Zápisky o (ne)obyčejném životě

O festivalu Rock For People, který se letos mohl pyšnit úspěšným 16.ročníkem, jsem napsala již mnohé. Ostatně od chvíle, kdy jsem zjistila, že se mi právě v Hradci Králové splní můj velký sen, tedy zajít na koncert jedné z nejlepších koncertních kapel současnosti Muse, jsem se o festivalu zmínila snad v každém příspěvku, který jsem napsala. Minulý týden pak následoval dlouhatánský report, který sumarizoval především to, co předcházelo tomu, než jsem si 5.července 2010 během koncertu Muse málem vyřvala hlasivky a zažila menší zástavu srdce (no ano, Muse jsou zkrátka mou „srdcovkou“). Vždycky jsem se snažila poukázat spíš na pozitiva, která jsem na festivalu viděla, zažila a především slyšela. Nerada akce podobného rázu kritizuju, protože tuším, že uspořádat tak velký festival nezvládne hned tak každý. Nicméně když jsem se pak nad dnem stráveném v Hradci Králové s nálepkou „Rock For People“ na ruce zamyslela, zjistila jsem, že ne všechno bylo dokonalé a dotáhnuté do konce. Jak ale říkám, nechtěla jsem kritizovat malichernosti. Pak jsem ale kolem půlnoci s jedním mým známým (kterému tímto děkuji za popostrčení k činům) festival probírala, zjistila jsem, že před některými věcmi zkrátka oči zavírat nelze. Opodstatněná kritika může být v mnoha směrech přínosná, zejména pak v případech, kdy se odehraje situace, která není tak úplně košer.  Pojďme ale popořadě, nebudeme přeci na tým, který mi připravil snad dvě nejdokonalejší hudební hodiny v životě, jenom útočit. To by nebylo fér zase ode mě

Cesta do Hradce Králové probíhala relativně v klidu a v pohodě, až na to, že mi malinko protestoval žaludek. To ale přisuzuji mému podlomenému zdraví a psychickému vypětí v předešlých dnech. Po necelé hodince a půl jsem stála u cedule, která mě měla navést přímo do festival parku. Značení sice nebylo zcela nejdetailnější, ale člověk s trochou orientační schopnosti se zvládne tak nějak navést sám. Jakmile jsem se blížila k parkovišti, musela jsem čelit davu koupáníchtivých návštěvníků festivalu, kteří však byli na silnici poněkud neukáznění. Bylo na první pohled zjevné, že jim pravidla silničního provozu nic moc neříkají. Cítila jsem, jak mi po zádech začíná téct pot a nedokázala jsem rozluštit, jestli tomu tak bylo díky příšernému teplu, kdy nás slunce neúnavně „obšťastňovalo“ svými hřejivými paprsky, nebo nepříčetností, která ve mně vzrůstala pokaždé, když mi málem až pod kola vlezl některý z fanoušků (převážně) rockové muziky. Když jsem konečně zastavila přímo u vchodu do areálu, byla jsem štěstím bez sebe. Jednak jsem neplatila parkovné (:-D), jednak jsem měla auto takzvaně „po ruce“ a nemusela jsem vážit dlouhou cestu, abych bych se k němu dostala. Shovívavost zdejších security jsem v tomhle případě velmi ocenila. Když mi pak mí známí z auta za velkého funění vytáhli elektrický vozík (kluci, i když jste funěli, jste Ramba. Ta „ludra“ má přeci jen 150 kg!), zdálo se, že jsem nemohla být šťastnější. Můj euforický pocit štěstí však trval jen do okamžiku, kdy jsem obhlédla terén ve festival parku. Louka, hrboly, písek, beton. Uvidíme, jak se s tím poperu, říkala jsem si. Nejdříve jsem však zamířila k pokladně, abych si koupila vstupenku. My vozíčkáři máme tu nevýhodu, že vstupenky lze zakoupit až přímo na festivalu, takže když jsem v neděli ráno zjistila, že je na Rock For People po prvním dni přes 15 000 lidí, jala se mě panika. Zkoušela jsem už v květnu ukecat organizátory, aby mi „bukli“ lístek, ale nic nepomohlo, ani mé věčné pruzení na fórech (ano, umím být opravdu neodbytná ) Nakonec se však ukázalo, že mé obavy a stresování byly zcela zbytečné a ještě, než se otevřely brány festivalu, já už jsem držela vstupenku ZTP/P (tedy jednu pro mě a jednu pro mého průvodce!) v ruce. U brány jsem vyfasovala na ruku náramek a byla poučena o tom, kde se nachází toi-toika pro nás znevýhodněné. Nejdřív jsem byla ráda, že i na nás na festivalu myslí, avšak když jsem zjistila, kde se ona toi-toika nachází, vytanulo mi na mysli, že organizátoři zřejmě moc nepočítali s tím, že ne každý, kdo by na RfP přijel na mechanickém vozíku, by onen nepříjemný terén – kulatě zhoupnutý okraj a louka s dost velkými hrboly – nemusel zvládnout. Já sama jsem na první pokus na tomto místě málem hodila držkopád a kdyby mě securiťák trochu nepotlačil, nejspíš bych skončila obličejem v trávě

Samozřejmě by to nebyla mamka, kdyby mi hned na začátku nevynadala, když jsem nechtěně narazila do betonového obdélníku a pak jsem nemohla na jedničku vjet na onu louku s toi-toi. Nejen tedy, že jsem byla nervní z lidí, kteří se mi motali pod kola, ale částečně taky z mamky, která občas nemůže rozdýchat, když do něčeho narazím – holt, ještě musím získat cvik. Snažila jsem se to hodit za hlavu a jela jsem prozkoumat celý areál. Neskutečné masy lidí, teplo k zalknutí, takže jsem brzy odhodila tričko i sandály a jezdila jsem po festival parku jenom v kraťasech a plavkách. Vzhledem k tomu, že jsem se malinko obávala úpalu, uvázala jsem si do vlasů šátek a doufala jsem, že mě aspoň maličko ochrání před neúnavným sluníčkem. Lila jsem do sebe vodu jak do studny, ačkoli obvykle pitný režim moc nedodržuju, ale vzhledem k tomu, že jsem se tělesně ještě necítila ve stoprocentní formě, nechtěla jsem vůbec nic riskovat.

Festival park je velmi prostorný, jen co je pravda. Organizátoři pro návštěvníky připravili velké množství nadkrytých stanů, kde se mohli schovat, posedět na lavičce nebo si vypít pivko. Nutno říct, že právě tyhle stany se staly mým útočištěm, protože asi po 15 minutách na slunci jsem začala léto trošku nenávidět. Jakmile jsem se trochu občerstvila a osvěžila, jala jsem se hledat jednotlivé stage. Stage České spořitelny měl výhodnou polohu, nacházel se hned naproti nadkrytých stanů a terén u pódia byl celkem snadno překonatelný. Dále jsem nutně potřebovala objevit T-Mobile stage, protože právě tam měla vystoupit Juliette Lewis a po ní mí milovaní Muse. Tady byl terén docela nemilý, ale musela jsem chtě nechtě spolknout hořkou slinu – pro Matta a spol.cokoliv. Zatímco jsem s obavou v očích sledovala kabonící se oblohu, rozhodla jsem se, že zjistím, jak to vlastně je s plošinou pro vozíčkáře u T-Mobile Stage. Milý pán od security mi vše ukázal a já se těšila z toho, že budu mít Muse jak na dlani. Už jsem si dokonce „vybrala“ místo, kde bych chtěla stát. Ti organizátoři to ale perfektně vymysleli, jásala jsem v duchu a s chutí bych jim snad i líbala ruce za jejich genialitu. Ano, tehdy bych to skutečně udělala. O pár hodin později mě však napadaly zcela jiné myšlenky.

Kolem třetí hodiny odpolední jsem se vydala ke stagi České spořitelny, kde začínala hrát zajímavá banda, která si říká D2. Hráli příjemný a nekomplikovaný rock, který potěšil a rozhodně neurazil. Ale během koncertu začaly na mou rozpálenou kůži dopadat první kapky deště. Vítr se zvedal, a tak jsem se přiblížila k autu, kde bych se v případě nutnosti ráda schovala. Jenže dohromady spadlo asi deset kapek, vítr utichl, obloha se malinko vyjasnila a bylo po dešti i dost pravděpodobné bouřce (dle online zpráv z domova). Hrůza byla pro danou chvíli zažehnána a snažila jsem se zahnat chmury z nepřejícího počasí u funny stánku. Koupila jsem si taky upomínkový button, který jsem si připnula hned vedle těch z Bažant Pohoda 2009. Na další hodinu jsem opět zaplula pod stan a během několika chvil začalo pršet. No, pršet, byl to spíš takový májový deštík, který všichni přítomní rockeři ocenili. Snad i proto se neobtěžovali před ním skrýt. Já jsem se řadila mezi ně. Ačkoli jsem to nečekala, bylo to vcelku osvěžující. Po cestě jsem narazila na kamarádku Verču s jejím přítelem Petrem a pak jsem se vydala k Evropa 2 stage, kde měl hrát Tomáš Klus, jeden z mých nejoblíbenějších českých interpretů vůbec.

