Třetí ročník dobročinné akce Benefice bez bariér je za námi. Jestli mě zbytky mých matematických schopností neklamou (naposledy jsem totiž počítala něco složitějšího nad hodnotu 100 v oktávě, tj. v roce 2009!), od akce uběhly už 3 měsíce a 9 dnů. Řekla bych, že je to ideální doba na to, aby vychladly emoce, organizátoři spočítali zisky a já vám teď přinesla napůl reportáž a na půl „deník s poznámkami“ o tom, jak se vůbec celá Benefice zrodila, jak probíhaly předešlé dva ročníky, včetně toho letošního, a co od nás můžete čekat. Zkrátka a dobře, EXKLUZIVNÍ POHLED DO ZÁKULISÍ JE TU! 
Jak někteří z vás vědí, a nebo alespoň tuší, Benefici bez bariér má pod palcem Občanské sdružení UnArt Slavičín. A vzhledem k tomu, že se v tomto sdružení podílím na některých projektech (např. UnArt Revue – zase ho rozjedeme, resuscitujeme, svatosvatě slibujeme! 
) a rok jsem dokonce byla ve Správní radě, zřejmě nikoho příliš nepřekvapí to, že mám prsty také v „Benefičáku“. Ano, mám. Organizátorsky se na něm podílím poslední dva ročníky, ale tak jaksi samozřejmě jsem nemohla chybět ani u „startovní jedničky“. Tehdy jsme měli základní myšlenku, věděli jsme, čeho chceme prostřednictvím akce dosáhnout, ale přesto se to neobešlo bez dlouhatánských diskuzí. Jak akci nazvat? Jak ji uspořádat? Koho pozvat? Koho oslovit? Na všechny tyto otázky jsme si samozřejmě museli odpovědět. Po nespočtu brainstormingů jsme konečně dospěli ke konsenzu. A výsledek? Přivítejte na světě Benefici bez bariér
A tak to všechno začalo. 11. dubna 2009 proběhl 1. ročník Benefice. Byla to velká premiéra. Nevěděli jsme, jak na ni lidé reagují. Jsou vůbec na Slavičínsku lidé „naladěni“ tak, aby podpořili benefiční akci místo toho, aby sobotní večer strávili v hospodě nebo doma u televize? Byl to risk. Oplatil se? Určitě! Už jen proto, že jsme se odhodlali a začali tvořit téhle akci renomé (…. a stále na něm pracujeme). Lidé přišli, i když ne v takovém množství, jak jsme doufali. Akce sestávala ze zábavného odpoledne (pohádkový les) a hudebního večera (regionální kapely + Swordfishtrombones). Ačkoliv jsme tehdy pozvali dnes populární a uznávanou brněnskou bandu, slavičínští posluchači to příliš neocenili. Jejich škoda! Přesto aspoň někteří věrní dorazili. Akce však nebyla příliš výdělečná. To nás ale neodradilo. Naopak! Vyhecovalo nás to jedině k tomu, abychom zatli zuby, doladili nedostatky a příště to zkusili lépe.
Příště bylo 5. června 2010. Tentokrát jsem však měla v souvislosti s druhým ročníkem naprosto diametrální roli. Už jsem nebyla jen zdrojem nápadů a inspirace. Už jsem nerozesílala jen pár mailů a nedívala se na organizátorské dění z povzdálí. Ne, teď jsem byla totiž ve středu veškerého dění. Stala jsem se jedním z hlavních organizátorů. Byla to pro mě výzva. Nevěděla jsem, co mne čeká (a asi i proto jsem do toho bez remcání šla! ). Věřte nebo ne, zorganizovat podobnou akci v úzkém okruhu organizátorů není vůbec žádná sranda. Zvlášť, pokud máte za zády mnoho rádců, kteří vám do organizace neustále mluví. Někdy mohou být jejich rady ku prospěchu věci, někdy zase demotivující. Ale tak to na světě chodí. Důležitá je ale jiná věc – zásadně se nevzdávám. Zvlášť, když jsem uprostřed práce a vím, že musím něco dotáhnout do konce. Musím! Chci! Bez ohledu na únavu. To je přece nepodstatný element. Navíc, druhý ročník jsme se rozhodli pojmout v profesionálnějším duchu.
