Zápisky o (ne)obyčejném životě

Dnes byl zahájen akademický rok 2010-2011. Cosi v tom duchu ostatně tluču svým přátelům z Facebooku do hlavy již od ranních hodin. Mám se nad začátkem školy, stresu, učení a konce pohody zaradovat a nebo raději ani ne? Kdoví. Po čtyřech měsících sladkého nicnedělání opět nastane fáze zběsilého listování zápisky, tvoření projektů, čtení odborných knih a sepisování recenzí. Holt, to je těžký úděl nás vysokoškoláků

Kdysi kdosi začal razit (pokřivenou) filozofii, že nejhorší jsou vždycky začátky. Člověk si prý musí adaptovat a zvyknout si na nový systém přijímání informací, učení a také hodnocení. Proto potřebuje nějakou dobu na to, aby si dostatečně zvykl na všechny novoty, které s sebou přináší přechod ze základní na střední školu a následně pak posun ze střední na vysokou školu. Avšak není to pouze fráze či snad alibismus, kterým ospravedlňujeme svou lenost? Jistě, chápu, že někomu trvá, než si zvykne, jak používat Stag, Moodle a další „vymoženosti“, které se na univerzitách v hojném počtu uvádí v praxi. Nicméně nepochopím, že někteří lidé ani po roce studia nevědí, kde naleznou svůj rozvrh na příslušný semestr a ještě lépe – udivuje je i fakt, že jej (překvapivě) naleznou na webových stránkách fakulty, konkrétně pak v sekci „Pro studenty“. Vím, že to ode mne není pěkné, ale nechápavému kroucení hlavou se zkrátka nevyhnu. Abychom předešli námitkám z řad Vás čtenářů, že každý holt nepoužívá laptop dvanáct hodin denně jako má maličkost, musím ještě podotknout, že neznalost některých základních skutečností projevila kolegyně, která je jen o pár let starší než já. Tudíž by se dalo očekávat, že i bez nápovědy si bude schopná rozvrh vyhledat alespoň ve Stagu. Jenže, chyba lávky.

Co tedy můžu očekávat od následujícího akademického roku a od již 19 hodin započatého zimního semestru? Asi to bude trošku větší dřina, než tomu bylo v minulém roce. S nostalgií a se slzou v oku vzpomínám na tři zkoušky, které jsem musela v prosinci a v lednu zdolat, abych zdárně postoupila do semestru letního. Když si nyní vzpomenu na stávajících sedm zkoušek, které důkladně prověří mé znalosti z všemožných (nejen českých) oborů, jímá se mě tak trochu hrůza. Ale nedá se nic dělat. Chci mít titul, a tak pro to musím také něco udělat. Byla bych bláhová, kdybych si namlouvala, že ke mně titul doletí bez sebemenší snahy jen proto, že studuji dálkově, a tak zřejmě nemám na studium tolik času. Ano, mnoho z Vás by se teď mohlo ironicky ušklíbnout a položit si otázku, co bych zrovna já mohla mít na práci kromě učení. Avšak světe div se! Ačkoli nedisponuji ani titulem ani flexibilitou ani mobilitou (která je obvykle základem úspěchu), rozhodně se nenudím. Coby copywriter mám práce až nad hlavu a abych stihla všechny zakázky, musím kolikrát pracovat i 12 hodin denně. Rozhodně tedy neplatí model, že bych seděla pouze ponořená v knihách. Na to totiž teprve přijde ten pravý čas

Jakmile úspěšně (pokud vůbec) absolvuju zkoušky, bude mě čekat další jazykový kurz. Opět ve společnosti sympatického Australana Deana, s kterým jsem již v srpnu strávila pět odpolední ve znamení angličtiny. Bylo to příjemné a poetické. Avšak nejsem si jistá, zda-li budu podobný názor sdílet i v lednu, kdy budou za okny nejspíše padat sněhové vločky a vozovka bude s největší pravděpodobností namrzat. Brr, raději na to ani příliš nepomýšlet.

