Abych byla upřímná, ani pořádně nevím, jak začít. Možná tedy bude nejlepší, když přestanu přemýšlet nad složitými a co možná nejlepšími formulacemi na úvod, a řeknu to prostě a jasně – jsem handicapovaná 
Možná, že některé z vás toto konstatování příliš nepřekvapí, ale hádám, že se najdou i tací, kteří se nad tím budou podivovat. V několika málo článcích jsem se o svém handicapu okrajově zmínila, ale nikdy jsem neměla potřebu to rozebírat do nějakých přehnaných detailů. Neřadím se totiž mezi ty jedince, kteří o svém handicapu dennodenně otevřeně píší, bojují za práva znevýhodněných a jsou schopni s opozicí vést dlouhatánské diskuze. Nemáme na podobné činnosti sílu, čas a v podstatě ani chuť. Jsem sice handicapovaná, ale snažím se co nejlépe splynout s davem. Tím nechci říct, že bych se za své postižení styděla, ostatně – jak bych mohla? Vždyť je mojí součástí, stejně jako jsou něčí součástí dioptrické brýle nebo čočky.
Jsem handicapovaná od narození a s trochou nadsázky říkám – zaplaťpánbůh za to! Teď si asi říkáte, že mi muselo přeskočit, ale nechte si to vysvětlit. Handicapovaný se z vás může stát kdykoliv. Ačkoli někteří lidé rádi háží ramena a myslí si, že se jich něco podobného nikdy nemůže týkat, není tomu tak. K tomu, abyste skončili na invalidním vozíčku totiž stačí málo – obvykle několik málo minut a trocha nepozornosti. Znám lidi, kteří byli několik let svého života naprosto zdraví – závodili, dělali atletiku, chodili s přáteli na diskotéku, zkrátka, užívali si života, jak jen to šlo. A pak přišel ten okamžik a všechno bylo najednou jinak. Museli se učit všechno od nuly, aspoň ty základní úkony. Na nohy se někteří z nich nepostavili už vůbec. Nedokážu si ani z poloviny představit, jaká muka člověk v této situaci musí prožívat, ani přesto, že jsem na své blízké také v mnoha ohledech odkázaná. Svět jim ležel u nohou a pak najednou tma, tlustá čára a z života, který dříve znali, nezbylo téměř nic. Možná jen duše uvnitř toho člověka.
Zdá se mi, že dnes těžko volím správná slova, ale doufám, že alespoň tušíte, kam tím směřuju. Když člověk jednou něco okusí, těžko se toho pak vzdává.
Nikdy jsem nezažila okamžik, že bych ráno vstala, rozběhla se, upadla a rozbila si koleno. Nechci tím říct, že bych někdy byla o něco ochuzena, jenom jsem některé situace zkrátka nepoznala, a tak mi neschází. Mám svůj život určitým způsobem nastavený, mám své možnosti a hranice. A s nimi se od narozením vyvíjím a rozvíjím. Jsem s tím plně smířená a nemusím tedy svádět těžké boje, kdy bych se chtěla vrátit k tomu, co jsem kdysi uměla, ale ono už to zkrátka není možné.
Nerada svou diagnózu probírám, nicméně lidem okolo mě často říkám, že pokud je něco zajímá, ať se nebojí zeptat. Odpovím jim na cokoliv. Zastávám totiž názor, že je lepší si o některých věcech otevřeně promluvit, než si pak něco domýšlet a utvářet si nesmyslné dojmy a úsudky.
Tento článek bude tak trochu raritou. K jeho napsání mě inspirovaly události posledních dnů.