V Evropě 2 bylo nedýchatelno, ale lidi pařili na Už jsme doma jak diví. Mezitím se mi za zády objevila kamarádka Katka, s kterou jsme si povídaly, ačkoli to bylo v hluku, který nás obklopoval, docela nad mé síly. Hlasivky jsem přeci jen neměla úplně zdravé. Ale to nevadilo, zatímco jsme plkaly o všem možném, začal na kytaru drnkat Tomáš Klus. Nutno říct, že ačkoli bylo jeho vystoupení spíš jedna velká (nacvičená?) improvizace, publikum dokázal dostat do varu. Vzduch ve stagi byl příšerný, takové dusno jsem snad ještě nezažila, ale snažila jsem se setrvat, Tomáš Klus za to určitě stál. Jakmile se davy vydaly ze stage a já nikomu nepřejela nohy (což vyžadovalo pekelnou soustředěnost), šla jsem si zakoupit něco k jídlu. Bylo opravdu z čeho vybírat.

Posilněná jídlem jsem se definitivně vydala k T-Mobile Stage. Do koncertu Muse zbývaly sice tři hodiny, ale bylo mi to fuk. Chtěla jsem mít své místo jisté. Vystoupení Jello Biafra & GSOM jsem tak nějak bez úhony přežila, ale  nebylo to zrovna moje cup of tea. Z unuděné atmosféry mě vytrhl déšť a vítr. Během pár minut jsem solidně zmokla. Ačkoli jsem na sobě měla pláštěnku, co nevidět jsem měla vodu v teniskách, kalhoty mokré do půlky lýtek a vlasy jako zmoklou slámu. Musela jsem vypadat opravdu úchvatně. Ale co! Když jsme se všichni tísnili v jednom stanu a dýchali si vzájemně na krk, myslím, že nikdo moc neměl náladu na to, aby analyzoval, jak kdo vypadá. Zhruba po 45 minutách bylo po dešti, takže se mnoho lidí vydalo na koncert Juliette Lewis. Já jsem usoudila, že také není třeba již déle setrvávat ve stanu a vydala jsem se na plošinu. Tam byli asi dva vozíčkáři a zbytek místa zabrali kameramani. Co to má znamenat, hergot?, klela jsem v duchu. Kluci kameramanští mi totiž jaksi zabrali mé vyhlédnuté místo a to jsem jaksi nehodlala dovolit. Kluk od security mě sice uklidnil, že mi kameraman uvolní místo, ale moc jsem tomu nevěřila. Ale než jsem se vrátila z toi-toiky, plošina byla skutečně okupovaná jen dalšími kolegy s handicapem. Svoje místo „ve středu“ jsem si tedy opravdu uchránila.  Hurá! Jinak nevím, co bych dělala

Juliette Lewis byla fajn. Sice jsem ji nikdy neposlouchala, ale její koncert uplynul ve velmi příjemném duchu. Tato charismatická žena má příjemný projev i muziku. Lepší „předskokanku“ Muse jsme si nemohli přát. Juliette opustila pódium někdy kolem deváté, takže do nástupu Muse zbývala víc jak hodina. Tu jsem strávila sušením mokré obuvi a očekáváním onoho velkého okamžiku. Měla jsem takový zvláštní, apaticko-euforický pocit Ten mě ovšem přešel v okamžiku, kdy ke mně přišel mladík z ochranky a natvrdo mi oznámil, že můj doprovod musí opustit z bezpečnostních důvodů plošinu pro vozíčkáře. Zůstala jsem na něj civět téměř s otevřenou pusou, protože můj mozek v ten okamžik nebyl s to strávit informaci, která mi byla sdělena. V první okamžik jsem byla přesvědčená o tom, že jsem mu jen špatně porozuměla, a tak jsem si nechala informaci zopakovat. Opět se mi dostalo stejné odpovědi – doprovod musí někam do pětadvaceti tisícového davu. Byla jsem v šoku. Podobný přístup jsem zažila poprvé. Nikdy se mi ještě nestalo, že bych někde, coby vozíčkář mající průkazku ZTP/P, musela být odkázána jen sama na sebe, a to i přesto, že jsem za svůj doprovod zaplatila řádnou vstupenku. Když jsme se mladíka od security zeptali, odkud přišlo podobné (nesmyslné!) nařízení, bylo nám řečeno, že to je přání jeho nadřízeného. No to je tedy pěkné!, rozčilovali se všichni, kteří své handicapované příbuzné či přátele doprovázeli na Rock For People. A hněvali se zcela právem! Přeci není možné, aby mi někdo odpíral mé právo mít po svém boku doprovod, zvlášť, když na to mám ze zákona právo. Kromě toho, nikdo nebyl ochoten se s námi vybavovat, a když jsme vznesli dotaz, co by jeden security, který neměl o životě handicapovaných zjevně ani páru, dělal, kdybych něco potřebovala, odvětil, že můj doprovod přeci musí mít mobil s vibracemi, a tak si zkrátka zavoláme. Tentokrát jsem na něj vyloženě čuměla a zavřít pusu jsem v onom údivu jaksi zapomněla. Tak hloupý a primitivní argument jsem v životě neslyšela. Mobil s vibracemi přeci nemusí být u každého samozřejmostí. A zrovna ten maminčin, který podědila po mně, vibrace postrádá. Na securiťákovi bylo znát, že s námi nehodlá již více diskutovat, a tak se rozhořčená hrstka doprovodů vydala do davu fanoušků kapely Muse. Byla jsem rozčílená tak, že to ani nelze popsat slovy. Když se mi za zadek postavil kameraman, pro kterého viditelně bezpečnostní podmínky neplatily, měla jsem chuť mu do kamery nacouvat mým elektrickým vozíkem. Ale mé drahé baterky mi za to nestály. Byla jsem z tohoto vysoce neprofesionálního přístupu organizátorů tolik rozladěná, že jsem dodnes přesvědčená o tom, že se na tomto festivalu nejspíš už nikdy neukážu. Nechci být citlivá, ale vše má své meze, a opravdu těžce snáším, když mi někdo z nějakého, mně neznámého důvodu, odpírá něco, na co mám právo. Všichni dokázali pochopit, že handicapovaný člověk jako já, potřebuje po svém boku doprovod, který je schopen mu zajistit nejvyšší míru bezpečnosti. Co kdybych dostala nějaký záchvat? Pochybuji, že by jeden security zvládl mi poskytnout adekvátní pomoc (je něco jiného poskytnout první pomoc zdravému člověku a handicapovanému člověku). A zajděme ještě dál – co kdyby začalo hořet? Jak by jeden security zvládl evakuovat šest vozíčkářů, zvlášť, když bylo okolí plošiny obklopeno několika tisíci lidmi? Myslím, že dost těžko. Vím, všechno jsou to pouze hypotetické otázky, ale ať mi nikdo nezkouší namluvit, že můžu být bez svého doprovodu po boku ve větším bezpečí, než bez něj. Organizátoři by tedy měli odhodit kousek důležitosti a měli by se nad některými otázkami velmi vážně zamyslet, jinak si nevytvoří moc dobrou vizitku, zvlášť, když každý pořád naoko propaguje integraci handicapovaných do společnosti. Když ale dojde na činy, dopadne to asi podobně, jako na Rock For People.

Díky mé rozladěnosti jsem si neužila koncert Muse na 110%, jak by tomu nejspíš bylo, kdybych byla v dobrém rozpoložení. Takhle jsem si onen velký okamžik užila pouze na 100% (více si můžete přečíst zde). Hudebně byl Rock For People skvělý, ale trocha lidskosti a pochopení by občas vůbec neuškodilo. Tak třeba někdy příště, pokud ovšem nějaké mé „příště“ ještě bude…

Plusy Rock For People 2010

-         Muzika

-         Muse

-         Nadkryté stany

-         Funny stánek

-         Velký výběr občerstvení

Mínusy Rock For People 2010

-         Vyhazov doprovodu z plošiny pro handicapované a neochota organizátorů s námi situaci lidsky vyřešit

-         Počasí

-         Terén

Každý z nás má sny, které by si chtěl během života splnit. Alespoň myslím, že to tak u většiny lidských bytostí funguje. Já mám taktéž sny, ostatně kdysi v šesté třídě jsem o tom dokonce napsala básničku Docela dlouho jsem přesně nevěděla, jakou by onen velký sen, kterého bych chtěla strašlivě dosáhnout, měl mít podobu. Samozřejmostí byly úspěchy ve škole, v osobním životě a tak dále. Ale chtělo to pořád ještě něco…bloudila jsem a hledala, až nakonec přišel rok 2007. Co tak závratného se stalo krom toho, že jsem prožívala (prý) sladkých sedmnáct a byla čerstvá gymplačka? Poprvé jsem uslyšela Muse. A spolu s tímto okamžikem se začal formovat můj velký sen – totiž navštívit jejich koncert a vidět svého idola Matta Bellamyho na vlastní oči. Možná, že vám bude tento sen připadat trochu pošetile a lacině, ale stejně, jako někdo bezmezně miloval Lunetic, Holki, Pokémony či hrdiny z telenovel, já jsem si oblíbila tvorbu Muse, v které se snoubí trocha rocku, trocha alternativy a také trocha vážné hudby. Říkáte si, že tohle nejde dohromady? Omyl! Matt Bellamy a spol totiž dokáží spojit téměř neslučitelné. A co víc, ještě je z toho hit!

