Zápisky o (ne)obyčejném životě

Ve škole jsem byla vždycky tak trochu dříč, ale většina lidí tuto dřinu raději zaonačila a nazvala ji „šprtáním“. Netrvalo tedy dlouho, abych i já začala být postupně označována touto nepříjemnou přezdívkou – tedy šprtem. Ale nic není tak horké, jak se asi během dosavadních čtrnácti let mého studia zdálo.

Své první studijní krůčky jsem začala dělat na základní škole v Šanově. Mnozí se na tuto školu i na žáky z ní dívali skrze prsty, neboť se jednalo o malou, vesnickou školičku, kde panovaly takřka rodinné vztahy. Výzkumy sice prokazují, že děti z vesnic nejsou v některých aspektech tak vyzrálé jako děti městské, ale znamená to snad, že musí být úplně blbé? Nemyslím si. Právě v této škole mě totiž zdejší paní učitelky (konkrétně paní učitelka Macejková, paní učitelka Orsáková, paní učitelka Rašková či paní učitelka Nádvorníková) naučily základy všeho. Naučily mne číst, psát, počítat. Předaly mi obecné i specifické informace, které byly nezbytným předpokladem toho, abych mohla rok od roku zdolávat další ročník základní školní docházky. Ano, bylo nás ve třídě sice jenom 12, ano, všichni jsme se dobře znali a paní učitelka pro nás byla spíše něco, jako velmi dobrá kamarádka, ale nemyslím si, že by to zanechalo negativní stopy na našem vzdělání. Dodnes si pamatuju na velké přestávky, které jsme trávili venku na čerstvém vzduchu a s holkama jsme si hrály na Esmeraldy, Rosalindy či Komisaře Rexe Byly to fajn chvilky. Do školy jsem chodila uvolněná a beze stresu, což se o následujících letech vždycky říct nedalo.

Pět let uběhlo jako voda, a tak nastal správný čas na to, abych přestoupila na druhý stupeň základní školy ve Slavičíně. Nástup sem nebyl zcela lehký, neboť ne všichni byli přesvědčeni o tom, že integrace handicapovaného mezi „zdravé“ žáky je dobrý nápad. Nakonec však bylo třeba udělat kompromis, který říkal, že pokud si do pololetí povedu dobře, budu dál chodit na tuto školu, a pokud tomu tak nebude, přestoupím dobrovolně do bezbariérové školy v Bylnici. Já osobně jsem neměla pochyb o tom, že zvládnu ustát první variantu. Nešlo o to, že bych si tolik věřila, ale v té době se ve mně probudil onen dříč, který chtěl všem pochybovačům ukázat, že handicapovaný nemusí být zákonitě hloupý či snad nevzdělavatelný.

A tak tehdy začal můj hon za dobrými známkami. Stres na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat. Chodila jsem do školy často nervózní, bylo mi divně od žaludku a když se měla přiblížit nějaká ta písemka, zdálo se, že se z nervů ani neudržím na nohách. Vlastně ani nevím, proč jsem to tak hrotila. Doma v žádném případě striktně netrvali na samých jedničkách, i když samozřejmě byli rádi, že jsem domů nosila vždy 30. června vyznamenání. Ovšem já jsem měla potřebu být dobrá a ukázat okolí, že to se mnou nebude tak zlé. Ale ne vždycky to bylo lehké. Měla jsem štěstí na milionovou paní učitelku třídní (která už bohužel není mezi námi ) a zpočátku i na spolužáky. Avšak jak s námi všemi začala třískat puberta, vztahy se různě měnily a nemůžu tvrdit, že bych se měla ráda se všemi, ale to už k životu patří. Když jsem ale nebojovala se spolužáky, bojovala jsem s některými předměty. Konkrétně v sedmé třídě byla mým úhlavním nepřítelem matematika a poté taky zeměpis. V matematice paní učitelka nějak nechtěla reflektovat můj handicap a nemohla (nebo spíš nechtěla?) pochopit, že se svýma spastickýma rukama asi těžko budu rýsovat na milimetr přesně… No, škoda mluvit. V zeměpise zase šlo o to, že mám díky své diagnóze narušenou prostorovou představivost, a tak prostě nevyplním slepou mapku ani kdybych se rozkrájela. Opět to někteří lidé nedokázali pochopit, a tak v žákovské nescházely ani „koule“. Pak se však změnili učitelé, kteří dokázali pochopit, že s některými problémy zkrátka bojovat nedokážu a vlastně ani nemůžu, a zdárně jsem se blížila ke konci studií na základní škole.

