… a po delší době jsem zase zpět!
Okamžiky, kdy napíšu na blog, začínají být tak trochu vzácné. Poslední post jsem totiž napsala v únoru. Ano, já vím, měla bych se stydět. Jenže povinností je tolik, že na blogování zkrátka nezbývá čas ani chuť. Jakmile se vytratí inspirace, nemá smysl něco lámat přes koleno. A psaní už vůbec ne.
Co je tedy nového? Já vám ani nevím. Můj den je totiž obvykle složen z toho, že buď píšu a nebo…píšu. Ovšem není psaní jako psaní. Do školy píšu jen a pouze odborné věci, zatímco coby copywriter hned píšu o tričkách a hned zase o letenkách. Kdo by to byl řekl, že budu psaní jednou tak přesycená, že ani nebudu mít chuť blogovat. A můžu uklidnit i naši paní češtinářku – opravdu nepotřebuju mít vystudovaný český jazyk na Masarykově univerzitě, abych se mohla živit psaní. Stačí mi i sociální pedagogika na UTB 
Už vím, co je nového! Je mi jednadvacet. No jo, jsem stará fazola! Moudřejší si nepřipadám, ale třeba to jednou přijde 
Velice mile mě překvapilo, kolik lidí si ten den vzpomnělo. Dost možná za to můžu poděkovat Fejsbůku, protože ten na podobné události rozhodně nezapomíná – alespoň k něčemu je dobrý!
Zjišťuju taky, že nemám moc dobrý odhad na lidi. Někteří se zdají fajn a vyklubou se z nich zakomplexovaní podrazáci, kteří Vám lezou do zadku tak dlouho, dokud děláte tak, jak oni pískají. Ovšem v okamžiku, kdy začnete být asertivní (= nenecháte ze sebe už dělat blbce), všechno je najednou jinak. Dočkáte se urážek a nevděku. No, to jsem to tedy dopracovala. Ale abych nebyla jen pesimistická. Jsou také lidi, kteří se mi zdají být fajn a oni opravdu jsou fajn. To jediné mě uklidňuje a dává mi naději, že i v dnešní uspěchá době, kdy se každý snaží co nejvíc myslet na sebe, existují upřímní a čestní lidé.
Jaro je tady! A nebo spíš léto? Ať tak či onak, nastává ten správný okamžik rozmyslet si, na jaký festival vyrazit. Nabídka je opravdu lákavá. Vybírám mezi Pohodou, Grape Festivalem a Rock For People. První zmíněný festival je, byť jsem na něm byla zatím jen jednou (v roce 2009), srdcovkou. I když jsem tam byla v roce, kdy se tam stala ona smutná událost, mě to neodradilo. A víte proč? Protože tenhle festival má srdce a úžasnou atmosféru, kterou jsem zatím na žádném jiném festivale nezažila. Ano, na Pohodě asi nikdy neuslyším kapely typu Muse, ale tomuhle festivalu dám přednost už kvůli lidskosti pořadatelů.
Rock For People také velice láká svým line-upem (MCR, Paramore, Kryštof, Charlie Straight…), ale je tu jeden zásadní problém. Po loňské zkušenosti mám tak trochu blok. Prostě mám dodnes negativní pocit z přístupu organizátorů k vozíčkářům. Tehdy jsem prohlásila, že mě na tenhle fest už nikdo nedostane. Uvidíme, zda někdo či něco dokáže tohle mé přesvědčení zlomit, ale vypadá to, že ne. A do třetice, Grape Festival. Tam mě lákají vlastně jen dvě kapely – britští Hurts a naši čeští NiceLand. Uvidíme tedy, co si nakonec vyberu.
Co dodat závěrem? Zatímco okolí začíná smýšlet nějak negativně, já jsem absolutně v klidu. Říkám si, že když nejde o život, nejde o nic. Berte to taky tak, vězte, že Vám bude hej!
PS: na tomto místě svatosvatě přísahám, že se od května polepším s přidáváním článků. Krásné Velikonoce všem!
Zaujal vás tento článek?