Zápisky o (ne)obyčejném životě

Přátelé, čtenáři,

dovolte mi takto při pondělku menší zamyšlení, které bude možná trochu vážnější, ale věřím, že i vy, byť se většiny nebude dotýkat přímo, si z něj něco odnesete.

Víte, v posledních dnech jsem vedla několik zajímavých diskuzích a v loňském roce se mi přihodilo nespočet zajímavých, pozitivních i negativních událostí. Třeba nedávno jsem diskutovala s kamarádkou, která díky zákeřné nemoci byla nucena nahlédnout do života handicapovaných. Zjistila, jaké to je, když ležíte v bolestech, sami nejste schopni se při nejlepší vůli otočit na bok, o přesunu na WC nebo oblékání ani nemluvě. Až v takových okamžicích si zřejmě člověk začne naplno vážit zdraví a zároveň začne chovat nekonečnou úctu k těm, v jejichž případě se takovéto bariéry staly denním chlebem a prognóza příliš nenapovídá, že by mohlo dojít k takovým změnám, aby všechno bylo jinak.

Jsem jednou z těch, která si za život neokusila, jaké to je ráno vstát a rozběhnout se. Nevím, jaké to je rozbít si koleno, honit se se spolužáky okolo lavic ve škole a nebo se zkrátka vzít a jít s přáteli na pařbu a vrátit se za svítání. Jsem pozorovatel. Vím, že se to děje, něco podobného jsem za takřka 22 let života zažila, ale v trochu jiné podobě. Kolena jsem sice odřená měla, ale to proto, že jsem se valnou část svého dětství pohybovala po čtyřech a kolínka si odřela o koberec. Se spolužáky jsem se nikdy nehonila, zato jsem je zvládla ubít nevymáchanou pusou. Na pařby chodím, ale jenom díky tomu, že mám nesmírně tolerantní rodinu, která je ochotná mne na místo činu odvést, počkat tam na mě a pak zase pro mne přijet. Občas se stane, že mě vyzvednou přátelé a já v ty okamžiky začínám mít pocit, že handicap opravdu není takovou překážkou. Respektive, nemusí být.

Ptát se proč? Všechno je to o životní filozofii. Narodit se s jakýmkoliv handicapem samozřejmě není žádná výhra. Člověk totiž za relativně malý kousek svého života zažije mnohé: operace, bolestná cvičení, předsudky a nadávky do „postiženců“, hloupé lidi, kteří se nevzmůžou na víc, než zasílání potupných e-mailů, i nedůvěru. Takové situace ve mně vždycky probudí touhu se na všechno vykašlat. Vždycky se ptám, jestli má cenu se dřít a dokazovat lidem, že handicapovaný nerovná se hloupý. Jenomže vždycky jsem to překonala. Díky mé rodině a přátelům, kteří mně vždycky podrželi a neustále mi opakují, že co mě nezabije, to mě může jenom posílit. A tak se z každé podobné situace vždycky oklepu a funguju dál. Nejen proto, že se to ode mě jaksi očekává, ale také proto, že já sama chci.

Je potřeba si uvědomit, že život je volba. A onu volbu, rozhodnutí musím udělat jenom já sama. Buď budu sedět doma, bědovat nad svým handicapem a spoléhat na to, až mi na účet osmého přifrčí osmitisícová finanční injekce, a nebo se budu snažit žít relativně normální život. Jo, se slovem „normální“ je vždycky trochu problém. Co je to tedy v mém pojetí? To, že každých 14 dnů jdu do školy, vypracovávám seminárky, píšu články za peníze, setkávám se s přáteli, jedu s kamarádkou na víkend do Prahy. Kamarádka se nedávno ptala, jakto, že mám po tom všem ještě sílu bojovat a vzdělávat se.

Víte, handicap vás zocelí. Ať chcete nebo ne. Já jsem sice typ člověka, který všechno hodně prožívá a z každého podrazu se dlouze vzpamatovává, ale rozhodně nejsem ufňukánek, který by doma truchlil jenom proto, že se se mnou nezachází v rukavičkách a všichni se neposadí na zadek z toho, že někam dorazila jakási Magda Hanková. Stále častěji opakuji, že potřebuji mít životní cíl. A ten cíl je momentálně škola. Dodělat bakalářku, zvládnout státnice, dostat se na magistra. Pak bych si chtěla sehnat práci, jednu už sice mám, ale chtěla bych zkusit taky něco, co souvisí s mým studiem. A nakonec bych chtěla mít manžela, který se nezalekne toho, že má partnerku na vozíčku, bude kašlat na poznámky o tom, proč si vybral zrovna mě…a hlavně, neotočí se za každou zdravou holku, která kolem něho projde. Vždycky si říkám: proč by si měl vybrat zrovna mě, když může mít zdravou? Kamarád mě soustavně uklidňuje, že vztah není o tom, jestli mám či nemám vozík. Vztah je o lásce, souznění. O tom, že milujeme toho druhého právě proto, jaký je. Pořád mi opakuje, že mám muži co nabídnout. Doufám, že ano. A také doufám, že se najde takový, který mi jednou odpoví na to, proč dát přednost právě mně před tou „zdravou“.

Kamarádka před chvílí psala na FB status, že až po zhlédnutí dokumentu o svalové dystrofii si plně uvědomila, že jí vlastně nic není. Víte, každý handicapovaný má občas tendence se litovat a myslet si, jak na tom není hrozně špatně. Já taky. Někdy vás zkrátka vůle a síla opustí a vy si musíte normálně pobulet. Jenže i když vás handicap o dost věcí ochudí, může vám taky hrozně moc dát. Možná nadhled, otrlost….a hlavně, já osobně mám pocit, že se mám lépe jak kdejaký zdravý člověk. Důvod? Tělo mi sice na 100% nefunguje, ale umožňuje mi se za pomoci druhých pohybovat. Tělo mi sice uplně nefunguje, ale můžu studovat, vzdělávat se, dělat to, co mě baví. Tělo mi sice 100% nefunguje, ale můžu pracovat a radovat se z vydělaných peněz. Tělo mi sice tak uplně nefunguje, ale mám kolem sebe obětavé a milující lidi, kteří mi fandí, podrží mě a je jim naprosto ukradené, jestli na vozíčku sedím a nebo ne.

Mám všechno, po čem touží každý z nás. Mám něco, co mnohdy nemá k dispozici ani ten zdravý.  Děkuji všem, kteří dělají můj život krásnější!! Už proto stojí žít a s handicapem bojovat!