Zápisky o (ne)obyčejném životě

Jak už je u mě na blogu zvykem, každým rokem se snažím zhodnotit 365 dnů, které se právě chýlí ke konci. Ani letos tomu nebude jinak, i když vím, že tentokrát bude vzpomínání na to, co život přinesl (a vzal) trochu smutnější. Ale to bohužel k životu patří, takže pojďme do toho!

Vypadá to, že se rok od roku snižuje kapacita mé paměti, takže tentokrát nebudu sumírovat rok 2010 po měsících, ale spíš se bude jednat o útržky a vzpomínky, které mi vytanou postupně na mysli.

Copywriting představuje mou důležitou životní etapu roku 2010. Někdy v květnu jsem se totiž rozhodla, že si na sebe začnu tak trochu vydělávat samostatně. Vzhledem k tomu, že nejsem manuálně zručná ani kdybych se rozkrájela, musela jsem vsadit na „relativní jistotu“ – tedy na psaní. Nejprve jsem pochybovala o tom, zda jsem dostatečně dobrá, abych mohla po lidech požadovat za své články peníze, ale nakonec jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám. A tak se stalo to, že se už 8 měsíců aktivně věnuji psaní na zakázku. Zpočátku jsem brala i jednorázové práce, ale v současné době už píši pouze pro určitý okruh lidí. V první řadě se jedná o cestovní portál, dále pak o e-shopy s hračkami a spodním prádlem a v neposlední řadě svými články přispívám i na portál o bydlení a na stránky, které prezentují produkty ze skla. Produkty velmi kvalitní, musím říct

Co mi copywriting přinesl? Jednoznačně zkušenosti, které se vždycky hodí. Nejen, že se člověk dozví nové věci, ale také si rozšíří obzory, co se týče psaní a v neposlední řadě se naučí plnit povinnosti přesně a včas. Copywriting je někdy tvrdou školou, protože je chvílemi těžké psát o věcech, které Vám nejsou zas tak blízké, ovšem já osobně tvrdím, že všechno je to pouze otázka cviku. Zatímco dříve jsem nad popisky ke spodnímu prádlu všeho druhu seděla třeba deset minut, dnes už mi to jde pořádně od ruky Další výhoda copywritingu spočívá v tom, že pokud děláte svou práci pořádně, přijdete si na pěkné peníze. Výše příjmu samozřejmě závisí na tom, kolik práce si na svá bedra vezmete, ale vzhledem k tomu, že jsem spíš maximalista, než minimalista, těším se z penízek, které jsem si vydělala vlastním úsilím, opravdu na 100%.

Díky copywritingu jsem také poznala nové lidi, což mě také těší. Tahle práce mě zatím naprosto naplňuje a doufám, že mi to vydrží aspoň do doby, než udělám státnice… Tedy, pokud je udělám, že

Kromě copywritingu jsem také začala doučovat angličtinu. Je to další velmi cenná zkušenost, které si skutečně vážím. Neříkám, že je vždycky jednoduché učit druhé, zvláště, když ne vždycky jde proces edukace dle Vašich představ, na druhou stranu se mi však tenhle jazyk dostává pod kůži víc a víc. Mám šanci neustále oprašovat to, co už je skoro vytěsněné z mé paměti a v neposlední řadě mám také motivaci se dále sebevzdělávat a rozšiřovat si obzory, co se angličtiny týče. Tenhle jazyk je gramaticky velmi bohatý, takže je stále co objevovat.

Škola je, jak jste si již všichni určitě všimli, důležitou součástí mého života. Makám, mnohdy se překonávám, ale zatím mému úsilí odpovídají i výsledky. Snažím se nejen kvůli sobě, ale taky kvůli mamce, která má ty nervy a odsedí všechny přednášky se mnou ve škole. Někdy je to pekelná nuda, takže myslím, že si zaslouží, abych jí příští rok domů přinesla titul, co myslíte?:-)

Splnil se mi velký sen. Muse dorazili do České republiky. To bylo slávy! (a tak trochu i slz, ale psst, je to tajné!). Někomu může má euforie připadat trapná, ale pro mě to bylo neuvěřitelné. Každý z nás má velké sny. Já je mám taky. A z kulturní sféry to bylo právě vidět a slyšet Muse naživo. A ono se to splnilo. První reakce zněla nějak takto: „No, to mě poser!“ Okamžitě jsem žhavila dráty bratrovi, který byl na fotbale, abych mu tu velkou novinu oznámila. Byl rád, jak by ne, když jsem ho muzikou od Muse očkovala skoro tři roky Ovšem problém byl ten, že kapela hrála na festivalu Rock For People v Hradci Králové a ještě k tomu v době, kdy prodělal operaci kolene. On tedy tomu velkému okamžiku nemohl být přítomen, ale já jsem si to nemohla nechat ujít. O tom, jaké to bylo, se můžete dočíst zde. Každopádně mohu prohlásit, že se jednalo o jeden z nejsilnějších zážitků roku.

