Zápisky o (ne)obyčejném životě

Po necelých devíti měsících se scénář znovu opakoval – redakce IT serveru root.cz mě požádala, abych sepsala další článek. Popravdě mě tato nabídka vcelku zarazila, neboť si nedělám plané naděje, že bych Linuxu skutečně tolik rozuměla, abych své názory na něj musela na Root psát častěji, než jednou za rok . Ano, sice už jej přes dva roky intenzivně používám, ale přišly i okamžiky, kdy jsem byla pevně rozhodnutá s ním nadobro skoncovat. Naštěstí byl poblíž vždy někdo, kdo mi řekl, ať to nedělám, protože všechno bude brzy zase v nejlepším pořádku. A ačkoli mě zmítal vztek, k jehož popisu nestačí snad žádná slova, nakonec jsem se vždy uklidnila a Ubuntu ve svém laptopu ponechala. Nejspíš je to zvyk a nějaká vazba – obhajuji se obvykle.

Ale abych se vrátila k tématu. Již podruhé přišla nabídka z root.cz. Byla jsem vcelku překvapená, neboť jsem nezpozorovala, že by za okny poletovaly sněhové vločky, a tak by nadešel čas pro můj nenáročný příspěvek. Realita byla taková, že nabídka přišla i mimo vánoční období. Chvíli jsem zvažovala, zda ji vůbec přijmout. Je něco jiného podstrčit žhavým ajťákům jednoduchý článek na štědrý den, kdy jsou pořádně nadlabaní, nadšení z dárků a celkově naměkko. Teď nic takového nehrálo v můj prospěch. Ale co, říkala jsem si, zkusím to a přinejhorším to nevyjde, svět se nezboří. Ostatně získat úctu čtenářů root.cz se nepodařilo už větším kapacitám, natož tak mně

Odhodlání mi nescházelo, takže zbývalo jediné – to nejdůležitější – vybrat téma. Byla jsem nabádána, abych sepsala své zkušenosti s mým laptopem Ideapad s13. V duchu jsem zajásala, jenže v mžiku bylo jasné, že to bude trošku problém. Nemám v něm totiž Linux a psát o Windows na root.cz by se rovnalo sebevraždě. Totiž, abyste rozuměli, nejsem obdivovatelka Woken, ale laptop používám pouze ke studijním účelům – takže minimálně. Po většinu roku jej okupují mí sourozenci, kteří však Linuxu nemohou přijít na jméno, a tak to nelámu přes koleno – jejich boj.

Námět na článek byl tedy rázem fuč. Co dál? Inspirací se mi staly události posledních dnů. Můj známý Michal (kterého možná někteří znáte pod nickem NiceLand, ha, musím se pochlubit) nedávno vyzkoušel Linux a já jako „ostřílená Linuxačka“ a akční fanynka v jednom, jsem se jala mu dávat užitečné rady, leč on je většinou nepotřeboval, neboť je to kluk šikovný Když přišla řeč na komunikátory, odkázala jsem ho na Empathy, ale dodala jsem, že je to (cituji) „krám, který nic neumí, ale na běžné chatování stačí“. Následně jsou od Michala dostala zprda, neboť i on zjistil, že je Empathy nanic. A v tom mě napadl námět pro článek na root.cz. Něco v tom smyslu „Proč nenávidím Empathy“. Bylo mi hned jasné, že vstupuju na tenký led, ale Adam mě vytrvale povzbuzoval „je to téma na flame a ještě to píše ženská, to bude bomba“. Jak jinak

Nemůžu říct, že bych měla po mém vánočním postu s Rootem zas tak špatné zkušenosti. Jistě, našlo se pár urážlivců, kteří, kdybych byla chlap, by mě nejspíš pověsili za koule do průvanu, ale obecně to nebylo tak strašné. Naopak, pánové se s radostí podívali na nový „ksicht“ a vzhledem k tomu, že se jednalo o dívku, byli poměrně milí a střízliví v hodnocení. Cítila jsem ale v kostech, že s druhým článkem už asi tolik nezaboduju.