Žádný přestup se tehdy nekonal, žádné ostudné známky také ne, avšak myslím, že ani tak jsem některé lidi nepřesvědčila o tom, že to mám v hlavně v pořádku. Ale s tím nic nenadělám…

Volba střední školy byla tak nějak jasná. Gympl. Tam jsem opět nasadila image dříče a někteří se mi za to pošklebovali, ale rozhodně si nemyslím, že bych byla v naší třídě jedinou, která by se šprtala Spíš jde o to, že já jsem to klidně přiznala, zatímco druzí mlžili. Každopádně až tady jsem dokázala svůj stres tak nějak regulovat. Sice jsem někdy bývala nervózní před testy, ale rozhodně už to nebyl takový extrém jako v dobách, kdy jsem chodila na základku. Nevím, v čem nastala změna, protože na gymplu na nás rozhodně kladli větší nároky. Ale asi jsem si to nějak srovnala v hlavě a snažila jsem se být klidná a vyrovnaná. Samozřejmě ne vždy se mi to dařilo, ale musím říct, že v rámci možností jsem byla vcelku úspěšná.

Počátky na gymplu nebyly snadné. Musela jsem dohnat některé vědomosti, protože oproti ostatním spolužákům jsem trpěla určitým „znalostním handicapem“. Ale asi po čtyřech měsících soustavného učení, jsem se jim snad vyrovnala a mohla si částečně oddechnout. Musela jsem si sice přivyknout na nové učitele, spolužáky, řád ve škole a samozřejmě na nové prostředí. Ale samozřejmě to nebylo nic, co by čas nespravil. Čtyři roky opět uběhly jako voda, maturita za mnou a čekalo se už pouze na jediné: vezmou mě či nevezmou na vysokou školu?

Výběr výšky byl tak trochu oříškem. Původně jsem totiž chtěla studovat obor, který by souvisel s naším krásným, českým jazykem. Ale vzhledem k tomu, že jsem nechtěla být na koleji a odkázaná na asistenta, zvolila jsem si dálkové (kombinované) studium. Věděla jsem, že nechci studovat v Brně, protože tohle město nemám z nějakého důvodu ráda. Mému srdci bližší byla rozhodně Olomouc. Oborů bych si tam vybrala hned několik – lákala mě česká filologie, konkrétně zaměření na textové editorství. Jenže kamenem úrazu byla skutečnost, že fakulta neposkytovala možnost dálkového studia. Proto jsem se na příslušných místech (resp. e-mailové adrese) zeptala, jestli by nebyla alespoň nějaká možnost poskytnout mi individuální studijní plán. Paní nejdřív vyjádřila smutek nad mým handicapem, načež se začala vyptávat, co mi vlastně je atd…Bez jakýchkoliv potíží jsem jí vylíčila, jak se věci mají a nakonec jsem dosáhla alespoň příslibu, že se pokusí přimluvit u děkana, aby univerzita udělala výjimku. Jenže čas plynul a odpověď nikde. Pokoušela jsem se proto paní kontaktovat znovu, přičemž mi slíbila, že se mi ozve. Neozvala. Už nikdy. Nebylo by tedy lepší, kdyby mi na rovinu řekla, že pro mě na UPOL není místo? Já si myslím, že jo.

Po této zkušenosti jsem se vzdala touhy věnovat se češtině. Prioritou číslo jedna se pro mě stalo studovat na zlínské univerzitě. Hodně lidí toto mé rozhodnutí nechápalo. Univerzita Tomáše Bati totiž není tak prestižní jako například „Karlovka“ či Palackého univerzita. No a co? Zatímco ostatní se hlásili na vyhlášené vysoké školy, já se chtěla dobrovolně zakopat v „posraném Zlíně“ (jak říká kamarádka:-) ). Mně bylo docela jedno, co si o mně kdo myslí. Bylo mi fuk, že Zlín má neslanou-nemastnou pověst. Vybrala jsem si tam obor, který by mě mohl bavit a zároveň mě utěšovalo, že na dojíždění to nebude tak náročné. Plus, mohla jsem studovat dálkově. Ovšem češtinářka nemohla mou volbu nějak strávit. Těsně před odevzdáním přihlášek za mnou byla a přemlouvala mě, ať zkusím češtinu a „nezabíjím svůj talent“ ve Zlíně, kde studují jen outsideři. Nakonec jsem si tedy podala přihlášku do Brna na Masarykovu univerzitu. Ale spíš jen z donucení, abych měla klid. Zvolila jsem si kombinaci žurnalistika-sociologie, ale bylo mi jasné, že se sem nedostanu. Můj percentil jednak nebyl zas tak vysoký, ale i kdyby to stačilo, já bych sem prostě nešla