Vzhledem k tomu, že jsem někdy až přespříliš aktivní, stalo se, že jsem se organizace Benefice bez bariér 2010 ujala já s kamarádkou Zuzkou, které tímto chci ještě jednou vyjádřit dík za pomoc. Ačkoliv přípravy Benefičáku byly ve znamení obrovských nervů, vše se nakonec zvládlo. Headlinerem akce se stala kapela NiceLand, moc milí týpci, a akce vynesla zhruba 30 000 Kč pro sdružení handicapovaných jedinců.

Zamilovala jsem se… do kapely Charlie Straight Určitě jste o téhle bandě mladých a talentovaných kluků z Třince už slyšeli. V květnu jsem si pořídila jejich debut She´s A Good Swimmer a naprosto mě okouzlil. Skvělé písničky, originalita, styl a famózní angličtina. V říjnu jsem navíc navštívila jejich koncert v Golemu, který byl naprosto perfektní. Charlíci mají velkou budoucnost, jsou mými horkými favority na naší scéně. Kluci, moc Vám držím palce!

V dubnu mi bylo dvacet. Už jsem stará „hráza“ Kdybych žila před dvaceti lety, už by se na mě dívali skrze prsty, protože nejen, že nemám přítele, ale nemám ani dítě. V dnešní době to však není nic neobvyklého. Naopak, byla bych divná, kdybych v náruči chovala miminko (Sofinku, na kterou se mamka už těší )!. Narozeniny jsem slavila až společně s mamkou v srpnu, která měla půlkulatiny. Sešli jsme se v rodinném kruhu, ale i tak nás bylo hodně, jsme zkrátka rozvětvená rodina.

Nevím, co mě to napadlo, ale v březnu jsem se stala členkou Správní rady Občanského sdružení UnArt Slavičín. Mě to vlastně nenapadlo, oni mě navrhli a já na to po krátkém rozmýšlení kývla. Ptáte se proč? Zřejmě proto, že jsem předchozí SR často kritizovala, a tak jsem si řekla, že by nebylo špatné vyzkoušet si na vlastní kůži, jaké to je být „ve funkci“. Není to sranda, zvlášť, když máte v opozici tři chlapy. Ale znova musím říct, že je to dobrá zkušenost, která se může hodit.

V roce 2010 jsem potkala mnoho nových lidí. Někteří z nich se stali mými přáteli, jiní zase ne. Našla jsem věrné kamarády, ale také jsem narazila na ty, kteří mě zklamali. Nedělám si iluze, že bych já nikoho nezklamala nebo nezranila, ale stalo se a jediné, co s tím teď můžu dělat, je pouze litovat a nebo se stydět za něco, nač nejsem zrovna pyšná. Ovšem zastávám heslo I can´t be perfect, but it´s me!

V některých směrech jsem snad dospěla a nebo přinejmenším prozřela. Nedokážu uplně posoudit, jestli je to vždy prospěšné, ale vím, že člověk se musí dívat pravdě do očí, i když není zrovna atraktivní. A kdy jindy bych to měla učinit, než ve dvaceti, kdy mi teprve pořádně začíná život? Vím, že i když nejsem dokonalá a už vůbec ne bez chyb, mám okolo sebe stále ty, kteří mě mají rádi. Skutečný přítel není ten, kdo Vás má rád proto, jací jste, ale přesto jací jste. Takže bych dnes chtěla poděkovat těm nejvěrnějším: Kačence, Richardovi, Verunce, Míši, Šárce a Sáji. Mám Vás ráda! :-*

Jsem pojízdná, rozumějte, mám elektrický vozík. Jsem jeho majitelkou, tuším, od května a musím říct, že je fajn si vyjet s přáteli a nemuset po nich žádat, aby Vás tlačili do kopců a nevím, kam ještě. Občas je to adrenalin a nedivím se, že se někteří obávají, že je přejedu Ale já jezdím zásadně opatrně!

