Snad každý z nás se jako teenager těšil na to, až v patnácti dostane občanku a bude zas o kousek blíž ke všemu zakázanému, co jej tolik lákalo. Ne nadarmo se říká, že zakázané ovoce chutná nejlépe. Ostatně, Eva a Adam jsou důkazem toho, že na tomhle biblickém přísloví něco bude…
Na občanku jsem se fotila na poslední chvíli. Aby toho nebylo málo, ten den mi bylo nebetyčně špatně, takže má jediná starost byla, abych pana fotografa nepozvracela. Na nějaké úsměvy do fotoaparátu jsem neměla sebemenší náladu. Fotka dopadla dost katastroficky, ale není se čemu divit. Vždyť po celou dobu, co jsem vysedávala v ateliéru, jsem přemlouvala svůj zažívací systém, aby ještě půl hodiny vydržel. Vydržel. V tu chvíli jsem byla šťastná, že mám vše za sebou a neztropila jsem žádnou ostudu. To, že jsem na fotce vypadala příšerně, jsem začala řešit až na druhý den, kdy se mi malinko ulevilo. Jenže zkáza byla už dávno dokonána a nešlo s tím už nic udělat. A tak na můj průkaz totožnosti putovala snad má nejhorší fotka, jakou se kdy fotografovi podařilo vyfotit – zapadlé oči, hnědo-černá pokožka a afro, za které by se nemusela stydět ani March Simpsonová. Těžko říct, jestli jsem v ten den opravdu vypadala tak katastroficky, nebo byl pan fotograf tak trochu nešikovný – možná obojí.
Z pochopitelných důvodů jsem tedy svou občanku vůbec nikde nevytahovala. Pokud jsem tak snad učinila, muselo se jednat o krajní nouzi 
Stejně ale má příšerná podobizna nebyla utajena před světem. V deváté třídě jsme si totiž ve škole vytvářeli něco jako tablo. Každý přinesl svou fotku a tablo se pak vyvěsilo do výlohy některého obchodu. Samozřejmě, že já jsem chtě nechtě musela použít svou fotku z občanky. Nedovede si představit, jaká muka jsem prožívala Když jsem si pak představila, že na moji fotku zírala každá druhá slavičínská (i přespolní) babča, bylo mi skutečně na umření. Raději jsem si už nepředstavovala, jak se na mou fotku museli tvářit mí budoucí spolužáci, nicméně nepochybuji o tom, že moje „krásná, sexy“ fotka byla dlouho probírána ze všech stran.
Bylo mi patnáct a měla jsem občanku. Měla bych pociťovat nějaké změny?, ptala jsem se často sama sebe. Protože abych byla upřímná, žádné „novinky“ jsem ve svém životě nějak neshledávala. Sice už jsem mohla chodit oficiálně na diskotéku, ale téhle možnosti jsem nevyužívala. Je to prosté – alkohol jsem nepila a ani jsem netancovala. Takže strávit večer pohledem na svíjející se těla v davu, na lidi, kteří vypadají, že každou chvíli na někoho vyvrátí svou celodenní stravu, mi nevyznělo moc perspektivně. Raději jsem se zabavila podle sebe. Tehdy jsem se začala věnovat psaní, takže program na večery jsem měla docela jasný.
Už když mi bylo patnáct, pár lidí si myslelo, že stále chodím na základní školu. Ostatně, moje zubařka mě na základní školu posílala ještě v osmnácti Vždycky mě hrozně rozčilovalo, jak mi každý hádal teenagerská léta a já byla podle občanky už dávno dospělá. Ono to trvá vlastně dodnes. Pořád je pár lidí přesvědčeno o tom, že chodím ještě na gympl. Když se nad tím trochu zamyslím, není se moc čemu divit, že lidi takhle „klamu tělem“. Podle obličeje bych si taky možná nehádala víc jak osmnáct. Nepoužívám make-up (protože mi to připadá jako ztráta času), a tak v obličeji vypadám asi trochu mladší. Vzpomínám si, že na gymplu byli v protější třídě studenti o čtyři roky mladší. Ale některé holky vypadaly spíše jako oktavánky – byly nehorázným způsobem zmalované a tělesné proporce asi také úplně neodpovídaly jejich věku. Mě však trápí spíš opak. Kalhoty si musím nechat ušít většinou na míru, protože mé míry prý odpovídají dětskému věku 
Když na sebe tedy koupím kalhoty v první dámské velikosti, připadám si velmi dospěle O botách raději pomlčím, protože v téhle oblasti se všechno podobá jedné velké grotesce. Už i moje sedmiletá sestřenice, která jde do druhé třídy, má větší nohu než já 
Při oslavě mých osmnáctých narozenin jsem si kamarádovi postěžovala, že mi každý pořád hádá málo roků. On mi rukou projel vlasy (nesnáším to, ale hodně kluků to z nepochopitelného důvodu dělá – nebo možná, že to dělají právě proto, že vědí, že to nesnáším ), položil mi ruku kolem ramen a řekl:“Buď ráda, až budeš stará fazola, určitě oceníš, když ti lidi budou hádat míň“. Asi má pravdu, přesto kuriózní situace, které souvisí s mým věkem, zažívám dnes a denně. Přitom nedokážu objektivně říct, jestli mě to stále ještě irituje. Asi ne, člověk si na stereotypní situace časem zvykne.
