Zápisky o (ne)obyčejném životě

Je až neuvěřitelné, jak moc se může člověk posunout dopředu, pokud do toho, co skutečně miluje a co umí, vloží dostatek energie, času, píle a lásky. Učebnicovým příkladem budiž třinecká formace Charlie Straight. Když hráli před dvěma lety na našem regionálním festiválku Brutal pOp, vůbec nic jsem o nich nevěděla. Přitom v té době už se nahrávalo jejich debutové album She´s A Good Swimmer, o kterém se od jeho vydání horlivě mluví – a nutno dodat, že zcela oprávněně. Kapela v dubnu vyhrála tři Anděly a nedávno vyrazila na Newton College Tour, v jehož rámci se zastavila ve zlínském klubu Golem. A vzhledem k tomu, že jsem se od května, kdy jsem se definitivně a nenapravitelně „zamilovala“ do songu Your House, stala fanynkou Alberta Černého a spol., nemohla jsem na tomto vystoupení chybět.

Charlie Straight byli včera hlavními headlinery benefičního večera, jehož výtěžek putoval pro nízkoprahová zařízení. Coby spoluorganizátorka jedné benefiční akce (Benefice bez bariér, kdybyste to náhodou nevěděli ), jsem si říkala, že alespoň načerpám inspiraci a zároveň spojím příjemné s užitečným. Vzhledem k tomu, že jsem v Golemu nikdy nebyla a ještě půl hodinu před odjezdem jsem si ověřovala, kde se tento klub nachází, vyjela jsem z domu se značným předstihem. Na místě jsem tedy byla už v půl osmé. To by bylo tak akorát, kdyby platila informace, která byla uvedena na plakátu – tedy že večerní program začne s úderem osmé hodiny večerní. Jenže už po našem příchodu bylo zřejmé, že asi nic nebude tak, jak mělo být. Ve dveřích jsem totiž potkala známého Michala, a ten mi oznámil, že koncert Charlie Straight začne až okolo desáté hodiny. Mamka vypadala, že okamžitě zkolabuje, protože už odpoledne prohazovala, že se jí na koncert nechce. Ale vzhledem k tomu, že jsem měla vstupenky v šuplíku už asi dva týdny a nesněžilo, bylo by škoda je nechat propadnout. Kapela v době našeho příchodu ještě zvučila, takže nás organizátoři vyhnali k baru. Usadily jsme se tedy u baru a čekaly jsme. Čekaní jsme si zkrátily povídáním s našimi známými, kteří na akci reprezentovali slavičínský KAMPAK. Pak si ke stolu přisedly i další fanynky Charlie Straight, a tak jsme si povídaly o tom, který člen kapely se nám líbí Já jsem hlasovala pro Alberta a Pavla. Holky zase pro Johnyho. Alberta jsem přitom po očku pozorovala u protějšího stolu, protože zrovna slezl z pódia a sedl si ke stolu. Zaregistrovala jsem, že na sobě nemá svoje barevné „gatě“, nýbrž džíny. Divila jsem se, co se děje, protože jsem na Albertovi v životě neviděla nic jiného, než červené nebo modré kalhoty a bílé tričko. „On se ještě převleče“, odhadovaly holky. Pak kolem našeho stolu prosvištěl taky Pavel s nějakou dívkou. Nevím, jestli patřili k sobě a nebo prostě jen před ním šla. Ale to je fuk. Nejsme ve Spy

V osm hodin večer se ujal mikrofonu moderátor rádia Kiss Publikum Ondra a uvedl celý program. Moc lidí zatím v Golemu nebylo, takže jsem měla šanci si vybrat místo podle svého gusta. Zůstala jsem sedět u baru. Nikoliv proto, že bych byla násoska, která potřebuje být takzvaně „u zdroje“ (:-) ), ale byl odtud pěkný výhled na pódium a byla jsem také chráněna před případnými davy. Jakmile moderátor odvykládal úvodní slovo a vyjmenoval všechny sponzory, kteří jsou jen tak mimochodem základem každé benefiční akce, pozval na pódium zástupce jednotlivých nízkoprahů, kteří hosty stručně seznámili s funkcemi tohoto zařízení. Pak přišel na řadu předskokan, který minulý týden vyhrál nějaké hudební klání VPOHO, které se také konalo v Golemu. A právě vítěz směl předskakovat „Charliekům“.

Soutěž o možnost zahrát před Charlie Straight získala banda, která si, tuším, říká Scarecrow. Sama sice nejsem zvlášť nadaná, ale můj děda, který hudební sluch má, mi říká, že falešně nezpívám a že to celkem jde Naposledy jsem ale zpívala před lidmi na vánoční besídce na prvním stupni základní školy. Od té doby mám ze zpívání na veřejnosti docela trauma, takže zpívám akorát když mě nikdo neslyší Co tím ale chci říct je to, že ačkoliv ani já nejsem moc hudebně nadaná a nepřísluší mi tedy asi hodnotit druhé, musím bez obalu říct, že se mi kapela Scarecrow zdála dost hrozná. Jasně, každá kapela nějak začíná a piluje si styl. I Charlie Straight byli na začátku dost jiní, zkrátka se profilovali. Hudebně Scarecrow docela ušli, se zpěvem už to bylo horší a úplně nejhorší bylo, když se kytarista snažil dělat gesta á la Matt Bellamy a zpěvák zase okouzlovat (leč neúspěšně) pár holek v první řadě. Ve finále to totiž vyznělo jako trapný vtip Snad pouze poslední píseň se mi líbila. Ale když si kapela po 35 minutách sbalila saky paky, nezlobila jsem se. Třeba se kapela ještě trošku vzchopí, uvidíme.

