Zápisky o (ne)obyčejném životě

Vzhledem k tomu, že Ubuntu 8.10 už nesplňovalo mé uživatelské tužby (projevovaly se především problémy s Gajimem i FireFoxem), byla jsem nucená dnes dopoledne učinit upgrade na novou verzi Ubuntu 9.04. Tím pádem jsem pomyslně uzavřela prožité čtyři měsíce se starým Ubuntu a započínám novou etapu.

Upgrade proběhl bez jakýchkoli problémů, čemuž se docela divím, neboť u mě málokdy něco vyjde na první pokus. Sice jsem s obavami neustále čekala, kdy přijde nějaká pohroma, ale nedočkala jsem se. Aktualizace nové verze Ubuntu trvala zhruba 90 minut, což není až tak dlouhá doba. Po instalaci balíků mi vypadla síť, a tak jsem se (díky nulové předešlé zkušenosti) mírně zděsila, ale bylo mi řečeno, že je všechno v pořádku a že mám vyčkat na restart NB. Asi nejdelší bylo čekání na stažení balíků, pak šlo všechno relativně rychle. Jakmile přišel na řadu restart, s napětím jsem čekala, s čím zase vývojáři přijdou, neboť mám pocit, že trpí obrovskou „ajťáckou invencí“ – každou chvilku čtu o nějaké beta verzi Ubuntu, která je cca měsíc následována oficiálním bratříčkem – a my Linuxáci můžeme jenom jásat

Už když jsem se dostala do grubu, mírně jsem trnula. Jednak proto, že jsem předtím zažila šok, kdy se mi na obrazovce objevilo nepřeberné množství informací a já netušila, oč se jedná, a jednak proto, že jsem měla pocit, že jsem obklopená vysokou koncentrací černé či jinak tmavé barvy. Naštěstí jsem se do grubu nakonec šťastně dotrmácela, tam vyplnila login a password a čekala jsem na „vpuštění“ do Ubuntu. Hned na začátku jsem byla (bohužel) nemile překvapená. Černá a zase jenom černá. Vývojáři jsou buď dekadenti nebo emaři, jinak si to neumím vysvětlit (ne, dělám si srandu). Nicméně si stojím za názorem, že není zrovna estetické, když zapnete NB a předtím, než se dostanete do uživatelského rozhraní svého OS, musíte půl minuty koukat na černou obrazovku.

Co je v Ubuntu 9.04 ještě nového? Tapeta na ploše je nazvána jako New Wave, mě osobně tedy moc nenadchla, takže si na ni buď nějak zvyknu, a nebo ji změním Upgradem prošel i můj favorit Gajim i mnou opovrhovaný Pidgim Nejdřív ke Gajimu – ten se dočkal malých, téměř nepatrných změn ve vzhledu (mimochodem jsem konečně přišla na to, proč v rosteru nevidím avatary u mých kontaktů – není nic snazšího, než se podívat do Nastavení , kromě toho přišel i s něčím naprosto otřesným. Ve verzi 8.10 jsem měla nastavené, aby mě klient upozornil o nově příchozí zprávě. V minulosti to však Gajim dělal decentně, většinou začal blikat roster, tentokrát se však na plochu „vyhodí“ jakési otřesné okýnko, kde je vepsáno, kdo a co mi píše. Díky tomuto okýnku se mi okamžitě vybavil Windows a jeho slavná errorová okýnka, která mi zahltila plochu v případě, že se něco v OS nevydařilo. Opět jsem tedy navštívila záložku Nastavení a tam si vše přenastavila dle svého gusta. Nyní se mi nově příchozí zpráva ohlašuje skrze obálku, která bliká v pravé části horní lišty. Sice si obálku pletu s novým „vynálezem“ Pidginu, který si rovněž vybral obálku pro naprosto zbytečný úkon, který by šel během vteřiny vyřešit i jedním kliknutím, ale tak co už…

FireFox, na kterého už nedám dopustit (Opera je sice těžký kalibr, ale FF pořád vede, no a IE je výsměch mezi prohlížeči ), taky přinesl pár změn ve vzhledu, ale je to taky téměř neviditelné. Jediné, co mi pije krev je, když se prohlížeč nezavře hned po odkřížkování, ale musím čekat na tzv. „nucené ukončení“ – tento problém bohužel nevyřešila ani nová verze. Tak nevím, čím to je – jsem já tak rychlá, nebo Ubuntu tak pomalé?

Poslední novinka, které jsem si zatím všimla, se týká OpenOfficu – v minulém Ubuntu byla verze OpenOffice 2.4. , dnes již píšu v OpenOfficu 3. Nic moc nového tu není, akorát nějaké rozšířené nastavení, bez kterého se BFU hravě obejde.

Jak se tak dívám, více kritizuju než chválím. Toto však neberte jako mé pevné stanovisko, zatím pouze popisuju mé prvotní názory. Řekla bych, že si na nové Ubuntu potřebuju jenom znovu zvyknout, ale vzhledem k tomu, že jsem docela adaptivní člověk, za týden zas budu básnit, jak je nové Ubuntu geniální… A co vy? Máte také Ubuntu 9.04? Jak se vám líbí? Názory a postřehy zanechte v komentářích pod článkem

Mluví se o něm víc a víc, zdá se, že za poslední týdny se z něj stal fenomém. Používají jej miliony lidí na celém světě a na Internetu kolují články o jeho nebezpečích a také o tom, jak brání mladým maminkám v tom, aby zveřejnily fotky, na kterých kojí. Že vám ani tyto indicie nestačily k tomu, abyste zjistili, o čem vlastně mluvím? Pak zbývá říct jen jediné – všechny tyto charakteristické rysy mají společného původce – fenomén s názvem Facebook.

