Za život si položíme tisíce otázek začínajících slovíčkem PROČ a doufáme, že se dopídíme po odpovědi. Někdy není hledání odpovědi snadné, ale vyplatí se setrvat. Jakmile ji totiž najdeme, máme jistotu, že se může něco změnit. Naše smýšlení, pocity, životní perspektiva…. Ostatně, od podobných otázek obvykle očekáváme nějakou významnější změnu. A i kdyby neodpovídala našim představám, postupem času stejně zjistíme, že v sobě měla hlubší poslání, než se nám na první pohled zdálo.
Dneska odpoledne jsem zcela náhodou rozklikla blog Pavla Horalíka, mladého kreativce, kterého znám ještě z dob, kdy byl v pubertě a na dovolené v Tatrách byl mým parťákem při hře Kenta (krásné to časy!). Na jeho blogu jsem mimo jiné narazila na projekt PROČ. Ten spočíval v tom, že si po 30 dnů pokládal nejrůznější otázky a na ty ve svých blozích odpovídal. Bylo to zajímavé a obohacující počtení. A inspirativní. Natolik, že právě teď píšu tyhle řádky, abych Vám oznámila, že s tím taky začnu. Ve skrytu duše doufám, že Pavel nemá na tenhle nápad autorská práva, a tak mám nárok se po něm tak trochu „opičit“
Po neblíže specifikovanou dobu bych chtěla psát blogy, kde budu odpovídat na nejrůznější otázky. A pokud čtete mé články, víte, že se nebojím dotknout ani citlivějších témat. Doufám, že má „proč“ Vám trochu víc poví o mé osobě. Doufám, že Vás pobaví, obohatí a třeba taky donutí k zamyšlení. Následující blogy nebudou výplní volného času (protože ho zase tolik nemám, jak si někteří myslí – ha, námět na první „proč“ ), spíš budou takovým ohlédnutím za mým životem, za mým já, za tím, co miluju a co mě naplňuje a tedy činí šťastnou. Zkrátka a dobře, díky těmhle článkům obohatím sebe (tím, že si odpovím na nejrůznější otázky – vážné, vtipné, obyčejné, důležité i nepodstatné), a snad také vás (inspirace, pobavení, možnost poznat mě z trochu jiné perspektivy). Uvidíme. Za zkoušku nic nedám(e).
Po vás bych zatím chtěla jediné: Dáte mi šanci a budete to číst? Zkuste mi napsat, jakým „proč“ bych se měla zabývat – co by vás zajímalo? Pokud to nebude něco, co by se mi nějakým způsobem příčilo, ráda odpovím V hlavě se mi už pár nápadů kupí (právě teď – Proč miluju Charlie Straight? ). Pište, pište, pište. A pak nezapomeňte komentovat již vzniklá dílka. Budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu.
Když se řekne Tisíc a jedna noc, většinu mládeže začne chytat dávící reflex a snad všechni muži v této republice začnou vidět rudě. Důvod? Nova totiž na začátku února přišla s opravdu odvážným nápadem – rozhodla se zařadit tuto tureckou telenovelu na hlavní vysílací čas a (marně) doufala, že odezvy budou minimálně tak dobré, jako na sousedním Slovensku, kde se díky tomuto seriálu doslova strhla mánie. Jenže co se stalo u nás? Pravý opak. Osudy krásné architektky Šeherezády totiž vyvolaly vlnu nevole…
„Takhle vypadá turecká tragédie“ hlásala shodně snad všechna média v republice 8. února 2011 od ranních hodin. Předešlý večer se totiž na obrazovce poprvé ukazala Šeherezáda Evliyangluová. Tímto okamžikem nám bylo nastíněno, jak asi vypadá turecký seriál – slzy, dramatické pohledy, roztřesená kamera, typická turecká hudba a úcta k bližnímu, která v českých seriálech moc nefrčí. Není tedy divu, že „tohle“ muselo vyvolat bouřlivé diskuze. A také se stalo. Od toho dne jsou totiž diváci rozděleni na dva tábory, přičemž gró zde samozřejmě sehrává ženská populace. Ženy, dívky i paní už několik týdnů milují nepřístupného Onura, zatímco pro mužské plemeno je jméno Šeherezáda synonymem pro sprosté slovo.
Nevole však pokračovala dál. Brzy tedy na sociální síti Facebook vznikla antiskupina, jejímž cílem bylo bojkotovat právě tento seriál. Mládež horlivě vyřvávala, že chce kvalitní seriály a v éteru se nepřetržitě hovořilo o tom, jak musí být lidé, kteří tento seriál sledují, přinejmenším mentálně retardovaní. Uživatelé ČSFD si své hlasování také užívají. S chutí totiž dávají do kolonky hodnocení „odpad“ a jako bonus přidají nějaký ten více či méně urážející komentář. Nechybí samozřejmě ani rasistické narážky v diskuzích a argumenty podivného charakteru. Jaké tedy bylo vyústění? Řekla bych, že docela očekávané – Tisíc a jedna noc nesplnila očekávání, a tak byla přesunuta do podvečerních hodin. Místo tohoto se do hlavního času zařadily seriály jako Comeback, Kriminálka New York či Česko Slovenská SuperStar. Zdá se Vám tohle jako adekvátní náhrada?