Od půl desáté moderátor nejdřív opět opakoval to, co už jsme dvakrát slyšeli a pak se losovala tombola, přičemž jsem samozřejmě nic nevyhrála. Poté se Ondra odebral do zákulisí a nechal nedočkavé fanoušky Charlie Straight, aby se zabavili dle svého. V deset zasedl zvukař Charlies na své místo, moderátor opět cosi plknul na úvod a pak se na pódium vřítila celá kapela.

Albert měl na sobě svoje tradiční gatě, stejně jako Johny, a bez okolků se dali do hraní. Po jakémsi krátkém zpívaném intru (či jak to nazvat – co to bylo za song, nevíte?) kluci spustili Platonic Johny. Dobrý začátek, říkala jsem si. Pak už vše jelo jak na drátkách. Charlies střídali skladby z alba (She´s A Good Swimmer, Love Factory, Upside Down, Try Some Stuff You Don´t Think You Should, In The Morning) s novými kousky, které se objeví na připravovaném albu. Řekla bych, že nové songy měly převahu, ale mně to vůbec nevadilo. Tenhle koncert měl totiž atmosféru. Band hrál s obrovským nasazením a je vidět, že kluci asi zkoušky neflákají Albert je sice tak hubený, že by ho asi i větřík přelomil vejpůl, ale od chvilky kdy vylezl na pódium z něj sršela nekonečná energie. Nejen, že zpíval čistě a jeho britský přízvuk je bezchybný i v reálu, ale také neustále po jevišti poskakoval. Zkrátka řádil! Ale myslím si, že i o tom je frontmanství v kapele. Postupně se „vybarvovali“ i další členové – vynikající klávesák Michal (ten kluk je fakt nadaný!) a basák Johny. Jenom chudák bubeník Pavel skoro pořád seděl na jednom a tom samém místě

Samozřejmě, že součástí koncertu bylo i zapojení fanoušků. Albert zkrátka ví, kdy má na děvčata v první řadě zamrkat nebo se na ně usmát. Pak tleskaly jako divé. Aktivizovat fanoušky ale vůbec není špatné. Nelze se divit ani tomu, že když kluci spustili největší hit (a mou srdcovku) Your House, lidi zpívali pasáž „I Will Love You Till I Die“ i bez Albertovy výzvy. Tuhle píseň zná dneska totiž asi každý.

Hodně se mi taky líbilo, že si kapela nedržela od fanoušků odstup. Naopak s nimi velmi komunikovala. A komunikace, jak známo, je základem všeho. A v případě šoubyznysu to platí trojnásob. Aniž bych teď chtěla zvyšovat Albertovy kvality, je pravda, že s publikem v podstatě komunikoval jen on. Dvakrát si udělal vycházku mezi diváky, vhodil do davu konfety nebo vyzýval ke zpěvu. Tenhle kluk má zkrátka charisma a i přes svůj mladý věk ví, co zabírá Zatím to nevypadá, že by mu stoupla sláva do hlavy, však na to má pořád dost času

Samozřejmě, že tady nemůžu furt vychvalovat pouze Mr Černého, protože Charlie Straight jsou semknutý celek. A kdyby jeden chyběl, už by to nebyli Charlies tak, jak je známe. Jak už jsem zmínila, klávesák Michal je strašně nadaný a obdivuju ho nejen proto, jak úžasně ovládá klavír, ale je také výborný kytarista. Basák Johny má charisma i bez mluvení a Pavel své bicí také nešetřil

Co říct k novým písničkám, které během koncertu rovněž zazněly? Musím říct, že některé – hlavně Something New, ve mně vyvolaly hodně silné emoce. Píseň graduje, má nepopsatelnou atmosféru a především závěr, kdy sám Albert zběsile bušil do bicích natolik, až se mu tam rozsypaly, byl opravdu famózní. Dále se mi do paměti vryla i Secreet Room, která je inspirována zpěvákovým tajným pokojem, kde si prý ale lebedí jeho kočka. Líbily se mi i další novinky, ale bohužel si nepamatuju jejich název, takže je celkem nesmysl je tu popisovat.

