Zápisky o (ne)obyčejném životě

Každý z nás má sny, které by si chtěl během života splnit. Alespoň myslím, že to tak u většiny lidských bytostí funguje. Já mám taktéž sny, ostatně kdysi v šesté třídě jsem o tom dokonce napsala básničku Docela dlouho jsem přesně nevěděla, jakou by onen velký sen, kterého bych chtěla strašlivě dosáhnout, měl mít podobu. Samozřejmostí byly úspěchy ve škole, v osobním životě a tak dále. Ale chtělo to pořád ještě něco…bloudila jsem a hledala, až nakonec přišel rok 2007. Co tak závratného se stalo krom toho, že jsem prožívala (prý) sladkých sedmnáct a byla čerstvá gymplačka? Poprvé jsem uslyšela Muse. A spolu s tímto okamžikem se začal formovat můj velký sen – totiž navštívit jejich koncert a vidět svého idola Matta Bellamyho na vlastní oči. Možná, že vám bude tento sen připadat trochu pošetile a lacině, ale stejně, jako někdo bezmezně miloval Lunetic, Holki, Pokémony či hrdiny z telenovel, já jsem si oblíbila tvorbu Muse, v které se snoubí trocha rocku, trocha alternativy a také trocha vážné hudby. Říkáte si, že tohle nejde dohromady? Omyl! Matt Bellamy a spol totiž dokáží spojit téměř neslučitelné. A co víc, ještě je z toho hit!

Roky plynuly a já znala tvorbu Muse téměř dokonale. Jejich písně mne nikdy neomrzely, nikdy mi nepřipadaly laciné. Právě naopak, čím déle jsem si jejich skladby pouštěla, tím zajímavější mi připadaly. Vždycky jsem v nich totiž našla něco nového. Rovněž jsem uznávala způsob, jakým textař a lídr kapely, Matt, rozebíral politická témata, lásku i konec světa. Ano, on je Matt trochu podivín, ale často velmi vážně říkám, že právě v tom spočívá jeho genialita. Může vám připadat jako mimoň, můžete si myslet, že spadl z jiné planety, ale když hrábne do strun nebo usedne za klavír, stává se z něj opravdu neobyčejně talentovaná osoba. Taková, kterou na hudebním poli hned tak nenajdete.

Když už jsem jednotlivá alba znala téměř z paměti, rozhodla jsem se prozkoumat, jak to asi vypadá, když tři devonští kluci vylezou na pódium. První DVD, které jsem viděla, bylo pořízeno v rámci Absolution Tour a poslala mi jej kamarádka Darina. První píseň – překvapení, druhá píseň – úžas, třetí píseň – definitivně koukám s otevřenou pusou.

Zatímco pro některé kapely představuje živé koncertování hřebíček do rakve, u Muse je to přesně naopak. Jejich koncerty mají náboj, energii a vám většinou nezbyde nic jiného, než si doma před notebookem podupávat nohou do rytmu a v duchu se modlit za to, aby hošani na mapě Evropy objevili i naši nenápadnou zemičku a ukázali nám všechnu tu pompéznost v plné parádě!

I já jsem doufala, a to dlouhé čtyři roky. Ale marně. Nic nenasvědčovalo tomu, že by Matt, Chris a Dom zavítali i k nám. Rudá vzteky jsem vždy kontrolovala koncertní místa a když jsem na seznamu objevila třikrát Německo a Česko (opět) nikde, málem se ze mě stala osoba s xenofobními sklony

Když pak v roce 2008 vyšel HAARP, opravdu jsem žasla nad tím, jak je možné, že tři třicátníci jsou za dvě hodiny schopní předvést něco tak…. nepopsatelného. Žasla jsem nejen já, ale také můj bratr, kterého jsem k Muse vlastně přivedla   Oba jsme zbožně koukali na obrazovku, zdi pokoje se otřásaly v základech a od té chvíle byl koncert Muse nejen mým snem, ale také snem mého bratra. Splní se nám někdy?, ptali jsme se oba. Splní. Za dva roky a dva měsíce se stal skutečností, to však ale ještě netušil nikdo…