Nyní bych ráda vyjádřila svůj subjektivní názor. O seriálu Tisíc a jedna noc jsem poprvé slyšela někdy před třemi měsíci. Tehdy jsem se chtěla na Markíze dívat na Ledové ostří 2. Takový program byl aspoň avízován v novinách. Jenže když jsem přešla na kanál 61, poskakoval tam jakýsi čtyřicátník s velkýma modrýma očima a výrazným nosem. Jeho herecké snažení bylo podtrženo dramatickou hudbou, která mě na první poslech příliš neoslovila. Možná i proto, že jsem zkrátka chtěla vidět film o krasobruslení a nikoliv jakýsi romantický cajdák z Istambulu. Otráveně jsem tedy přepla na Novu a nudila se u jakési kriminálky.
Když jsem se o pár dnů později dozvěděla, že tento seriál poběží i u nás, byla jsem si jistá tím, že jej sledovat nebudu. Nemám na to přeci čas ani chuť. Nicméně, když jsem v médiích četla katastrofální reakce na pilotní díl, řekla jsem si, že se ze zvědavosti také na jeden díl podívám. V dětství jsem sledovala hned několik telenovel a i když by se to od člověka v mém věku asi příliš nečekalo, proti telenovelám nic nemám. S napětím jsem tedy na druhý den večer zasedla k televizi. Úvodní znělku jsem přežila, ale zvláště mě nezaujala. Šeherezáda-Onur-Kaan-prachy za sex-vykání mezi rodinnými příslušníky-dramatická gestikulace-tragická kamera-minimum dialogů. Toť má základní orientace v problematice. Za dalších deset minut už jsem měla poměrně jasno v tom kdo, kdy, kde, s kým a proč. Jde zhruba o tohle: Vdova Šeherezáda vychovává syna, který trpí leukémií a na jeho léčbu potřebuje získat 150 000 dolarů. Jenže ty jaksi nemá, protože rodiče už nežijí a s rodiči z manželovy strany se nestýká. Nakonec se však rozhodně požádat tchána Burhana o půjčku. Ten ji ale vypoklonkuje, a tak žena odchází s nepořízenou. Poslední nadějí je půjčka v práci. Šéfové Onur a Kerem jí ale nevyhoví. Onura ale napadně něco lepšího – co takhle společná noc za úplatu? Mladé paní nezbývá, než souhlasit. A od tohoto ústředního motivu se vlastně odvíjí celý seriál. Nic nového pod sluncem. Tématika se podobá všem ostatním telenovelám – vždycky tu byla, je a bude nějaká sociální nerovnost, intriky, nenávist, láska, rozchody, svatby či usmíření. Co jiného by se dalo od telenovely čekat? Co na Tisíc a jedna noc každého šokuje? Vždyť to samé ve světle modrém jsme už viděli na třicet způsobů, jen s tím rozdílem, že se tyto příběhy obvykle odehrávají v Latinské Americe.
Problém ale podle mě bude v samotném pojetí telenovely. Když se řekne Turecko, většina z nás se neuctivě ušklíbne a představí si zahalené ženy, pruderní muže a nebo naprostou chudobu. Ve skutečnosti je to ale tak trochu jinak, což ukazuje i tenhle seriál. Zdejší zvyky jsou totiž jiné. Manželé si v našich luzích a hájích mezi sebou nevykají, natož aby si líbali ruce. Taky poslušnost není zas tak obvyklá.
Ovšem největší slabinou seriálu jsou jednoznačně dramatické pohledy a minimum dialogů. Samotný seriál má oficiálně prý okolo 60 minut, ale Nova si seriál asi ukončuje, jak se jí zlíbí Aspoň podle nelogických konců a střihů to tak vypadá. U nás má tedy seriál okolo 40 minut a ve „výživném“ dílu můžeme slyšet mnohdy pouze okolo 20 vět. U podobného dílu jsem trpěla i já a měla jsem chuť televizi vypnout a už ji nikdy nezapnout Seriál zkrátka disponuje několika zásadními chybami, a to zejména: špatné dialogy, příliš mnoho hluchých míst a zoufalá kamera. Herci sami o sobě jsou průměrní, už jsem ale viděla i horší Šeherezáda je celkem hezká holka a na Kerema se dá taky podívat. O předvídatelném konci snad nemusím příliš dlouze hovořit. Ale jak říkám, takhle to bylo i v případě Milágros, Kassandry, Esmeraldy, Aurory, Jueliny, Maríy a nevím koho ještě
Aby pohádka byla ještě pohádkovější, ústřední dvojice, tedy Bergüzar Korel a Halit Ergenc, jsou párem i ve skutečnosti. Halit byl sice v době, kdy si začal s Bergüzar, už ženatý s jinou herečkou, ale nakonec se s ní po ročním manželství rozvedl. A to dost divoce, protože v době, kdy randil s Korelovou zvládl také přivést svou manželku do jiného stavu (proutník!). Když však kápl božskou, že propadl o třináct let mladší Bergüzar, zhrzená manželka šla na potrat a na adresu svého bývalého uvedla několik nepříjemných prohlášení. Bodejť by ne, když viděla, že se její milovaný krátce po rozchodu s ní oženil a počal se svou milovanou syna Aliho. Podle oficiálních zpráv se ale Ergenc konečně zklidnil a vede se svou manželkou zpořádaný život….
