Má blogařská éra se chýlí ke konci, aneb Je čas dospět!:)
28.07.2011Bloguju už dlouhých šest let, tedy od mých patnácti let. Za tu dobu jste mohli vidět, jak se z nesmělé prvačky na gymplu postupně stává maturantka, pak vysokoškolačka a (obrazně řečeno 
) také žena. Těch šest let bylo ale hlavně ve znamení velké lásky, na kterou strašně ráda vzpomínám, a která byla strůjcem mého blogování. I když je dneska už jen pouhou vzpomínkou, ona mohla za tohle všechno – tedy za to, že tenhle blog vůbec vznikl, že jsem začala psát a že jsem dostala odvahu vytáhnout cáry papíru, přepsat je do počítače a pak vám je ukázat.
Mé první webové stránky, jak možná víte, ale neměly domov na této doméně. Domovská stránka měla adresu www.megspage.estranky.cz. Když si tuhle adresu zadáte do vyhledávače, bohužel vám naskočí už jen error. Nemusíte být ale smutní. Na Megspage byste nenašli nic jiného, než co se vyskytuje na těchhle stránkách – jen v omezeném množství. Publikovala jsem tam méně vlastní tvorby (povídky, básničky) a spíše jsem se zaměřovala na hudbu a kulturní dění. To, co začalo původně jako psina, ale začalo mít úspěch. Sama jsem se tomu hrozně divila, protože jsem to absolutně nečekala. Lidé četli mé příběhy, psali mi komentáře a také e-maily. Ano, uznávám, někdy tyto jejich reakce nebyly zrovna pochvalné (například když jsem sepsula album Tokio Hotel a nebo Cinema Bizarre 
), ale s tím se musí počítat. Ve virtuálním světě obzvlášť. Nějak mě to nerozhazovalo, pokud nepočítám urážky na mou osobu. To ale vždycky přišel ON, povyhrožoval kritikovi kdečím a byl klid Ano, není nad to mít osobního strážce, který dbal o vaši spokojenost
Po druhém roce blogování jsem usoudila, že to, co sděluju ve svých příbězích (které vždycky vycházely z osobní zkušenosti), na lidi působí. Rozumí tomu, soucítí se mnou a proto na můj blog chodí. To pro mě bylo vždycky obrovskou motivací a snad i proto jsem blogovala ještě 5 dalších let. Nevím, v čem je skrytý základ úspěchu mého blogování. Možná v tom, že jsem psala opravdu otevřeně. Některé čtenáře má upřímnost šokovala (v negativním slova smyslu), některé fascinovala a jiní zase říkali, že jsem blázen. Nepřikláněla jsem se k žádné variantě, nechala jsem každého, ať si udělá obrázek sám. Kamarád Jakub mi zase řekl, že mě čte rád proto, že píšu vtipně. Osobně si sice nemyslím, že bych měla smysl pro humor, ale je fakt, že si ve svých článcích (a nejen v nich) ze sebe klidně udělám srandu. Opět nechám na vás, abyste si udělali obrázek o tom, proč mě vlastně čtete
Po dvou letech jsem se tedy přesunula na jinou doménu. Ano, vítejte na www.magdahankova.cz. Moc, moc, ale opravdu moc jsem musela Míšu prosit, aby mi s tímhle přesunem pomohl. Společně jsme vybrali doménu, vymysleli adresu (jméno a přijmení v adrese byl jeho nápad – prý si mě budou lidé lépe pamatovat!) a vybrali design. Výsledek je takový, jaký je Neskromně bych řekla, že vcelku obstojný. Stanovila jsem si základní rubriky, některé jsem přidala a jiné zase ubrala. Vybrala jsem texty, které jsou mi blízké a které chci pořád ještě ukázat světu. Nebylo jich vskutku málo, protože v podstatě ke všemu, co jsem napsala, se váže nějaká vzpomínka a nebo osoba. Snad i díky tomu se s tímhle blogem budu jen těžko loučit…. Ale, nepředbíhejme!
Blog má tedy osm základních rubrik a obsahuje 354 nejrůznějších příspěvků. Dosud jej navštívilo 59 407 čtenářů a týdenní průměr se pobyhuje okolo 350 návštěvníků. To jde, ne? Tyhle stránky byly dlouhou dobu takovým mým dítkem, které jsem si snažila „vypiplat“ až k dokonalosti. Psala jsem strašně ráda, pořád jsem měla inspiraci a chuť světu vykládat o svých životních peripetiích.
Nelze nezmínit také skutečnost, že v roce 2009 blog málem „předčasně umřel“. Co se tehdy stalo? Přijdu domů ze školy, přihlašuji se do redakčního systému WordPress, abych zjistila, co je nového, ale všude jen samý error. A tak jsem napsala svému ajťákovi, co se to sakra děje. Jeho reakce byla: Ty jsi ještě nečetla sms? Odhadoval správně – nečetla Ale vzhledem k tomu, jak opatrně začínal, bylo mi jasné, že tím naznačoval nějaký průser. Sms mě na to měla připravit, abych ho pak nezabila Ale plán nevyšel. Zeptala jsem se tedy, co se děje. Reakce byla následující: No víš, aktualizoval jsem ti WordPress, jak jsi chtěla. A na chvíli jsem přemýšlel spodní částí těla a smazal ti omylem celý blog… Ano, to byla opravdu zpráva dne Nedivím se, že se pokoušel mě na ni předem připravit. Asi čekal nejrůznější reakce, ale mě zajímalo jediné: co s tím budeme dělat. Společně se nám nakonec podařilo zachránit většinu článků, i když to trvalo X dnů. Tehdy pro mě byla představa, že bych ztratila většinu článků, naprosto nemyslitelná. Chtěla jsem zkrátka blogovat dál.