Květen 2010 – Muse zahrají na festivalu Rock For People. Když jsem si tuhle novinku přečetla na Facebooku (:-D), začala jsem ječet na celý barák jak Viktorka. Babička v mžiku stála u mě a ptala se, co se děje, jelikož podobné zvuky vydávám pouze tehdy, když udělám zkoušku Cosi jsem zamumlala a okamžitě jsem volala bratrovi, abych  mu onu velkou novinu sdělila. Byl stejně nadšený jako já, ovšem háček byl v tom, že ho v den D čekala operace kolene, takže se jeho sen slyšet a vidět Muse naživo,trochu vzdaloval. Já ho ale pořád měla nadosah. Když jsem o tom tak přemýšlela, nenašla jsem nic, co by mi mohlo zabránit v tom, abych se vydala do Hradce Králové a splnila si tak svůj obrovský sen.

Onen velký den měl připadnout na 5.7.2010 od 22 hodin. Zatímco jsem se učila na zkoušky, neustále jsem si pouštěla album The Resistance a taktéž záznamy některých koncertů Muse. Čím víc jsem jich zhlédla, tím víc se mě zmocňoval pocit, že se během koncertu nejspíš rozpláču Zní to puberťácky, já vím. Ale nedokážu popsat, co ve mně dokáží Muse vyvolat. Vedle toho, že mám pro Matta Bellamyho jistou slabost, musím dodat, že mě jejich písně provázely jistou etapou mého života. A ačkoli tato životní etapa už skončila, má fanouškovská láska ke kapele to všechno přežila. Je to v podstatě první skupina, která mě nikdy nepřestala bavit, a to i přesto, že The Resistance už nebyla tak bezchybná jako dřívější počiny. Ale co! I tři závěrečné symfonie, kteří mnozí označují za kýčovité, jsem si oblíbila. Matt Bellamy si coby skladatel neklade meze a já na tom nevidím vůbec nic špatného. Jak s oblibou říkám, je to virtuóz, tak proč by měl svůj um potlačovat?

Tři týdny před koncertem se mě pomalu začala zmocňovat mánie. Zhlédla jsem x videí a koncertních záznamů, až jsem nabyla dojmu, že mě Muse už nemají čím překvapit. Věděla jsem, které intro používají před singlem Hysteria, které riffy doplní při Supermassive Black Hole, kdy nechají zpívat publikum i kdy pódium zahalí vlna kouře. Kamarád by tohle všechno bláznění nazval fanatismem, já bych byla v hodnocení střídmější a nazvala bych se spíš skalní fanynkou, která opravdu uznává tvorbu Muse jako takovou, a nikoliv proto, že tři jejich skladby zazněly v upírské Twilight sáze.