O co šlo? V první řadě jsme spolu s kolegyňkou Zuzkou vytvořily sponzorský materiál a začaly jsme oslovovat sponzory. Většina mého dne (pokud nepočítám pauzy na učení na zkoušky) tedy sestávala z toho, že jsem měla telefon u ucha a jako kolovrátek opakovala: Dobrý den, Magda Hanková, Občanské sdružení UnArt Slavičín. Dnes jsem Vám zaslala sponzorský materiál k Benefici bez bariér, byl Vám doručen? Kdy Vám mohu opět zavolat, abychom se dohodli na podmínkách spolupráce?“ Někdy jsem se dočkala ochoty, někdy okamžitého odmítnutí, někdy ignorace a nechuti spolupracovat. Člověk si musel zvyknout na ledacos. Některé reakce mě nepříjemně překvapily, jiné zase potěšily. Celá tato zkušenost se sponzory mě ale usvědčila v jediném – regionílní firmy zatím nejsou příliš připraveny na to, aby podporovaly akci podobného ražení. Ale neházejme všechny do jednoho pytle. Podařilo se nám totiž získat na svou stranu R. Jelínka, TVD Slavičín, AG Staving a mnoho dalších firem, které přispěly například odměnou do dražby a nebo finanční sumou (viz plakát).
Získali jsme na svou stranu také významné podporovatele – Jakuba Železného a jeho partnerku. Ti nám od tohoto druhého ročníku pomáhají oslovovat některé významnější partnery a nutno dodat, že jsou velmi úspěšní. Za to jim patří velký dík a doufáme, že naše spolupráce bude pokračovat i nadále . Dostali jsme se také do médií. Vychytane.cz v čele s úžasným fotografem Jožkou Kaňou jsou nám věrní už 3 roky a dokonce jsme se dostali i do Zlínského deníku, který se stal mediálním partnerem. Oslovili jsme i řadu kulturních serverů a naše prosby byly vyslyšeny. Zkrátka, rozjeli jsme taky trošku PR a ve dne konání akce jsme se dostali také do Českého rozhlasu Brno, což mi tehdy děda pyšně hlásil jen co jsem vstala (a vyřvala svou radost ze splněné zkoušky z nezáživné pedagogiky )
Také v případě 2. ročníku jsme vedli dlouhé diskuze o tom, jak pojmout program akce. Samozřejmostí bylo zábavné odpoledne. Opět se děti mohly těšit na pohádkový les, na jízdu na koních a díky ŽIVOT TROCHU JINAK si mohli vyzkoušet Kombibal (rozumějte, volejbal pro nevidomé). Novinkou byla také Boccia (díky Romanu Herinkovi), vstup doslova za pár kaček, dražba a host večera jménem NiceLand. Uznávám, že tohle byl můj nápad. Jsem totiž fanynkou NiceLand(ů) už od dob, kdy se Michal Motyčka stal vítězem Coca Cola PopStar. Koncert byl skvělý, i když ho příchozí neocenili tak, jak by mohli. Důležité ale bylo, že tehdy přišlo asi 250 platících a zisk se vyšplhal přes 20 000 Kč. I když se opět našly nějaké nedostatky, o kterých se horlivě diskutovalo a neobešlo se to tedy bez (konstruktivní?) kritiky, měla jsem z akce dobrý pocit. Svůj organizátorský debut jsem, myslím, zvládla docela obstojně. Někteří lidé si to sice uplně nemyslí, ale já můžu říct, že i přesto, že se na akci podílí relativně malý počet lidí, dělali jsme vše proto, aby akce dopadla dobře. A myslím, že výše zisku odpovídá naší snaze. Ano, není to převratná suma. Ale ve srovnání s prvním ročníkem jsme, myslím, udělali obrovský krok vpřed. Ať si říká kdo chce, co chce.
A kulatý 3. ročník byl zkouškou, zdali jsme schopni všechny nedostatky definitivně doladit a poučit se z nich. Den D nastal 26.června 2011. Opět jsem byla takovým tím hlavním organizátorem, i když jsem si nebyla jistá, jestli je to dobrá volba. Mou typickou vlastností je totiž to, že mám neustále tendence o sobě pochybovat. Dělám to správně? Zvládnu to? A jakmile udělám krok vedle, je to voda na můj mlýn – že já jsem vůbec někam lezla! Jenže ono se tak nějak počítalo s tím, že když jsem se docela osvědčila u 2. ročníku, půjdu automaticky i do toho třetího. Upřímně? Zvažovala jsem, že se letos stáhnu. Ve škole se na mě valily povinnosti a na mně bylo, abych si řekla, co je prioritou. Ačkoli je Benefice z části mým dítětem, škola bude z mnoha důvodů (které tady nebudu vysvětlovat) vždycky prioritou. Ale dostali jsme grant od Města Slavičín, na hostu večera jsme se shodli (Hradišťan), takže by vlastně byla škoda nechat 3. ročník plavat. Zvládla jsem to loni, zvládnu to i letos. A ještě líp, abych zavřela pusu všem pochybovačům a kritikům, kteří mi neustále něco předhazovali.