Víte, na začátku jsem si říkala, že se rozhodně nebudu na Tisíc a jedna noc dívat. Ne, v žádném případě, musela bych se stydět – říkávala jsem si. Jenže pak jsem zjistila, že se mi u tohohle seriálu dobře relaxuje. V poslední době totiž nedělám nic jiného, než že buď vypracovávám semestrální práce do školy a nebo pracuju. Postupně se z toho stane stereotyp a hodinová přestávka přijde vhod. A tak osudy Šeherezády, Onura, Kerema a Bennu sleduju tak nějak pravidelně. Ano, příčí se mi to a stydím se, protože seriál opravdu není zrovna kvalitně zpracovaný, ale na odpočinek je suprový. Člověk se zasměje, zaběduje si a někdy dokonce i zasní. Ideální relax!
Sice si nedokážu představit, že bych v Turecku žila a už vůbec, že bych měla doma výbušného chlapa jako je Onur, ale i přes chyby, které seriál má, se na něj docela ráda dívám. Říkám tomu „výplach mozku“ Také se nedivím ostatním ženám, že se na tuto soap operu rády podívají. Vidí tam každodenní starosti, problémy chudých i bohatých. Zkrátka to, co v životě sužuje snad každou lidskou bytost. Plus, vidí tady ještě to, co doma nemají a nebo co v českých nebo amerických seriálech vidíme jen ojediněle – vzájemnou lásku, úctu a jakousi opatrnost k těmto citům. Je to ideál, který by měl mezi parnery být, ale obvykle je bohužel spíš výjimkou. Co vídáváme a známe my? Neshody, znásilnění, urážky a neschopnost brát lásku jako vzácnost. Bereme ji totiž spíše jako samozřejmost. Každá ženská ráda sní a tehle seriál jí to umožňuje, a proto je podle mě tak oblíbený. Někdy má dokonce i zajímavé momenty – třeba scéna, kdy jede Onur na koni temným lesem a hraje přitom skladba Sarabande od skladatele Handela.
A co bych vzkázala mládeži, která při čtení tohoto článku dost možná zvrací a myslí si, že jsem tupka neschopná trávit smysluplně volný čas? Každý má právo se dívat na co chce. Já osobně nepovažuji seriál Comeback za vrchol originality. Spíše naopak. V mých očích je tento seriál nezajímavý. Ale nemám ráda podobný humor ani žánr, takže je to pochopitelné. Věřím ale, že se najdou i takoví, kteří jej od osmé hodiny večerní sledují. A neurážím je za to, ani nepíšu petice. Upřímně, také bych si dokázala představit kvalitnější večerní program, než se dívat na Ozzáka nebo na Cesty domů. Třeba kvalitní drama typu A moment To Remember bych uvítala. Ale vsadím se, že se toho nedočkám. Nova jednak nemá na kvalitní program čuch a za druhé by se opět našli rejpalové, kteří by nebyli spokojení. Ale tentokrát dosáhli svého. Nicméně si neodpustím poznámku: dnes má většina domácností DIGI a nebo DVD, tak proč Vás Tisíc a jedna noc tolik pobuřuje? Dívejte se na to, co je ve vašich očích inteligentní a plnohodnotné. Každý přece máme volbu! Ale souhlasím, že Tisíc a jedna noc v hlavním vysílacím čase byl VELKÝ krok vedle…
Je až neuvěřitelné, jak moc se může člověk posunout dopředu, pokud do toho, co skutečně miluje a co umí, vloží dostatek energie, času, píle a lásky. Učebnicovým příkladem budiž třinecká formace Charlie Straight. Když hráli před dvěma lety na našem regionálním festiválku Brutal pOp, vůbec nic jsem o nich nevěděla. Přitom v té době už se nahrávalo jejich debutové album She´s A Good Swimmer, o kterém se od jeho vydání horlivě mluví – a nutno dodat, že zcela oprávněně. Kapela v dubnu vyhrála tři Anděly a nedávno vyrazila na Newton College Tour, v jehož rámci se zastavila ve zlínském klubu Golem. A vzhledem k tomu, že jsem se od května, kdy jsem se definitivně a nenapravitelně „zamilovala“ do songu Your House, stala fanynkou Alberta Černého a spol., nemohla jsem na tomto vystoupení chybět.