Vzhledem k tomu, že na svém blogu na sebe prásknu kdeco, přijde mi spravedlivé, abych vám odkryla nejen kus svého nitra, ale také některé zážitky ze života handicapovaného Takže, pěkné počtení! A nebuďte smutní – nevedu prázdný a neperspektivní život, jak se mnohdy o životech lidí s postižením traduje. Naopak bych řekla, že za mou dvacetiletou existenci jsem zažila hodně pestrých a barevných okamžiků 
Narodila jsem se v sedmém měsíci. Tedy o dva měsíce dříve, než tomu je u většiny miminek. Holt, spěchala jsem na svět, ale kdybych věděla, že to tady nebude taková sláva, asi bych si to i rozmyslela 
Ihned po narození jsem byla kříšená, v důsledku čehož jsem získala své postižení. Trpím dětskou mozkovou obrnou (jednoduše řečeno, poruchou hybnosti) a jsem spastik na všech čtyřech končetinách. Jako bonus jsem si za života „uhnala“ i zatuhlé zápěstí, které je dodnes záhadným jevem pro většinu lékařů Tolik stručně k mé diagnóze. Víc ji rozebrat nemůžu, protože víc o ní nevím. Je to záměr! Nechci vědět víc, než je nutné…Pro klid mé duše.
Dětství jsem měla pohodové. Měla jsem dva sourozence a místo panenek jsem dávala přednost autům. Já měla žluto-růžové a brácha bílo-černé, pravé policajtské. Když sestra i bratr nastoupili do školy, pozorovala jsem je a myslím, že jsem se od nich naučila některé věci, které ještě děti v mém věku neuměly. Ostatně, když jsem byla malá, musela jsem u psychologa ve třech letech umět všechny barvy. A můj bratr si je pletl ještě při nástupu do školy
Můj nástup do školy byl ve znamení nemocnice. V šesti letech jsem totiž absolvovala svou první operaci v Motole. Moc příjemná zkušenost to nebyla a musím říct, že si z ní pamatuju víc, než bych musela. Když jsem v noci řvala, že chci maminku, sestřička mi vyhrožovala injekcí – byla to opravdu sympatická dáma A tak jsem nešťastně objímala svou fialovou hadrovou panenku a čekala, až maminka za mnou přijde v šest hodin ráno. Okamžiky po operaci si pamatuju také celkem živě, ostatně, na takové zacházení se hned tak nezapomíná. Házeli se mnou totiž jako s pytlem brambor. O vyřezávání přebytečné sádry na patách raději taktně pomlčím. Kompenzací budiž kolotoč a panenka, kterou jsem od mamky dostala jako dárek.
Pak nastalo dlouhých šest týdnů bez pohybu. Měla jsem obě nohy zasádrované a jako bonus jsem ještě vyfasovala rozpěrku, aby se mi nové jizvy v tříslech hned nezkrátily. Bylo to opravdu „prima“. Na bolest si člověk snadno zvykne, i v šesti letech, kdy z toho všeho vlastně nemá rozum. Mnohem hůř si však zvyká na lítostivé pohledy babek z vesnice, které si myslely, že mám obě nohy zlomené a lkaly, že coby postižená přece nemůžu žít plnohodnotný život. Takový kec! Možná mi bylo teprve šest, možná jsem podle nich ještě neměla rozum, ale na některé věty se zkrátka nezapomíná.
Ačkoli jsem měla obě nohy zafačované, chodila jsem do školy. Měla jsem tam lehátko a učila se spolu se svými spolužáky. Čtení mi sice moc nešlo, ale jak je vidět, časem jsem i tenhle handicap překonala.
Na tři roky jsem měla od nemocnice pokoj. Jizvy se začaly pomalu hojit a dneska už jsou jen světlou, téměř neviditelnou památkou na doby dávno minulé. V devíti letech mě však čekala další operace – tentokrát v Brně. Na Prahu jsem po předešlých zážitcích zanevřela a nutno dodat, že můj nový ortopéd mi byl mnohem víc sympatický. Z operace jsem měla strach, asi proto, že mi víc docházelo, co všechno by se během ní mohlo přihodit. Svůj strach jsem tedy raději zaspala a probudila mě až obrovská bolest. Přibyly mi další čtyři jizvy – tentokrát u pánve a na chodidlech. První dny po operaci byly krušné. A to i díky tomu, že mi pár hodin po operaci praskl první steh a na bolest, která následovala, asi v životě nezapomenu. Po pěti dnech jsem ale byla v teple domova a uprostřed léta jsem se doslova pařila opět ve dvou sádrách. Au! Kompenzací budiž nové triko, kniha o Lunetic (:-) ) a spousta sladkostí.
