední song, byla jsem si jistá, že jsme vybrali nejlépe, jak jsme mohli. Během setu zazněly jak (mně velmi) známé songy z debutu, tak nové skladby, které se objeví na připravovaném počinu, který by měl vyjít na podzim. Ten večer (nebo vlastně už ráno) jsem si dala ještě jedno předsevzetí: BEZ FOTKY S NICELANDAMA NEJDU DOM! . Posilnila jsem se na to s kamarádem v baru, přičemž krátce nato mi odchytil u piva Boodya (jak se to skloňuje?:-) ). Vyfotili jsme se, pokecali o Rock For People a Michala napadlo, že bychom si mohli dát panáka Nejdřív jsem se zdráhala, jelikož mi připadlo, že je trochu trapné, aby organizátorka pila s kapelou, ale Michal mě ujistil, že na tom nic trapného není, takže za chvíli u mě už kluci stáli v plné polní i s panáky v ruce Pak jsem se vyfotila i s Michalem číslo dva (NiceLandem), i když to nebylo úplně snadné focení. Fotili nás najednou tři lidi (heh, připadala jsem si jako celebrita ). Začala jsem prskat, že nevím, na koho se dívat dřív, načež mi Michal řekl, ať nestresuju a rozesmál mě zrovna ve chvíli, kdy začali všichni fotit. No jo, zákon schválnosti

Pak si kluky vzaly do parády mé spolužačky, objevili se na scéně potencionální manažeři a já odjela domů – byl to skvělý, ale náročný den. Ráno jsem klukům napsala ještě jednou děkovnou sms za famózní zážitek a s nadějí, že posezení s „místními pijany“, jak kapela uvedla na svém Facebooku, obešla bez následků ….

Co říct závěrem? Snad jen, že děkuji Michalovi, Přemkovi a Michalovi ( ) za to, že přijeli a odvedli opravdu špičkové výkony na pódiu, byl to opravdu nezapomenutelný zážitek, kluci Moc velké díky posílám Michalu Motyčkovi za ochotu se mnou komunikovat a vyjednávat. Velký respekt za to, že jste všichni ve zdraví zvládli „jelínkovskou smršť“ a doufám, že jsme se neviděli naposledy.

PS: Očekávám vás po mých státnicích, už začínám šetřit

Film: Milý Johne (USA)

Režie:Lasse Hallström

Žánr: Romantický/drama

Hrají: Channing Tatum, Amanda Seyfried, Richard Jenkins, Henry Thomas, Scott Porter

Hodnocení:****

S rolemi pětadvacetileté herečky Amandy Seyfried se v posledních letech roztrhl pytel. Především v posledních pěti letech na vás mohla blondýnka vykouknout z televizních obrazovek. Do podvědomí diváků se dostala coby fiflenka z teenage komedie Protivný sprostý holky, o čtyři roky později si zapěla po boku Meryl Streep v muzikálu Mamma Mia a za poslední rok ztvárnila hlavní role v dramatech Milý Johne (Dear John) a Chloe. A právě v těchto dvou rolích herečka dokázala, že v ní herecký talent opravdu dřímá a má na to, aby s přehledem zvládla i hlubší role.

Romantické drama Milý Johne (Dear John) vzniklo na základě stejnojmenného románu od Nicholase Sparkse. Díky tomu se můžeme těšit na emocemi nabitý příběh, který vás nenechá v klidu. A přesně to se opravdu stalo. Příběh mladé studentky Savannah (Amanda Seyfried) a vojáka Johna Tyreeho (Channing Tatum) se odehrává uprostřed léta, které této vášnivé lásce opravdu přeje. Mladí lidé se sice poznají zcela náhodně (John „zachrání“ dívčinu kabelku, která jí upadne do moře), ale již od počátku je jasné, že se mezi dvojicí vytvoří něco velmi silného.

Avšak po dvoutýdenní dovolené musí John, který žije pouze se svým otcem, znovu nastoupit do služby.

Po dobu, kdy je na misích v různých koutech světa, si se Savannah píše a hned, jak se mu naskýtá možnost, jede domů, aby se jí mohl věnovat, stejně jako otci, který se stále víc uzavírá do sebe a věnuje se jen své zálibě – mincím. Jenže pak přijde jedenácté září, které navždy změní všem život. Dopisy od Savannah najednou nemají tak častý interval a John podvědomě tuší, že něco není v pořádku. Odpověď na své pochyby přeci jen dostává v dopise, který k němu dorazí po dlouhých týdnech. Jeho milá mu oznamuje, že se s ním rozchází. A aby toho nebylo málo, dodává, že se co nevidět vdá. John je z této informace zdrcen, ale zároveň si moc dobře uvědomuje, že nyní nemá žádnou možnost, jak Savannahniho rozhodnutí zvrátit. Možná proto se záměrně uvrhává do nebezpečných situací a možná proto se jednoho dne ocitne v nemocnici v Německu, protože byl postřelen.

Vzápětí však osud uštědří mladému vojákovi další ránu. Zjišťuje totiž, že je jeho otec v nemocnici a jeho stav je vážný. John se s ním snaží na poslední chvíli usmířit, protože si uvědomuje, že se k otci nechoval vždy spravedlivě. Po několika dnech jej otec ale stejně navždy opustí. Mladý muž, najednou tak osamocený, vyhledá Savannah, aby si vyříkali to,co zůstalo nevyřčeno. Dozvídá se, že jejím vyvoleným se stal dlouholetý rodinný přítel, a to proto, že mu diagnostikovali rakovinu, kterou nelze léčit. Navíc má její nemocný manžel syna, který trpí autismem. John během návštěvy u své dávné lásky zjišťuje, že se vdala nejspíš ze soucitu než z lásky, zároveň je mu ale jasné, že má pramalé šanci získat ženu svého srdce zpět.

Milý Johne je silné drama, které sice někdy může působit trochu kýčovitě, přesto Amandě Seyfried uvěříte každou slzu v oku a stejně tak i smutek v očích Channinga Tatuma. Můžete si myslet o knihách Sparkse cokoliv, ale atmosféra a prožitek, který poskytují, se vás musí aspoň trochu dotknout….V tomto filmu taktéž…