Charlie Straight byli včera hlavními headlinery benefičního večera, jehož výtěžek putoval pro nízkoprahová zařízení. Coby spoluorganizátorka jedné benefiční akce (Benefice bez bariér, kdybyste to náhodou nevěděli ), jsem si říkala, že alespoň načerpám inspiraci a zároveň spojím příjemné s užitečným. Vzhledem k tomu, že jsem v Golemu nikdy nebyla a ještě půl hodinu před odjezdem jsem si ověřovala, kde se tento klub nachází, vyjela jsem z domu se značným předstihem. Na místě jsem tedy byla už v půl osmé. To by bylo tak akorát, kdyby platila informace, která byla uvedena na plakátu – tedy že večerní program začne s úderem osmé hodiny večerní. Jenže už po našem příchodu bylo zřejmé, že asi nic nebude tak, jak mělo být. Ve dveřích jsem totiž potkala známého Michala, a ten mi oznámil, že koncert Charlie Straight začne až okolo desáté hodiny. Mamka vypadala, že okamžitě zkolabuje, protože už odpoledne prohazovala, že se jí na koncert nechce. Ale vzhledem k tomu, že jsem měla vstupenky v šuplíku už asi dva týdny a nesněžilo, bylo by škoda je nechat propadnout. Kapela v době našeho příchodu ještě zvučila, takže nás organizátoři vyhnali k baru. Usadily jsme se tedy u baru a čekaly jsme. Čekaní jsme si zkrátily povídáním s našimi známými, kteří na akci reprezentovali slavičínský KAMPAK. Pak si ke stolu přisedly i další fanynky Charlie Straight, a tak jsme si povídaly o tom, který člen kapely se nám líbí Já jsem hlasovala pro Alberta a Pavla. Holky zase pro Johnyho. Alberta jsem přitom po očku pozorovala u protějšího stolu, protože zrovna slezl z pódia a sedl si ke stolu. Zaregistrovala jsem, že na sobě nemá svoje barevné „gatě“, nýbrž džíny. Divila jsem se, co se děje, protože jsem na Albertovi v životě neviděla nic jiného, než červené nebo modré kalhoty a bílé tričko. „On se ještě převleče“, odhadovaly holky. Pak kolem našeho stolu prosvištěl taky Pavel s nějakou dívkou. Nevím, jestli patřili k sobě a nebo prostě jen před ním šla. Ale to je fuk. Nejsme ve Spy
V osm hodin večer se ujal mikrofonu moderátor rádia Kiss Publikum Ondra a uvedl celý program. Moc lidí zatím v Golemu nebylo, takže jsem měla šanci si vybrat místo podle svého gusta. Zůstala jsem sedět u baru. Nikoliv proto, že bych byla násoska, která potřebuje být takzvaně „u zdroje“ (:-) ), ale byl odtud pěkný výhled na pódium a byla jsem také chráněna před případnými davy. Jakmile moderátor odvykládal úvodní slovo a vyjmenoval všechny sponzory, kteří jsou jen tak mimochodem základem každé benefiční akce, pozval na pódium zástupce jednotlivých nízkoprahů, kteří hosty stručně seznámili s funkcemi tohoto zařízení. Pak přišel na řadu předskokan, který minulý týden vyhrál nějaké hudební klání VPOHO, které se také konalo v Golemu. A právě vítěz směl předskakovat „Charliekům“.
Soutěž o možnost zahrát před Charlie Straight získala banda, která si, tuším, říká Scarecrow. Sama sice nejsem zvlášť nadaná, ale můj děda, který hudební sluch má, mi říká, že falešně nezpívám a že to celkem jde Naposledy jsem ale zpívala před lidmi na vánoční besídce na prvním stupni základní školy. Od té doby mám ze zpívání na veřejnosti docela trauma, takže zpívám akorát když mě nikdo neslyší Co tím ale chci říct je to, že ačkoliv ani já nejsem moc hudebně nadaná a nepřísluší mi tedy asi hodnotit druhé, musím bez obalu říct, že se mi kapela Scarecrow zdála dost hrozná. Jasně, každá kapela nějak začíná a piluje si styl. I Charlie Straight byli na začátku dost jiní, zkrátka se profilovali. Hudebně Scarecrow docela ušli, se zpěvem už to bylo horší a úplně nejhorší bylo, když se kytarista snažil dělat gesta á la Matt Bellamy a zpěvák zase okouzlovat (leč neúspěšně) pár holek v první řadě. Ve finále to totiž vyznělo jako trapný vtip Snad pouze poslední píseň se mi líbila. Ale když si kapela po 35 minutách sbalila saky paky, nezlobila jsem se. Třeba se kapela ještě trošku vzchopí, uvidíme.
Od půl desáté moderátor nejdřív opět opakoval to, co už jsme dvakrát slyšeli a pak se losovala tombola, přičemž jsem samozřejmě nic nevyhrála. Poté se Ondra odebral do zákulisí a nechal nedočkavé fanoušky Charlie Straight, aby se zabavili dle svého. V deset zasedl zvukař Charlies na své místo, moderátor opět cosi plknul na úvod a pak se na pódium vřítila celá kapela.
Albert měl na sobě svoje tradiční gatě, stejně jako Johny, a bez okolků se dali do hraní. Po jakémsi krátkém zpívaném intru (či jak to nazvat – co to bylo za song, nevíte?) kluci spustili Platonic Johny. Dobrý začátek, říkala jsem si. Pak už vše jelo jak na drátkách. Charlies střídali skladby z alba (She´s A Good Swimmer, Love Factory, Upside Down, Try Some Stuff You Don´t Think You Should, In The Morning) s novými kousky, které se objeví na připravovaném albu. Řekla bych, že nové songy měly převahu, ale mně to vůbec nevadilo. Tenhle koncert měl totiž atmosféru. Band hrál s obrovským nasazením a je vidět, že kluci asi zkoušky neflákají Albert je sice tak hubený, že by ho asi i větřík přelomil vejpůl, ale od chvilky kdy vylezl na pódium z něj sršela nekonečná energie. Nejen, že zpíval čistě a jeho britský přízvuk je bezchybný i v reálu, ale také neustále po jevišti poskakoval. Zkrátka řádil! Ale myslím si, že i o tom je frontmanství v kapele. Postupně se „vybarvovali“ i další členové – vynikající klávesák Michal (ten kluk je fakt nadaný!) a basák Johny. Jenom chudák bubeník Pavel skoro pořád seděl na jednom a tom samém místě
Samozřejmě, že součástí koncertu bylo i zapojení fanoušků. Albert zkrátka ví, kdy má na děvčata v první řadě zamrkat nebo se na ně usmát. Pak tleskaly jako divé. Aktivizovat fanoušky ale vůbec není špatné. Nelze se divit ani tomu, že když kluci spustili největší hit (a mou srdcovku) Your House, lidi zpívali pasáž „I Will Love You Till I Die“ i bez Albertovy výzvy. Tuhle píseň zná dneska totiž asi každý.