Můžu ale zmínit, že po hodině se Charlie Straight odebrali do zákulisí a po dlouhém aplausu a dupání se vrátili, aby zahráli nějaký ten přídavek. Jestli se nemýlím, zazněl Bathroom Song (má oblíbená) a také Shall We Have A Baby. K poslednímu jmenovanému songu se váže vtipná událost. Albert totiž hodil do placu informaci, že by byl rád, kdyby se přihlásilo pět dobrovolnic, které by s kapelou zazpívaly právě tuto píseň. Než tuto nabídku stihl doříct, na pódiu už stálo pět chtivých fanynek, které byly z Alberta doslova na větvi (vcelku je chápu). Když se zpěvák jedné z nich dotkl, dotyčná slečna na něj vykulila oči. Tvářila se asi podobně, jak bych se tvářila já, kdyby se mě dotknul Matt Bellamy Vzhledem k tomu, že zpívali všichni fanoušci, holky moc nebylo slyšet. Ale už jejich odvaha je obdivuhodná. Pak už se však Charlie Straight nadobro odebrali do zákulisí. Jen frontman se ještě objevil na pódiu, aby odpověděl na pár otázek moderátora, zatímco fanynky skandovaly, aby Albert svlékl triko Nesvlékl. Co by tomu řekla jeho přítelkyně? Ráda by asi nebyla. A má recht.

Koukám, že jsem se (opět) pořádně rozepsala, takže bych to asi mohla závěr zkrátit, jinak dostanu vynadáno Co tedy dodat? Charlie Straight je kapela, která má takové charisma a energii, že by ji mohli rozdávat. Je na nich vidět, že si hraní maximálně užívají a že jsou na pódiu hlavě pro fanoušky, nikoliv proto, aby si vydělali nebo kvůli exhibicionistickým ambicím. Kapela má styl, umí perfektně komunikovat s publikem a je vidět, že jí hraní opravdu dělá radost. Albert navíc díky svým skokům z beden a poskakování na pódiu asi pořádně spaluje kalorie, takže to je také plus

Včera jsem zažila jeden z opravdu nejvydařenějších koncertů, na kterém jsem byla. Mělo to atmosféru, šmrnc a já jsem se skutečně bavila. Charlie Straight mají našlápnuto na to, aby jednou hráli třeba i na vysněném Glastonbury. Moc jim držím palce, aby jim to vyšlo. Potenciál totiž mají. Jsou navíc dokonalým příkladem toho, kolik obrovské práce se dá za dva roky udělat. Nezbývá tedy říct, než BRAVO, HOŠI!

Nova i Prima již několikátý týden aktivně hledají ten největší talent na území Česka a Slovenska. Zároveň mezi oběma televizními stanicemi probíhá litý boj, která z nich si získá širší spektrum přívrženců. Který pořad je tedy lepší – Česko Slovensko má talent, které nalezlo inspiraci v britské soutěži Britain´s Got Talent a nebo novácká Talentmánia, která je tak trochu výkřikem do tmy, jen aby náhodou Prima pro jednou neměla něco lepšího?

Na počátku velkého boomu okolo hledání talentů jsem zvažovala, zda má vůbec smysl podobnou soutěž sledovat. X Factorů, SuperStar a jiných pěvecko-tanečních soutěží už tady bylo dost. První řada obvykle uchvátila (Česko hledá SuperStar) a s dalšími už to pak šlo z kopce. Asi je to perioda nebo co. Když jsem se ale dozvěděla, že televize Prima odkoupila licenci, aby vytvořila „počeštěnou“ verzi Britain´s Got Talent, kterou sleduji na internetu, rozhodla jsem se, že dám Primě šanci. Nova šla tentokrát stranou. Opět totiž musela okopírovat nápad od konkurenční televize a Leoše Mareše už mám taky dost. Je všude a připadá mi, že v důsledku toho už mu nějakou tu dobu dochází nápady i s tím spojená originalita. Prima na to šla naopak trochu jinak. Vytvořila mužskou moderátorskou dvojici, a nutno dodat, že velmi sympatickou. Jakuba Prachaře sice znám spíš jako muzikanta (NightWork) a herce, ale slovenské moderátorské hvězdě Martinu „pyco“ Rauschovi velmi dobře sekunduje. Zkrátka, na tyhle dva se (podle mě) příjemně dívá a navíc mají civilní projev, který je dobře stravitelný. Nesnaží se být vtipní za každou cenu a také se nesnaží soutěžící tlačit do situací, které by jim byly nepříjemné. Což je fajn. Moderátoři jsou samozřejmě důležití, ale oba se své role ujali tak, aby nezastínili soutěžící. A mám pocit, že Leoš Mareš se tohle ne a ne naučit.

I porota primácké ČSMT je podle mě originálnější. Trojice Slávik – Bílá – Kraus je, myslím, výbornou volbou. Lucie Bílá je sice občas „měkká“ a neřekne vždy soutěžícím naplno svůj názor, za to pánové Jaro Slávik a Honza Kraus si servítky neberou. A vo tom to je! Sestavení poroty se mi líbí i proto, že každý její člen má zkušenosti v určité oblasti, takže mohou vcelku objektivně hodnotit výkony jednotlivých soutěžících. Slávik je u nás navíc poměrně neznámý (leč dnes ho zná už každá druhá žena, která „slintá“ nad jeho charismatem), stejně jako se v roli porotců poprvé ukázali i Bílá s Krausem. Když poslední jmenovaný do hodnocení ještě vloží svůj břitký humor, o zábavu je postaráno

Talentmánii nesleduju. Respektive přepnu na Novu pouze tehdy, když je na Primě reklama Nebaví mě Mareš ani tisíckrát okoukaná Banášová a Habera a občas se akorát zasměju nad vtípky MR GS a nebo nad citlivou povahou režiséra Trošky. To však ale není jediný důvod, proč Talentmánii nesleduju. Zdá se mi totiž, že novácká soutěž není zatím ani tolik o talentu, jako spíš o emocích. Jako příklad vezmu případ, který jsem viděla včera, zatímco na Primě běžela reklama. Soutěžila tam slečna na vozíčku, která se jmenovala Lenka. Z internetu jsem věděla, že uchvátila porotu svými básněmi. Troška se snad dokonce (již poněkolikáté) rozplakal.