Článek byl vyvěšen ve čtvrtek pozdě večer, takže jsem si první reakce přečetla až v pátek ráno. Po pár přečtených komentářích jsem však usoudila, že se nebudu zbytečně rozčilovat a stránku jsem zavřela. Jasně, vím, že nejsem žádný odborník a že můj článek nepřinesl žádná převratná tvrzení, ale někteří čtenáři by si mohli odpustit nemístné poznámky.

Na root.cz vlastně píšu z jednoho jediného důvodu. Linuxáci neustále prohlašují, jak by chtěli tenhle systém rozšířit, ale tím, že budou psát složité články, kterým nebude polovina „běžných“ čtenářů rozumět, toho nedosáhnout. Proto si myslím, že je třeba psát i jednoduché články, kterým budou lidi rozumět a které je budou třeba inspirovat k tomu, aby Linux třeba přece jen zkusili. A proto tedy i já občas napíšu na Root. Píšu pro „běžný lid“, abych jim dokázala, že Linux může být docela fajn, takže by to mohli někteří lidé občas překousnout, a pokud ne, je ještě jedna záchrana – můj blog, kde nikoho nepohoršuju

P.S. : Děkuji všem, kteří mě podpořili a napsali pochvalu, ačkoli všichni víme, že moc není za co Cením si Vaší podpory

Někdy na začátku tohoto měsíce mě kontaktoval můj známý Adam, který píše pro IT server root.cz, a ptal se mě, zdali bych nechtěla napsat nějaký vánoční příspěvek na výše zmíněné stránky. Já jsem se zprvu ošívala, nechtěla jsem o nějakém článku pro ajťáky ani slyšet, a to hlavně proto, že mám do IT specialistky hodně daleko. Informatika mě sice baví, ale nejsem žádný nadšenec nebo snad odborník. Nakonec mě ale Adam ukecal a já během učení na zkoušky sesmolila i nějaký ten článek. Jednalo se o jednoduché vyprávění o tom, jak jsem k Linuxu (a jeho distribuci Ubuntu) přišla, jak jsem si ho nainstalovala, jak jsem se s „ním“ oťukávala a tak dále. Nemohla jsem vynechat ani nepříjemné chvilky, které mne s Ubuntu během těch dvanácti měsíců, co jsem jej používala, potkaly. Článek jsem po dvou hodinách poslala Adamovi a čekala na verdikt. Jeho reakce byly (k mému velkému údivu) víc než pozitivní, ale hlavní slovo měl samozřejmě šéfredaktor. Moc jsem si nefandila, že by snad mohl článek projít, proto jsem si s tím nelámala hlavu. K mému údivu mi ale Adam pár dní před Vánoci napsal, že článek prošel i u šéfa a bude vyvěšen přesně na Štědrý den.

Samozřejmě, že jsem se s touhle novinou musela pochválit i na Facebooku a nabádala jsem své přátele, aby článek v inkriminovaný den zkoukli. Někteří byli velmi nedočkaví a přemlouvali mě, abych vložila úryvek alespoň do poznámek Facebooku, jiní se zase provokativně ptali, jestli může na root psát i lama (když tam píšu už i já)?:-) Všechny nedočkavce jsem ale urputně přesvědčovala o tom, že se nejedná o žádné světoborné dílo, které by snad zbořilo různé mýty o Linuxu a donutilo všechny Windowsáky k přechodu právě na Linux. Oni ale byli přesvědčení o tom, že to jistě nebude tak zlé, protože „spisovatelský um udělá hodně“.