Roky plynuly a já znala tvorbu Muse téměř dokonale. Jejich písně mne nikdy neomrzely, nikdy mi nepřipadaly laciné. Právě naopak, čím déle jsem si jejich skladby pouštěla, tím zajímavější mi připadaly. Vždycky jsem v nich totiž našla něco nového. Rovněž jsem uznávala způsob, jakým textař a lídr kapely, Matt, rozebíral politická témata, lásku i konec světa. Ano, on je Matt trochu podivín, ale často velmi vážně říkám, že právě v tom spočívá jeho genialita. Může vám připadat jako mimoň, můžete si myslet, že spadl z jiné planety, ale když hrábne do strun nebo usedne za klavír, stává se z něj opravdu neobyčejně talentovaná osoba. Taková, kterou na hudebním poli hned tak nenajdete.

Když už jsem jednotlivá alba znala téměř z paměti, rozhodla jsem se prozkoumat, jak to asi vypadá, když tři devonští kluci vylezou na pódium. První DVD, které jsem viděla, bylo pořízeno v rámci Absolution Tour a poslala mi jej kamarádka Darina. První píseň – překvapení, druhá píseň – úžas, třetí píseň – definitivně koukám s otevřenou pusou.

Zatímco pro některé kapely představuje živé koncertování hřebíček do rakve, u Muse je to přesně naopak. Jejich koncerty mají náboj, energii a vám většinou nezbyde nic jiného, než si doma před notebookem podupávat nohou do rytmu a v duchu se modlit za to, aby hošani na mapě Evropy objevili i naši nenápadnou zemičku a ukázali nám všechnu tu pompéznost v plné parádě!

I já jsem doufala, a to dlouhé čtyři roky. Ale marně. Nic nenasvědčovalo tomu, že by Matt, Chris a Dom zavítali i k nám. Rudá vzteky jsem vždy kontrolovala koncertní místa a když jsem na seznamu objevila třikrát Německo a Česko (opět) nikde, málem se ze mě stala osoba s xenofobními sklony

Když pak v roce 2008 vyšel HAARP, opravdu jsem žasla nad tím, jak je možné, že tři třicátníci jsou za dvě hodiny schopní předvést něco tak…. nepopsatelného. Žasla jsem nejen já, ale také můj bratr, kterého jsem k Muse vlastně přivedla   Oba jsme zbožně koukali na obrazovku, zdi pokoje se otřásaly v základech a od té chvíle byl koncert Muse nejen mým snem, ale také snem mého bratra. Splní se nám někdy?, ptali jsme se oba. Splní. Za dva roky a dva měsíce se stal skutečností, to však ale ještě netušil nikdo…

Květen 2010 – Muse zahrají na festivalu Rock For People. Když jsem si tuhle novinku přečetla na Facebooku (:-D), začala jsem ječet na celý barák jak Viktorka. Babička v mžiku stála u mě a ptala se, co se děje, jelikož podobné zvuky vydávám pouze tehdy, když udělám zkoušku Cosi jsem zamumlala a okamžitě jsem volala bratrovi, abych  mu onu velkou novinu sdělila. Byl stejně nadšený jako já, ovšem háček byl v tom, že ho v den D čekala operace kolene, takže se jeho sen slyšet a vidět Muse naživo,trochu vzdaloval. Já ho ale pořád měla nadosah. Když jsem o tom tak přemýšlela, nenašla jsem nic, co by mi mohlo zabránit v tom, abych se vydala do Hradce Králové a splnila si tak svůj obrovský sen.

Onen velký den měl připadnout na 5.7.2010 od 22 hodin. Zatímco jsem se učila na zkoušky, neustále jsem si pouštěla album The Resistance a taktéž záznamy některých koncertů Muse. Čím víc jsem jich zhlédla, tím víc se mě zmocňoval pocit, že se během koncertu nejspíš rozpláču Zní to puberťácky, já vím. Ale nedokážu popsat, co ve mně dokáží Muse vyvolat. Vedle toho, že mám pro Matta Bellamyho jistou slabost, musím dodat, že mě jejich písně provázely jistou etapou mého života. A ačkoli tato životní etapa už skončila, má fanouškovská láska ke kapele to všechno přežila. Je to v podstatě první skupina, která mě nikdy nepřestala bavit, a to i přesto, že The Resistance už nebyla tak bezchybná jako dřívější počiny. Ale co! I tři závěrečné symfonie, kteří mnozí označují za kýčovité, jsem si oblíbila. Matt Bellamy si coby skladatel neklade meze a já na tom nevidím vůbec nic špatného. Jak s oblibou říkám, je to virtuóz, tak proč by měl svůj um potlačovat?

Tři týdny před koncertem se mě pomalu začala zmocňovat mánie. Zhlédla jsem x videí a koncertních záznamů, až jsem nabyla dojmu, že mě Muse už nemají čím překvapit. Věděla jsem, které intro používají před singlem Hysteria, které riffy doplní při Supermassive Black Hole, kdy nechají zpívat publikum i kdy pódium zahalí vlna kouře. Kamarád by tohle všechno bláznění nazval fanatismem, já bych byla v hodnocení střídmější a nazvala bych se spíš skalní fanynkou, která opravdu uznává tvorbu Muse jako takovou, a nikoliv proto, že tři jejich skladby zazněly v upírské Twilight sáze.

Ačkoli jsem si myslela, že mi nic nemůže zabránit v tom, abych jela na koncert Muse, týden před oným velkým dnem jsem se začala přesvědčovat o tom, že to tak úplně nemusí být pravda. V úterý večer mě totiž začalo pobolívat v krku. V duchu jsem proklínala všechny možné bohy (a to jsem nevěřící) a jala jsem se tuto skvělou „novinku“ oznámit mamce. Ta mi okamžitě naordinovala Panadol, jelikož nás jaksi tlačil čas… Druhý den ráno jsem se vzbudila a měla jsem pocit, jakoby mi někdo v krku založil tři požáry najednou. Jeden Panadol, druhý Panadol, třetí Panadol. Venkovní teplota atakovala třicítky a já ležela pod peřinou a potila se. Zlepšení jsem však nepociťovala. Má panika pomalu začala dosahovat vrcholu. Na samotném pokraji zoufalství jsem se pak ocitla na druhý den ráno, kdy mi začal stagnovat žaludek. Za celý den jsem tedy pozřela pár lžic polévky, banán a půlku chleba s máslem. Víc můj žaludek nedokázal vstřebat. Můj sen se mi začal pozvolna vzdalovat, ale nechtěla jsem to dovolit. Nemůžu mít přeci pořád jenom smůlu, ne? Zatnula jsem zuby a taky všechno, co šlo, a vrhla jsem se do boje. V pátek ráno se zdálo, že jsem konečně vyhrála. Ale začala jsem se radovat předčasně. V sobotu jsem se totiž procitla s chrapotem, který byl hodinu od hodiny horší. Nakonec jsem už jen cosi syčela a můj hlas zněl strašidelně. Jak asi budu moct zpívat?, ptala jsem se neustále sebe sama, zatímco mne mamka neustále analyzovala a zvažovala i variantu, že se mnou do Hradce zkrátka neodjede. Při této představě jsem opravdu šílela. Proto jsem se rozhodla býti hodnou pacientkou a snažila jsem se celou neděli poctivě léčit. K večeru jsem se vydala do kavárny, abych se něčím dobrým posilnila, avšak vyslechla jsem pouze přihlouplé řeči o tom, jak budou na festivalu všichni fetovat a mlátit hlavami o pódium. Plna znechucení jsem se zvedla a odešla na kutě. Musela jsem se přeci na ten velký den pořádně vyspat…

5.červenec 2010 byl tady! Probudila jsem se v pět ráno a nenápadně jsem „čekovala“ počasí. Předpovědi totiž byly trochu rozporuplné. Rosnička Dáša Honsová sice pro Hradec předpovídala polojasno, ale tušila jsem, že to tak úplně nebude pravda. Do oken se ale od rána vkrádaly sluneční paprsky, tudíž jsem doufala, že se mé tušení nepotvrdí, občas jsem totiž trochu paranoidní

Do Hradce Králové jsem dorazila kolem půl jedenácté. Masy lidí, které se trousily po cestě, mě malinko děsily, ale snažila jsem se zachovat klid. Přece jsem už na jednom velkém festivalu byla, tak proč bych nezvládla i tenhle? Sotva jsme zaparkovaly, stékal mi po zádech pot, takže jsem se rozhodla, že svléknu tričko a budu pouze v plavkách a kraťasech. Byla to dobrá volba. Sluníčko totiž pekelně svítilo a zem byla totálně vyprahlá. Mé hlasivky na tom byly už o poznání lépe, žaludek už také nestagnoval, leč mamčiny připomínky k mým řidičským (ne)kvalitám mě malinko rozhodily. Snažila jsem se ale zůstat v klidu a projela jsem si celý areál festival parku.