Ovšem, jak jsem už zmínila na začátku tohoto příspěvku, tento rok nebyl jen veselý. Bohužel přinesl i mnoho bolesti a nenahraditelných lidských ztrát. V relativně krátké době totiž odešli dva milovaní lidé, kteří mi tady moc chybí. Ačkoliv už nejsou fyzicky přítomni, vždycky zůstanou v mém srdci, protože neznám ušlechtilejší a více milující lidi, než byli oni dva. Můj život bez Vás už nebude stejný, ale já si Vás vždycky uchovám v krásných vzpomínkách a hlavně v mém srdci. Mám Vás ráda a vím, že jsem Vám to neříkala dost často. Ale věřím, že se na mě z nebíčka díváte a cítíte to!

Co bych to byla za blogerku, kdybych nevzpomněla i svůj blog? Chodilo Vás sem opravdu hodně. Do dnešního dne na stránky zavítalo 12 439 čtenářů, což je neuvěřitelná cifra. O to méně uvěřitelná je proto, že vím, že jsem se blogu nevěnovala tak, jak bych chtěla. Povinnosti se na mě valí celý rok a někdy zkrátka na psaní nezbývá sil. Doufám ale, že se následující rok polepším a budu Vám přinášet mnohem aktuálnější informace. Touto cestou chci poděkovat všem, kteří pravidelně čtou mé články, stejně jako těm, kteří sem zavítají čirou náhodou Díky za komentáře, které jste mi pod články za celý rok nechali a podporovali mě v psaní. Ještě jednou DÍKY!

Co říct závěrem? Rok 2010 byl přinejmenším rozporuplný. Přinesl mnoho krásného a nezapomenutelného, ale také smutného a hořkého. Ale takový je život a nám nezbývá, než se s tím smířit. Nechci teď říct, zda byl pro mě rok 2010 dobrý a nebo špatný, ale vím, že ztráta dvou milovaných lidí je pro mě mnohem horší, než několik úspěchů, kterých jsem dosáhla v osobních či studijním životem. Možná se na věc dívám špatnou optikou, ale momentálně to tak cítím. Nechci ale tvrdit, že si nevážím všeho krásného, co mě potkalo. Jen chci říct, že bych si úspěch vychutnala mnohem víc, kdyby jej se mnou prožili lidé, které už po svém boku nemám…

Ale už dost sentimentu. Na úplný závěr dnešního příspěvku Vám všem přeji krásné Vánoce, klidné prožití posledních dnů roku a hlavně úspěšné vkročení do roku 2011. Věřím, že se v novém roce opět budeme společně potkávat při čtení příspěvků. Doménu mám zaplacenou na další rok, takže tomu nic nebrání!

Krásné Vánoce Vám všem

přeje

Magda

Nesnáším zimu. Ještě ani oficiálně nezačala a mně už se při pohledu z okna dělá blivno. V posledních dnech by se to spíše dalo nazvat střevní virózou, která trvá již několik dnů…

„Prosím tě, ty děláš, jako kdybys musela ráno vstávat a jít do toho mrazu“ spílá mi sestra pokaždé, když se začnu rozčilovat, že zase sněží, silničáři nikde a silnice je pokryta sněhem tak, že to vypadá, že si auta musí prorážet cestu nárazníkem samy. Ano, mám k zimě vskutku odpor. Už pár let se tahle moje fóbie, či jak to jinak odborně nazvat, objeví pokaždé, když na zem dopadnou první vločky, případně když čekáme, kdy první nezodpovědný řidič skončí v jedné z nevyzpytatelných zatáček, které se v naší vesničce nacházejí. Mám odpor ke všemu, co je bílé a má tvar vloček, a také ke všemu, co se ve formě ledu nachází na silnicích. Zkrátka, odborníci by do svého slovníku měli zařadit „fóbii ze zimy“, přesně tu totiž právě teď zažívám.

Je to snad zákon schválnosti, že největší kalamita přichází ve dnech, kdy mám jet do školy na přednášku, či ještě hůře, na zkoušku? Začínám si myslet, že cosi jako fátum existuje. Scénář se totiž opakuje. Konkrétně dnes. Po měsíci bych se opět měla ukázat ve škole. Jenže od rána sněží, a tak s nejistotou hypnotizuju okno a dumám nad tím, jaká je pravděpodobnost, že zítra ve zdraví dorazím do školy. Avšak s přibývajícími hodinami (a také s dalšími centimetry sněhu) se začínám smiřovat s myšlenkou, že holt zítra do školy nepojedu. Řekněme, že je mi můj život svatější, než osm hodin pedagogické psychologie.