Bylo 23.prosince a na Jabberu si mě přidal můj šéfredaktor Petr. Konečně jsme se alespoň virtuální cestou seznámili a zároveň mi tak trochu přikázal, abych na root sepsala ve zkratce svou vizitku a poslala mu nějakou svou pěknou fotku, prý, abych se čtenářům líbila Sepsala jsem tedy své krátké CV a hned u první věty jsem se dostala do úzkých – mám tam uvést, že jsem studentkou fakulty humanitních studií? Tohle když si přečtou všichni ti nenasytní ajťáci, co neznají nic, než počítač a různé šílené kódy, zašlapou mě zaživa. Nakonec jsem to ale riskla a uvedla tam skutečně větu ve znění:“Magda Hanková je studentkou Univerzity Tomáše Bati, kde studuje sociální pedagogiku“. Přeci se nebudu za své vzdělání stydět, no ne? Co se týkalo fotky mé maličkosti, byla jsem taky velmi nejistá: jednak proto, že nejsem žádná krasavice, abych každému musela ukazovat svůj zjev, jednak proto, že si nemyslím, že je vzhled nějak důležitý v kontextu s mým článkem. Ale šéf se mě neptal a „šlohl“ mi fotku z mého blogu, tu z tabla samozřejmě. Taky mě upozornil na to, že mě ajťáci místo kritiky možná budou zvát na rande Dále jsem vytvořila nějaké ty printy mé plochy, které měly doplnit článek, a bylo vymalováno – teď už jen počkat do půlnoci a modlit se, aby mě čtenáři nezlynčovali

Do půlnoci jsem skutečně nečekala, to už jsem měla dávno nadespané minimálně dvě hodiny. Zato mí přátelé čekali. Moji milí hoši mi psali pochvalné hodnocení na Facebook a já se ráno brodila prvními třiceti komentáři pod článkem. Čtenáři byli zatím shovívaví, měla jsem prozatím dobrý pocit. Když jsem zabrousila na svůj osobní blog, málem mi vypadly oči z důlků. Návštěvnost v devět hodin ráno se pohybovala kolem hodnoty 150! Neuvěřitelné! Občas podobné návštěvnosti nedosáhnu ani při součtu návštěvnosti za jeden týden Pod IT články přibývaly komentáře, návštěvnost blogu vzrůstala a mně přibývaly první kontakty v rosteru na Jabberu. Některé čtenáře jsem zaujala natolik (nevím, jestli můj článek nebo má fotka), že mi dokonce poslali pochvalné maily. Byl to příjemný pocit. Když ale bylo večer téhož dne pod mým článkem na rootu kolem 100 komentářů, na mém blogu bylo skoro 700 lidí, v poště jsem měla snad čtyři majly od mužů – ajťáků s nabídkami různého charakteru a v rosteru jsem měla čtyři nové kontakty, měla jsem zvláštní pocit. „Budeš ještě slavná“ – říkal mi kamarád a já se tomu jen smála. Byla jsem totiž přesvědčená o tom, že boom kolem mé osoby s půlnocí utichne.

Neutichl. Opakoval se totiž scénář z předešlého dne. Pod mým příspěvkem na rootu se horlivě diskutovalo, někteří čtenáři byli milí a nešetřili komplimenty, našli se však i takoví, které jsem buď znechutila a nebo je rajcovala k věcem, které zde není vhodné publikovat Opět mi přibyly nějaké nové kontakty a já jsem pomalu zjišťovala, že bych moc popularity nesnesla. Ne, že by mi extrémně vadil zájem lidí, jen na něj nejsem zvyklá, a tak jsem byla z docela velkého úspěchu dost vykulená. Článek se prozatím drží v TOP 20, jeho hodnocení je ale den ode dne horší, takže předpokládám, že se zde již příliš dlouho neudrží. Ale já netruchlím, nepředpokládala jsem, že by byli všichni z mého článku odvázaní Nicméně, byl to příjemný týden; týden, během nějž jsem okusila, jaké to je být objektem zájmu… Takže, pokud chcete zažít podobný pocit, nainstalujte si Linux, budete totiž v kurzu