Hodně se mi taky líbilo, že si kapela nedržela od fanoušků odstup. Naopak s nimi velmi komunikovala. A komunikace, jak známo, je základem všeho. A v případě šoubyznysu to platí trojnásob. Aniž bych teď chtěla zvyšovat Albertovy kvality, je pravda, že s publikem v podstatě komunikoval jen on. Dvakrát si udělal vycházku mezi diváky, vhodil do davu konfety nebo vyzýval ke zpěvu. Tenhle kluk má zkrátka charisma a i přes svůj mladý věk ví, co zabírá Zatím to nevypadá, že by mu stoupla sláva do hlavy, však na to má pořád dost času
Samozřejmě, že tady nemůžu furt vychvalovat pouze Mr Černého, protože Charlie Straight jsou semknutý celek. A kdyby jeden chyběl, už by to nebyli Charlies tak, jak je známe. Jak už jsem zmínila, klávesák Michal je strašně nadaný a obdivuju ho nejen proto, jak úžasně ovládá klavír, ale je také výborný kytarista. Basák Johny má charisma i bez mluvení a Pavel své bicí také nešetřil
Co říct k novým písničkám, které během koncertu rovněž zazněly? Musím říct, že některé – hlavně Something New, ve mně vyvolaly hodně silné emoce. Píseň graduje, má nepopsatelnou atmosféru a především závěr, kdy sám Albert zběsile bušil do bicích natolik, až se mu tam rozsypaly, byl opravdu famózní. Dále se mi do paměti vryla i Secreet Room, která je inspirována zpěvákovým tajným pokojem, kde si prý ale lebedí jeho kočka. Líbily se mi i další novinky, ale bohužel si nepamatuju jejich název, takže je celkem nesmysl je tu popisovat.
Můžu ale zmínit, že po hodině se Charlie Straight odebrali do zákulisí a po dlouhém aplausu a dupání se vrátili, aby zahráli nějaký ten přídavek. Jestli se nemýlím, zazněl Bathroom Song (má oblíbená) a také Shall We Have A Baby. K poslednímu jmenovanému songu se váže vtipná událost. Albert totiž hodil do placu informaci, že by byl rád, kdyby se přihlásilo pět dobrovolnic, které by s kapelou zazpívaly právě tuto píseň. Než tuto nabídku stihl doříct, na pódiu už stálo pět chtivých fanynek, které byly z Alberta doslova na větvi (vcelku je chápu). Když se zpěvák jedné z nich dotkl, dotyčná slečna na něj vykulila oči. Tvářila se asi podobně, jak bych se tvářila já, kdyby se mě dotknul Matt Bellamy Vzhledem k tomu, že zpívali všichni fanoušci, holky moc nebylo slyšet. Ale už jejich odvaha je obdivuhodná. Pak už se však Charlie Straight nadobro odebrali do zákulisí. Jen frontman se ještě objevil na pódiu, aby odpověděl na pár otázek moderátora, zatímco fanynky skandovaly, aby Albert svlékl triko Nesvlékl. Co by tomu řekla jeho přítelkyně? Ráda by asi nebyla. A má recht.
Koukám, že jsem se (opět) pořádně rozepsala, takže bych to asi mohla závěr zkrátit, jinak dostanu vynadáno Co tedy dodat? Charlie Straight je kapela, která má takové charisma a energii, že by ji mohli rozdávat. Je na nich vidět, že si hraní maximálně užívají a že jsou na pódiu hlavě pro fanoušky, nikoliv proto, aby si vydělali nebo kvůli exhibicionistickým ambicím. Kapela má styl, umí perfektně komunikovat s publikem a je vidět, že jí hraní opravdu dělá radost. Albert navíc díky svým skokům z beden a poskakování na pódiu asi pořádně spaluje kalorie, takže to je také plus
Včera jsem zažila jeden z opravdu nejvydařenějších koncertů, na kterém jsem byla. Mělo to atmosféru, šmrnc a já jsem se skutečně bavila. Charlie Straight mají našlápnuto na to, aby jednou hráli třeba i na vysněném Glastonbury. Moc jim držím palce, aby jim to vyšlo. Potenciál totiž mají. Jsou navíc dokonalým příkladem toho, kolik obrovské práce se dá za dva roky udělat. Nezbývá tedy říct, než BRAVO, HOŠI!