Když jsem uviděla hrbolatý terén na louce, jala se mě hrůza, ale vše bylo jen o cviku. Kolem oběda se začala obloha kabonit a já tušila, že to nepřinese nic dobrého. Kolem třetí hodiny odpolední navíc začalo pršet. Myslela jsem, že se osvěží vzduch a nic horšího nám nehrozí, ale černé mraky nám stále visely nad hlavou. Měla jsem opravdu nepříjemný pocit, že nám budou blesky co nevidět dělat společnost. Vítr příjemně foukal, ale nevěděla jsem, zdali náhodou není předzvěstí toho, co nám počasí přichystalo.

Vydala jsem se tedy do deště, mým cílem se stala Evropa 2 stage, kde měl hrát Tomáš Klus. Po cestě jsem narazila na kamarádku Verču, s kterou se známe virtuálně už pár let, ale k seznámení face to face došlo až na Rock For People. Jakmile jsme prohodily pár vět a sdělily si obrovské napětí z blížícího se koncertu Muse, které obě milujeme, vydala jsem se ke zmíněnému stagi. Tam jsem se zase potkala s kamarádkou Katkou, kterou jsem do tohoto dne znala taktéž jen virtuálně, ale zdálo se mi, že jsme si „sedly“ i v reálném světě. Probraly jsme fesťák, Eclipse a Katka pak odešla na jiný koncert. Já si zatím doposlechla koncert Kluse, ale opravdu jen doposlechla. Davy fandů mě totiž totálně obklíčily, takže jsem Tomáše vůbec neviděla, pouze slyšela. Avšak nikterak mě to netrápilo. Spíše jsem přemýšlela nad tím, že hned, jakmile se najím, půjdu si chytnou své místo před T-Mobile Stage. Totiž, abyste rozuměli, měla jsem své místo vyhrazené na plošině pro vozíčkáře. Výhled odtud byl famózní, ale vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, kolik postižených na festu je, nechtěla jsem, aby mi někdo zabral mé vyhlédnuté místo….

Osmá hodina večerní. Koncert Juliette Lewis se blíží a z černých mraků se spustil hustý déšť. V očích jsem měla pohoršený výraz a v hlavě se mi honily scenérie toho, jak budu po celý koncert Muse zahalená v pláštěnce, díky čemuž nebudu moct tleskat, ani zvednout ruku. Zuřila jsem víc, než hurikán o rychlosti F8 z Richterovy stupnice. Skrývala jsem se ve stanu kousek od T-Mobile Stage a cítila jsem vodu v botách i mokré nohavice kalhot. Ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem jenom, aby přestalo pršet. Kluk u stolu se na mě povzbudivě usmál (asi jsem musela mít fakt „sexy“ výraz“), a než začala Juliette zpívat, počasí se umoudřilo. Z jedné strany začalo vykukovat slunce, druhá strana však byla stále potemnělá. Duha nad Hradcem Králové na mě tentokrát opravdu nezapůsobila.

V osm jsem vyjela na rampu a čekala jsem na Muse. Zbývaly sice ještě dvě hodiny, ale nechtěla jsem riskovat, že mi někdo vjede na mé místo. Stačilo, že mi za zadkem stáli kameramani, kteří točili jakýsi záznam. Juliette Lewis dozpívala poslední tklivý song a na pódiu se objevilo Muse Crew. V prvních řadách se štosovaly fanynky, ale hádám, že ani tak nešlo o ty skalní, jako spíš o puberťačky, které všehovšudy od Muse slyšely tří songy (tj. Supermassive Black Hole, I Belong To You, Neutron Star Collison = vše, co zaznělo v Twilight, New Moon, Eclipse) a hned mají potřebu hystericky vřískat v prvních řadách. Tenhle druh fanynek skutečně nesnáším, jelikož není fanynka jako fanynka! Což se ostatně během koncertu potvrdilo, ale o tom později…

Já stála uprostřed plošiny, sledovala oblohu a poslouchala ječící davy, které propadaly šílenství když: crew přivezlo na pódium Domovy bicí, Mattovo piáno a mikrofony. Trochu trapné, říkala jsem si. Ale co, fanouškovství neklade meze. Kolem deváté se vedle mě posadil kluk, který s jiskrou v oku prozradil, že se koncertu nemůže dočkat. Potěšilo mě to, aspoň jsem měla jistotu, že nejsem jediná, která se na Muse těší víc, než na Vánoce, narozeniny, svátek a Silvestr v jednom!

Kolem deváté však přišlo rozčarování. Security mi totiž oznámil, že mamka musí z plošiny odejít, jelikož tam „zabírá“ místo pro další handicapované. Všichni jsme zuřili, jelikož postižených nás tam moc nebylo (konkrétně 4 vozíčky), takže o nějakém nedostatku prostoru nemohla být řeč. Hlavně, že se mi za zadek postavili kameramani, pro ty tam místo bylo! Vzteky jsem málem slezla z vozíku a pěkně si to s pánem security vyříkala. Ale moc by to nepomohlo. Mamka mu pohoršeně oznámila, že tak otřesný přístup ještě nezažila (což je fakt) a vydala se do davu, konkrétně přímo před zábradlí, které oddělovalo plochu pro fanoušky od zvukařů a plošiny pro handicapované. Byla jsem tak rozčilená, že jsem se v tu chvíli nedokázala ani plně těšit na to, co za pár minut mělo začít. Ohřívala jsem si studené nohy v suchých ponožkách, na hlavě jsem měla kapuci jako nějaká hiphoperka a přesně ve 22 hodin mi přišla milá sms od bratra. Jakmile jsem si ji přečetla, trochu mi vyschlo v krku. Mrzelo mě, že tam nemohl být se mnou a užít si to, ale snad někdy příště. Zahnala jsem chmury a čekala.

Pódium potemnělo a za dramatického intra (tuším, že houkání – byla jsem tak mimo, že mám trochu výpadky paměti ) vystoupili Matthew Bellamy, Dominic Howard a Chris Wolstenholme před nedočkavý dav 25 000 fanoušků. Ani nevím, co jsem v ten okamžik cítila. Paradoxně spíš hněv, jelikož se holka asi tři řady přede mnou rozhodla, že vyleze svému doprovodu na záda, takže mi dokonala zastínila výhled na Matta oděného v podivných stříbrných  kalhotách (jak jinak J ) a černém triku. Naživo vypadal jinak. Líp J Měl takový sympatický výraz ve tváři a zdálo se mi, jakoby dospěl. Působil vyrovnaně (asi ho jeho psychiatrička a budoucí choť v jednom, trochu zkrotila ). Dom vypadal jako vždy, on je víceméně vždy dobře naladěný, stejně jako Chris, na kterém (kromě jiného) už dlouho obdivuju tetování na pažích

Koncert byl zahájen skladbou Uprising. Docela dobrý otvírák, řekla bych. Světelná show se rozjela, avšak to nejlepší nás teprve čekalo. Já i kluk vedle mě jsme začali spokojeně poklepávat některou z končetin do rytmu a když jsme se dostali k refrénu, který se promítal na originální projekci, rozhodla jsem se, že dám svým hlasivkám co proto. Začala jsem nahlas zpívat a bylo mi zcela ukradené, že na mě securiťák vrhal divné pohledy. Ať si trhne nohou!:-) Publikum na první singl zareagovalo poměrně slušně, avšak publiku v Londýně se to jaksi nemůže rovnat. Tajně jsem doufala, že všechno teprve přijde. Supermassive Black Hole – fanynky upírské ságy se mohly uřvat. Znechuceně jsem si v duchu odfrkla, ale zpívala jsem. Jakkoli mohla Uprising znít měkce, se Supermassive Black Hole byl popový zvuk ten tam. Podmanivá basa, výrazné riffy a vysoký vokál Matta Bellamy. Kotel fanoušků šílel. Kapela nás pak přivítala, ale Matt se zmohl pouze na prosté oznámení, že jsou v České republice poprvé. Není moc dobrý řečník, ale to o něm vím už dávno. Čekala jsem tedy, že pokud dojde k nějakým dalším hovorům, ujme se slova spíš Dom.