Jenže, posledních pár měsíců je všechno nějak jinak 
Ani pořádně nedokážu říct, čím to je. Dost možná tím, že už nemám svoji múzu…? A nebo jsem dospěla k závěru, že podobné problémy, které dnes a denně řeším já, má milion dalších lidí na téhle planetě? Nebo snad nechci udělat ze svých stránek „deníček online“? (To už je pozdě, milá Magdo! ) Odpověď zatím nemám jednoznačně určenou, ale řekla bych, že je to všechno tak nějak dohromady. Zkrátka a dobře – už nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou, že je nejvyšší čas uzavřít tuhle životní kapitolu a skončit s blogováním.
Ano, vím, co mi chcete říct: je to škoda! Dokonce velká škoda. Ale myslím si, že je načase, abych konečně dospěla a neutíkala před svými problémy do světa virtuálního. Je mi jednadvacet a zdá se mi, že jsem zatím nic velkého nedokázala. Třeba mi v tom bránily právě tyhle moje věčné úniky od reality. Je čas se nadechnout, podívat se pravdě zpříma do očí (byť to někdy hodně bolí) a začít směřovat tím správným směrem. Jak jsem před pár dny zjistila, musím se naučit o svých pocitech mluvit, nejen psát. Až teď jsem si uvědomila, jak je to strašně důležité. A hlavně, když se to naučím, budu mnohem, mnohem, mnohem spokojenější Už žádný papír, už žádné smutné verše, už žádné smutné příběhy. Odteď už jen realita a schopnost mluvit s mými blízkými o tom, co mě trápí….
Uff, tenhle blog zatím nezní moc pozitivně, spíš naopak Takže abych to trochu vylepšila: Chtěla bych na tomhle místě poděkovat všem, kteří pravidelně četli mé příběhy. Děkuji i těm, kteří se tu ukázali jen na otočku a pak už se víckrát neukázali (i to se počítá! ). Moc, moc, moc děkuju Michalovi. Díky němu tohle všechno existuje. Díky za inspiraci, kterou mě zahrnoval, a taky za to, že tyhle příběhy čítával Ale abych byla objektivní, můj dík směřuje i k dalším lidem, jenž mě nějakým způsobem inspirovali. A to ať už z hlediska jejich osudu a nebo prostě díky tomu, že mě zaujali. Takže, díky vám všem!
Na závěr bych chtěla udělat udělat „výcuc“ toho best of, co má mysl v kombinaci se srdcem vyplodily. Takže, tady to je, dámy a pánové!
Kategorie: Aktuality, zajímavosti: Emo, kytarovky a New rave hýbou hudebním světem (vydáno 11.7.2009)
Kategorie: Co mě zaujalo: Velký sen se splnil: Muse přijeli do ČR a přivezli s sebou nezapomenutelnou show! (vydáno 7.7.2010)
Kategorie: IT očima běžné uživatelky: Chcete zažít týden slávy? Používejte Linux a napište o tom na root.cz! (vydáno 30.12.2009)
Kategorie: Jednou jsi dole, jednou nahoře: Život je kurva (vydáno 13.7.2008) + Království strachu (vydáno 11.7.2008)
Kategorie: Mé životní filozofie: Bloguju otevřeně poprvé (a naposled) o svém handicapu: aneb zdraví Vás Megs & její kámoška DMO (vydáno 21.7.2010)
Kategorie: Moje plky: Ahoj, jsem Magda a pracuju jako copywriter … (vydáno 13.10.2010)
Kategorie: Recenze: Coldplay poprvé vystoupili v Praze – exkluzivní recenze (vydáno 25.9.2008)
Záhlaví mých stránek praví: Každou vteřinu nám začíná nový život. Jděme mu vstříc. A to je to, co teď chci udělat – jít vstříc novým začátkům. Přidáte se taky?
P.S. Do konce roku si nechám čas na rozmyšlenou, co bude s blogem dál. Pokud si předplatím domému na další rok, budete se tu se mnou dále setkávat. A pokud na vás „vyskočí“ error, nezbyde vám nic jiného, než mě navštívit osobně
Léto je zpravidla nejoblíbenějším ročním obdobím všech hudebních nadšenců. I letos se máme nač těšit. V rámci festivalu Rock For People k nám dorazí britské hvězdy Placebo, Bloc Party či The Kooks. Na Planet Festivalu naopak zahrají Klaxons (ti se představí i na trenčínské pohodě). Hudební jízda bude pokračovat i v srpnu. To v Praze vystoupí vynikající Radiohead. Spekuluje se rovněž o tom, že do našeho hlavního města dorazí i Muse, jejichž údajná návštěva měla proběhnout v říjnu, ale díky turné U2, kde kapela předskakuje, se termín koncertu posunul na neurčito. Jak se zdá, začíná pořádná britská smršť – hurá, hurá a ještě jednou hurá!