Včera jsem shodou okolností vystoupení této dívky v semifinále viděla. A upřímně, divila jsem se, co v této soutěži dělá. Ano, věřím, že se jí splnil sen, že si vyzkoušela účast v soutěži a že tak našla světlý bod svého těžkého života, ale snad žádný vozíčkář to nemá zrovna dvakrát lehké. Věřím, že porotu její básně okouzlily, ale postoupila by tato dívka, kdyby byla zdravá? Myslím, že spíše ne. Lenčin včerejší výkon mi připadal zvláštní. Bylo na ní vidět, že je nervózní a její celkový projev mi připadal neslaný-nemastný. Když už se rozhodla recitovat, mohla se, podle mě, báseň alespoň naučit zpaměti, aby byl estetický dojem o něco lepší. Avšak nestalo se. Mladé dívce se klepal hlas, lovila mezi řádky a byla upřímně dojatá, když jí publikum tleskalo. Chápu její nervozitu i dojetí. Ale myslím, že Lenčin postup do semifinále nebyl tak zcela košér. Nic proti ní, ale básně skládá mnoho dívek i mužů. Málokdo má však odvahu jít s tím do televize, za což má Lenka velké plus. Myslím ale, že se porota nechala unést spíš dívčiným smutným příběhem, který důrazněji dokreslila báseň. Ale – postoupila by dívka, která by na casting přišla po svých, s básní ze života? Nejsem si tím tak úplně jistá…

Nova zkrátka podle mě potřebuje divákům hrát na city. Předkládá jim smutné příběhy a těžké úděly lidí. Příkladem budiž slečna Lenka a malý Davídek. Dají jim naději, že život asi nebude až tak nespravedlivý. Ale je soutěž o soucitu nebo o talentu? Jasně, existují i takzvané „dvakrát výjimečné děti“, tedy takové, které sice trpí určitým handicapem, zároveň však v sobě skrývají talent. Ale nejsem si jistá, jestli je právě Nova objevila.

Lenku obdivuju za její odvahu a doporučuju jí založit si osobní blog. Určitě si časem její tvorba najde příznivce a třeba o ní ještě jednou uslyšíme. Nicméně myslím, že to, že nepostoupila do finále, není žádná tragédie. Naopak, může být ráda, že na ni nebude vyvíjen ještě větší tlak.

Možná, že si někteří z Vás budou myslet, že jsem necitelná a že nefandím postiženým. Nenechte se zmýlit, já jim fandím. Je třeba lidem ukázat, že vozíčkáři nejsou žádní tupci bez inteligence. Znám mnoho nadaných „kolegů“ – příkladem budiž Peťa, alias Jogurtová, která moc dobře píše, nebo Patrik, který dokonce studuje na Open Gate. Ale básně ze života, které jsou sice upřímné a civilní, avšak ne zas tak profesionální, prostě do podobných soutěží podle mě nepatří.

Stejně tak si myslím, že je sice fajn, že Davídek získal motivaci, proč chodit, ale nebude zklamaný, až jednou ze soutěže vypadne? Nepropadne deziluzi? Jak dlouho bude tenhle milý klučina diváky bavit? Z vlastní zkušenosti vím, že je potřeba si plnit sny. Ale musí se jednat o něco reálného, o něco, co má perspektivu. A účast v soutěži je poměrně krátkodobá záležitost, která vyšumí a nakonec stejně přijde zklamání. A co když pak Davídek řekne, že už nemá důvod, proč bojovat? Říkám si, jestli porota neudělala chybu, když mu dala tak velkou naději, která může velmi brzy skončit…

Zatímco Nova těží hlavně z velkých příběhů, na Primě se nic podobného neděje. Případ tanečníka Fandy, který pochází z dětského domova, se taky sice propíral, ale i rozvířené vody se nakonec uklidnily. Abych byla upřímná, Fandovi jsem fandila. Podle mě totiž skutečně má talent. Byl moc šikovný a pohybově nadaný. Přesto však nepostoupil. Jaro Slávik prý někde uvedl, že to bylo kvůli tomu, aby se o něj rodiče najednou nezačali zajímat jen proto, že je v televizi a slavný. Chtěli ho ušetřit zklamání. Ale televize se rozhodla, že mu pomůže jinou cestou, což si myslím, že je fajn a moc tomuto sympatickému hošíkovi fandím. Má na to, aby se jednou prosadil.