Na UTB jsem spokojená. Mnoho lidí si sice myslí, že dálkaři nic nedělají a nemusí se ani moc učit, ale není to pravda. Je sice fakt, že úkolů zatím tolik nemáme, ale třeba v tomto semestru jsem dělala jeden projekt, jednu recenzi a dvě seminárky. Není to sice zas tak moc, ale aspoň něco Je fakt, že do školy nechodíme často (dva víkendy za měsíc), ale o to větší masakr to tam je. Lejou Vám tam do hlavy informace neuvěřitelnou rychlostí a dost věcí si musí člověk stejně dostudovat sám. To, co „deňáci“ probírají třeba měsíc, my probereme za pětihodinový blok. Chtěl by si to někdo vyměnit?:-) Já myslím, že rozhodně není o co stát.

Na výšce se mi líbí. Mám konečně čas se věnovat svým zájmům, kamarádům a zároveň mám dost času na studium. Snažím se nenechávat si nic na poslední chvíli, a tak se vyhýbám i přebytečnému stresu. Mám pocit, že až teď si pořádně užívám života, protože nejsem tolik zahlcená učením. Už není koloběh škola-učení-škola. Ale místo toho je škola-přátelé-volný čas. Je to fajn. Mnozí sice pochybují o tom, jestli se skutečně nadřu, abych získala zápočet či zkoušku, ale je mi to jedno. Připravuju se poctivě a rozhodně nespoléhám na to,že budou vyučující líní a dají nám testy z loňska. Seminárky taky tvořím samostatně a nic nekopíruju z různých studentských serverů. Mají tak čisté svědomí studenti z UK či MU? Nevím Ale sama za sebe vím, že studuju poctivě a občas se u toho i nadřu . Rozšiřuju si obzory, získávám nové informace a jsem naprosto spokojená. A je mi naprosto jedno, že je tomu tak na univerzitě, která je relativně mladá. Ale expanduje. A věřím, že potřebuje jen čas, aby získala nějakou prestiž. I taková „Masárna“ přeci začínala od nuly, no ne?..

P.S.: Věřím, že se na UTB jednou dočkám i oboru, který bude souviset s milovanou češtinou. Doufám, že se to vyplní

Kapela: NiceLand (Česká republika)

Název desky: God Has Her Ways

Forma nosiče: CD

Vydavatelství: Championship Records

Počet písní: 13

Total time: 49:44

Hodnocení: **** +1/2*

Nej písně na albu: Song You Won´t Forget, All In My Head, I Won´t Give In, Sleep At Night

NiceLand v roce 2008 – čerstvý vítěz soutěže Coca – Cola Popstar, který českou hudební scénu tak trochu šokoval svým vzezřením, avšak hudebně poměrně zaujal. Jeho debutová deska Little Black Book se totiž skutečně povedla, a tak se dočkala kladných ohlasů ze strany kritiků a později i ze strany fanoušků. Čím si to Michal Motyčka vysloužil? Jednoznačně promakanými písničkami, které zaujaly na první poslech. Jednoznačným hitem debutu se stala například „Come On“, kterou neznáte pouze v případě, že jste naprostí hudební ignoranti

Od té doby však uběhly dva roky….

NiceLand v roce 2010 – kluk s kytarou a s černými linkami pod očima, za které bych se nestyděla ani já , se rozloučil se Sony Music i s kariérou sólisty. Místo toho vzal do party bubeníka Michala Budínského, kytaristu Tomáše Koulu a basáka Přemka Černíka. NiceLand tedy už není „ten NiceLand“, ale „ti NiceLand“. Co tedy jejich společná tvorba přináší? Hodně zajímavý výsledek.