Zas a znovu to bylo náročné. Ostatně, očekávat, že se něco změní je asi trochu bláhové. Přeci jen ale jedna změna nastala – organizačně se více zapojilo sdružení ŽIVOT TROCHU JINAK, které jste na Benefici mohli vidět již předešlý rok. Opět se vedly diskuze o všem možném i nemožném (Ten plakát je moc velký! Suma za vstupenku nízká! Sponzorů je málo!), ale tradičně jsme se ve finále semkli a udělali maximum. Ano, měsíc před akcí byl pro mě docela vysilující. Mamka s oblibou šíří historku: Když jsem ráno šla do práce, telefonovala. Když jsem přišla z práce, telefonovala. Ona vlastně celý den jen seděla a měla mobil u ucha. Ale nemyslete, nevykácala jsem s kamarádkami o banalitách. Sháněla jsem tradičně sponzory, vymýšlela odpolední program, vybírala alkohol od Jelínka, nealko od Kofoly a pivo od Prazdroje. Ano, světe div se, tohle všechno jsem dělala já, osoba zcela neznalá (ne)alka. Samozřejmě pak můj výběr prošel korekturami u osob znalejších tuto „problematiku“ , ale zdá se, že i coby laik jsem vybírala docela dobře.
Opět se můžeme pyšnit celou řádkou věrných i nových sponzorů a podporovatelů. Z těch „starých známých“ jmenujme například R. Jelínka, Outdoor-a-sport, Leja Salon, Nadace Jana Pivečky, nightmare.cz nebo TVD. Přibyli ale i „nováčci“ – Kofola Holding, Kreativka či PLZEŇSKÝ PRAZDROJ. Docela velká jména, co říkáte? Ano! Ovšem ani média nás nenechala ve štychu. Už potřetí nás věrně podpořilo vychytane.cz, Rádio Rock Max, Coolture.cz, TV Slepičín, MěstoZlín.com, Zlínský deník a další (viz plakát). Druhým rokem se také můžeme spolehnout na podporu studentů slavičínského gymnázia a městské knihovny Slavičín.
Ani tentokrát se to neobešlo bez dohadů, pochybností a provětrání slovníčku sprostých slov. Ano, i to se někdy při organizaci podobné akce stává. A ano, i mně, která nerada mluví sprostě. V případě třetího ročníku jsme chtěli nabídnout něco nového. Koncept večerního programu se prvního ročníku tak uplně neujal, v případě „dvojky“ už to bylo o něco lepší. Přesto jsme se rozhodli, že letošní Benefici uděláme v komornějším a víc kulturnějším duchu. I z toho důvodu padla volba na Hradišťan. Padaly domněnky, že Jura Pavlica a spol. jsou zárukou úspěchu. Víte, nebyla jsem si tím zcela jistá. Na druhou stranu jsem se ztotožňovala s myšlenkou, že není špatné zkusit se tentokrát zaměřit na cílovou skupinu od 30+. A doufala jsem, že lidé na Hradišťan uslyší (když mě o tom všichni tak přesvědčovali).
Jenže, předprodej této predikci příliš neodpovídal. Lidé sice vstupenky kupovali, ale ne tak, jak jsme všichni očekávali. Jala se mě panika. Rozpočet byl docela vysoký a při představě, že bychom nic nevydělali, se mě zmocňovala doslova hrůza. Hlavně týden před akcí jsem byla dost nervózní. Po pracovním stole jsem měla desítky papírků s poznámkami, co je třeba ještě udělat, usínala jsem s myšlenkou, jestli všichni vědí, co mají dělat, a sotva jsem rozlepila oči, dumala jsem zas a znova nad tím samým. Můj perfekcionismus mě doháněl do docela nepříjemných stavů a pocitů. Všude jsem nám dělala reklamu. Když jsem byla u kadeřnice, když jsem ležela na stole na rehabilitacích, když jsem byla ve škole na přednáškách… Lákala jsem přátele, aby akci podpořili svou účastí, všechny dobrovolníky jsem beze zbytku zapojila. Každý měl jasný úkol a za nesplnění byl potrestán Červen byl zkrátka ve znamení jediného – Benefice bez bariér. Moc jsem si přála, aby se akce vydařila. Za tu dřinu bychom si to zasloužili. Ale vyjde to?