Předmětem diskuze se staly i další dvě osoby – tříletá Lianka Oláhová a operní zpěvák Marián Zázrivý. Lianka mě na castingu v Národním divadle okouzlila. Je roztomilá, šikovná a úměrně svému věku i nadaná. Ani to však nestačilo na postup do finále. Myslím, že tentokrát spravedlnost zafungovala. Lianka i její tatínek, který dcerku doprovázel na klavír, sice mají určitý talent, ale holčička ještě potřebuje pěvecky dozrát a užívat si dětství. Tudíž je podle mě správné, že se nedostala do jádra spěchu, stresu, dřiny a mediální slávy.

Marián Zázrivý je jakousi mužskou verzí Susan Boyle. Když přišel na pódium, snad nikdo nevěřil, že by mohl předvést něco kloudného. Přišel s kamenným výrazem ve tváři a díky svému „outfitu“ by mu spíš každý hádal věk starého mládence. Honza Kraus se Mariána dokonce ptal, co by mohl udělat proto, aby se na porotu usmál. Pak však přišlo na řadu jeho vystoupení a všichni civěli s otevřenými ústy. Marián Zázrivý má neuvěřitelný hlas! Vzápětí ho čekala standing ovation a slzy dojetí také nescházely. Marián si svým skvělým vystoupením na sebe však ušil bič. Očekávají se od něj pouze „velké výkony“. A já osobně si myslím, že se mu to včera nepovedlo. Píseň Con Te Partiro znám velmi dobře a po celou dobu jeho výkonu se mi zdálo, že zpíval falešně. Ale když jsem uslyšela názor nadšeného Slávika, usoudila jsem, že „jsem to asi slyšela špatně“. Nicméně dnes čtu i reakce ostatních diváků, kteří sdílí můj názor. Faktem však je, že je Marián spolu s Mako!mako a Chebejet ve finále. Uvidíme, co předvede v dalších kolech.

Ať už říkají peoplemetry cokoliv, u mě jednoznačně vyhrává Prima. Má sympatické moderátory, šikovně složenou porotu, která se nebojí vjet si do vlasů, nádhernou scénu i skutečné talenty, kteří by nás právem mohli prezentovat v Las Vegas. Kdo to bude, ukáže až čas. Nicméně myslím, že Prima ukázala, že i ona umí udělat civilní, avšak velmi atraktivní show, která v Česku zatím neměla obdoby. Naproti tomu Nova se už pouze opakuje a kopíruje. A nutno dodat, že to (dle mých soudů) dělá dost špatně.

Někdo říká, že obě soutěže stojí za houby. Někdo říká, že je Mareš profesionálnější a že Jakub Prachař patří na divadelní prkna a nikoliv do televize. Ať už sdílíte jakýkoliv názor a řadíte se do jakéhokoliv tábora, jedno je jasné – každý z nás se dočká svého talentu…. A třeba i ve finále zvítězí emoce nad talentem. Ale věřím, že to se na Primě nestane

/P.S. Všechny myšlenky, které tady uvádím, jsou pouze mé subjektivní názory. Možná jsou správné, dost možná také ne. Ale jsou moje Tak mi je prosím, neberte. A to i tehdy, když s nimi nebudete souhlasit. Děkuji /

„Ahoj, jmenuju se Magda, bydlím v Šanově a pracuju jako copywriter“ – přesně těmito slovy jsem se představila lektorovi na prvním semináři angličtiny. Bedlivě poslouchal a jakmile jsem domluvila, poděkoval a předal slovo dalšímu spolužákovi. Ano, poprvé jsem se „pochlubila“ svým povoláním, jestli to tak vůbec lze nazvat. No, dalo, proč by ne? A jak se ze mě stala „pisatelka na zakázku“? Zřejmě tomu chtěl osud a nebo, k této variantě se klaním raději, to byla shoda náhod

V květnu, když jsem pomalu ale jistě postupně absolvovala všechny zkoušky a zápočty, jsem začala uvažovat nad tím, že mě vlastně čekají dlouhé tři měsíce prázdnin, a proto by asi bylo záhodno vyvinout během této doby nějakou smysluplnou aktivitu. Nejlépe takovou, po jejímž úspěšném splnění mi na účet přiteče nějaká ta finanční injekce. Jasně, nikdy mi nic nescházelo, ale není nad to mít pocit, že se můžete postavit na vlastní nohy a uživit se na základě nějakého vlastního potenciálu (vědomostí, dovedností, talentu). Vzhledem k tomu, že mně na mysli nevytanuly žádné rozumné nápady, čím bych se mohla živit, šoupla jsem na Facebook status, ve kterém jsem žádala o radu. Facebook si přeci vždycky nějak poradí Během několika minut začaly létat první nápady – erotika, porno – NEBRAT! Ať už to komentující mysleli jako vtip a nebo naprosto vážně, bylo víc než zřejmé, že podobné aktivity u mě nehrozí . Čekala jsem proto na další návrhy. V jednom komentáři se vyskytl jeden fatální názor, který mi poradil, abych se začala věnovat copywritingu. Tuším, že jej tehdy napsala blogařka Lucka.