Od té doby se ke mně nikdo se skalpelem nepřiblížil. Asi proto, že pokud to jen trochu jde, operačnímu sálu se vyhýbám. Přeci jen to není zrovna zajímavé a příjemné místo. Ale když svému ortopedovi předvádím svůj postoj, říká, že bych mohla dělat barmanku, takže myslím, že mi snad nic nehrozí
Až do doby, kdy jsem měla přestoupit na druhý stupeň ZŠ, jsem si připadala stejná jako všichni ostatní. Jen s tím rozdílem, že jsem měla „nemocné nohy“. Ale když pak jeden pan ředitel jedné nejmenované školy mé mamince řekl, že mě do jeho ZŠ nepřijme a ať si podáme žádost do zvláštní školy, protože my postižení tam patříme (po celý první stupeň jsem měla průměr 1,0!), došlo mi, že asi zas tak stejná jako všichni ostatní nebudu. Jistě, svůj handicap jsem si plně uvědomovala, ale nevnímala jsem ho jako něco, co by mě mělo od druhých odlišovat a oddělovat. Byla to rána. Pro mě asi největší. Ale smířila jsem se s tím. Stejně jako se pan ředitel musel smířit s tím, že bude mít ve škole nemocného člověka. V té době u mě asi nastal zvrat. Začala jsem víc uvažovat o tom, kým jsem, co jsem zažila a co mě zřejmě nemine.
Období na základní škole nebylo zrovna ideální. Někteří spolužáci ze mě nebyli zrovna dvakrát nadšení a první zamilování taky neproběhlo bez chyb. Ale to k životu patří. Když člověk narazí, znovu se odrazí, poučí se a jde dál. Někdy mi byl vyčítán můj prospěch, někteří spolužáci si totiž mysleli, že mám dobré výsledky jen z protekce. Varianta, že bych mohla pobrat nějakou tu inteligenci, je nenapadla. Že mě to vůbec udivovalo…!
Čtyři roky uběhly jako voda a já byla studentkou gymnázia. První rok byl trochu rizikový, protože mě někteří spolužáci tak trochu nemohli strávit, respektive si myslím, že nevěděli, jak mají naložit se skutečností, že mají mezi sebou postiženou spolužačku. Nastala tedy fáze záměrných naschválů. Byla to opravdu nepříjemná zkušenost, ale v mnoha ohledech mě posilnila. Tehdy jsem si totiž s definitivní platností uvědomila, že i když mám určitý handicap, který mě sice omezuje a záškodníky přímo vybízí k tomu, aby si mě vybrali jako oběť, nejsem žádný podřadný druh, který by si měl nechat všechno líbit. Jsem v první řadě lidská bytost, která má práva jako všichni ostatní a měla by se proto bránit bezpráví. Mou povinností je být za každé situace silná a nepodlehnout. Neukázat slabost. Není to vždycky jednoduché, jelikož jsem poměrně citlivý tvor. Ale vím, že jakmile jednou ukážu slabost, obrání se to proti mně. Teď to nepíšu proto, abych získala váš obdiv (nebo naopak soucit). Jakkoli to všechno může znít moudře a dospěle, mluví ze mě pouze zkušenost, nic jiného.
Postavila jsem se tedy problému čelem a najednou byla situace rázem vyřešena. Vztahy se vykrystalizovaly a ačkoli to může znít trochu nepravděpodobně, i v nepříteli po čase můžete najít kamaráda, s kterým budete rádi trávit volný čas.