Jak jste možná někteří zaznamenali, měla jsem velké problémy s upgradem nové verze Ubuntu. Minulý víkend jsem náhodou prováděla aktualizaci „nulačtverky“ a po jejím dokončení mi bylo nabídnuto povýšení systému na verzi 9.10 . Zrovna jsem si úpěnlivě rvala do hlavy nějaké antické představy o duši a usoudila jsem, že na NB stejně nic smysluplného teď nebudu dělat, takže není důvod upgrade odkládat. Klikla jsem tedy na možnost „Aktualizovat systém“ a doufala jsem, že vše proběhne jak má, domnívala jsem se totiž, že na aktualizaci není co zkazit. To jsem se však šeredně přepočítala. Prvním neduhem upgradu bylo, že se dlouho stahovaly potřebné balíky. Po pěti hodinách se konečně stáhly a pomalu se schylovalo k jejich aktualizaci. Jenže během ní mi začala naskakovat nějaká podivná oznámení týkající se balíků k Open Officu. Tak nějak podvědomě jsem je ignorovala, stejně jsem neměla ani potuchu, co mi tím systém asi tak naznačuje Po odkliknutí aktualizace stále pokračovala a já se proto s klidnou duší na hodinu vzdálila od NB. Doufala jsem, že až se k němu vrátím, bude systém připraven na restart. Samozřejmě nebyl. Na displeji blikala další chyba související s Open Officem a následně mi bylo oznámeno, že některé aktualizace neproběhly, ale že byl systém přesto povýšen. Tohle tvrzení mi maximálně nesedělo, neboť jsem žila v domnění, že k úplnému povýšení systému musí dojít skrze restart. Nedalo mi to, abych systém nerestartovala. Jenže to byla chyba, možná ta osudová. V grubu mi sice bylo nabídnuto Ubuntu 9.10, ale to je asi tak vše. Dostat se mi do něj nepodařilo. Následovalo několik ručních restartů, odinstalování balíků k Open Officu a naděje, že bude všechno zase v pořádku. Bylo, ale jen na zanedbatelnou dobu. Pak totiž začal kolotoč restartů, pokusů, jak se do Ubuntu vlomit, ačkoli se brání apod.

Paradoxem je, že se mi do Ubuntu 9.10 opravdu několikrát podařilo dostat, ale v takovém případě tam nefungovala wifi, lépe řečeno fungovala, ale neustále padala. V úvahu tedy přicházel nějaký nám neznámý bug. To však nebylo až tak podstatné. Cílem bylo zpětně dokončit aktualizaci, aby byl systém plně funkční a každou chvíli nekolaboval. Zkusili jsme tedy reconvery mode, starší jádro, pokusy o downgrade, ale nic nepomohlo. Mou nadějí se stal zkušený linuxák Adam, přítel mojí kamarádky. Zdálo se, že pouze on je dostatečně zkušený na to, aby mou prekérní situaci vyřešil. Adam skutečně zkušený je. S terminálem jsme pracovali celý den, vyzkoušeli desítky příkazů, ale pořád to nebylo ono. Snažili jsme se systému vnutit staré jádro, reinstalovat wifi, ale štěstí nám nepřálo. Byla jsem na pokraji šílenství. Tušila jsem, že bude zřejmě potřeba udělat kompletní reinstal. Ubuntu mě maximálně zklamalo. Během půl roku jsem s ním musela absolvovat dva reinstaly, kdo by to asi tak vydržel? Stáhla jsem si obraz nové verze a vypálila jej. Live CD Ubuntu 9.10 bylo na světě. Doufala jsem, že se po reinstalu všechny problémy vyřeší a já budu zase spokojenou uživatelkou. Reinstalace proběhla relativně v pohodě, co by se na ní dalo taky pokazit, maximálně jsem si mohla odstřelit Windows z NB, což jsem doufala, že se nestane. Nestalo. Zůstal jak Windows, tak Ubuntu. Jenže ouha, wifi stále nefungovala. Tohle bylo pro mě i ostatní ajťáky opravdovou záhadou. Proto jsme se s jedním z nich rozhodli přenastavit mou wifi a zabralo to!