Na God Has Her Ways jsem čekala jako na trní. Když jsem konečně otevřela obálku s dlouho očekávaným albem, překvapil mě booklet. Má styl, jak jinak. Doufala jsem tedy, že bude mít styl i to, co v sobě skrývá. Některé novinky z alba jsem slyšela už v předstihu, dokonce i v live verzi, ale i přesto jsem byla poměrně nedočkavá. Kapela totiž slibovala změnu, neboť se na tvorbě podíleli všichni členové a u samotného nahrávání byly přítomny osoby jako Amák, Kay Buriánek či Martin Destroyer.

Změna přišla. Třináctisongové album otevírá energická The End, ale nenechte se zmýlit, tohle je teprve začátek velké a nečekané jízdy, která bude následovat. Hned další Song You Won´t Forget je totiž tak energická, až si říkáte, jestli jste si opravdu koupili správného NiceLanda a není to nějaká mejlka. Už u refrénu vás tenhle song musí chytit, podle mě jde o prvního kandidáta na hit. Avšak Najslendi se nebojí ani elektroniky, nějakého toho cajdáku či rockové pecky. Tohle všechno God Has Her Ways skrývá. NiceLand se opravdu změnil. Zahodil smutek a trošku se do toho opřel. Nutno dodat, že fungování v kapele mu jednoznačně prospělo.

Pokud se probudíte z šoku, že v podání kdysi smutného Michala Motyčky uslyšíte písně všeho druhu a ne jen líbivý folk-pop, nezapomeňte si bedlivě poslechnout pátý singl. I Won´t Give In má obrovský potenciál, vynikající aranže a jestli právě tahle píseň nebude hitem, pak čeští posluchači nemají vkus a jsou zřejmě hluší

Tímto ale překvápka nekončí. Já osobně mám tuhle desku doma už tři týdny a pořád se z ní nemůžu vzpamatovat. V kladném slova smyslu. NiceLand udělali hodně prudkou odbočku od stylu, který jsme znali z Little Black Book. Kritici sice kapele vyčítají absenci hitů (cože?), ale já osobně bych potencionálních hitů našla hned několik. Make It Last, Good Enough, We Know Better a samozřejmě všechny výše uvedené písně v „Nej skladbách“. Tomu říkají někteří publicisté nedostatek hitovosti? No dobře, já osobně bych si některé songy na albu taky klidně odpustila (Sexy Guys Don´t Dance a nebo I´m On Fire), ale to nic nemění na skutečnosti, že je God Has Her Ways velmi, velmi povedené a zaslouží si pozornost. A ne, že si někdo album poslechne jen z rychlíku a pak mu dá naprosto podprůměrné hodnocení. To se pak nesmíme divit, že po kvalitních interpretech díky přinejmenším „divnému“ hodnocení nikdo nesáhne, a Slavíky vyhrávají kapely jako Chinaski a nebo Kabát.

A ještě pár posledních poznámek na závěr: přirovnávání k Brianu Molkovi a Jamesu Bluntovi je už trochu trapné a ohrané, nemyslíte?!

A vzkaz pro rejpaly a pro ty, co nemají co dělat: mrkněte na klip k Sleep At Night! Je ten Motyčka na holky? A nebo ne? A řeže se? Hádám, že tohle koluje hlavou nejednomu Čechovi, který tento klip zhlédl a samozřejmě jej shodil Každopádně Niko Sonnberger, která je autorkou klipu, i coveru alba je odvážná holka, která si zaslouží pochvalu. Stejně jako celá kapela NiceLand. Well done, guys!

Sice už jsem jednou říkala, že články o handicapovaných již více psát nebudu, ale opět jsem chytila inspiraci na základě událostí posledních dnů a rozhodla jsem se na toto téma opět něco napsat

Mnoho lidí má založen blog na serveru idnes.cz. A to ať už mluvíme o celebritách či zcela „obyčejných“ lidech, kteří mají potřebu světu sdělit své myšlenky a nechtějí čekat x-měsíců a nebo třeba taky let, až vyhledávač zařadí jejich webové stránky na přední příčky. Blog na idnes.cz je zkrátka jistotou, že Vás lidé vcelku brzy objeví a „začnou Vás číst“.