Asi každý tuší, že s handicapem nemůžete dělat všechno, alespoň ne tak, jak byste chtěli. Pořád budete muset čelit překážkám, ať už hovořím o nepřizpůsobivých lidech, kteří nejsou schopni tolerovat určitou menšinu (teď mám na mysli např. handicapované, lesbičky a nebo gaye, tedy ty, kteří se sice něčím odlišují, ale neznamená to, že by trpěli morem nebo byli nenormální), nebo problémech při hledání školy či zaměstnání. Někdy jsou tyhle problémy až na hranici diskriminace, já jsem ale měla vždycky to štěstí, že se mi podařilo je nějak vyřešit. Byla jsem přijata na vysokou školu, pracuji a plním si všechny své sny. Schází mi tedy něco? Možná jen trocha sebedůvěry a sebevědomí…
Paradoxně největší potíží je pro mě otázka osobního života Mám spoustu skvělých přátel, s kterými ráda trávím čas, ale je těžké si najít partnera. Handicap v tomhle může být trochu překážkou. Na jednu stranu muže chápu. Není snadné žít s člověkem, který potřebuje neustále s něčím pomoct. Není snadné se s ním objevit na ulici, aniž byste nemuseli čelit podivným pošklebkům. Někdy stačí, abyste se s mužem pouze přátelili, a už jste něco jako boxovací panák.
Jednou mi jeden můj kamarád řekl velmi zajímavou větu – jsi skvělá kamarádka, ale je lepší jít s davem, než proti němu. Objasnila se mi tedy situace, proč si rozumíme, když nás nikdo nevidí, ale proč se k sobě nemůžeme znát na veřejnosti. Je trochu kruté dozvědět se, že se za vás někdo na veřejnosti tak trochu stydí, ale vím, že to nesouvisí s tím, jaká jsem, nebo že by mě dotyčný neměl rád, ale s tím, že je zkrátka zbabělec. Ale i on potřeboval pouze jediné – čas.
Prý klamu obličejem Když někdo vidí mou fotku na profilu na internetu, nehádal by, že je na druhé straně virtuálního světa vozíčkář. Nabídky mi chodí různé, ovšem jakmile se „nápadník“ dozví, že jsem tak trochu imobilní, couvá neuvěřitelnou rychlostí. Dřív mě to znechucovalo, dneska se tomu směju. Co mi taky zbývá jiného, že?
Ale abych nebyla jenom pesimista – jsem handicapovaná, jsem introvert, co o svých pocitech raději píše, než mluví, jsem podivný mimoň, který dvanáct hodin denně nestuduje svou zdravotní kartu, a netroubí svou diagnózu na blogu, přesto jsem ale šťastná a užívám si života do té míry, která je mi umožňována. Miluju život, ačkoli umí být někdy pekelně hořký, miluju lidi kolem sebe, kteří mi dávají sílu jít dál a nezastavovat, miluju psaní, které mi umožňuje si na sebe vydělat, a připadat si díky tomu užitečná, miluju hudbu, letní festivaly, kde sice nemůžu skákat v kotli, ale užiju si je jinak.
Vnímám věci okolo sebe i v sobě. Dýchám, raduju, myslím i smutním. Jsem normální! A ten, kdo tvrdí něco jiného, je hlupák.
Prožívám život tak, jako každý druhý, jenom mám za sebou neustále stín v podobě mého handicapu. Ale nějakého kostlivce ve skříni má snad každý z nás, ne? Tak proč se jím nadmíru zabývat? Žijme a prožívejme život takový, jaký je. Některé okamžiky se totiž už nevrátí…
PS: O svém handicapu jsem otevřeně napsala poprvé a naposled. Další článek podobného ražení už neočekávejte! Díky za pochopení. Vaše Megs & její DMO
Nedávno jsem na svůj blog napsala jeden raritní článek. Byl ojedinělý v tom smyslu, že se zaměřil na téma, které jsem dosud nezpracovala. Pak jsem však dostala potřebu na tom něco změnit a na základě okamžité potřeby se zrodila dlouhá story o tom, jaké to je žít život handicapovaného. Možná, že si říkáte, že na tomhle tématu není moc zajímavého – a máte pravdu. Zároveň jsem ale měla pocit, že hodně lidí by rádo vědělo, jak vlastně žiju, ale bojí se zeptat. Rozhodla jsem se tedy, že jim půjdu trochu naproti a konečně ukojím jejich zvědavost 