Nyní už několik dnů s obavami Ubuntu zapínám i vypínám. Čekám totiž, co se kdy zhroutí a zda-li systém vůbec najede. Prozatím najíždí, někdy sice až na druhý pokus, ale lepší na druhý pokus, než vůbec, ne? Vypínání systému probíhá trochu záhadně, nevypne se po kliknutí na ikonku „vypnout“, musím jej „dovypnout“ ještě ručně. Nevím, jestli je to tak správně, ale raději po tom moc nepátrám, někdy je lepší nevědět.

Grafika nového Ubuntu je zajímavá, moderní. Také některé programy prošly změnou, nicméně to nic nemění na tom, že vývojáři vydání nového Ubuntu trochu uspěchali – bohužel pro nás…

Již nějaký ten měsíc jsem v této rubrice nepublikovala. Proto jsem se rozhodla, že je potřeba trochu zaktualizovat informace a seznámit vás s novinkami, které se mi od května přihodily – a že jich nebylo zrovna málo.

Již nějaký ten měsíc jsem v této rubrice nepublikovala. Proto jsem se rozhodla, že je potřeba trochu zaktualizovat informace a seznámit vás s novinkami, které se mi od května přihodily – a že jich nebylo zrovna málo.

V červnu mi poprvé začal blbnout můj NB. Stávalo se, že jsem na něm pracovala, psala jsem např. článek do práce, a najednou se mi doslova zatmělo před očima. Notebook se sám od sebe restartoval. Nejdříve jsem nechápala, co se děje a naivně jsem doufala, že se jedná pouze o nějaký „ojedinělý“ výpadek, který se už nebude opakovat. Sami přátelé mi navíc potvrdili, že se tyto věci občas stávají. Jenže co se u ostatních stává „občas“ se u mě stalo téměř na denním pořádku. Systém se restartoval pravidelně – minimálně jednou (ojediněle i dvakrát) za měsíc. Rozhodila jsem tedy sítě, abych zjistila, kde je vlastně chyba. Ovšem, co ajťák, to jiný názor Jeden tvrdil, že může být zanesené větrání, další zase, že může být pokažená mechanika a třetí to dovršil názorem, že jsem bordelářka (app. to řekl zrovna ten pravý) . Co mému notebooku skutečně je pořád nikdo neví, nicméně teorie se nabízí hned dvě: přístroj od jisté doby velmi hlasitě hučí, takže zanesenost „větráku“ by mohla být indicií číslo jedna. Jenže pak se stalo ještě něco – Ubuntu začalo „protestovat“, o tom však více až v dalším odstavci. Tudíž se nabízí hned dva potencionální problémy, které mohou způsobit občasné vypínání systému. Záhada se má rozlousknout co nevidět, a jsem sama zvědaví, na co se vlastně přijde – pokud se vůbec na něco přijde