Ačkoli jsem teprve v druhém ročníku, už je pomalu čas, abych si vybrala téma mé bakalářské práce. To mě až tolik netrápí, neboť po absolvování SOČ mám v této oblasti poměrně jasno. Mnohem více mě však trápí, jak práci zpracuju a hlavně, zda-li ji vůbec obhájím. Avšak tohle všechno je ještě daleko, tudíž je zbytečné si nad tím nějak intenzivně lámat hlavu. Základem všeho je dobrý vedoucí, a toho mám. Pak už snad vše půjde jako po drátkách.

Jaký je tedy závěrečný verdikt? Asi ten, že se zatím nehodlám zabývat tím, jak všechny své studentské povinnosti nakombinuju s pracovním vytížením. Zároveň si nebudu (a ne a ne a ne!) připouštět, že bych snad něco nemusela zvládnout. Adaptovaná podle zevšeobecnělé teorie už dávno jsem, takže nyní přichází ten správný čas, abych se do všeho vrhla po hlavě. Tak tedy, vítej nový semestre! Nenechám se odradit a zmáknu tě levou zadní. Když to zvládli jiní, proč né já? Toť otázka…

Schopnost komunikovat je pro většinu z nás přirozená. Nemusíme se ji učit. V poslední době však jako bychom tuto schopnost ztráceli. Sice v nás stále je, ale nevyužíváme její potenciál. Čím je to způsobeno? Mám svou vizi – multimédii a především Internetem.

Příliš spolu nemluvíme. Aspoň já mám ten pocit. Když chceme něco vyzjistit nebo vyřešit nějaký problém, vezmeme mobilní telefon a naťukáme během několika minut sms zprávu o 150ti znacích. Někdy ani nemusíme brát mobil do ruky – stačí si najet na příslušnou stránku na Internetu a poslat textovku odtud – zdarma.

Pokud se nechceme zahazovat louskáním sms na mobilu, máme i jiné možnosti – ICQ, Skype, MSN, Jabber, Facebook… Je toho opravdu hodně. A v důsledku toho spolu mluvíme míň a míň. Začínáme ztrácet přehled. Známe se vůbec? Víme ještě, kdo sedí na druhém konci? Realita se díky všem těmto výdobytkům moderní doby značně zkresluje. Ale my přesto nejsme ochotni ji překročit a naučit se znovu komunikovat tváří v tvář. Vidím to sama na sobě. S přáteli posedím jednou za čas a jinak veškerá naše komunikace probíhá virtuální cestou. Nemohu říct, že by mě to zrovna dvakrát těšilo, ale nic jiného mi ani nezbývá. Přesto ale musím říct, že mám stále přehled o tom, kdo přede mnou sedí. To však nic nemění na tom, že si myslím, že díky Internetu spolu neumíme mluvit a jednat zpříma. Přes Internet se snadněji rozchází, vyčítá i háží ramena. Protože druhému nevidíme do tváře, a tak můžem jen stěží odhadovat, jak se asi zrovna cítí. Jeho pocity by měla zrcadlit jeho odpověď naťukaná na klávesnici. Ale může být v tomto směrodatná?

Virtuální komunikace je zkrátka dost ožehavá, což je také jeden z důvodů, proč nevěřím na seznamování přes Internet. Copak si můžu být jistá, že mě můj vysněný virtuální přítel nezamorduje na prvním rande? Mám se moc ráda na to, abych se do něčeho vrhla po hlavě až tak moc Je sice fakt, že je několik způsobů, jak bych si mohla ověřit, zda se jedná o skutečnou osobu a nebo ne. Ale stejně, nikdy si nemůžeme být jistí, že to všechno není jenom přetvářka. Takže nabídku „Pojď na rande“ po hodině plkání o ničem na ICQ, razantně odmítám. Jednak se bojím o svůj život , jednak si myslím, že není nic horšího, než když přijdete na schůzku, přihlouple tam na sebe zíráte a jen ze slušnosti občas něco prohodíte, aby se trapnost okamžiku nerozrůstala. Není nic horší, když nevíte, o čem mluvit. Není nic horšího, když první (a zároveň poslední) rande skončí totálním fiaskem.