Nova i Prima již několikátý týden aktivně hledají ten největší talent na území Česka a Slovenska. Zároveň mezi oběma televizními stanicemi probíhá litý boj, která z nich si získá širší spektrum přívrženců. Který pořad je tedy lepší – Česko Slovensko má talent, které nalezlo inspiraci v britské soutěži Britain´s Got Talent a nebo novácká Talentmánia, která je tak trochu výkřikem do tmy, jen aby náhodou Prima pro jednou neměla něco lepšího?
Na počátku velkého boomu okolo hledání talentů jsem zvažovala, zda má vůbec smysl podobnou soutěž sledovat. X Factorů, SuperStar a jiných pěvecko-tanečních soutěží už tady bylo dost. První řada obvykle uchvátila (Česko hledá SuperStar) a s dalšími už to pak šlo z kopce. Asi je to perioda nebo co. Když jsem se ale dozvěděla, že televize Prima odkoupila licenci, aby vytvořila „počeštěnou“ verzi Britain´s Got Talent, kterou sleduji na internetu, rozhodla jsem se, že dám Primě šanci. Nova šla tentokrát stranou. Opět totiž musela okopírovat nápad od konkurenční televize a Leoše Mareše už mám taky dost. Je všude a připadá mi, že v důsledku toho už mu nějakou tu dobu dochází nápady i s tím spojená originalita. Prima na to šla naopak trochu jinak. Vytvořila mužskou moderátorskou dvojici, a nutno dodat, že velmi sympatickou. Jakuba Prachaře sice znám spíš jako muzikanta (NightWork) a herce, ale slovenské moderátorské hvězdě Martinu „pyco“ Rauschovi velmi dobře sekunduje. Zkrátka, na tyhle dva se (podle mě) příjemně dívá a navíc mají civilní projev, který je dobře stravitelný. Nesnaží se být vtipní za každou cenu a také se nesnaží soutěžící tlačit do situací, které by jim byly nepříjemné. Což je fajn. Moderátoři jsou samozřejmě důležití, ale oba se své role ujali tak, aby nezastínili soutěžící. A mám pocit, že Leoš Mareš se tohle ne a ne naučit.
I porota primácké ČSMT je podle mě originálnější. Trojice Slávik – Bílá – Kraus je, myslím, výbornou volbou. Lucie Bílá je sice občas „měkká“ a neřekne vždy soutěžícím naplno svůj názor, za to pánové Jaro Slávik a Honza Kraus si servítky neberou. A vo tom to je! Sestavení poroty se mi líbí i proto, že každý její člen má zkušenosti v určité oblasti, takže mohou vcelku objektivně hodnotit výkony jednotlivých soutěžících. Slávik je u nás navíc poměrně neznámý (leč dnes ho zná už každá druhá žena, která „slintá“ nad jeho charismatem), stejně jako se v roli porotců poprvé ukázali i Bílá s Krausem. Když poslední jmenovaný do hodnocení ještě vloží svůj břitký humor, o zábavu je postaráno
Talentmánii nesleduju. Respektive přepnu na Novu pouze tehdy, když je na Primě reklama Nebaví mě Mareš ani tisíckrát okoukaná Banášová a Habera a občas se akorát zasměju nad vtípky MR GS a nebo nad citlivou povahou režiséra Trošky. To však ale není jediný důvod, proč Talentmánii nesleduju. Zdá se mi totiž, že novácká soutěž není zatím ani tolik o talentu, jako spíš o emocích. Jako příklad vezmu případ, který jsem viděla včera, zatímco na Primě běžela reklama. Soutěžila tam slečna na vozíčku, která se jmenovala Lenka. Z internetu jsem věděla, že uchvátila porotu svými básněmi. Troška se snad dokonce (již poněkolikáté) rozplakal.
Včera jsem shodou okolností vystoupení této dívky v semifinále viděla. A upřímně, divila jsem se, co v této soutěži dělá. Ano, věřím, že se jí splnil sen, že si vyzkoušela účast v soutěži a že tak našla světlý bod svého těžkého života, ale snad žádný vozíčkář to nemá zrovna dvakrát lehké. Věřím, že porotu její básně okouzlily, ale postoupila by tato dívka, kdyby byla zdravá? Myslím, že spíše ne. Lenčin včerejší výkon mi připadal zvláštní. Bylo na ní vidět, že je nervózní a její celkový projev mi připadal neslaný-nemastný. Když už se rozhodla recitovat, mohla se, podle mě, báseň alespoň naučit zpaměti, aby byl estetický dojem o něco lepší. Avšak nestalo se. Mladé dívce se klepal hlas, lovila mezi řádky a byla upřímně dojatá, když jí publikum tleskalo. Chápu její nervozitu i dojetí. Ale myslím, že Lenčin postup do semifinále nebyl tak zcela košér. Nic proti ní, ale básně skládá mnoho dívek i mužů. Málokdo má však odvahu jít s tím do televize, za což má Lenka velké plus. Myslím ale, že se porota nechala unést spíš dívčiným smutným příběhem, který důrazněji dokreslila báseň. Ale – postoupila by dívka, která by na casting přišla po svých, s básní ze života? Nejsem si tím tak úplně jistá…
Nova zkrátka podle mě potřebuje divákům hrát na city. Předkládá jim smutné příběhy a těžké úděly lidí. Příkladem budiž slečna Lenka a malý Davídek. Dají jim naději, že život asi nebude až tak nespravedlivý. Ale je soutěž o soucitu nebo o talentu? Jasně, existují i takzvané „dvakrát výjimečné děti“, tedy takové, které sice trpí určitým handicapem, zároveň však v sobě skrývají talent. Ale nejsem si jistá, jestli je právě Nova objevila.