Třetí skladbou se stala New Born. Lasery zahalily oblohu hradeckého letiště a já měla pocit, že mi zelené křivky snad vypálí oči. Byla to pompézní světelná šou. Nic podobného jsem v životě neviděla. Občas jsem z toho zapomněla i zpívat J MK Ultra opět trochu rozvířila davy, bylo vidět, že fanoušci měli naposlouchanou spíš poslední desku. Fanoušci na koncertě by se vlastně dali rozdělit do tří skupin: do první se řadili skalní fanoušci, kteří kladně kvitovali i starší skladby a tudíž bylo vědět, oč na koncertě Muse kráčí (=já ). Druhá skupina byla zastoupena dívkami, které milují Twilight ságu a díky ní objevily Muse. Znají tři písně, o zbytku diskografie nemají ani páru, přesto však neurvale okupují první řadu a trapně ječí. Myslím, že skutečný fanoušek by měl znát víc, než tři písně, ne?. Třetí skupina obsahovala zvědavce, kteří ani tak nepřišli kvůli muzice Muse, ale spíše kvůli zvědavosti. O Muse se přeci jen hodně psalo a mluvilo….Ačkoli byla louka přecpaná k prasknutí, neměla jsem pocit, že si všichni koncert užívali. Proč tam tedy zacláněli skutečným fanouškům? Znechucené výrazy ať si kompenzují u výčepu J

Zdálo se, že Matt nemá chuť s publikem komunikovat, což je u něj sice vcelku normální, ale měl by na tom zapracovat. I komunikace s fandy je součástí jejich „práce“. Po mrazivém intru Interlude z alba Absolution přišla na řadu má milovaná Hysteria. Světla problikávala černou oblohou, Mattova kytara mi přímo řinčela v uších a hlasivky protestovaly, leč marně. Zpívala jsem, co to šl,o a neustále jsem bloudila očima na pódium a promítací plochu. Matt se usmíval a Chrisovi se také zvedaly koutky do úsměvu. Fanoušci sice odměnili kapelu potleskem, ale řekla bych, že to mohlo být lepší…

Když Muse začali hrát starou dobrou Citizen Erased, byla jsem na chvíli tak konsternovaná, že jsem nebyla s to rozluštit, o jakou skladbu se jedná. Pak mi to ale docvaklo, spokojeně jsem si broukala a když Matt usedl k piánu, byla jsem v sedmém nebi. Nemohlo mi však neuniknout, že se Matt tentokrát s klavírem nějak „mazlil“. Obvykle je totiž zvuk o poznání hutnější.

Další intro bylo v podobě Nishe, která byla předzvěstí následující United States Of Eurasia. Pro tu mám od jisté doby slabost, a tak nezbývalo, než konečně zvednout ruce nad hlavu a opět ignorovat securiťákův podivný pohled. Jestliže mě doteď bolely hlasivky, nevím, jak popsat to, co přišlo poté, co přišel onen typický queenovský rytmus a já začala zpívat tak, jakoby to mělo být naposled v životě J Mattovo klavírní sólo jsem si maximálně užívala, Chris byl jako vždy při hře precizní a Dom své bubny také neušetřil. Miluju tu píseň i ten okamžik! Jenom publikum opět nesdílelo mé nadšení. Když mělo vyřvávat  „sia, sia, sia“, bylo skoro ticho. Byla jsem vzteky bez sebe. Odezva nula-nula-nic. Ach jo. Situace se vylepšila při romantické Undisclosed Desires, která taktéž patří mezi mé nejoblíbenější z The Resistance. Najednou byla atmosféra taková hmatatelná, éterická. Nevím, jak to popsat. Zpívala jsem od začátku až do konce a když jsem si všimla dalšího kluka po mé pravici, jak znuděně kouká na pódium a nevyloudí na tváři  žádnou emoci, nejradši bych mu něco řekla J Vlastně jsem ani moc nepochopila, proč na koncert Muse přišel, když ani jednou nezatleskal nebo si nezazpíval. Je to mimo moje chápání, ale je to jeho věc.

Pořád jsem v ruce držela mobil a čekala jsem, kdy zahrají Map Of Problematique nebo Plug In Baby, protože právě tyto skladby by můj bratr slyšel rád live, a tak jsem se rozhodla, že pokud je zahrají, zavolám mu, aby alespoň něco slyšel. Avšak ani jedna jmenovaná skladba zatím nepřicházela (tušila jsem ale, že Plug In Baby bude jako přídavek).

Dalším singlem se stala The Resistance. Muse svým playlistem opět pokoušely mé nemocné a už téměř nefungující hlasivky.  V refrénu jsem opět vyřvávala „Love is our resistance“ a mamka mi tvrdí, že v životě netušila, že umím tak protáhnout ruce, jako tomu bylo při téhle písni, kdy jsem je zvedla nad hlavu Tvrdé riffy v refrénu se mi moc zamlouvaly, opravdu super. Ke konci už jsem přestala vnímat světelnou show a soustředila jsem se pouze na pěveckou a hudební stránku koncertu, které mě naplnily mnohem více, než desítky světel najednou.

Time Is Running Out, tedy dvanáctá skladba v pořadí, trochu rozvířila emoce v publiku. Musím říct, že mě Muse tak trochu systematicky ničili Tahle píseň je totiž pro mě naprostá srdcovka, ačkoliv jsem cosi podobného prohlásila už o několika dalších písních. Takže zatímco moje hlasivky už mlely z posledního, já si toho nevšímala, a prostě jsem zpívala a skandovala s rukama nad hlavou. No a co, že jsem možná vypadala jako blázen. Bylo mi to volné. Když Matt nechal prostor publiku, pár zasvěcenců zpívalo, ale oproti fandům ve Wembley máme pořád co dohánět. Zdá se ale, že to zasněného Bellamyho a soustředěného Howarda a Wolstenholma nikterak nerozházelo. Byli nad věcí. Opět slušně poděkovali, spustili svou soukromou instrumentální šou, aby pak zahráli vynikající Starlight, která byla doplněná úžasnou světelnou projekcí. Zelené paprsky mi divoce blikaly do očí a já sledovala, jak moje mamka na tuhle píseň kalí v davu – upřímně, nestačila jsem se divit J Opět mne rozčílilo publikum, které nebylo schopné vytleskat melodii skladby a místo toho buď fanoušci tleskali mimo rytmus nebo stáli jako solné sloupy. No, polkla jsem hořkou slinu, neboť jsem tušila, že se blíží konec.

Oficiálně poslední skladbou se stala Stockholm Syndrome. Jakmile končily poslední tóny, byla jsem přesvědčená o tom, své hlasivky asi brzy vyplivnu a nebo už v životě nepromluvím. Prostě jsem propadla a nedokázala jsem se ovládnout. „I Wish I Could“ jsem vykřikovala, jako by mi rvali hlavu  Pak Matt s Chrisem odložili kytary, Dominic se zvedl od bicích a za potlesku fandů odešli do zákulisí. Čekala bych, že budou fanoušci skandovat, vyřvávat a nevím co všechno, ale byla to docela slabota. Být na jejich místě, už bych se nejspíš nevrátila J Ale chlapci se umoudřili a po cca dvou minutách byli zpět na jevišti. Žhavila jsem telefon, jelikož jsem tušila, že přijde Plug In Baby. Přišla. Bratr, ač byl 200 km daleko, poslouchal tuhle hitovku přes mobil a já se snažila příliš nezpívat, aby z toho něco měl J Finálním singlem se pak stala Knights Of Cydonia, která byla zahájená intrem z Tenkrát na západě, kterého se ujal basák Christopher. Famózní závěr. Velký sen se splnil. Užila jsem si každou vteřinu. Muse pak za neadekvátního (!!) potlesku odešli a já doufám, že se v Čechách neobjevili naposledy, chtěla bych zažít regulérní koncert, kde budou přítomni opravdu jen ti, kteří dokáží plně ocenit um těchto hudebníků, a ne zvědavci, kteří nejsou schopni ani zaplácat dlaněmi o sebe, nebo zmalované puberťačky, které o nějaké písni jako je Bliss zřejmě v životě neslyšely. Snad jsme Muse neodpudili a přijedou se na nás ještě podívat. Potřebuju si stanovit další velký sen…

Resumé: Splnil se mi sen. Byl to pro mě velký hudební zážitek, snad ten největší v mém dosavadním životě. Kapela hrála skvěle, ačkoli mnohdy mívá nasazení ještě trochu větší, takže bych ho taky uvítala. Zahalené pódium při Knights Of Cydonia bylo super. Matt by ale měl v budoucnu zapracovat na komunikaci. Sečteno podtrženo: nezapomenutelný zážitek.