Vzhledem k tomu, že se s Luckou trochu známe, rozhodla jsem se ji kontaktovat přes jabber, abych vyzjistila, co že copywriting vlastně obnáší. Abych byla upřímná, tehdy jsem totiž neměla ani páru o tom, co to copywriting je. Lucka byla tak laskavá (díky!), že mi ve stručnosti vylíčila princip této práce a také mi poradila, jak začít. Základem všeho, začínající copywriterky, je mít aspoň nějaký um. Pokud nabízíte třeba korektury a v odpovědi na poptávku napíše „tak by jsi se zeptal…“, je to docela trapas. Ne veškerá nevědomost a neznalost jde skrýt . Jakmile si budete jisté, že v sobě nějaký talent skrýváte, je potřeba o něm říct světu. Já jsem tak učinila prostřednictvím serveru webtrh.cz. Zaregistrovala jsem se tam, vyplnila svůj profil a založila jsem v příslušné kategorii vlákno, kde jsem uveřejnila svůj inzerát. Ten obsahovala úvodní „plk“ – tedy kdo jsem, co jsem a proč tu jsem . Pak jsem blíže popsala, jaké konkrétní úkony poskytuju, jaká by za ně měla být odměna a samozřejmě neschází ani nějaké ty reference a zkušenosti, které jsou základem všeho.

Jakmile jsem svůj pracovní CV dostatečně vypilovala, s nervozitou jsem jej vyvěsila na pracovní portál. Zmítaly mnou pochyby, zda se mně vůbec někdo ozve, ale za pár dnů už přicházely první nabídky. A to i přesto, že jsem ve své nabídce jasně uvedla, že budu dostupná pro práci až od nového měsíce. Musela jsem tedy chtě nechtě odmítat. Škola je pro mě stále prioritou. Všechny nabídky jsem však poctivě četla a slušně na ně odpovídala. Férové jednání je v této oblasti základem úspěchu. Většina nabídek, které mi byly na e-mail doručeny, se týkaly oblastí, ve kterých jsem se docela orientovala. Jen poptávka sepsání ekonomické analýzy byla mimo mě.

Mezi zhruba 10 nabídka se našly i takové, které mě zaujaly. První z nich se týkala cestování. Od červa tedy píšu jakési „cestopisy“ o afrických a asijských městech. Ve článcích poskytuju kompletní informace o tom kterém městě. Nezapomínám všechna města vychválit do nebes, napsat o nákupech, kuchyni, kriminalitě nebo o hlavních turistických atrakcích. Zkrátka a dobře, mým úkolem je čtenáře navnadit, aby se s cestovkou, pro kterou píši, vydali objevovat africké a asijské krásy.

Další stálý „job“, který dělám již přes půl roku, se týče různorodých témat. Někdy píši o pánských slipech, trenýrkách a boxerkách, jindy zase o významu plyšového medvídka pro malé děti nebo o sexy korzetech. Nedá se říct, že jde vždy o zábavu, ale nyní už je to pouze rutina. Vím, jak mám články koncipovat, co musí obsahovat a co je dobré takticky zamlčet. Čím více článků napíšete o županech, podprsenkách a nebo o boxerkách, tím víc Vám to přijde automatické. Už o tom takřka ani nepřemýšlíte. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

Samozřejmě, že v počátcích byla pro mě představa, že bych napsala 17 A4 stran o Srí Lance, kde jsem v životě nebyla, dost nereálná. Stejně tak jsem nad článkem o slipech seděla hodinu jako imbecil, a stejně jsem nic kloudného nevymáčkla. Součástí mé práce však je i hledání informací a efektivní nakládání s nimi. Čím horší byly začátky, tím snadnější a rutinnější je současnost. Cvik je cvik

Kromě toho, že pravidelně píši pro dva lidi, ještě mám menší „štěky“ v podobě korektur či příležitostných popisků nebo článků. Nebráním se ničemu, ovšem musím mít dostatek volného času. Chci práci dělat poctivě, takže si pečlivě vybírám, co dělat budu a co nikoliv. Na webtrhu mi nabídku stáhli asi před dvěma měsíci, přesto mám práce dost a dost. Především v srpnu a v září jsem byla činná. A projevilo se to hlavně ve financích. Ono, sedět týden v kuse deset hodin nad články se musí někde odrazit.

Mnoho z Vás si možná říká, že si člověk copywritingem nemůže vydělat na živobytí. Avšak, světe div se, může! Nebudu uvádět přesné částky, nicméně musím říct, že jsem si za minulý měsíc vydělala víc, než má sestra, která dělá každý druhý den čtrnáctky na hotelu. Jsem na sebe pyšná. Jo, psala jsem, až se od klávesnice prášilo. Jo, byla jsem unavená. Jo, docházela inspirace, ale všechno jsem zvládla. A kompenzací budiž nádherná výplata, která mi dává tušit, že to se mnou nejspíš nebude tak zlé, jak si myslím Snad to nezakřiknu.

Po předešlých řádcích jste možná mohli nabýt dojmu, že je copywriting synonymem pro ráj na zemi. Ale vždycky to tak není. Musíte se připravit na to, že někteří nad Vámi budou ohrnovat nos a nebudou ochotní Vám za kvalitní práci zaplatit tak, jak chcete Vy. Na větu „píšeš dobře, ale jseš moc drahá“, jsem alergická. Přitom vím, že někteří si za psaní účtují jednou tolik, co já. Ale Češi jsou Češi. Neumí si cenit dobré práce a někteří Vás ještě shazují a pochybují o Vás. I s tím jsem se setkala. Pán se mi ozval, ale už od začátku mi dával najevo, že mi zas tak nevěří. Svou prací jsem si ale u něj získala docela respekt a v rámci možností spolu vycházíme.