Lenku obdivuju za její odvahu a doporučuju jí založit si osobní blog. Určitě si časem její tvorba najde příznivce a třeba o ní ještě jednou uslyšíme. Nicméně myslím, že to, že nepostoupila do finále, není žádná tragédie. Naopak, může být ráda, že na ni nebude vyvíjen ještě větší tlak.
Možná, že si někteří z Vás budou myslet, že jsem necitelná a že nefandím postiženým. Nenechte se zmýlit, já jim fandím. Je třeba lidem ukázat, že vozíčkáři nejsou žádní tupci bez inteligence. Znám mnoho nadaných „kolegů“ – příkladem budiž Peťa, alias Jogurtová, která moc dobře píše, nebo Patrik, který dokonce studuje na Open Gate. Ale básně ze života, které jsou sice upřímné a civilní, avšak ne zas tak profesionální, prostě do podobných soutěží podle mě nepatří.
Stejně tak si myslím, že je sice fajn, že Davídek získal motivaci, proč chodit, ale nebude zklamaný, až jednou ze soutěže vypadne? Nepropadne deziluzi? Jak dlouho bude tenhle milý klučina diváky bavit? Z vlastní zkušenosti vím, že je potřeba si plnit sny. Ale musí se jednat o něco reálného, o něco, co má perspektivu. A účast v soutěži je poměrně krátkodobá záležitost, která vyšumí a nakonec stejně přijde zklamání. A co když pak Davídek řekne, že už nemá důvod, proč bojovat? Říkám si, jestli porota neudělala chybu, když mu dala tak velkou naději, která může velmi brzy skončit…
Zatímco Nova těží hlavně z velkých příběhů, na Primě se nic podobného neděje. Případ tanečníka Fandy, který pochází z dětského domova, se taky sice propíral, ale i rozvířené vody se nakonec uklidnily. Abych byla upřímná, Fandovi jsem fandila. Podle mě totiž skutečně má talent. Byl moc šikovný a pohybově nadaný. Přesto však nepostoupil. Jaro Slávik prý někde uvedl, že to bylo kvůli tomu, aby se o něj rodiče najednou nezačali zajímat jen proto, že je v televizi a slavný. Chtěli ho ušetřit zklamání. Ale televize se rozhodla, že mu pomůže jinou cestou, což si myslím, že je fajn a moc tomuto sympatickému hošíkovi fandím. Má na to, aby se jednou prosadil.
Předmětem diskuze se staly i další dvě osoby – tříletá Lianka Oláhová a operní zpěvák Marián Zázrivý. Lianka mě na castingu v Národním divadle okouzlila. Je roztomilá, šikovná a úměrně svému věku i nadaná. Ani to však nestačilo na postup do finále. Myslím, že tentokrát spravedlnost zafungovala. Lianka i její tatínek, který dcerku doprovázel na klavír, sice mají určitý talent, ale holčička ještě potřebuje pěvecky dozrát a užívat si dětství. Tudíž je podle mě správné, že se nedostala do jádra spěchu, stresu, dřiny a mediální slávy.
Marián Zázrivý je jakousi mužskou verzí Susan Boyle. Když přišel na pódium, snad nikdo nevěřil, že by mohl předvést něco kloudného. Přišel s kamenným výrazem ve tváři a díky svému „outfitu“ by mu spíš každý hádal věk starého mládence. Honza Kraus se Mariána dokonce ptal, co by mohl udělat proto, aby se na porotu usmál. Pak však přišlo na řadu jeho vystoupení a všichni civěli s otevřenými ústy. Marián Zázrivý má neuvěřitelný hlas! Vzápětí ho čekala standing ovation a slzy dojetí také nescházely. Marián si svým skvělým vystoupením na sebe však ušil bič. Očekávají se od něj pouze „velké výkony“. A já osobně si myslím, že se mu to včera nepovedlo. Píseň Con Te Partiro znám velmi dobře a po celou dobu jeho výkonu se mi zdálo, že zpíval falešně. Ale když jsem uslyšela názor nadšeného Slávika, usoudila jsem, že „jsem to asi slyšela špatně“. Nicméně dnes čtu i reakce ostatních diváků, kteří sdílí můj názor. Faktem však je, že je Marián spolu s Mako!mako a Chebejet ve finále. Uvidíme, co předvede v dalších kolech.
Ať už říkají peoplemetry cokoliv, u mě jednoznačně vyhrává Prima. Má sympatické moderátory, šikovně složenou porotu, která se nebojí vjet si do vlasů, nádhernou scénu i skutečné talenty, kteří by nás právem mohli prezentovat v Las Vegas. Kdo to bude, ukáže až čas. Nicméně myslím, že Prima ukázala, že i ona umí udělat civilní, avšak velmi atraktivní show, která v Česku zatím neměla obdoby. Naproti tomu Nova se už pouze opakuje a kopíruje. A nutno dodat, že to (dle mých soudů) dělá dost špatně.