Mezi těmito blogery se nachází i mladá patnáctiletá slečna, která se jmenuje Petra. Je stejně, jako já, handicapovaná a na svůj věk velmi vyzrálá osobnost. Píše vtipně, s nadhledem a nepatří mezi ty uplakánky, kteří kvůli svému handicapu plivou okolo a snaží se tak kompenzovat svůj smutek. Obdivuju ji za to. Já v jejím věku jsem na tom byla trochu jinak a potřebovala jsem dlouhé čtyři roky na to, abych se nad některými věcmi povznesla, přestala je řešit a označovat je za zkázu světa. Nic není tak horké. Ale abych to pochopila, potřebovala jsem trochu víc dospět, nebo dozrát, chcete-li.

Srovnat se s handicapem nikdy není jednoduché, o tom asi není potřeba mluvit. Člověk díky tomu totiž nezažije pro jiné lidi zcela „běžné a triviální“ věci, které těm „zdravým“ přijdou docela normální, a tak si jich mnohdy ani neváží. Ale když už zrovna na Vás padne úděl býti handicapovaným, je potřeba se z toho otřepat, vzpřímit hlavu a žít dál. Hroucení a fňukání není na místě, tak si člověk nepomůže, nevyléčí se. Akorát se dobrovolně uzavře do bludného kruhu, z kterého se dost těžko dostává ven. Ano, přiznávám, také jsem měla období, kdy mi nebylo zrovna dvakrát do zpěvu. Nastalo asi okolo patnáctého, šestnáctého roku života. Možná, že kdybych žila v 19. století, označovali by mě za dekadentně naladěného člověka. Psala jsem smutné věci a smutně jsem přemýšlela. Byla jsem přesvědčená o tom, že můj handicap mi bude bránit v tom, abych si i já jednou vybrala chlapa snů a on byl se mnou šťastný jako s kteroukoliv jinou (=„zdravou“) holkou v mém věku. Vědomí, že asi zrovna u mých dveří nebudou stát desítky fešáků, nebyla žádná konfabulace, ale prostý fakt. Tento prostý fakt přetrvává dodnes, ale právě jsem v období, kdy je mi to vskutku jedno. Momentálně totiž razím filozofii „to, co má přijít, jednou přijde“. Každopádně to, jak jsem tehdy přemýšlela a psala ani tak nevycházelo z mého trucu nad tím, že zřejmě do konce života budu jezdit na vozíku, popřípadě se přemísťovat pomocí francouzských holí, ale z mého introvertismu a celkového ladění mé osobnosti. Jsem prostě taková. A v pubertě je člověk přecitlivělý, negativní a vidí ve všem hroznou vědu. Takže i já jsem měla fňukací období. Ale většinou jsem skutečně neronila slzy kvůli mému handicapu. S tím prostě žiju a beru na vědomí, že s tím asi příliš nenadělám.

Naštěstí čas plynul a já jsem se rozvíjela dál. V době, kdy mi bylo čerstvých osmnáct, jsem poznala jednoho velmi důležitého člověka. Jmenuje se… to je jedno, na jménu nezáleží, důležité je, že je důležitý . A víte proč? Protože mě umí zpražit i pochválit, a tak dlouho mi vtloukal do hlavy, že handicap není v mém případě žádnou nepřekonatelnou překážkou, až jsem tomu taky postupně začala věřit. To mi v mnoha směrech pomohlo. Zvlášť v posledních měsících se cítím dost vyrovnaná. Nešílím z toho, že nemám přítele, nevyšiluju, že když si jdu koupit boty, mířím do dětského oddělení. Prostě je mi to jedno. A nebo, lépe řečeno, beru to jako skutečnost, které se dobrovolně podřizuju. Už zkrátka nechci být slaboch. Nechci tím promarnit své mládí. Místo toho si užívám všeho, co se mi postaví do cesty: Áčka u zkoušky, návštěvy přátel, koncertu mé oblíbené kapely, relaxu u filmu či vědomí, že mám okolo sebe opravdu upřímné lidi, kteří mě mají rádi proto, jaká jsem a ne proto, že bych pro ně mohla být „užitečná“.