Ubuntu začalo protestovat. Ano, je to tak. I tenhle zdánlivě dokonalý operační systém „neutáhne“ některé vrtochy rozmarného uživatele, tedy mě Přetížila jsem ho tak, až se mi nechtěl zapnout. Nedostatek kapacity na disku holt udělá své. A tak nezbývalo, než vylovit ze šuplíku Live CD (verzi 8.04) a bootnout se do systému. Z něj jsem pak promazala některá přebytečná data a odlehčila systém o nadbytečná „kila“. Když jsem se v duchu radovala, že se problém podařilo vyřešit docela rychle (viva la „vzdálená plocha“ ), úsměv mi ztuhl ve chvíli, kdy jsem chtěla zadat uživatelské jméno a heslo při vstupu do Ubuntu. Ouha, nejen, že nešlo nic vepsat, ona nefungovala ani klávesnice. Jednoduše řečeno, vstupní periferie selhala. S těžkým srdcem jsem opět musela prohrabat šuplík a využít služeb Live Cdčka. Následující dvě hodiny jsme se snažili s mým technikem, správcem a rádcem v jedné osobě zjistit, jak prekérní situaci vyřešit. Hodina pokročila, a tak jsme snahy vzdali s tím, že se ráno vrhneme na radikální řez. Už asi v osm hodin ráno jsem aktivně seděla u NB a čekala jsem, co se bude dít. Po kratším dohadování jsme usoudili, že bude nejlepší zazálohovat vše potřebné a pustíme se do reinstalu. Radost jsem skutečně neměla, ale dle kamarádových prognóz představoval reinstal nejrychlejší a nejefektivnější řešení. Vzhledem k tomu, že Ubuntu jako takovému rozumím jako koza petrželi, pokorně jsem přikývla (aspoň někdy se kamarád dočkal mé pokory ) a začala jsem s reinstalem. Instalaci jako takovou jsem už jednou prováděla, ale abych si detailně zapamatovala libovolný postup, musím jej udělat minimálně třikrát Tudíž jsem i během reinstalu potřebovala pár cenných rad od těch nejpovolanějších.

Reinstalace sama o sobě není nikterak náročná, naklikáte pár základních nastavení a pak už obvykle jenom čekáte. Instalace možná netrvala ani hodinu, zato dva upgrady se trochu protáhly. V šest večer jsem byla z celodenního „ajťákování“ celkem vyčerpaná, a tak jsem to pro ten den již definitivně zabalila. Na druhý den mě čekalo pouze obnovení zazálohovaných zdrojů, což už byla relativně hračka. Když jsem měla před sebou plně přeinstalovaný a obnovený systém, říkala jsem si, že budu mít s problémy vystaráno už na dlouhou dobu.

Ale nestalo se, o pár dnů později se na scéně objevil další problém, který vzešel patrně z naší snahy „umístit“ Data a Médium na Plochu. Hráli jsme si v terminálu tak dlouho, až jsme „něco“ pokazili. Přes telefon jsme to ale za rekordních 17 minut opravili, takže to nebylo nic vážného. Nicméně mně nechybělo moc a málem jsem upadla do mdlob. Dvě krpy během jednoho týdne, to se opravdu podaří málokomu

Začátek školy se mi blíží, a tak jsem se rozhodla, že si pořídím netbook a externí disk k tomu. Netbook mám doma od pátku, volba padla na Lenovo ideapad s12 (jak jste mohli zaznamenat již z některých příspěvků v rubrice „Mé plky“) a jeho miniaturnost mě opravdu velmi překvapila. Stejně jako lehkost. Je to prostě leháro, dívat se na televizi a mít na klíně netbook, který možná ani neváží tolik, co knížka do biologie Vydrží také docela dost (cca 6 hodin bez připojení do elektriky), jen ten Windows mně dělá trochu vrásky na čele. A taky Office 2007, ale snad si zvyknu.

Poslední novinka jest, že jsem si pořídila Home AP . Důvod je prostý, přístup na wifi mám zakázaný, protože bych prý dělala uzly v síti, a tak jsem se rozhodla, že učiním menší investici a pořídím si krabičku, která mi umožní být online na kterémkoliv místě našeho baráku. Signál je překvapivě stabilní a „chytím“ jej téměř kdekoliv, takže koupi nelituji, tedy zatím …

Květen byl měsíc dvou výročí. Jednak uběhl rok od chvíle, co jsem si založila svůj Jabber účet a jednak uplynulo šest měsíců ode dne, kdy jsem si nainstalovala Ubuntu. Samozřejmě, že tato dvě výročí nemohu nechat bez povšimnutí a podělím se s vámi o zážitky, které se mi s Jabberem a Ubuntu přihodily