Ačkoli jsem si myslela, že mi nic nemůže zabránit v tom, abych jela na koncert Muse, týden před oným velkým dnem jsem se začala přesvědčovat o tom, že to tak úplně nemusí být pravda. V úterý večer mě totiž začalo pobolívat v krku. V duchu jsem proklínala všechny možné bohy (a to jsem nevěřící) a jala jsem se tuto skvělou „novinku“ oznámit mamce. Ta mi okamžitě naordinovala Panadol, jelikož nás jaksi tlačil čas… Druhý den ráno jsem se vzbudila a měla jsem pocit, jakoby mi někdo v krku založil tři požáry najednou. Jeden Panadol, druhý Panadol, třetí Panadol. Venkovní teplota atakovala třicítky a já ležela pod peřinou a potila se. Zlepšení jsem však nepociťovala. Má panika pomalu začala dosahovat vrcholu. Na samotném pokraji zoufalství jsem se pak ocitla na druhý den ráno, kdy mi začal stagnovat žaludek. Za celý den jsem tedy pozřela pár lžic polévky, banán a půlku chleba s máslem. Víc můj žaludek nedokázal vstřebat. Můj sen se mi začal pozvolna vzdalovat, ale nechtěla jsem to dovolit. Nemůžu mít přeci pořád jenom smůlu, ne? Zatnula jsem zuby a taky všechno, co šlo, a vrhla jsem se do boje. V pátek ráno se zdálo, že jsem konečně vyhrála. Ale začala jsem se radovat předčasně. V sobotu jsem se totiž procitla s chrapotem, který byl hodinu od hodiny horší. Nakonec jsem už jen cosi syčela a můj hlas zněl strašidelně. Jak asi budu moct zpívat?, ptala jsem se neustále sebe sama, zatímco mne mamka neustále analyzovala a zvažovala i variantu, že se mnou do Hradce zkrátka neodjede. Při této představě jsem opravdu šílela. Proto jsem se rozhodla býti hodnou pacientkou a snažila jsem se celou neděli poctivě léčit. K večeru jsem se vydala do kavárny, abych se něčím dobrým posilnila, avšak vyslechla jsem pouze přihlouplé řeči o tom, jak budou na festivalu všichni fetovat a mlátit hlavami o pódium. Plna znechucení jsem se zvedla a odešla na kutě. Musela jsem se přeci na ten velký den pořádně vyspat…

5.červenec 2010 byl tady! Probudila jsem se v pět ráno a nenápadně jsem „čekovala“ počasí. Předpovědi totiž byly trochu rozporuplné. Rosnička Dáša Honsová sice pro Hradec předpovídala polojasno, ale tušila jsem, že to tak úplně nebude pravda. Do oken se ale od rána vkrádaly sluneční paprsky, tudíž jsem doufala, že se mé tušení nepotvrdí, občas jsem totiž trochu paranoidní

Do Hradce Králové jsem dorazila kolem půl jedenácté. Masy lidí, které se trousily po cestě, mě malinko děsily, ale snažila jsem se zachovat klid. Přece jsem už na jednom velkém festivalu byla, tak proč bych nezvládla i tenhle? Sotva jsme zaparkovaly, stékal mi po zádech pot, takže jsem se rozhodla, že svléknu tričko a budu pouze v plavkách a kraťasech. Byla to dobrá volba. Sluníčko totiž pekelně svítilo a zem byla totálně vyprahlá. Mé hlasivky na tom byly už o poznání lépe, žaludek už také nestagnoval, leč mamčiny připomínky k mým řidičským (ne)kvalitám mě malinko rozhodily. Snažila jsem se ale zůstat v klidu a projela jsem si celý areál festival parku.

Když jsem uviděla hrbolatý terén na louce, jala se mě hrůza, ale vše bylo jen o cviku. Kolem oběda se začala obloha kabonit a já tušila, že to nepřinese nic dobrého. Kolem třetí hodiny odpolední navíc začalo pršet. Myslela jsem, že se osvěží vzduch a nic horšího nám nehrozí, ale černé mraky nám stále visely nad hlavou. Měla jsem opravdu nepříjemný pocit, že nám budou blesky co nevidět dělat společnost. Vítr příjemně foukal, ale nevěděla jsem, zdali náhodou není předzvěstí toho, co nám počasí přichystalo.

Vydala jsem se tedy do deště, mým cílem se stala Evropa 2 stage, kde měl hrát Tomáš Klus. Po cestě jsem narazila na kamarádku Verču, s kterou se známe virtuálně už pár let, ale k seznámení face to face došlo až na Rock For People. Jakmile jsme prohodily pár vět a sdělily si obrovské napětí z blížícího se koncertu Muse, které obě milujeme, vydala jsem se ke zmíněnému stagi. Tam jsem se zase potkala s kamarádkou Katkou, kterou jsem do tohoto dne znala taktéž jen virtuálně, ale zdálo se mi, že jsme si „sedly“ i v reálném světě. Probraly jsme fesťák, Eclipse a Katka pak odešla na jiný koncert. Já si zatím doposlechla koncert Kluse, ale opravdu jen doposlechla. Davy fandů mě totiž totálně obklíčily, takže jsem Tomáše vůbec neviděla, pouze slyšela. Avšak nikterak mě to netrápilo. Spíše jsem přemýšlela nad tím, že hned, jakmile se najím, půjdu si chytnou své místo před T-Mobile Stage. Totiž, abyste rozuměli, měla jsem své místo vyhrazené na plošině pro vozíčkáře. Výhled odtud byl famózní, ale vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, kolik postižených na festu je, nechtěla jsem, aby mi někdo zabral mé vyhlédnuté místo….