V některých věcech jsem otevřela oči až teď a přijde mi ostudné, jak dlouho trvá, než mi některé věci docvaknou (ale hlavně, že docvaknou ). Ne nadarmo se říká, že člověk mnohdy prozře, až jakmile nějakou situaci zažije na vlastní kůži. V některých oblastech tedy své jednání značně přehodnocuju. Třeba až nedávno jsem si v hlavně srovnala, jestli je dobře, když jsem prosociální pro každého, kdo přijde a požádá mě o pomoc. Jasně, pomáhat se má. To mi maminka vtloukala do hlavy od raného dětství. Jenomže je rozdíl mezi „pomocí“ a „pomocí“. Ráda pomůžu lidem, kteří jsou v těžké situaci, a tak třeba nestíhají chodit do školy, protože musí pečovat o nemocného potomka. Ráda pomůžu lidem, o kterých vím, že se mi ozvou i mimo chvíle, když něco potřebují. Zkrátka, abych to shrnula, ráda pomůžu lidem, kteří se vůči mě chovají upřímně a neutrhnou mi ruku, jakmile jim podám prst. Jenže ne všichni lidé jsou takoví. Bohužel jsem měla okolo sebe i lidi, kteří mě jen využívali a jakmile jsem jim přestala dělat sluhu, prostě se ode mě separovali. Upřímně, přijde mi to nechutné. Parazitovat na druhých lidech. A když někdo parazituje na handicapovaném člověku, je to ještě méně pochopitelné. Nebudu tyto lidi soudit, nevím, co je vedlo k tomu, aby se takhle zachovali. Nechci to ani zjišťovat. Já jen vím, že takové lidi okolo sebe mít nepotřebuju. Sice musím polknout hořkou slinu a zklamání, ale život jde dál. Někdy je opravdu potřeba být asertivní a říct „NE“ a jsem ráda, že se tomu také konečně začínám učit.

Jak jsem už naznačila, je potřeba mít ostré lokty a nenechat se semlet negativními vlivy, které na nás tu a tam padnou. Handicapovaný-nehandicapovaný, všichni jsme lidi, a to, že mám jisté omezení, ještě neznamená, že ze sebe nechám dělat idiota Lidé jako my se musí ozvat, musí se umět prosadit, protože jinak nás dav ušlape a nezbyde nám nic jiného, než oči pro pláč. Tuhle filozofii momentálně taky razím Po maturitě jsem totiž začala uvažovat nad tím, že bych chtěla začít pracovat, přivydělávat si, zkrátka – být užitečná. Už jsem nechtěla jen vysedávat doma u noťasu, kynout a spoléhat se, že mi věci bude kupovat pořád jenom mamka. Lákala mě představa být finančně částečně nezávislá. Proto jsem začala hledat brigády. Zpočátku jsem byla smířená i s variantou, že třeba budu něco skládat do krabic, přece jen, byla jsem čerstvá absolventka gymnázia, což není žádné terno. Studium na výšce mě teprve čekalo, ale dokud nebudu zaměstnavateli mávat titulem před očima, i tento fakt je mi k ničemu. Na radu pár přátel jsem se dala na copywriting.

Jak mi řekl kamarád Michal, za copywritera se dnes označuje každý, ale přesto jsem to zkusila. Psaní mě baví, a tak jsem si zkusila dát inzerát. Jak to probíhalo, již nebudu více rozebírat, neboť jsem o tom detailněji psala v jiném článku, musím ale říct, že v tomto ohledu jsem nepocítila nějakou nevýhodu v souvislosti s mým handicapem. Jasně, copywriting asi nelze označovat za plnohodnotnou práci, neboť pracuji na Dohodu o provedení práce, nicméně bych tímto ráda poukázala na to, že i handicapovaný si může sehnat brigádu. Stačí jen chtít. Vůle samozřejmě není všechno, ale pokud má člověk nějaký talent a nebo nadání, měl by ho uplatnit, u handicapovaných to platí dvojnásob. Nemůžeme si příliš vybírat, proto je plusem, pokud nám náš zdravotní stav dovoluje studovat, rozvíjet se a pak třeba také pracovat. Na druhou stranu nesmíme ohrnovat nos nad nabídkou, která je „pod naši úroveň“, protože je jasné, že zrovna na handicapované nikde příliš s otevřenou náručí nečekají.