Jabber – o Jabberu jsem během roku napsala již mnohé, a tam myslím, že není třeba jej nějak blíž specifikovat. Svůj první účet jsem si založila na začátku května 2008. Důvod byl ten, že se kamarád rozhodl udělat „revoluci“ a v důsledku toho opustil ICQ a začal přežívat pouze na Jabberu. Samozřejmě, že jsem měla volbu, rozhodla jsem se proto, že zůstanu dočasně na ICQ, ale také si založím účet na Jabberu. Začínala jsem na serveru slavek.unart.cz a má první JID měla toto znění „megs@slavek.unart.cz“. Jako klienta jsem zvolila Mirandu. Tu jsem používala zhruba tři měsíce a v červenci jsem dala přednost nativnímu klientu – Gajimu. Ten používám dodnes, avšak má JID se poněkud změnila. Vzhledem k tomu, že vlastním webové stránky a tím pádem i soukromou doménu, dostala jsem možnost založit si JID ve tvaru „megs@magdahankova.cz“. Pod touto JID mě tedy najdete na Jabberu. Online bývám skoro pořád, pouze v noci si dávám přestávku

Zkušenosti s Jabberem? Bohaté a vesměs kladné Vlastním asi čtyři účty, ale aktivně (tj.každodenně) využívám pouze jeden. Další dva (slavek.unart.cz a njs.netlab.cz) používám především na mobilním klientu Bombus a na čtvrtý si momentálně nemohu vzpomenout .

Jabber má mnoho kladů a také nespočet služeb, které jinde jen tak nenajdete. Můžete například zakládat vlastní konference (MUC), vlastnit disky, skrze něž můžete sdílet data a mnoho dalšího..

Závěr: S Jabberem se mi žije blaze Občas má sice svoje neduhy (např. když tu a tam „spadne“ server). Mnoho lidí mě sice od Jabberu odrazuje, ale z toho já si nic nedělám – naopak, stavím se proti jejich milovanému ICQ, kterého se pořád nějak nemůžu zbavit, ale jednou snad..

P.S. : Na Jabberu jsem začínala s jedním kontaktem, a dnes jich mám v rosteru 55, takže kecy, že o Jabberu nikdo neví, jsou hloupé a omezené!

Ubuntu – o tomtu operačním systému jsem rovněž napsala nejeden článek, a tak myslím, že není potřeba jej nějak teoreticky rozebírat

Jak jsem se vlastně k Ubuntu dostala? Podobně jako k Jabberu – přes kamarády. Dlouhou dobu jsem o něm pouze slýchávala a četla si příslušné publikace. Až v prosinci 2008 jsem se rozhodla, že se Ubuntu přestanu vyhýbat a konečně si jej nainstaluju. Vše jsem zrealizovala dva týdny před koncem roku 2008. Instalace probíhala více či méně hladce, o tom se můžete dočíst někde jinde Mé začátky jsou spojeny s Ubuntu 8.10 . Tuto verzi jsem používala čtyři měsíce a poté jsem přešla na aktuální Ubuntu 9.04 .

Zkušenosti s Ubuntu? Jak kdy.. Většinou s ním jsem opravdu spokojená, ale má pár „nedostatků“, které mně na něm dost vadí (nucené ukončování prohlížeče, složité otevírání souborů v OpenOfficu..). Zatím se s těmito nedostatky docela smiřuju, takže doufám, že již žádné další „vady na kráse“ nenaleznu

Závěr: Ubuntu jsem si upřímně oblíbila, dokonce tak, že jsem se na Windows vykašlala a pořídila si pouze jeho virtuální verzi (o tom také brzy napíšu). Samozřejmě, že si uvědomuji, že Ubuntu není bezchybné, to mi však nebrání v tom, abych ho propagovala a dále o něm psala

Tolik k uplynulým měsícům… Pevně věřím, že za dalších šest měsíců budu psát o dalším výročí. Jak jste totiž možná vycítili z tohoto příspěvku, s Jabberem i Ubuntu jsem spokojená a neuvažuji o tom, že bych je „něčím“ nahradila – na to jsem si je až moc oblíbila Možná byste jim taky mohli dát šanci, nemáte přeci co ztratit, ne?