Osmá hodina večerní. Koncert Juliette Lewis se blíží a z černých mraků se spustil hustý déšť. V očích jsem měla pohoršený výraz a v hlavě se mi honily scenérie toho, jak budu po celý koncert Muse zahalená v pláštěnce, díky čemuž nebudu moct tleskat, ani zvednout ruku. Zuřila jsem víc, než hurikán o rychlosti F8 z Richterovy stupnice. Skrývala jsem se ve stanu kousek od T-Mobile Stage a cítila jsem vodu v botách i mokré nohavice kalhot. Ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem jenom, aby přestalo pršet. Kluk u stolu se na mě povzbudivě usmál (asi jsem musela mít fakt „sexy“ výraz“), a než začala Juliette zpívat, počasí se umoudřilo. Z jedné strany začalo vykukovat slunce, druhá strana však byla stále potemnělá. Duha nad Hradcem Králové na mě tentokrát opravdu nezapůsobila.

V osm jsem vyjela na rampu a čekala jsem na Muse. Zbývaly sice ještě dvě hodiny, ale nechtěla jsem riskovat, že mi někdo vjede na mé místo. Stačilo, že mi za zadkem stáli kameramani, kteří točili jakýsi záznam. Juliette Lewis dozpívala poslední tklivý song a na pódiu se objevilo Muse Crew. V prvních řadách se štosovaly fanynky, ale hádám, že ani tak nešlo o ty skalní, jako spíš o puberťačky, které všehovšudy od Muse slyšely tří songy (tj. Supermassive Black Hole, I Belong To You, Neutron Star Collison = vše, co zaznělo v Twilight, New Moon, Eclipse) a hned mají potřebu hystericky vřískat v prvních řadách. Tenhle druh fanynek skutečně nesnáším, jelikož není fanynka jako fanynka! Což se ostatně během koncertu potvrdilo, ale o tom později…

Já stála uprostřed plošiny, sledovala oblohu a poslouchala ječící davy, které propadaly šílenství když: crew přivezlo na pódium Domovy bicí, Mattovo piáno a mikrofony. Trochu trapné, říkala jsem si. Ale co, fanouškovství neklade meze. Kolem deváté se vedle mě posadil kluk, který s jiskrou v oku prozradil, že se koncertu nemůže dočkat. Potěšilo mě to, aspoň jsem měla jistotu, že nejsem jediná, která se na Muse těší víc, než na Vánoce, narozeniny, svátek a Silvestr v jednom!

Kolem deváté však přišlo rozčarování. Security mi totiž oznámil, že mamka musí z plošiny odejít, jelikož tam „zabírá“ místo pro další handicapované. Všichni jsme zuřili, jelikož postižených nás tam moc nebylo (konkrétně 4 vozíčky), takže o nějakém nedostatku prostoru nemohla být řeč. Hlavně, že se mi za zadek postavili kameramani, pro ty tam místo bylo! Vzteky jsem málem slezla z vozíku a pěkně si to s pánem security vyříkala. Ale moc by to nepomohlo. Mamka mu pohoršeně oznámila, že tak otřesný přístup ještě nezažila (což je fakt) a vydala se do davu, konkrétně přímo před zábradlí, které oddělovalo plochu pro fanoušky od zvukařů a plošiny pro handicapované. Byla jsem tak rozčilená, že jsem se v tu chvíli nedokázala ani plně těšit na to, co za pár minut mělo začít. Ohřívala jsem si studené nohy v suchých ponožkách, na hlavě jsem měla kapuci jako nějaká hiphoperka a přesně ve 22 hodin mi přišla milá sms od bratra. Jakmile jsem si ji přečetla, trochu mi vyschlo v krku. Mrzelo mě, že tam nemohl být se mnou a užít si to, ale snad někdy příště. Zahnala jsem chmury a čekala.