Plusy koncertu:

-          Setlist

-          Zvuk

-          Světelná show

-          Zpěv

Mínusy koncertu:

-          Malá komunikace kapely s publikem

-          Někteří fanoušci

-          Místy vlažné publikum

-          „Pouze“ dva přídavky

Zhruba před dvěma lety o této době se mi do ruky dostala obálka, která obsahovala dvě alba, na která jsem měla napsat recenzi. Jednalo se o debutové počiny dvou českých muzikantů, kteří byli na naší hudební scéně nováčky – šlo o Tomáše Kluse a zpěváka s tajemnou přezdívkou „NiceLand“. Můj dnešní blog se bude týkat především druhého jmenovaného interpreta – proč, to se dozvíte co nevidět

„NiceLand“, opakovala jsem si polohlasem, zatímco jsem zkoumala booklet, který mě zaujal na první pohled. Prolistovala jsem si ho nejdřív zběžně a pak jsem si ho pročetla víc do detailu. Jakmile jsem dostatečně „prostudovala“ obsah, zaměřila jsem se na image samotného interpreta. Trochu mě zaskočila, co si budeme nalhávat. Ono, vstoupit na českou hudební scénu s image emo kluka s kytarou není vůbec žádná sranda. My Češi jsme totiž zvyklí na to, že většina kapel vlastně svou specifickou image nemá. Zatímco jinde ve světě je zcela běžné, že si zpěváci lakují nehty na černo a pod očima nosí výrazné linky, na našem písečku na takového člověka koukáme jako na hybrida, který spadl z jiné planety. Naše mentalita je v tomhle nastavená dost divně. Asi i proto jsem si říkala, že nebudu úzkoprsá citlivka, která soudí podle vzhledu, a raději se zaměřím na hudbu. Vložila jsem CD do mechaniky mého NB a jala jsem se poslouchat záhadnou Little Black Book. První song, Leave Me Out, a… Sakra, konečně něco, co nemá typický český zvuk! Dočkali jsme se – aleluja!:-) Vzhledem k tomu, že mám slabost pro britskou hudební scénu a kytarovky obecně, tušila jsem, že mi tohle album „sedne“. Nemýlila jsem se. Čtrnáctitrackovým debutem jsem projela jako nůž máslem ( ) a nešlo to jinak, než si ho poslechnout znovu…a znovu, znovu, znovu. Poslouchala jsem ho tehdy skoro týden v kuse (jsem blázen, já to o sobě vím ), ale tenkrát se mi hodně vryl pod kůži. Je na něm totiž několik songů, které ráda poslouchám dodnes (Sanity, Come On, Belief, Lost In Encryption), takže nemůžu říct, že by mě zaujalo jenom na nezbytně nutnou dobu a pak už jsem si jej nikdy nepustila.

Když jsem pak šéfovi odevzdála recenzi na Little Black Book, ptal se mě, jestli si jsem zcela jistá hodnocením, které jsem debutu přiřknula (tuším, že to bylo nějak přes 90%, přesně už nevím). Odpověděla jsem mu, že naprosto jsem, načež mi jen tak nadhodil „že tak vysoké hodnocení u debutu není úplně běžné, ale že je to moje rozhodnutí“. Mně se CD líbilo (lépe řečeno, tehdy jsem ho milovala ). Bylo mi jedno, jak ho přijali ostatní, jestli Michala Motyčku přirovnávali ke klonu Blunta, Molka nebo Coldplay. To nebylo podstatné. Důležité bylo, co na své prvotině nabídl, a že toho nebylo málo.

Instintktivně jsem očekávala, že někteří čtenáři Funtime možná nebudou sdílet mé nadšení pro NiceLanda, přece jen žiju v Čechách, kde jsou lidé, co se týče hudby, velmi často „neužilí“ . Opět jsem se nemýlila. V komentářích k recenzi mě rozzuření pánové obviňovali, že jsem podplacená nebo že mám se zpěvákem bližší vztahy (no jo, chlapi, za vším vidí postel ). Znechutilo mě to, koho by ne. Ale šéf mi radil, ať podobné komentáře ignoruju a nedohaduji se. Poslechla jsem ho, nestálo mi to za to.

Čas plynul, NiceLand měl stále česté místo v mé muzikotéce a občas jsem taky zavítala na jeho web. Tam jsem jednou našla, že zřejmě vypátral mou recenzi na jeho CD na mém blogu a přidal si odkaz na své stránky. Koukala jsem na to samozřejmě jako blázen, říkala jsem si, jak je možné, že zavítal zrovna na blog jedné puberťačky Náhoda to ale nebyla, jak jsem později zjistila díky jedné zprávě přes MySpace.

Vzhledem k tomu, že musím vyzkoušet skoro všechno, založila jsem si Facebook. Tam se Michal také nacházel, a tak jsem si ho přidala mezi přátele (no jo, aktivka se ve mně nezapře, haha ). Občas jsem si přečetla nějaký ten status, který napsal, ale to bylo asi tak všechno. Situace se ale změnila, když jsem se (opět aktivně ) ujala organizace druhého ročníku Benefice bez bariér. S kamarádkou Zuzkou, která mi s Beneficí pomáhala, jsme vehementně přemýšlely, jakého interpreta pozvat, aby na něj lidi přišli. Ono, vybrat něco, co by se Slavičínu líbilo, taky není jenom tak . A tak jsme se Zuz vybíraly, přebíraly a třídily. V hlavě mi šrotovalo na nejvyšší obrátky a pořád mě nic nenapadalo. Pak mě ale jednoho dne napadl NiceLand. Řekla jsem o něm Zuzce, která sice nejprve nevěděla, o koho se jedná, ale po poslechu pár songů mi řekla, že by byla pro. Napsala jsem tedy Michalovi na Facebook a ptala jsem se ho, jak to u něj vypadá s koncerty v den, kdy se měla Benefice konat. Řekl mi, že ten den sice už hrají na jednom festivalu, ale mohli by zvládnout i slavičínský koncert. Jásala jsem. Ještě mě ale čekaly dva úkoly: 1. sehnat finance, které by pokryly vystoupení, 2. oznámit to mým kolegům, kteří se na Benefici spolupodíleli. Nakonec se ukázalo, že právě druhý úkol byl mnohem těžší, než ten první. Názory na hudbu NiceLanda se totiž tak trochu lišily. Někteří byli pro (asi proto, že jsem jim o NiceLandovi řekla už v době, kdy jsem ho začala sama poslouchat, takže věděli, do čeho jdou ), jiní nebyli zásadně proti a snad pouze jeden byl proti („je to uspávač hadů“, tvrdil mi). Vzhledem k tomu, že jsem měla podporu většiny, začala jsem jednat.

Zanedlouho bylo vystoupení NiceLand ve Slavičíně domluveno napevno, a já se těšila, že jsem si do mého rodného místa dotáhla svého oblíbeného zpěváka (resp.kapelu) . Domlouvání koncertu probíhalo naprosto bez potíží, pouze týden před akcí jsem se dozvěděla, že koncert bude asi trochu akustičtější (a jeje, obávala jsem se v duchu, doufám, že nebude NiceLand a spol.pro slavičínské publikum moc „měkký“)

Nadešel den Benefice. Už od osmi jsem pečlivě střežila mobil, protože moje bujná fantazie byla připravena na všechny možné katastrofické scénáře (NiceLand si to rozmyslí a nepřijede, uvízne v zácpě a my budeme bez headlinera….). Nakonec jsem si kolem déváté večer ale mohla oddechnout. Kamarádka mi totiž řekla, že venku stojí nějaký kluk s patkou a periferním viděním jsem zahlédla kudrnatého kluka (zaujal mě proto, že se jeho vlasy malinko podobaly těm mým v dávných dobách, ale myslela jsem, že to je host ). Za půl minuty mi ale už zvonil mobil a Michal mi oznamoval, že jsou na místě. V duchu jsem si radostně oddechla a jala jsem se dělat uvítací výbor Tehdy poprvé jsem se s Michalem Motyčkou aka NiceLandem vlastně oficiálně seznámila tváří v tvář. Samozřejmě, že jsem poznala i dalšího Michala – bubeníka. Trojici doplňoval Přemek, ale ten se „ztratil“ na toaletě . Michal vypadal trochu unaveně, ale doufala jsem, že se posilní a pak vše zvládne. Z Michala číslo dva (tedy bubeníka) čišela dostatečná energie a Přemka jsem až tak nezkoumala . Každopádně čím víc se blížilo vystoupení kapely NiceLand, tím víc jsem byla napnutá. Předpokládala jsem totiž, že kdyby koncert dopadl nevalně (opět jsem raději počítala se všemi možnými variantami, ačkoli byly málo pravděpodobné) , kolegové by mě asi ušlapali a Slavičín by mě sežral za živa.