Nedávno jsem četla výzkum o tom, proč je většina lidí takzvaně „single“. Většina dotazovaných prý odpověděla, že jim vyhovuje mít nezávazné vztahy a užívat si života. Možná je to tak lepší. Méně slz, méně bolesti, méně problémů. Ale není naše deziluze vůči osobním vztahům ovlivněná tím, že s tím druhým neumíme mluvit? Že veškeré poznávání vedeme na úrovni chatování? Muži moc rádi nemluví, alespoň já mám ten pocit. Rádi si rozmýšlí odpovědi, což jim komunikace „face to face“ zas tak moc neumožňuje. Takže proč vlastně nezvolit tu jednodušší cestu?

Naše některé nabyté schopnost zkrátka za život ztratíme. A nebo se jich dobrovolně vzdáme. Dobrovolně zvolíme to, co je rychlejší, modernější a snazší. Dobrovolně se vzdáváme pocitu, že toho druhého opravdu známe. Dobrovolně přestaneme s druhými komunikovat z očí do očí a tak, abychom slyšeli tón jeho hlasu. Dobrovolně se vzdáme neotřesitelné pravdy. Moc virtuální komunikace je někdy až obludná – bohužel…

Po necelých devíti měsících se scénář znovu opakoval – redakce IT serveru root.cz mě požádala, abych sepsala další článek. Popravdě mě tato nabídka vcelku zarazila, neboť si nedělám plané naděje, že bych Linuxu skutečně tolik rozuměla, abych své názory na něj musela na Root psát častěji, než jednou za rok . Ano, sice už jej přes dva roky intenzivně používám, ale přišly i okamžiky, kdy jsem byla pevně rozhodnutá s ním nadobro skoncovat. Naštěstí byl poblíž vždy někdo, kdo mi řekl, ať to nedělám, protože všechno bude brzy zase v nejlepším pořádku. A ačkoli mě zmítal vztek, k jehož popisu nestačí snad žádná slova, nakonec jsem se vždy uklidnila a Ubuntu ve svém laptopu ponechala. Nejspíš je to zvyk a nějaká vazba – obhajuji se obvykle.

Ale abych se vrátila k tématu. Již podruhé přišla nabídka z root.cz. Byla jsem vcelku překvapená, neboť jsem nezpozorovala, že by za okny poletovaly sněhové vločky, a tak by nadešel čas pro můj nenáročný příspěvek. Realita byla taková, že nabídka přišla i mimo vánoční období. Chvíli jsem zvažovala, zda ji vůbec přijmout. Je něco jiného podstrčit žhavým ajťákům jednoduchý článek na štědrý den, kdy jsou pořádně nadlabaní, nadšení z dárků a celkově naměkko. Teď nic takového nehrálo v můj prospěch. Ale co, říkala jsem si, zkusím to a přinejhorším to nevyjde, svět se nezboří. Ostatně získat úctu čtenářů root.cz se nepodařilo už větším kapacitám, natož tak mně

Odhodlání mi nescházelo, takže zbývalo jediné – to nejdůležitější – vybrat téma. Byla jsem nabádána, abych sepsala své zkušenosti s mým laptopem Ideapad s13. V duchu jsem zajásala, jenže v mžiku bylo jasné, že to bude trošku problém. Nemám v něm totiž Linux a psát o Windows na root.cz by se rovnalo sebevraždě. Totiž, abyste rozuměli, nejsem obdivovatelka Woken, ale laptop používám pouze ke studijním účelům – takže minimálně. Po většinu roku jej okupují mí sourozenci, kteří však Linuxu nemohou přijít na jméno, a tak to nelámu přes koleno – jejich boj.

