Základka, gympl, výška – aneb bez stresu a šprtání to nejde…
29.11.2010Ve škole jsem byla vždycky tak trochu dříč, ale většina lidí tuto dřinu raději zaonačila a nazvala ji „šprtáním“. Netrvalo tedy dlouho, abych i já začala být postupně označována touto nepříjemnou přezdívkou – tedy šprtem. Ale nic není tak horké, jak se asi během dosavadních čtrnácti let mého studia zdálo.
Své první studijní krůčky jsem začala dělat na základní škole v Šanově. Mnozí se na tuto školu i na žáky z ní dívali skrze prsty, neboť se jednalo o malou, vesnickou školičku, kde panovaly takřka rodinné vztahy. Výzkumy sice prokazují, že děti z vesnic nejsou v některých aspektech tak vyzrálé jako děti městské, ale znamená to snad, že musí být úplně blbé? Nemyslím si. Právě v této škole mě totiž zdejší paní učitelky (konkrétně paní učitelka Macejková, paní učitelka Orsáková, paní učitelka Rašková či paní učitelka Nádvorníková) naučily základy všeho. Naučily mne číst, psát, počítat. Předaly mi obecné i specifické informace, které byly nezbytným předpokladem toho, abych mohla rok od roku zdolávat další ročník základní školní docházky. Ano, bylo nás ve třídě sice jenom 12, ano, všichni jsme se dobře znali a paní učitelka pro nás byla spíše něco, jako velmi dobrá kamarádka, ale nemyslím si, že by to zanechalo negativní stopy na našem vzdělání. Dodnes si pamatuju na velké přestávky, které jsme trávili venku na čerstvém vzduchu a s holkama jsme si hrály na Esmeraldy, Rosalindy či Komisaře Rexe
Byly to fajn chvilky. Do školy jsem chodila uvolněná a beze stresu, což se o následujících letech vždycky říct nedalo.
Pět let uběhlo jako voda, a tak nastal správný čas na to, abych přestoupila na druhý stupeň základní školy ve Slavičíně. Nástup sem nebyl zcela lehký, neboť ne všichni byli přesvědčeni o tom, že integrace handicapovaného mezi „zdravé“ žáky je dobrý nápad. Nakonec však bylo třeba udělat kompromis, který říkal, že pokud si do pololetí povedu dobře, budu dál chodit na tuto školu, a pokud tomu tak nebude, přestoupím dobrovolně do bezbariérové školy v Bylnici. Já osobně jsem neměla pochyb o tom, že zvládnu ustát první variantu. Nešlo o to, že bych si tolik věřila, ale v té době se ve mně probudil onen dříč, který chtěl všem pochybovačům ukázat, že handicapovaný nemusí být zákonitě hloupý či snad nevzdělavatelný.
A tak tehdy začal můj hon za dobrými známkami. Stres na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat. Chodila jsem do školy často nervózní, bylo mi divně od žaludku a když se měla přiblížit nějaká ta písemka, zdálo se, že se z nervů ani neudržím na nohách. Vlastně ani nevím, proč jsem to tak hrotila. Doma v žádném případě striktně netrvali na samých jedničkách, i když samozřejmě byli rádi, že jsem domů nosila vždy 30. června vyznamenání. Ovšem já jsem měla potřebu být dobrá a ukázat okolí, že to se mnou nebude tak zlé. Ale ne vždycky to bylo lehké. Měla jsem štěstí na milionovou paní učitelku třídní (která už bohužel není mezi námi
) a zpočátku i na spolužáky. Avšak jak s námi všemi začala třískat puberta, vztahy se různě měnily a nemůžu tvrdit, že bych se měla ráda se všemi, ale to už k životu patří. Když jsem ale nebojovala se spolužáky, bojovala jsem s některými předměty. Konkrétně v sedmé třídě byla mým úhlavním nepřítelem matematika a poté taky zeměpis. V matematice paní učitelka nějak nechtěla reflektovat můj handicap a nemohla (nebo spíš nechtěla?) pochopit, že se svýma spastickýma rukama asi těžko budu rýsovat na milimetr přesně… No, škoda mluvit. V zeměpise zase šlo o to, že mám díky své diagnóze narušenou prostorovou představivost, a tak prostě nevyplním slepou mapku ani kdybych se rozkrájela. Opět to někteří lidé nedokázali pochopit, a tak v žákovské nescházely ani „koule“. Pak se však změnili učitelé, kteří dokázali pochopit, že s některými problémy zkrátka bojovat nedokážu a vlastně ani nemůžu, a zdárně jsem se blížila ke konci studií na základní škole.
Žádný přestup se tehdy nekonal, žádné ostudné známky také ne, avšak myslím, že ani tak jsem některé lidi nepřesvědčila o tom, že to mám v hlavně v pořádku. Ale s tím nic nenadělám…
Volba střední školy byla tak nějak jasná. Gympl. Tam jsem opět nasadila image dříče a někteří se mi za to pošklebovali, ale rozhodně si nemyslím, že bych byla v naší třídě jedinou, která by se šprtala
Spíš jde o to, že já jsem to klidně přiznala, zatímco druzí mlžili. Každopádně až tady jsem dokázala svůj stres tak nějak regulovat. Sice jsem někdy bývala nervózní před testy, ale rozhodně už to nebyl takový extrém jako v dobách, kdy jsem chodila na základku. Nevím, v čem nastala změna, protože na gymplu na nás rozhodně kladli větší nároky. Ale asi jsem si to nějak srovnala v hlavě a snažila jsem se být klidná a vyrovnaná. Samozřejmě ne vždy se mi to dařilo, ale musím říct, že v rámci možností jsem byla vcelku úspěšná.