Po dražbě ale nadšel čas na zahájení nicelandovského setu a já po první písni odhadovala, že jsem se obávala zbytečně. I ve třech to byl pořádný nášup a živé verze singlů byly pro mě mnohem lepší a zajíměvější, než studiovky. Podívala jsem se na kamaráda, který stal opodál, a když jsem uviděla jeho spokojený výraz, byla to pro mě maximální odměna za všechno úsilí, které jsem do Benefice vložila. Když už se totiž něco líbí mému kamarádovi, mám vyhráno Během koncertu za mnou dokonce několikrát přišel, aby mi výběr NiceLanda pochválil (vím, koho zvu, ne ). Čím déle pak kapela hrála, tím více jsem se dostávala do varu – kdybych mohla, přidala bych se k jednomu „tanečníkovi“ před pódiem („skačte, skačte! Raz, dva! Skačte, oni to potřebujou“ ) a trochu „rozmrazila“ líné publikum. Když jsem uslyšela mou milovanou Creep od Radiohead v podání NiceLanda, málem jsem plakala štěstím Zato můj bratr, ten večer vykonávající funkci hasiče, se při pohledu na cigaretu v Přemkově ústech trochu obával, ještě, aby nám Sokolovna vzplála

Původně na hodinu plánované vystoupení se zvrhlo na vystoupení, které mělo minimálně hodinu a půl, a když NiceLand odehrál(i) poslední song, byla jsem si jistá, že jsme vybrali nejlépe, jak jsme mohli. Během setu zazněly jak (mně velmi) známé songy z debutu, tak nové skladby, které se objeví na připravovaném počinu, který by měl vyjít na podzim. Ten večer (nebo vlastně už ráno) jsem si dala ještě jedno předsevzetí: BEZ FOTKY S NICELANDAMA NEJDU DOM! . Posilnila jsem se na to s kamarádem v baru, přičemž krátce nato mi odchytil u piva Boodya (jak se to skloňuje?:-) ). Vyfotili jsme se, pokecali o Rock For People a Michala napadlo, že bychom si mohli dát panáka Nejdřív jsem se zdráhala, jelikož mi připadlo, že je trochu trapné, aby organizátorka pila s kapelou, ale Michal mě ujistil, že na tom nic trapného není, takže za chvíli u mě už kluci stáli v plné polní i s panáky v ruce Pak jsem se vyfotila i s Michalem číslo dva (NiceLandem), i když to nebylo úplně snadné focení. Fotili nás najednou tři lidi (heh, připadala jsem si jako celebrita ). Začala jsem prskat, že nevím, na koho se dívat dřív, načež mi Michal řekl, ať nestresuju a rozesmál mě zrovna ve chvíli, kdy začali všichni fotit. No jo, zákon schválnosti

Pak si kluky vzaly do parády mé spolužačky, objevili se na scéně potencionální manažeři a já odjela domů – byl to skvělý, ale náročný den. Ráno jsem klukům napsala ještě jednou děkovnou sms za famózní zážitek a s nadějí, že posezení s „místními pijany“, jak kapela uvedla na svém Facebooku, obešla bez následků ….

Co říct závěrem? Snad jen, že děkuji Michalovi, Přemkovi a Michalovi ( ) za to, že přijeli a odvedli opravdu špičkové výkony na pódiu, byl to opravdu nezapomenutelný zážitek, kluci Moc velké díky posílám Michalu Motyčkovi za ochotu se mnou komunikovat a vyjednávat. Velký respekt za to, že jste všichni ve zdraví zvládli „jelínkovskou smršť“ a doufám, že jsme se neviděli naposledy.

PS: Očekávám vás po mých státnicích, už začínám šetřit

O dvojici Kristen Stewart (19) a Robert Pattinson (23) se v kuloárech hodně mluví. Od chvíle, kdy tito dva mladí herci vdechli život postavám Belly Swanové a Edwarda Cullena, se z nich staly hvězdy takřka přes noc, a to i přesto, že oba herci měli na kontě již několik zajímavých rolí. V případě Kristen Stewart se jedná především o hlavní roli v dramatu Mluv (Speak). Za zmínku určitě stojí i menší role ve snímku Útěk do divočiny (Into The Wild), kde se snažila získat srdce hereckého kolegy Emila Hirsche. O Robertu Pattinsonovi – herci, se před boomem kolem Twilight ságy také příliš nemluvilo. Do podvědomí diváků se dostal až díky roli ve slavném Harry Potterovi, kde si zahrál oblíbeného Cedrica Diggoryho.

V roce 2008 však vešel do kin první díl z Twilight ságy a od té doby si oba herci nemohou stěžovat na malou pozornost. Naopak. Robert Pattinson je na každém kroku doprovázen davy ječících náctiletých fanynek, které by udělaly všechno proto, aby si na něj mohly sáhnout nebo získaly autogram. Nutno dodat, že mladý Londýňan není ze zájmu kolem jeho osoby příliš nadšen. Chápe sice, že i toto je součást jeho práce, nicméně někdy je pro něj těžké se s touto skutečností smířit, hlavně pak v případech, když mu jde o život (viz.jeho úprk během natáčení Remember Me v New Yorku, kdy byl sražen taxíkem)

Zdá se, že Kristen Stewart je vůči nátlaku médií a fanoušků odolnější. Nad drby v bulvárech mávne rukou a dokáže se nad to povznést. Své fanoušky, stejně jako Rob, miluje, ale je třeba říct, že to má o trochu snazší, než její evropský kolega. Muži zřejmě nejsou tak dobří stalkeři. Ačkoli se po premiéře Stmívání zdálo, že spolu mají KStew a RPatz, jak se jim v médiích přezdívá, společnou leda tak hlavní roli v úspěšné sáze, opak je pravdou. Zanedlouho se totiž o nich začalo spekulovat jako o páru i v soukromí. Paparazzi je proto začali pronásledovat na každém kroku a snažili se všemožně splašit materiál, který by mladé hvězdy usvědčil z mileneckého vztahu i mimo kamery. Avšak zjevný důkaz se zatím nikomu sehnat nepodařilo. Na internetu se sice objevilo několik zajímavých fotografií, ale ani ty nelze považovat za dostatečný důkaz. Po celém světě vznikají podpůrné skupiny, které se snaží dát Twilight hvězdy dohromady, ostatně skupina s názvem „Robsten“ hovoří za vše. Nafouknuté bublině napomáhá i Facebook, kde můžete najít desítky profilů „pravých“ Robertů Pattinsonů a Kristen Stewartových. Samozřejmě, že majitelé profilů jsou ve vztahu, někdy dokonce i zasnoubení. Fanoušci by si moc přáli pohádkový konec, stejně jako ve Stmívání, ale hlavní představitelé jim jej nechtějí dopřát…

Zamotaná situace se navíc dramatizuje i díky tomu, že se ani jeden z herců k jejich vzájemnému vztahu nikdy pořádně nevyjádřil. Rob (takticky?) mlží a když se jej někdo z novinářů zeptá na Kristen, obvykle neodpoví. Kristen na svých oficiálních stránkách sice skálopevně tvrdí, že je jejím přítelem herec Michael Angarano, a Roberta označuje pouze za blízkého přítele, ale tomu už skoro nikdo nevěří. Když se jí totiž před Vánoci jeden z moderátorů zeptal, koho by chtěla políbit pod jmelím, zamyslela se a nakonec na otázku neodpověděla. Každý se tudíž hned (docela logicky) domyslel, že by nejraději řekla „Roberta Pattinsona“, ale cosi, co ví jen ona, jí v tom zabránilo. Aby toho nebylo málo, je veřejným tajemstvím, že Stewart strávila Vánoce i Nový rok v Londýně. Trávila by tedy svátky klidu a míru raději s dobrým přítelem, než s vlastní rodinou? Otázníky se stále množí.

V posledních týdnech ale tato jejich zdánlivě neotřesitelná pohádka (či realita) získala pár trhlinek.