Námět na článek byl tedy rázem fuč. Co dál? Inspirací se mi staly události posledních dnů. Můj známý Michal (kterého možná někteří znáte pod nickem NiceLand, ha, musím se pochlubit) nedávno vyzkoušel Linux a já jako „ostřílená Linuxačka“ a akční fanynka v jednom, jsem se jala mu dávat užitečné rady, leč on je většinou nepotřeboval, neboť je to kluk šikovný Když přišla řeč na komunikátory, odkázala jsem ho na Empathy, ale dodala jsem, že je to (cituji) „krám, který nic neumí, ale na běžné chatování stačí“. Následně jsou od Michala dostala zprda, neboť i on zjistil, že je Empathy nanic. A v tom mě napadl námět pro článek na root.cz. Něco v tom smyslu „Proč nenávidím Empathy“. Bylo mi hned jasné, že vstupuju na tenký led, ale Adam mě vytrvale povzbuzoval „je to téma na flame a ještě to píše ženská, to bude bomba“. Jak jinak

Nemůžu říct, že bych měla po mém vánočním postu s Rootem zas tak špatné zkušenosti. Jistě, našlo se pár urážlivců, kteří, kdybych byla chlap, by mě nejspíš pověsili za koule do průvanu, ale obecně to nebylo tak strašné. Naopak, pánové se s radostí podívali na nový „ksicht“ a vzhledem k tomu, že se jednalo o dívku, byli poměrně milí a střízliví v hodnocení. Cítila jsem ale v kostech, že s druhým článkem už asi tolik nezaboduju.

Článek byl vyvěšen ve čtvrtek pozdě večer, takže jsem si první reakce přečetla až v pátek ráno. Po pár přečtených komentářích jsem však usoudila, že se nebudu zbytečně rozčilovat a stránku jsem zavřela. Jasně, vím, že nejsem žádný odborník a že můj článek nepřinesl žádná převratná tvrzení, ale někteří čtenáři by si mohli odpustit nemístné poznámky.

Na root.cz vlastně píšu z jednoho jediného důvodu. Linuxáci neustále prohlašují, jak by chtěli tenhle systém rozšířit, ale tím, že budou psát složité články, kterým nebude polovina „běžných“ čtenářů rozumět, toho nedosáhnout. Proto si myslím, že je třeba psát i jednoduché články, kterým budou lidi rozumět a které je budou třeba inspirovat k tomu, aby Linux třeba přece jen zkusili. A proto tedy i já občas napíšu na Root. Píšu pro „běžný lid“, abych jim dokázala, že Linux může být docela fajn, takže by to mohli někteří lidé občas překousnout, a pokud ne, je ještě jedna záchrana – můj blog, kde nikoho nepohoršuju

P.S. : Děkuji všem, kteří mě podpořili a napsali pochvalu, ačkoli všichni víme, že moc není za co Cením si Vaší podpory

… říkám si pokaždé, když ráno vstanu a zkouším přesvědčit samu sebe, že mé první kroky po spuštění laptopu nebudou spočívat v tom, že poklikám na modré „efko“, ale raději si projdu novou poštu a pustím se do práce, abych si vybudovala image poctivé copywriterky. Avšak historie se stále opakuje. Ráno s námahou vstanu, vyčistím si zuby, chrstnu si do obličeje ledovou vodu, abych se probrala z říše snů, obleču se, zapnu laptop a… ihned, co najede domovská stránka, zavrhnu ji dychtivým poklikáním na modrou ikonku. Opět na sebe nejsem hrdá. Všechno počká – práce, majly, novinky ze světa a dokonce i škola. Předtím totiž musím „očekovat“ novinky v životech mých přátel.

… Michal snídá bramboráky s pivem…. Tomáš je ve vztahu….Andy nám kostrbatou, leč milou, češtinou na sebe prozradil, že odchází ven. A co na sebe prásknu já? Nejspíš to, že se musím pustit do práce, přičemž skrytý význam těchto slov má být něco jako „Neotravujte!“. Ne, teď samozřejmě přeháním