Možná si říkáte, že jsem divná. Většina žen si kupuje všemožné kosmetické přípravky, aby svou pleť omladila, a já tady remcám. Nejspíš znovu platí pravidlo, že každý chce to, co nemá. Někdo dává tisíce za botox, aby mu vyhladil vrásky, někdo by byl rád, kdyby mu aspoň někdo hádal jeho skutečný věk.
Stárnu, jestli se to tak dá vůbec nazvat, ale markantní změny nepozoruji. Pořád nosím stejnou velikost oblečení, jen noha se mi snad stále zmenšuje, a mám delší vlasy (ale příští rok si od Lukáše nechám udělat mikádo ). Kromě toho jsem si letos v květnu vyměnila fotku na průkazce i občance, a tak se je už nestydím vytáhnout z peněženky. Konečně na nějaké fotce vypadám jako člověk. I paní na úřadě prohlásila něco v tom smyslu, že jsem se za těch pět let změnila k lepšímu Už jsem sice slyšela klišé, že jsem vyrostla do krásy, ale nevím, jestli mi to má od muže, který má doma o dvacet let mladší ženu, připadat jako kompliment Spíš bych si to nebrala příliš osobně.
Samozřejmě, že vzhledem k tomu, že už mi dávno bylo osmnáct, přišly nové povinnosti, které nelze přehlížet – když jedu do lázní, jsem zařazena na léčebnu pro dospělé. Lidi mého věku abych tam hledala lupou. Někdy ani lupa nepomůže Ale to by mi až tak nevadilo. Někdy mám stavy, kdy lidi nemůžu ani vidět, takže se zavřu na pokoji a zuřím si sama pro sebe Nechci své depkoidní nálady přenášet na okolí.
Letos jsem byla na léčebně dospělých už podruhé. Když jsem šla na vstupní prohlídku k paní primářce, podivným pohledem se na mě podívala a zvolala:“Proboha, co tady děláte? Kolik vám je? Dvanáct?“. Nejdřív jsem nevěděla, zda si ze mě dělá blázny, ale vypadalo to, že to myslí naprosto upřímně. Konsternovaně jsem jí prozradila svůj skutečný věk a říkala jsem si, že asi nemá moc přehled o chodu léčebny, když ji může napadnout, že by se dvanáctileté dítě léčilo na léčebně dospělých.
Poslední kuriózní situace se mi stala u lékaře v Olomouci. Sestřička se ptala mamky, jestli chceme kopii lístečku za regulační poplatek. Doktor se najednou přestal soustředit na ruku, kterou mi vyšetřoval, a ptal se sestry:“Jaký regulační poplatek? Oni ho přece neplatí“. Vyvedla jsem ho z omylu:“Platím ho už dva roky“. Nevěřil. Pustil mi ruku, šlachy a svaly už ho najednou nezajímaly, a běžel k počítači. „Opravdu, 1990“, divil se, jako bych já snad někdy někomu lhala „…jsem myslel, že jsi ročník 1995. To ti snad ani nikde nenačepují pivo“. Pan doktor zřejmě snídal vtipnou kaši, nicméně jsem si myslela, že za ta léta, co k němu chodím, ví, kolik že mi je, ale jak vidno, mýlila jsem se
Ano, někdy je to vtipné, někdy je to trapné a někdy je to smutné až cynické. To se stává. Ale jak říkal Kuba, až budu stará, ještě si vzpomenu na to, jak bych ráda vypadala na patnáct