Copywriting mě zatím naplňuje. Akorát už pak nezbývá síla psát něco i na svůj blog. Veškerou invenci vyplýtvám v práci. Je však třeba říci, že copywriteři nejsou jen loutky, co slepě kopírují informace z internetu, jak by se možná mohlo zdát. Jsme takoví poloviční novináři, jen pracujeme pod cenou, protože na žurnalistiku nemáme papír. Ale to nevadí. Každý nějak začíná. A já začala u copywritingu. A u něj jsem se i úspěšně zasekla

Když jsem se ráno probudila, slunce už se vkrádalo za závěsy a tak ozařovaly dvě siluety na posteli. Mě a mého přítele. Sluneční paprsky mě příjemně šimraly na obličeji, takže mě vzbudily takřka o hodinu dříve. Budík na nočním stolku totiž hlásil, že je teprve 5.00. Nejprve mě napadlo, že si sluníčka všímat nebudu a že si ještě užiju hodinku slastného spánku, ale nakonec jsem usoudila, že to ani moc nemá smysl. Probudila bych se akorát tak otrávená a bez života. Usoudila jsem tedy, že si dopřeju ještě půl hodinky lenošení v peřinách a pak se vydám pod sprchu.

Jakmile jsem si naplánovala harmonogram brzkého rána, uvědomila jsem si, že mě objímá něčí ruka. No, něčí. Byla to paže Kryštofa, muže, s kterých chodím již od svých dvaceti, tedy pět let. Ovšem za poslední dobu jsem se od něj žádného důvěrného gesta nedočkala, takže mě fakt, že mě majetnicky držím kolem pasu a přitom oddechuje do ucha, docela překvapil. Škoda, že není tak přítulný, i když je vzhůru, povzdechla jsem si. Vzápětí jsem ale zahnala chmury a tyhle okamžiky jsem si naplno vychutnávala. Když uběhlo dalších třicet minut, řekla jsem si, že povalování už bylo tak akorát. Vymanila jsem se z Kryštofových paží a potichu jsem odkráčela do koupelny. Zdálo se, že jsem ho nevyrušila, neboť jsem o několik minut později uslyšela hlasité chrápání.

Ranní sprcha byla opravdu osvěžující. Nastartovala mě do nového, slunečného dne. A že mě toho dnes čekalo opravdu hodně. Už dva roky pracuji jako redaktorka módního časopisu Honour, takže o stres, napětí a shon rozhodně nemám nouzi. Kompenzací budiž skutečnost, že pracuji v týmu lidí, kteří jsou skoro stejně staří jako já. Úspěšně se tedy vyhýbám generačním rozporům o tom, co je a není žádoucí zveřejnit na stránkách našeho magazínu.

Ačkoliv jsem ostatní ženy této republiky poučovala o tom, co by si měly obléknout, nepotrpěla jsem si na nějaké velké ciráty ohledně oblékání. Měla jsem sice skříň plnou značkových šatů, ale jejich nošení mě příliš nelákalo. Preferovala jsem především pohodlnost – obzvlášť v práci. Ostatně, sedět osm hodin za psacím stolem v uplých šatech by asi nebylo dvakrát rozumné. Džíny doplněné o svetřík a barevný náramek tedy byly jasnou volbou.

Jakmile jsem ze sebe udělala člověka (rozumějte nalíčila jsem se a navoněla), jala jsem se chystat snídani. Opět ve mně hlodala pochybnost, zda má smysl chystat dobrotu k snědku i Kryštofovi, protože za posledních pár měsíců se chová jako žena před menstruací. Jinými slovy – nesnesitelně. Rozhodla jsem se ale, že dnes ráno nebudu za puritánku a přichystám toast i jemu. Třeba to ocení. Toasty voněly celým bytem, takže vůně dráždila nejen našeho psa Arona, který se mi prosebně ochomýtal okolo nohou, ale taky Kryštofa. Několikadenní strniště přes noc zase trochu povyrostlo, na hlavě měl vrabčí hnízdo, které by se při troše fantazie dalo nazvat rozcuchem a jediný kus oblečení, který na sobě měl, byly trenýrky. Pohled na něj byl příjemný, ovšem jeho výraz napovídal, že s ním opět nebude řeč. Třeba se ale mýlím.

„Dobré ránko“ nasadila jsem veselý tón, doufajíc, že ho třeba namotivuju, aby z výrazu kakabus přesedlal na výraz poněkud přívětivější.