Někdo říká, že obě soutěže stojí za houby. Někdo říká, že je Mareš profesionálnější a že Jakub Prachař patří na divadelní prkna a nikoliv do televize. Ať už sdílíte jakýkoliv názor a řadíte se do jakéhokoliv tábora, jedno je jasné – každý z nás se dočká svého talentu…. A třeba i ve finále zvítězí emoce nad talentem. Ale věřím, že to se na Primě nestane
/P.S. Všechny myšlenky, které tady uvádím, jsou pouze mé subjektivní názory. Možná jsou správné, dost možná také ne. Ale jsou moje Tak mi je prosím, neberte. A to i tehdy, když s nimi nebudete souhlasit. Děkuji /
Schopnost komunikovat je pro většinu z nás přirozená. Nemusíme se ji učit. V poslední době však jako bychom tuto schopnost ztráceli. Sice v nás stále je, ale nevyužíváme její potenciál. Čím je to způsobeno? Mám svou vizi – multimédii a především Internetem.
Příliš spolu nemluvíme. Aspoň já mám ten pocit. Když chceme něco vyzjistit nebo vyřešit nějaký problém, vezmeme mobilní telefon a naťukáme během několika minut sms zprávu o 150ti znacích. Někdy ani nemusíme brát mobil do ruky – stačí si najet na příslušnou stránku na Internetu a poslat textovku odtud – zdarma.
Pokud se nechceme zahazovat louskáním sms na mobilu, máme i jiné možnosti – ICQ, Skype, MSN, Jabber, Facebook… Je toho opravdu hodně. A v důsledku toho spolu mluvíme míň a míň. Začínáme ztrácet přehled. Známe se vůbec? Víme ještě, kdo sedí na druhém konci? Realita se díky všem těmto výdobytkům moderní doby značně zkresluje. Ale my přesto nejsme ochotni ji překročit a naučit se znovu komunikovat tváří v tvář. Vidím to sama na sobě. S přáteli posedím jednou za čas a jinak veškerá naše komunikace probíhá virtuální cestou. Nemohu říct, že by mě to zrovna dvakrát těšilo, ale nic jiného mi ani nezbývá. Přesto ale musím říct, že mám stále přehled o tom, kdo přede mnou sedí. To však nic nemění na tom, že si myslím, že díky Internetu spolu neumíme mluvit a jednat zpříma. Přes Internet se snadněji rozchází, vyčítá i háží ramena. Protože druhému nevidíme do tváře, a tak můžem jen stěží odhadovat, jak se asi zrovna cítí. Jeho pocity by měla zrcadlit jeho odpověď naťukaná na klávesnici. Ale může být v tomto směrodatná?
Virtuální komunikace je zkrátka dost ožehavá, což je také jeden z důvodů, proč nevěřím na seznamování přes Internet. Copak si můžu být jistá, že mě můj vysněný virtuální přítel nezamorduje na prvním rande? Mám se moc ráda na to, abych se do něčeho vrhla po hlavě až tak moc Je sice fakt, že je několik způsobů, jak bych si mohla ověřit, zda se jedná o skutečnou osobu a nebo ne. Ale stejně, nikdy si nemůžeme být jistí, že to všechno není jenom přetvářka. Takže nabídku „Pojď na rande“ po hodině plkání o ničem na ICQ, razantně odmítám. Jednak se bojím o svůj život , jednak si myslím, že není nic horšího, než když přijdete na schůzku, přihlouple tam na sebe zíráte a jen ze slušnosti občas něco prohodíte, aby se trapnost okamžiku nerozrůstala. Není nic horší, když nevíte, o čem mluvit. Není nic horšího, když první (a zároveň poslední) rande skončí totálním fiaskem.
Nedávno jsem četla výzkum o tom, proč je většina lidí takzvaně „single“. Většina dotazovaných prý odpověděla, že jim vyhovuje mít nezávazné vztahy a užívat si života. Možná je to tak lepší. Méně slz, méně bolesti, méně problémů. Ale není naše deziluze vůči osobním vztahům ovlivněná tím, že s tím druhým neumíme mluvit? Že veškeré poznávání vedeme na úrovni chatování? Muži moc rádi nemluví, alespoň já mám ten pocit. Rádi si rozmýšlí odpovědi, což jim komunikace „face to face“ zas tak moc neumožňuje. Takže proč vlastně nezvolit tu jednodušší cestu?
Naše některé nabyté schopnost zkrátka za život ztratíme. A nebo se jich dobrovolně vzdáme. Dobrovolně zvolíme to, co je rychlejší, modernější a snazší. Dobrovolně se vzdáváme pocitu, že toho druhého opravdu známe. Dobrovolně přestaneme s druhými komunikovat z očí do očí a tak, abychom slyšeli tón jeho hlasu. Dobrovolně se vzdáme neotřesitelné pravdy. Moc virtuální komunikace je někdy až obludná – bohužel…
Zkuste mi napsat, jakým „proč“ bych se měla zabývat – co by vás zajímalo? Pokud to nebude něco, co by se mi nějakým způsobem příčilo, ráda odpovím 
V hlavě se mi už pár nápadů kupí (právě teď – Proč miluju Charlie Straight? 