Facebook jsem si založila před necelými třemi lety. Nic moc mě na něm nelákalo, jen vím, že se mě kamarád Michal (Špondr) několikrát ptal, zdali jsem si už založila účet. Vždycky jsem mu odpověděla záporně a tím pro mě toto téma skončilo. Neměla jsem ani potřebu si zjistit, oč se vlastně jedná. Byla jsem fakt moudrá Ale díky prvnímu ročníku Benefice se vše změnilo. Založila jsem si tam účet a pomalu jsem začala zjišťovat, co že všechno tahle sociální síť nabízí. Začala jsem u jednoho přítele a teď jich mám skoro 350. Sama se divím, kde jsem jich tolik nasbírala Samozřejmě, že skutečných přátel má člověk jen pár. Zbytek tvoří jen známí, spolužáci, kolegové a příbuzenstvo…A, málem bych zapomněla, celebrity! Ne, Agáta Hanychová mezi nimi skutečně není, leč, jak je mi známo, i ta už si účet na Facebooku založila. Ale když ho může mít i Ivanka Gottová, tak proč ne? Můj hvězdný seznam tvoří hlavně muzikanti: například Richard Krajčo, „veselý emař“ NiceLand a jeho kolegové z bandu, Vojta Dyk nebo Lukáš Hejlík. Zkrátka, samí charismatičtí chlapi

Díky Facebooku mám nejen možnost mít přehled (což je v dnešní době potřeba), ale také jsem díky němu nalezla pár opravdu skvělých přátel. Tak třeba Carrie, milou holku z Norwiche, která sice neumí mluvit pomalu, ale je s ní sranda, a nebo Keishu, dívku z daleké Ameriky, která zpočátku neustále tvrdila „Maggs, your english is bad“, ale před pár dny mi řekla, že jsem se moc zlepšila, což je pro mě mnohem větší pochvala, než kdybych dostala u zkoušky z angličtiny Ačko

Zkrátka, Facebook vám mnohé umožní. Ale taky vám může hodně vzít, pokud si nenastavíte hranice, nebo pečlivě neuvážíte, koho přijmete za přítele. Ne každý přece musí vědět, co děláte. Už také zvažuju, co vlastně vyžvejknu na svou zeď. Ne každou fotku musíte ukázat světu. Zkrátka, nemusíte na sebe všechno vykecat. Je fajn, že můžete sdělit, co se vám povedlo, nebo co jste naopak zmrvili. Ale, máte v seznamu opravdu všechny, kterým máte potřebu to sdělit? Jo, na svém účtu jsem 24/7. To znamená skoro furt. Snad jen když spím, tak na něm nejsem Asi už je to otázka zvyku. Když nemám připojení k netu, nijak mi neschází, naopak, ráda si od něj odpočinu.

Facebook umí být v tomto velmi nebezpečný, nedávno jsem se o tom přesvědčila na vlastní kůži. Kamarádka chodí s jedním poměrně známým člověkem a neustále ji otravuje jeden anonym. Ale nejenom ji, ale také její přátele, od kterých se snaží vyzjistit všelijaké informace. Bohužel neušetřil ani mě. Od té doby tedy pečlivě zvažuju autorizace. O přiblblého slídila opravdu nemám v přátelích zájem.

Nevýhodou nás holek je, že jsme moc důvěřivé. Ostatně, určitě jste četli o tom, jak se dívka zamilovala do kluka, kterého znala jen přes Facebook a na prvním rande ji čekala smrt. A často dopomohl i k rozvodu nebo k vyhazovu z práce. Suma sumárum, má toho na svědomí docela dost

Někdy si říkám, zda Facebook opravdu tak potřebuju k životu. Pokud bych o tom neměla dlouho přemýšlet, nejspíš bych bezmyšlenkovitě plácla, že ano. Ale když nad tím zapřemýšlím, je jasné, že ho nepotřebuju. Co to vlastně je? Jenom virtuální „cosi“, co mi žere můj volný čas. Je sice zdrojem informací, ale to je asi tak vše. Nepotřebuju ho. Není nezbytný k mé práci (naopak, odhání mě od ní ) ani ke studiu. Takže, proč ho vlastně mám? Vždyť jsem z něj někdy unavená. Takže? Ačkoli si všechna jeho rizika a neduhy plně uvědomuju, nemám to srdce si ho smazat…Ale třeba jednou. DOUFÁM!