Pódium potemnělo a za dramatického intra (tuším, že houkání – byla jsem tak mimo, že mám trochu výpadky paměti ) vystoupili Matthew Bellamy, Dominic Howard a Chris Wolstenholme před nedočkavý dav 25 000 fanoušků. Ani nevím, co jsem v ten okamžik cítila. Paradoxně spíš hněv, jelikož se holka asi tři řady přede mnou rozhodla, že vyleze svému doprovodu na záda, takže mi dokonala zastínila výhled na Matta oděného v podivných stříbrných  kalhotách (jak jinak J ) a černém triku. Naživo vypadal jinak. Líp J Měl takový sympatický výraz ve tváři a zdálo se mi, jakoby dospěl. Působil vyrovnaně (asi ho jeho psychiatrička a budoucí choť v jednom, trochu zkrotila ). Dom vypadal jako vždy, on je víceméně vždy dobře naladěný, stejně jako Chris, na kterém (kromě jiného) už dlouho obdivuju tetování na pažích

Koncert byl zahájen skladbou Uprising. Docela dobrý otvírák, řekla bych. Světelná show se rozjela, avšak to nejlepší nás teprve čekalo. Já i kluk vedle mě jsme začali spokojeně poklepávat některou z končetin do rytmu a když jsme se dostali k refrénu, který se promítal na originální projekci, rozhodla jsem se, že dám svým hlasivkám co proto. Začala jsem nahlas zpívat a bylo mi zcela ukradené, že na mě securiťák vrhal divné pohledy. Ať si trhne nohou!:-) Publikum na první singl zareagovalo poměrně slušně, avšak publiku v Londýně se to jaksi nemůže rovnat. Tajně jsem doufala, že všechno teprve přijde. Supermassive Black Hole – fanynky upírské ságy se mohly uřvat. Znechuceně jsem si v duchu odfrkla, ale zpívala jsem. Jakkoli mohla Uprising znít měkce, se Supermassive Black Hole byl popový zvuk ten tam. Podmanivá basa, výrazné riffy a vysoký vokál Matta Bellamy. Kotel fanoušků šílel. Kapela nás pak přivítala, ale Matt se zmohl pouze na prosté oznámení, že jsou v České republice poprvé. Není moc dobrý řečník, ale to o něm vím už dávno. Čekala jsem tedy, že pokud dojde k nějakým dalším hovorům, ujme se slova spíš Dom.

Třetí skladbou se stala New Born. Lasery zahalily oblohu hradeckého letiště a já měla pocit, že mi zelené křivky snad vypálí oči. Byla to pompézní světelná šou. Nic podobného jsem v životě neviděla. Občas jsem z toho zapomněla i zpívat J MK Ultra opět trochu rozvířila davy, bylo vidět, že fanoušci měli naposlouchanou spíš poslední desku. Fanoušci na koncertě by se vlastně dali rozdělit do tří skupin: do první se řadili skalní fanoušci, kteří kladně kvitovali i starší skladby a tudíž bylo vědět, oč na koncertě Muse kráčí (=já ). Druhá skupina byla zastoupena dívkami, které milují Twilight ságu a díky ní objevily Muse. Znají tři písně, o zbytku diskografie nemají ani páru, přesto však neurvale okupují první řadu a trapně ječí. Myslím, že skutečný fanoušek by měl znát víc, než tři písně, ne?. Třetí skupina obsahovala zvědavce, kteří ani tak nepřišli kvůli muzice Muse, ale spíše kvůli zvědavosti. O Muse se přeci jen hodně psalo a mluvilo….Ačkoli byla louka přecpaná k prasknutí, neměla jsem pocit, že si všichni koncert užívali. Proč tam tedy zacláněli skutečným fanouškům? Znechucené výrazy ať si kompenzují u výčepu J