Chtěla bych léto. Často teď proto myslím na Přemka, který si v listopadu sbalil saky-paky a vydal se na Nový Zéland. Tam je nyní nádherné léto a dle naší poslední komunikace, která se odehrála včera, jsem vyrozuměla, že jediná činnost, která se tam dá ve volnu provádět (kromě turistiky, samozřejmě), je pít pivo, opalovat se na pláži a doufat, že právě Vás si sluneční paprsky nevyhlédnou coby oběť a nespálí Vás. Přemku, chci si to s tebou vyměnit! Místo piva bych si dala Piňa Coladu, ale zbytek uvítám beze změn! Už jsem mu naznačila, že bych ho hrozně ráda v Aucklandu navštívila. Vypadalo to, že se nevzpírá, otázkou však je, jestli pouze nezachoval dekórum. Moc dobře totiž ví, že se bojím létat Každopádně, představa, že bych se jela na pár dnů na Zéland zahřát, je opravdu lákavá. Bohužel to ale asi nepůjde, bude mi muset stačit pohled, který se po cestě kdesi zatoulal, avšak já (asi jako jediná) stále doufám, že mi co nevidět přistane ve schránce. A jestli ne, snad nejpozději na začátku ledna mě potěší jiný postcard – prý hezčí

Jo, láká mě cestování. A Zéland je vlastně také na seznamu vysněných míst – hned po Velké Británii, Austrálii, Kanadě a Irsku. Jenže nic nejde zrealizovat jen tak. Třeba do Londýna se chystám už pět let, ale zatím to nikdy nevyšlo. Jednou proto, že jsem v lázních, podruhé a potřetí ze stejného důvodu. Čtvrtý důvod je ten, že mám v srpnu angličtinu, takže nemůžu stihnout lázně, školu i Anglii. A jaký je aktuální termín? Jsou dvě varianty. Buď mi příští rok nedají lázně → pojedu do Londýna, nebo mi dají lázně → pojedu do Londýna za odměnu po státnicích, což jest, dá-li Bůh, všichni Alláhové a nevím kdo ještě, snad v červnu 2012. Motivace je to vskutku hezká a věřím, že to musí jednou vyjít. Tohle je jeden z velkých snů, které si chci splnit. A když se mi to podařilo i u těch předchozích, proč by to nešlo i v případě Británie?

Ale víte co? Vidím to tak, že se jednoho dne pořádně nakrknu, „buknu“ mně, mamce a bráchovi nějaké levné letenky a postavím je před hotovou věc Myslím, že jsem schopná to udělat. Koupit tři letenky „v akci“ zas není taková věda. Anglicky gramotná jakž takž jsem, so where is the problem? Nowhere!

Chci léto. Teplo. Trička, kraťasy a plavky. A ne termoponožky, kabát, šál, kozačky a pořád je to stejně málo. Jako dítě jsem měla zimu ráda. Sáňkování, bobování a tak, ale teď na ní nic krásného rozhodně neshledávám. Zima je totiž potížistka. Furt nějaké nehody, výstrahy a silničáři se tomu všemu hrozně diví a nestíhají. Historie se opakuje. Nech si sněží na horách, ale naše údolí by mohlo být ušetřeno. Bohužel není. Protože i kdyby nikde jinde nesněžilo, tak v Šanově just jo

Nedá se nic dělat. Zkouškové je přede mnou, takže nějakou bílou atrapu (omlouvám se všem milovníkům zimy!) můžu mít na háku. Multikultura, pedagogická psychologie a filozofie, mě budou zaměstnávat mnohem víc. Na tom sice taky není nic dvakrát pozitivního, ale překlepat se to musí. Jako bonus máme během zkouškového jazykový kurz, ale to bude (doufám) oddychovka. Dean není žádný prudič, takže sem tam něco povím, napíšu test a bude…

Možná, že zima uteče rychle. A možná taky ne. Kdoví. Leč je třeba říct, že letos se vskutku vyznamenala a nastoupila s velkou grácií. Rozhodně nás nešetřila. Myslím, že zítra zažiju teplotní šok, protože si obvykle na provětrání otevřu okno (:-D) a přímému kontaktu se zimou a mrazem se vyhýbám seč to jde. Ale zítra jdu za kulturou. Trochu intoušskou kultůrou. No jo, to jsem celá já Těším se na lidi, které za poslední týdny znám jen z textovek nebo internetových komunikátorů. Trocha socializace nazaškodí.

A než se naděju, bude tu Štědrý den. Obálky to jistí. Nakupuju zásadně ve slevách, musím být trochu ekonomická, no ne? Pro dnešek už raději končím, neboť vidím, že zde melu tak trochu nesmysly Ovšem má potřeba si veřejně zanadávat na blbou zimu, byla silná. Ale už to stačí. Takže, dobrou noc všem!