Věřte mi, že není krásnějšího pocitu, než si koupit kdykoliv cokoliv, aniž by o tom někdo věděl nebo aniž bych z rodičů musela tahat prachy. Copywriting mě zabezpečí natolik, že si nemusím nic odpírat. Umím šetřit, ale když si chci koupit CD, jít na koncert nebo si pořídit kozačky, nemusím se spoléhat na finanční injekci od rodiny. Je to fajn pocit!

Kam tímto článkem směřuju? Opět se vrátím k blogům na idnes.cz. Mezi blogery je i pan Jiří. K jeho osobě jsem se dostala zcela náhodou, vlastně na základě toho, že na Facebooku byla založena skupina s „antifanoušky“ tohoto pána. Občas na blog tohoto pisálka (nemyslím toto označení nijak hanlivě!) zabrousím a přečtu si, co tento třicátník sděluje světu. Jeho články jsou zvláštní, hodně v nich řeší politiku, nespravedlnost a diskriminaci handicapovaných. Díky svým postojům a ostrosti vůči ostatním handicapovaným si vytvořil řadu nepřátel. Abych řekla pravdu, ani se tomu moc nedivím. Podle toho, co Jiří o sobě píše, vystudoval školu, ale na pracovní nabídky ostatních blogerů neodpovídá. V článcích si ustavičně na něco stěžuje – na blbou politiku, na odebírání důchodů, na nepřejícné blogery. Nechci autora hodnotit. Ale myslí si, že se někde se svým negativismem prosadí? Je mladý, život má před sebou, tak proč se utápět v nářcích a znepřátelování lidí? Nechápu to. Jak jsem pochytila, pan Jiří trpí bolestmi a jeho handicap není procházkou růžovou zahradou. Ale pro kterého postiženého je? A bude levnější chleba, když zkritizuje všechny politiky do jednoho? Řekla bych, že ne. Vím, že se Jiří „opřel“ i do již jednou zmiňované Petry. Což se mi osobně hnusí. Je to mladá holka, ale podle mě je víc nad věcí, než tenhle třicetiletý muž. Beru svou nemoc pohodově a život takový, jaký je. Od ní by si měl brát příklad.

Znovu opakuju, že nechci pana Jiřího odsuzovat, mně osobně nic neudělal (nicméně je možné, že mi tu zanechá „milý“ komentář, až zjistí, že jsem se opovážila něco nehezkého říci na jeho adresu ), ale je mi ho spíš líto. Působí samotářsky a v důsledku toho se mi zdá, že plive okolo sebe. Mnoho blogerů ho, jemně řečeno, nemá rádo, právě pro jeho negativismus a neschopnost hledat v životě něco pěkného. Ale abych nebyla jen kritická, občas se najde pár věcí, v kterých se s panem shodnu. Bohužel jich ale není moc. Abych to uzavřela, je mi Jiřího líto, že plýtvá drahocenným časem. Místo, aby si v rámci možností, života užíval, dělá pravý opak. Je to samozřejmě jeho věc, ale není to škoda? Achjo, štve mě, když vidím, že někteří handicapovaní neumí využít své možnosti, a raději trucují… Ale s tím nic nenadělám. Ostatně, o Jiříkovi si udělejte názor sami, nechci Vás nějak ovlivnit.

Jak to tak sleduju, zase se z mého článku vyloupl román, takže raději přistoupím k závěru. V tomto článku jsem zmínila dva lidi. A oni jsou pro mě dva ukázkové příklady. Petra toho, jak se bojuje a tvrdě dře. A Jiří zase to, že i já musím makat, nebo třeba jednou budu taky smutná, negativní a kritická vůči okolí.

Já osobně jsem teď šťastná a spokojená. Nic mi neschází (kromě dvou lidí, kteří nedávno odešli a moc mi tady chybí ) a jsem strašně vděčná za lidi, kteří mě neustále podporují, a tím pádem nedovolují, aby se ze mě stal zahořklý člověk, který bude fňukat nad svým handicapem a nad tím, jak je život nespravedlivý. Jo, život je svině. Ale to ke každému bez rozdílu! Všichni z nás jsou během života několikrát na dně a někdo se z tohoto dna dokonce už nevyhrabe. A já v tomto směru nechci být „sebevrah“. Nechci se dobrovolně utápět v nesmyslném smutku, který mě stáhne na dno. Je mi jasné, že už navěky nebudu jen „nahoře“, ale vím, že až budu upadat ke dnu, přispěchají na pomoc lidi, kteří řeknou „nefňukej a bojuj“. Díky za ně! A díky za tenhle život, byť je s omezeními. Nic netrvá věčně, ani naše existence. Takže neztrácím čas…