Zdálo se, že Matt nemá chuť s publikem komunikovat, což je u něj sice vcelku normální, ale měl by na tom zapracovat. I komunikace s fandy je součástí jejich „práce“. Po mrazivém intru Interlude z alba Absolution přišla na řadu má milovaná Hysteria. Světla problikávala černou oblohou, Mattova kytara mi přímo řinčela v uších a hlasivky protestovaly, leč marně. Zpívala jsem, co to šl,o a neustále jsem bloudila očima na pódium a promítací plochu. Matt se usmíval a Chrisovi se také zvedaly koutky do úsměvu. Fanoušci sice odměnili kapelu potleskem, ale řekla bych, že to mohlo být lepší…

Když Muse začali hrát starou dobrou Citizen Erased, byla jsem na chvíli tak konsternovaná, že jsem nebyla s to rozluštit, o jakou skladbu se jedná. Pak mi to ale docvaklo, spokojeně jsem si broukala a když Matt usedl k piánu, byla jsem v sedmém nebi. Nemohlo mi však neuniknout, že se Matt tentokrát s klavírem nějak „mazlil“. Obvykle je totiž zvuk o poznání hutnější.

Další intro bylo v podobě Nishe, která byla předzvěstí následující United States Of Eurasia. Pro tu mám od jisté doby slabost, a tak nezbývalo, než konečně zvednout ruce nad hlavu a opět ignorovat securiťákův podivný pohled. Jestliže mě doteď bolely hlasivky, nevím, jak popsat to, co přišlo poté, co přišel onen typický queenovský rytmus a já začala zpívat tak, jakoby to mělo být naposled v životě J Mattovo klavírní sólo jsem si maximálně užívala, Chris byl jako vždy při hře precizní a Dom své bubny také neušetřil. Miluju tu píseň i ten okamžik! Jenom publikum opět nesdílelo mé nadšení. Když mělo vyřvávat  „sia, sia, sia“, bylo skoro ticho. Byla jsem vzteky bez sebe. Odezva nula-nula-nic. Ach jo. Situace se vylepšila při romantické Undisclosed Desires, která taktéž patří mezi mé nejoblíbenější z The Resistance. Najednou byla atmosféra taková hmatatelná, éterická. Nevím, jak to popsat. Zpívala jsem od začátku až do konce a když jsem si všimla dalšího kluka po mé pravici, jak znuděně kouká na pódium a nevyloudí na tváři  žádnou emoci, nejradši bych mu něco řekla J Vlastně jsem ani moc nepochopila, proč na koncert Muse přišel, když ani jednou nezatleskal nebo si nezazpíval. Je to mimo moje chápání, ale je to jeho věc.

Pořád jsem v ruce držela mobil a čekala jsem, kdy zahrají Map Of Problematique nebo Plug In Baby, protože právě tyto skladby by můj bratr slyšel rád live, a tak jsem se rozhodla, že pokud je zahrají, zavolám mu, aby alespoň něco slyšel. Avšak ani jedna jmenovaná skladba zatím nepřicházela (tušila jsem ale, že Plug In Baby bude jako přídavek).

Dalším singlem se stala The Resistance. Muse svým playlistem opět pokoušely mé nemocné a už téměř nefungující hlasivky.  V refrénu jsem opět vyřvávala „Love is our resistance“ a mamka mi tvrdí, že v životě netušila, že umím tak protáhnout ruce, jako tomu bylo při téhle písni, kdy jsem je zvedla nad hlavu Tvrdé riffy v refrénu se mi moc zamlouvaly, opravdu super. Ke konci už jsem přestala vnímat světelnou show a soustředila jsem se pouze na pěveckou a hudební stránku koncertu, které mě naplnily mnohem více, než desítky světel najednou.