„Čau“ zněla krátká odpověď. Bohužel jsem se nemýlila. Stál u kuchyňské linky jak tvrdé Y a pozoroval mě, jak snídám. Zajímalo by mě, co ho na tomto pohledu tak fascinovalo. Snažila jsem se nevšímat si to toho, že mě podivně luxuje pohledem (sakra, copak ani po pěti letech neví, koho má v posteli?!) a přežvykovala jsem toast v ústech (i tu snídani mi dokáže znechutit). Uběhlo dalších pět minut a zřejmě ho tato stereotypní činnost v podobě zírání na mě, jak jím, přestala bavit. Od linky se totiž přesunul ke stolu a posadil se naproti mě . Beze slova si vzal volný toast, který ležel na talíři a pustil se do něho. Doslova ho sežral. O svém miláčkovi si už nedělám iluze. Neříkám, že bych ho neměla ráda, ale v poslední době mi leze na nervy. Svým neurvalým chováním, samozřejmě.

„Chutná?“ optala jsem se, aby řeč nestála.

„Jo, je to dobré“ přitakal. Aby také ne, když jsi zluxoval zbytek toastů, které byly k mání.

„To jsem ráda“ odvětila jsem.

„Jsem rád, že jsem tě takhle po ránu mohl potěšit“ broukl. Tyhle jeho ironie znám. Raději nereagovat! Proto jsem vstala, nalila jsem do sebe sklenku čerstvého džusu a měla jsem se k odchodu. Jenže Kryštof mi zastoupil cestu. Co se děje?, začalo mi okamžitě letět hlavou. Přistoupil až těsně ke mně. Co to znamená?, přemýšlela jsem. Objal mě kolem pasu. Nechápala jsem, ale nechala jsem ho, aby se vyjádřil.

Asi po minutě absolutního ticha, kdy jsme skoro mohli naslouchat tlukotu našich srdcí, promluvil: „Alex, nedívej se na mě tak!“

Jak se na něj dívám?, dumala jsem.

„Co tím myslíš?, otázala jsem se, ať máme jasno.

„Vypadáš, jako by ses mě bála.“

Takovou odpověď jsem nečekala.

„Ale jdi, to se ti jen zdá“ odmítala jsem připustit možnost, že by to byla pravda.

„Opravdu? Uvidíme“ hlesl

Co jako uvidíme?, napadlo mě.

Než jsem mohla vymyslet nějakou kloudnou variantu, co by se mohlo přihodit, byly jeho rty na mých. Tak fajn, tohle zvládnu, letělo mi hlavou, zatímco Kryštof pomalu začínal ztrácet zábrany. Vypadalo to, že mě co nevidět povalí na zem a….

Stejně jako ztrácel zábrany on, i já jsem začínala roztávat. Jediné, co jsem z něj mohla servat, byly jeho trenýrky a to se mi zatím nechtělo. Všechno má svůj čas (jsem mrcha!). Zato on se mohl činit. Svetřík ze mě strhl tak prudce, že jsem se nadobro rozloučila s možností, že bych si ho ještě někdy mohla obléct. S kalhotami trochu bojoval, ale nakonec to taky obstojně zvládl. Když už jsem před ním stála ve spodním prádle, najednou přestal.

Co se sakra děje?, zuřila jsem uvnitř. Vidina usmíření byla dost lákavá. Když uviděl šok v mých očích, ještě o pár kroků ustoupil a vítězoslavně se na mě usmál (to snad nemyslí vážně!). Polonahá jsem stála uprostřed kuchyně a připadala jsem si jako exponát v muzeu. Kryštof si mě prohlížel jako by mě snad v životě nahou neviděl a jeho výraz nebyl tak zcela vypovídající. Když jsme tam tak nehybně stáli ještě pár sekund, došla mi trpělivost. Sehla jsem se a chtěla jsem posbírat svršky z podlahy. Nezastavil mě. Když jsem si ale zapínala svetřík a cítila se strašlivě pokořená, pronesl ledovým hlasem:“Jsi kus, ale je s tebou nuda“. Tohle mě naprosto dostalo. Vrhla jsem na něj nenávistný pohled, sebrala kabelku a v mžiku jsem za sebou hlasitě třískla dveřmi. Hajzle!

Se strašlivým pocitem beznaděje jsem odjela do práce. Další den s podobným scénářem. Vztah se mi rozpadal, muž, kterého jsem si kdysi chtěla vzít, po dnešním tiátru získal nálepku prevíta, kterému za osm hodin s největší pravděpodobností sbalím kufry. Když jsem nudná, ať si jde za nějakou jinou. Chtěla jsem být silná. Vždycky. Tak mě rodiče vychovávali. Ale tentokrát to nešlo. Kryštof mě coby ženu naprosto zlomil. Chtělo se mi brečet, ale snažila jsem se to v sobě udržet. Nestál mi za to. Raději jsem přidala, protože jsem měla být už půl hodiny v kanceláři.

Vletěla jsem do kanceláře jako hurikán. Pozdravil mě však pouze dobře naladěný Ondřej. Nikdo jiný kromě něj totiž v redakci nebyl. Chtěla jsem si jít uvařit kávu, ale Ondra mě přerušil:“Sháněl se po tobě šéf, máš za ním okamžitě jít.“. A sakra, jako by toho nebylo málo! To smrdí průšvihem. Zhluboka jsem se tedy nadechla a s maličkou dušičkou jsem klepala na šéfovu reakci. Snad mě nečeká vyhazov…