Omlouvám se za delší prodlevu tady na blogu. Asi se budu opět opakovat, ale na vině byly rodinné důvody, mnoho seminárek a učení do školy a samozřejmě pracovní vytížení. Někdy bych holt potřebovala, aby měl den 48 hodin, protože při jeho normální délce nemám šanci stíhat vše, co bych potřebovala. Proto jste se dalšího příspěvku dočkali až po dlouhém měsíci.

V posledním postu jsem pěla chválu na třineckou bandu Charlie Straight, takže v souvislosti s nimi zmíním jednu zajímavost. Kapela někdy v září vyhlásila soutěž o „koncert v obýváku“. Úkolem fanoušků bylo vytvořit zajímavá a vtipná videa, ve kterých by apelovali na česká rádia, aby více pouštěla do éteru právě songy Charlie Straight. Tvůrce nejoriginálnějšího videa byl vyhlášen včera večer a může se těšit z návštěvy Alberta Černého a spol. ve svém obýváku – hm, taky bych si dala říct!

Počasí se tak trochu zbláznilo. Ještě nedávno teploty sahaly takřka ke dvaceti stupňům a tento týden má zas pro změnu přijít sněhová pokrývka. Radostí sice neplesám, nicméně si myslím, že je „přirozenější“, když v listopadu přijde sníh, než když je venku takřka jaro. Ne, že by mi to vadilo, protože nesnáším zimu, ale nějaká pravidla se musí dodržovat i v přírodě

Škola, škola, škola… už je to tu bohužel znova. Zkoušky, seminárky, nervy… ačkoliv je teprve konec listopadu, mám už dvě zkoušky za sebou. Jednu jsem si odbyla během jazykového kurzu, další zase před necelým měsícem. Didaktika byla (a stále je) pro mnohé takovým oříškem. O náročnosti zkoušky se traduje kdeco, nicméně já musím přiznat, že jsem to zvládla i s relativně malým množstvím informací v hlavě. Holt jsem seděla na přednášce a věděla jsem, co po nás bude chtít. Má to své výhody .

Zítra mě čeká další zkouška, uvidíme, jak se to vyvine, ale doufám, že pro mě pozitivně Poslední prosincovou zkoušku si odbydu tři dny před Štědrým dnem. Kouzelné Vánoce, já vím. Ale nedá se nic dělat. Musím to nějak zvládnout. Už jsem smířená s tím, že si Vánoce minimálně ještě další rok neužiju. Těžký úděl nás vysokoškoláků

Další novinky? Můžu zmínit snad jen něco z oblasti kultury, protože v mém osobním životě je ticho po pěšině, a tak se nemám čím chlubit. Mně to ale takhle vyhovuje. Nedávno jsem zhlédla film The Social Network, který v podstatě pojednává o fenoménu s názvem Facebook. Film se mi velmi líbil. Jednak je zajímavě zpracovaný, jednak nám dává možnost nahlédnout ke kořenům této sociální sítě. Opravdu zajímavě zpracované téma, dokonce i Justina Timberlakea jsem tam snesla Před pár dny jsem se naladila na komediální notu, a tak jsem si pustila film Dál, než se zdálo (Going The Distance), který pojednává o strastech vztahu na dálku. Je to klasická komedie, která neurazí a rozhodně pobaví. Takže, dámy, pokud máte rády Justina Longa, tenhle snímek čeká přímo na Vás! A na závěr jeden tip z hudebního pole – NiceLand (tentokrát však ne zpěvák s kytarou, ale celá kapela) vydali druhé album, které je oproti debutu v mnoha směrech jiné, avšak vynikající a je mým favoritem dneška – vřele doporučuju!

Tolik k novinkám z mého života. Bohužel nemůžu slíbit, že se s dodáváním článků v následujících dnech polepším, protože toho mám opravdu hodně, ale slibuju, že nejpozději na konci ledna začnu na nápravě pracovat Vždyť jsem si předplatila doménu na další rok. Mějte, prosím, se mnou strpení a stay tuned!

M.