Odpověď jsem získala až v den D. Upřímně, tahle neděle nevypadala zrovna ideálně. Zatímco u předešlých dvou ročníků jsme se těšili z přízně počasí, u „trojky“ už tomu tak uplně nebylo. Zataženo, jen občas milosrdně vykoukly sluneční paprsky. Panika. Jestli začne pršet, asi mě rovnou trefí šlak. Ano, samozřejmě začalo kapat v okamžiku, kdy jsem před Sokolovnou vysedla z auta. Šly na mě mdloby. Před tím jsem ještě v rychlosti vyřídila pár hovorů, rozeslala pár sms s pokyny a šlo se na věc. Už ve 14 hodin přišli první nedočkavci. Nečekali jsme, že lidé vtrhnou k Sokolovně přesně s úderem druhé, ale byli jsme samozřejmě potěšeni. Odměnou budiž sladkost, balónek a kartička do pohádkového lesa, a to bez ohledu na věk návštěvníka!
Ačkoliv venku nebyly zrovna tropy (asi jen 17 stupňů), lidé přicházeli. Zhlédli vystoupení Háčka Brumov, Přátel z lásky Slavičín i břišních tanečnic. Pak děti jezdily na koních, hrály Bocciu nebo Kombibal, dostaly sladkou odměnu a nechybělo ani občerstvení za super cenu. S potěšením jsme museli konstatovat, že žádné sladkosti nezbyly a přišlo snad více dětí, než u předešlých ročníků. Ha, ani počasí nám nezkazí naše plány. Hell yeah!
Můj stres šel okolo čtvrté nenávratně „dopryč“ Už jsem byla schopná pozřít více, než deset soust, dokonce jsem se odebrala ze svého „čestného místa u vstupu“ podívat za přáteli a známými. Okolo páté přijel náš první sponzor z Kreativky a požádal nás o vyvěšení sponzorské plachty. Krátce nato dorazila moje kamarádka Blančí s rodinkou a dvěma výtečnými frgály, do kterých jsem se bez jakéhokoliv studu pustila ve 22 hodin
Okolo šesté už se shromažďovali první fandové smíšeného pěveckého sboru CANTARE a HRADIŠŤANU. Ačkoliv původně vyhlídky nebyly zrovna ideální, nakonec se Sokolovna takřka zaplnila. Měla jsem radost Dorazili i zástupci z Kofola Holding. I to je příjemná změna. Poprvé se na naše počínání přišli podívat i naši sponzoři. Někteří nám dokonce už rovnou nabídli další spolupráci. Na to nelze říct než – WOW!
Lidé odcházeli spokojeni. Jedli a pili, a to vše (jak zdůrazňoval Jakub Železný při úvodním slovu) na dobrou věc. Výtěžek nakonec činil 20 000 Kč a byl rozdělen mezi Přátelé z lásky, Háčko Brumov (jako v minulosti) a nově jsme poslali penízky také na účet ŽIVOT TROCHU JINAK.
Dřina nás všech se vyplatila. Akce dopadla nadprůměrně dobře. Můžeme navíc hrdě konstatovat, že lidé tak nějak začínají Benefici „brát vážně“. Stalo se nám, že lidé přišli, vhodili 100 Kč do kasičky na dobrovolné vstupné a řekli, ať se nám daří. Jen procházeli, ale přesto přispěli. Je to fajn a pro nás určitě velká motivace. I když se organizace neobejde bez konfliktů, vždycky všichni uděláme maximum proto, aby to nakonec dobře dopadlo. Máme věrné podporovatele, rádce, kteří vždy přiloží ruku k dílu. Navíc, já jsem se naučila nejedné organizátorské schopnosti a už vím, jaké to je pracovat pod tlakem. Benefice mi dala mnoho cenných zkušeností, které nikde jinde nedostanu ani nenajdu. Také jsem se naučila lidi zaúkolovat, vynadat jim a samozřejmě je i pochválit. A to se vyplatí, no ne?
…A co další ročník? Ptalo se mě už x lidí. Nevím. Opravdu nevím. Příští rok mě čekají státnice, velký žrout času. Totéž se dá říct i o Benefici. Jak to skloubit? Někteří lidé se na mě nedívají zrovna přívětivě, když připustím možnost, že letos Benefici zkrátka nezvládnu. Ale jsem taky jenom co? Člověk. Ano, byla by škoda nepokračovat v jakési tradici. Ano, bylo by škoda poslat smysluplnou akci k šípku. Ale co můj diplom? Nemůžu dělat dvě věci najednou. ALE! Neztrácejme naději. Vždyť letos bylo pohádkové babí léto, tak proč neudělat Benefici o pár měsíců později? Proto, nechte se překvapit, třeba se i příští rok zase všichni uvidíme… 