Počátky na gymplu nebyly snadné. Musela jsem dohnat některé vědomosti, protože oproti ostatním spolužákům jsem trpěla určitým „znalostním handicapem“. Ale asi po čtyřech měsících soustavného učení, jsem se jim snad vyrovnala a mohla si částečně oddechnout. Musela jsem si sice přivyknout na nové učitele, spolužáky, řád ve škole a samozřejmě na nové prostředí. Ale samozřejmě to nebylo nic, co by čas nespravil. Čtyři roky opět uběhly jako voda, maturita za mnou a čekalo se už pouze na jediné: vezmou mě či nevezmou na vysokou školu?
Výběr výšky byl tak trochu oříškem. Původně jsem totiž chtěla studovat obor, který by souvisel s naším krásným, českým jazykem. Ale vzhledem k tomu, že jsem nechtěla být na koleji a odkázaná na asistenta, zvolila jsem si dálkové (kombinované) studium. Věděla jsem, že nechci studovat v Brně, protože tohle město nemám z nějakého důvodu ráda. Mému srdci bližší byla rozhodně Olomouc. Oborů bych si tam vybrala hned několik – lákala mě česká filologie, konkrétně zaměření na textové editorství. Jenže kamenem úrazu byla skutečnost, že fakulta neposkytovala možnost dálkového studia. Proto jsem se na příslušných místech (resp. e-mailové adrese) zeptala, jestli by nebyla alespoň nějaká možnost poskytnout mi individuální studijní plán. Paní nejdřív vyjádřila smutek nad mým handicapem, načež se začala vyptávat, co mi vlastně je atd…Bez jakýchkoliv potíží jsem jí vylíčila, jak se věci mají a nakonec jsem dosáhla alespoň příslibu, že se pokusí přimluvit u děkana, aby univerzita udělala výjimku. Jenže čas plynul a odpověď nikde. Pokoušela jsem se proto paní kontaktovat znovu, přičemž mi slíbila, že se mi ozve. Neozvala. Už nikdy. Nebylo by tedy lepší, kdyby mi na rovinu řekla, že pro mě na UPOL není místo? Já si myslím, že jo.
Po této zkušenosti jsem se vzdala touhy věnovat se češtině. Prioritou číslo jedna se pro mě stalo studovat na zlínské univerzitě. Hodně lidí toto mé rozhodnutí nechápalo. Univerzita Tomáše Bati totiž není tak prestižní jako například „Karlovka“ či Palackého univerzita. No a co? Zatímco ostatní se hlásili na vyhlášené vysoké školy, já se chtěla dobrovolně zakopat v „posraném Zlíně“ (jak říká kamarádka:-) ). Mně bylo docela jedno, co si o mně kdo myslí. Bylo mi fuk, že Zlín má neslanou-nemastnou pověst. Vybrala jsem si tam obor, který by mě mohl bavit a zároveň mě utěšovalo, že na dojíždění to nebude tak náročné. Plus, mohla jsem studovat dálkově. Ovšem češtinářka nemohla mou volbu nějak strávit. Těsně před odevzdáním přihlášek za mnou byla a přemlouvala mě, ať zkusím češtinu a „nezabíjím svůj talent“ ve Zlíně, kde studují jen outsideři. Nakonec jsem si tedy podala přihlášku do Brna na Masarykovu univerzitu. Ale spíš jen z donucení, abych měla klid. Zvolila jsem si kombinaci žurnalistika-sociologie, ale bylo mi jasné, že se sem nedostanu. Můj percentil jednak nebyl zas tak vysoký, ale i kdyby to stačilo, já bych sem prostě nešla
Na UTB jsem spokojená. Mnoho lidí si sice myslí, že dálkaři nic nedělají a nemusí se ani moc učit, ale není to pravda. Je sice fakt, že úkolů zatím tolik nemáme, ale třeba v tomto semestru jsem dělala jeden projekt, jednu recenzi a dvě seminárky. Není to sice zas tak moc, ale aspoň něco
Je fakt, že do školy nechodíme často (dva víkendy za měsíc), ale o to větší masakr to tam je. Lejou Vám tam do hlavy informace neuvěřitelnou rychlostí a dost věcí si musí člověk stejně dostudovat sám. To, co „deňáci“ probírají třeba měsíc, my probereme za pětihodinový blok. Chtěl by si to někdo vyměnit?:-) Já myslím, že rozhodně není o co stát.
Na výšce se mi líbí. Mám konečně čas se věnovat svým zájmům, kamarádům a zároveň mám dost času na studium. Snažím se nenechávat si nic na poslední chvíli, a tak se vyhýbám i přebytečnému stresu. Mám pocit, že až teď si pořádně užívám života, protože nejsem tolik zahlcená učením. Už není koloběh škola-učení-škola. Ale místo toho je škola-přátelé-volný čas. Je to fajn. Mnozí sice pochybují o tom, jestli se skutečně nadřu, abych získala zápočet či zkoušku, ale je mi to jedno. Připravuju se poctivě a rozhodně nespoléhám na to,že budou vyučující líní a dají nám testy z loňska. Seminárky taky tvořím samostatně a nic nekopíruju z různých studentských serverů. Mají tak čisté svědomí studenti z UK či MU? Nevím
Ale sama za sebe vím, že studuju poctivě a občas se u toho i nadřu
. Rozšiřuju si obzory, získávám nové informace a jsem naprosto spokojená. A je mi naprosto jedno, že je tomu tak na univerzitě, která je relativně mladá. Ale expanduje. A věřím, že potřebuje jen čas, aby získala nějakou prestiž. I taková „Masárna“ přeci začínala od nuly, no ne?..
P.S.: Věřím, že se na UTB jednou dočkám i oboru, který bude souviset s milovanou češtinou. Doufám, že se to vyplní