Time Is Running Out, tedy dvanáctá skladba v pořadí, trochu rozvířila emoce v publiku. Musím říct, že mě Muse tak trochu systematicky ničili Tahle píseň je totiž pro mě naprostá srdcovka, ačkoliv jsem cosi podobného prohlásila už o několika dalších písních. Takže zatímco moje hlasivky už mlely z posledního, já si toho nevšímala, a prostě jsem zpívala a skandovala s rukama nad hlavou. No a co, že jsem možná vypadala jako blázen. Bylo mi to volné. Když Matt nechal prostor publiku, pár zasvěcenců zpívalo, ale oproti fandům ve Wembley máme pořád co dohánět. Zdá se ale, že to zasněného Bellamyho a soustředěného Howarda a Wolstenholma nikterak nerozházelo. Byli nad věcí. Opět slušně poděkovali, spustili svou soukromou instrumentální šou, aby pak zahráli vynikající Starlight, která byla doplněná úžasnou světelnou projekcí. Zelené paprsky mi divoce blikaly do očí a já sledovala, jak moje mamka na tuhle píseň kalí v davu – upřímně, nestačila jsem se divit J Opět mne rozčílilo publikum, které nebylo schopné vytleskat melodii skladby a místo toho buď fanoušci tleskali mimo rytmus nebo stáli jako solné sloupy. No, polkla jsem hořkou slinu, neboť jsem tušila, že se blíží konec.

Oficiálně poslední skladbou se stala Stockholm Syndrome. Jakmile končily poslední tóny, byla jsem přesvědčená o tom, své hlasivky asi brzy vyplivnu a nebo už v životě nepromluvím. Prostě jsem propadla a nedokázala jsem se ovládnout. „I Wish I Could“ jsem vykřikovala, jako by mi rvali hlavu  Pak Matt s Chrisem odložili kytary, Dominic se zvedl od bicích a za potlesku fandů odešli do zákulisí. Čekala bych, že budou fanoušci skandovat, vyřvávat a nevím co všechno, ale byla to docela slabota. Být na jejich místě, už bych se nejspíš nevrátila J Ale chlapci se umoudřili a po cca dvou minutách byli zpět na jevišti. Žhavila jsem telefon, jelikož jsem tušila, že přijde Plug In Baby. Přišla. Bratr, ač byl 200 km daleko, poslouchal tuhle hitovku přes mobil a já se snažila příliš nezpívat, aby z toho něco měl J Finálním singlem se pak stala Knights Of Cydonia, která byla zahájená intrem z Tenkrát na západě, kterého se ujal basák Christopher. Famózní závěr. Velký sen se splnil. Užila jsem si každou vteřinu. Muse pak za neadekvátního (!!) potlesku odešli a já doufám, že se v Čechách neobjevili naposledy, chtěla bych zažít regulérní koncert, kde budou přítomni opravdu jen ti, kteří dokáží plně ocenit um těchto hudebníků, a ne zvědavci, kteří nejsou schopni ani zaplácat dlaněmi o sebe, nebo zmalované puberťačky, které o nějaké písni jako je Bliss zřejmě v životě neslyšely. Snad jsme Muse neodpudili a přijedou se na nás ještě podívat. Potřebuju si stanovit další velký sen…

Resumé: Splnil se mi sen. Byl to pro mě velký hudební zážitek, snad ten největší v mém dosavadním životě. Kapela hrála skvěle, ačkoli mnohdy mívá nasazení ještě trochu větší, takže bych ho taky uvítala. Zahalené pódium při Knights Of Cydonia bylo super. Matt by ale měl v budoucnu zapracovat na komunikaci. Sečteno podtrženo: nezapomenutelný zážitek.

Plusy koncertu:

-          Setlist

-          Zvuk

-          Světelná show

-          Zpěv

Mínusy koncertu:

-          Malá komunikace kapely s publikem

-          Někteří fanoušci

-          Místy vlažné publikum

-          „Pouze“ dva přídavky