Vše začalo na konci února v Londýně na předávání cen BAFTA´s, kde se sice objevili oba mladí herci, ale každý zvlášť. Kristen si z ceremoniálu nakonec odnesla jednu sošku, Rob pouze předával cenu za nejlepší scénář. Na after party si Pattinson údajně pustil pusu na špacír a plátku The Sun prozradil:“Je to strašně těžké, ale ano, jsme spolu.“. Rovněž dodal, že na předávání cen nepřijel se svou přítelkyní kvůli fanouškům (holky by chudák Kris ve vzteku snad i ušlapaly ). Toto Pattinsonovo přiznání v mžiku obletělo svět a začalo se spekulovat, jestli je zpráva důvěryhodná či nikoliv. Nebyla. Pattinson prý nic podobného nikdy nepřiznal a jednalo se pouze o zkreslení informací ze strany The Sun. Jak to tedy opravdu je? Stále nikdo neví! Pattinson je v současné době pracovně vytížen (v Londýně natáčí nový snímek Bel Ami a v minulých týdnech proběhlo několik premiér k čerstvému snímku Remember Me, kde si zahrál po boku „Ztracené“ Emilie de Ravin, který vejde do českých kin již ve čtvrtek), Kristen měla rovněž plné ruce práce s hlavní rolí v muzikálu The Runaways. Přesto se ale brzy dvacetiletá dívka objevila na premiéře Remember Me v USA. Tvrdí, že „chtěla Roba podpořit“. Jejich společný odjezd z after party ale opět rozdmýchal nekončící spekulace, kterým Kris nasadila korunu během rozhovoru pro jedny italské noviny – novinář se jí totiž zeptal, zdali by nechtěla objasnit její vztah k Robertu Pattinsonovi, načež ona odpověděla následující:“Ne. Můžu říct jen to, že díky Twilight jsme se všichni velmi sblížili, a to, co bylo o nás řečeno, znehodnocuje naše vztahy.“ Reportér se samozřejmě nenechal odbýt a pokračoval v „sondování“:“Takže tvrdíš, že jste pouze dobří přátelé?“. Kristen tato otázka zřejmě nemohla překvapit, ale přesto (záměrně?) odpověděla poněkud netakticky:“Ne, to jsem neřekla.“ Opět se tudíž nabízí několik interpretací její odpovědi, čert aby se v tom vyznal!

Když se na celou situaci podívám z pohledu nezasvěceného člověka, říkám si, že všichni hledají problém tam, kde není. To, zda spolu Rob s Kristen chodí, je pouze jejich věc a ostatním je do toho velké kulové. Ostatně, nebyli by prvním párem, který se dal dohromady během natáčení. Otázkou ale je, proč nikdo z nich nedokáže otevřeně přiznat „ANO, jsme spolu“, popřípadě „NE, jsme pouze přátelé“? Člověku se někdy zdá, že z tohoto nepotvrzeného vztahu oba trochu těží. Neusnadnili by si život, kdyby konečně kápli božskou? Možná by se divili, jak by to zabralo!

Twilight sága je poněkud zvláštní fenomén. Dokud se totiž příběh o lásce upíra Edwarda a pozemské dívky Belly nedočkal filmové adaptace, čeští fanoušci o něm víceméně neměli ani potuchy. Nicméně v listopadu loňského roku se na plátně objevili Robert Pattinson a Kristen Stewart, aby „vdechli“ život postavám Edwarda Cullena a Belly Swan. Od té chvíle bylo vymalováno. Mánie á la Stmívání byla na světě. Návštěvnost kin se zvedla o několik procent, knížky od Stephenie Meyers šly také najednou na dračku. Teenage časopisy si rovněž přilepšily, protože měly opět o čem psát, ostatně otázka, zda Kristen a Robert zplodili potomka či nikoliv je stále ve vzduchu

Jak už jsem zmínila v předešlých článcích, dlouho jsem se filmu Stmívání vyhýbala. Je totiž mým zvykem vyhýbat se filmům, po kterých šílí každý. Nicméně zvědavost předčila všechna přesvědčení, a tak i já jsem jednoho večera zhlédla tenhle film – a zůstala jsem jako opařená Čekala jsem od Twilight ságy všechno možné – krvavé scény, hororové prvky, zakousnutou hlavní hrdinku, kříže a nebo česnek – ale přišel pravý opak. Stmívání je velmi nenáročný film, který vsází především na krásný obličejíček hlavního hrdiny, Brita Roberta Pattinsona. Mužské pokolení si možná se zálibou prohlédne sympatickou Kristen Stewart, nicméně je jasné, že právě její herecký kolega je esem prvního dílu z Twilight ságy. No, a co dodat ke snímku jako takovému? Kdyby byl zkrácen na polovinu, vůbec ničemu by to nevadilo, silných scén je tam stejně málo, převažují spíš ty nudné a nebo lehce akční. Každopádně je víc než zřejmé, že se přes nejednu peripetii dočkáme happy endu, láska prostě zvítězila, ať už je reálná či nikoliv

Než jsme se nadáli, byl na světě druhý díl z této populární ságy – Nový měsíc. Filmové databáze na snímek sice plivou jak jen to jde, nicméně návštěvnost v kinech ukazuje, že recenze zřejmě nebudou až tak prvořadé. Já osobně jsem film zhlédla ještě před premiérou, zklamání se nedostavilo, jelikož New Moon víceméně splnil má očekávání. Nedoufala jsem totiž, že by se mohla tahle upíří romance po výměně režiséra nějak výrazně vylepšit. Jediný rozdíl je snad v tom, že ubylo romantiky a přibylo víc akčních scén. Robert Pattinson už nedostal ve snímku tolik prostoru, objevuje se v něm víceméně jen na začátku a na konci, kde se odvážně obnažuje do půl těla (pěkný to pohled . Docela mě pobavila poznámka na csfd.cz, kde jeden recenzent píše, že má Rob každou bradavku jinak velkou, čehož jsem si opravdu nevšimla, a že jsem na Robovi pořádně visela očima

Musím říct, že jsem si zkrátka Twilight ságu oblíbila. Knížky jsou poměrně čtivé a obsáhlé, takže se mi líbí o to víc. Soundrack k jednotlivým dílům je také dobře navybírán, leč musím uznat, že OST k „jedničce“ u mě jednoznačně vede. Zároveň ale musím dodat, že netrpím žádnou upíří mánií, krom toho, že se mi líbí Robert Pattinson Ovšem pozor, jeho plakát si na zeď rozhodně lepit nebudu, na takové výbrky jsem už dost „stará“ …

Někteří lidé ale mou zálibu ve Stmívání nemohou pochopit. Nedávno se mě kamarád s údivem zeptal:“Ty taky fandíš Stmívání?“; když jsem přitakala, že ano, i přes tu dálku jsem cítila, že se tomu diví, nicméně gentlemansky pomlčel Zato druhý kamarád už tak gentlemanský nebyl. Včera jsem s ním navázala víceméně náhodou hovor na téma Stmívání a on prohlásil větu, kterou zde nelze publikovat, jelikož zde sprostá slova nepublikuju No, každopádně mě jeho názor pěkně rozohnil, jelikož opravdu nesnáším, když někdo něco odsuzuje, aniž by si danou věc nejdříve poslechl, přečetl nebo ji zhlédl. To, že New Moonu z velké části fandí generace ve věku 12 + ještě nemusí být důkazem toho, že je to „sračka“, ne? (Pardón, omlouvám se za toto nepěkné slovo). Jo, New Moon není nic převratného, rozhodně to ale není takový perverzní opruz pro emo holčičky, jak se všude píše. Především na csfd.cz mám často pocit, že lidé dávají Twilight sáze záměrně taková šílená hodnocení. Proč se na film tedy dívají, když nemůžou vystát Bellu, Edwarda a celou Cullenovic rodinu? Proč tráví dvě hodiny u filmu, u kterého se dáví odporem? Tohle opravdu nepochopím! A aby si pak ještě pomasírovali ego, označí film za „odpad“, aby se tak odčinilo utrpení, kterým museli projít. Samozřejmě, že nemůžu nikomu vnucovat svůj názor, jen si nemyslím, že je správné hodnotit něco na základě nesmyslného předsudku a označovat něco za p******u (písmenka si za hvězdičky doplňte sami). Už proto, že dotyčný třeba film nezhlédl, nepřečetl knihu nebo mu nesedí dvojice Pattinson-Stewart. Ať už je důvod averze jakýkoliv, rozhodně by neměla vyplývat z tvrzení, že „to sledují jen puberťačky, a tak je to blbost.“ Já na tento názor odvětila, že jsem Twilight viděla i četla a nepřijde mi to tak strašné, načež mi bylo sděleno, že bych se tím rozhodně neměla chválit. Tahle mírně opovržlivá odpověď mě opravdu naštvala. Jsem totiž svéprávný člověk, který má právo rozhodnout si, co se mu líbí a proč, aniž by se za to musel stydět! Takže, milý nejmenovaný, nemáš zkrátka pravdu….

Když všichni tak horoucně mluví o Stmívání, ihned mě napadla asociace s Harry Potterem. Ten je už několik let celosvětovým fenoménem. Jeho příběhy milují jak děti, tak dospělí i starší. A tak tedy, je proto ihned brakem? Je to odpad jen proto, že ho milují dvanáctky, které si kupují hůlky, klobouky a nevím co ještě? Harryho Pottera jsem dřív moc nemusela, ale jakmile jsem si přečetla knížku, svůj názor jsem změnila. Nikdy jsem si ale nedovolila ho hanit. Tak proč to ostatní u jiných filmů dělají? Copak jsou tak sebestřední a krátkozrací? Odpovědi se mi asi nedostane, já jen vím, že nebudu předstírat, že se mi něco nelíbí jen proto, abych nebyla v očích druhých pubescetní trapkou, co miluje kýč s názvem Stmívání…. A teď už si to každý přeberte dle svého, protože mé „pojednání“ právě končí …