Ještě předtím, než se s vámi podělím o své dojmy, které se týkají Facebooku, je potřeba, abychom si o něm řekli pár základních informací. Jeho vznik i fukčnost jsou totiž opředeny různými historkami.

Facebook patří mezi jednu z největších společenských sítí na světě a vznikl poměrně nedávno, v roce 2004. Jeho zakladatelem je čtyřiadvacetiletý Američan Mark Zuckerberg. Ovšem nebyl na to sám, s realizací tohoto online webového systému mu vypomohli kolegové z Harvardu – Andrew McCollumn, Dustin Moskovitz a Chris Hughes. Facebook nabízí mnoho možností a také funkcí, jeho hlavními cíli však zůstává, aby posloužil k aktivní komunikaci mezi uživateli, aby mohlo docházet ke sdílení dat a aby se lidé pobavili. Facebook je v současné době dostupný v 35 světových jazycích, samozřejmě, že podporuje i češtinu.

Nyní přistupme k osobním zkušenostem a dojmům. Co mě vlastně vedlo k tomu, abych klikla na registraci a založila si vlastní účet? V podstatě téměř nic. Jednalo se spíše o zvědavost, protože kamarád se mě průběžně ptal, zda jsem si konečně založila účet. Vzhledem k tomu, že o Facebooku tak horlivě mluvil, usoudila jsem, že se bude jednat o nějakou bombu, kterou musím vyzkoušet, pokud nechci být out

Po registraci jsem vyplnila nějaké ty údaje o sobě a začala prozkoumávat, co mi je tento profil schopný nabídnout. Jak jsem záhy zjistila, nabídka je široka a multifunkční – můžete sdílet videa, fotky, odkazy. Můžete své přátele informovat o tom, co právě děláte či na jaké akci jste přislíbili účast. Kromě toho je zde i podpora chatu a mnohé další. Facebook zkrátka poskytuje vše, po čem průměrný uživatel touží. Kromě chytrých aplikací však Facebook i ty méně inteligentní (například otázky typu:“Myslíš, že Magda Hanková zpívá, když je opilá?“ Váš přítel na tuto stupiditu sice odpoví, avšak vy se odpověď nedozvíte, pouze si hezky zaspamujete). Podobné aplikace však vůbec nevyužívám, takže mě tento neduh příliš neprudí . Rozčiluje mne něco jiného. Facebook postupně mění vzhled – což o to, každá změna je dobrá, nicméně některé změny mohou i uškodit. Facebook se snažil být pokrokový a moc si nepomohl. Předložil uživateli jakýsi složitý labyrint, v kterém se ne a ne zorientovat. Boj se slovy, se záložkami – k sakru, co to vlastně hledám? Nejhorší je, když si člověk na něco zvykne a vývojáři mu to pak seberou. On pak všechno dělá podle předen zažitých vzorců, nic mu nefunguje a po čase začne pochybovat o své inteligenci. Nechci vypadat jako antipříznivec vývojových tendencí, ovšem uvítala bych něco více přehlednějšího. A nejen já. Vznikla totiž skupina (jsem rovněž členem), která se rozhodla virtuálně revoltovat a požaduje navrácení starého Facebooku.

Facebook je vlastně plný zajímavých skupin. Lze je chápat v několika rovinách. Možná, že cílem těchto skupin je poukázat na neduhy techniky (např. skupina zastavající názor ICQ je shit) i televizního vysílání (Stop všem stupidním televizním pořadům typu Ordinace, VéKáVéčka a podobně). Kromě toho se k Facebooku uchýlili i významné osoby – např. Barack Obama či Václav Havel. Na svém profilu se můžete stát fanouškem všech možných pochutin, nápojů a jiných výrobků, ať už české či zahraniční výroby. Můžete dát také najevo svou přízeň celebritám a hudebníkům po celém světě. Máte právo neomezeně diskutovat, kritizovat a nebo chválit. V podstatě můžete cokoliv. Ale za jakou cenu? Že o vás všichni vědí všechno? Dost možná, ale i toto je relativní – budou vědět pouze to, co dovolíte aby věděli. Podle mě není potřeba, abych své přátele informovala o každém prdnutí (myšleno obrazně ). Nepřijde mi vhodné o sobě vypsat veškeré údaje, přece jen by se to někdy mohlo obrátit proti mně.

Kolem Facebooku je sice v současnosti veliký boom, ovšem na jak dlouho? Nebyl podobný povyk před lety i kolem MySpace a nebo ICQ? Byl. A kde jsou dnes? Těší se sice jisté popularitě, ale jejich kdysi hvězdná zář pohasíná, konkurence je příliš veliká. A jaká bude asi budoucnost Facebooku? Nebude jen sociální rychlokvaškou, která ke všemu nepodporuje Jabber? Uvidíme, situace je příznivá, ale budoucnost nejistá…

Máte rádi muziku? A máte pocit, že jste všechny desky, které máte v počítači, slyšeli snad stokrát? Nudí vás poslouchat neustále jedno a to samé? Pak nezoufejte, je tu přeci ještě Last.fm radio, které vám pomůže z tohoto nepříjemného labyrintu ven!

Co si tedy pod Last.fm vůbec představit? Jak už jsem uvedla na začátku, Last.fm je internetové rádio, ale také hudební encyklopedie a systém pro doporučování hudby. Abyste všechny tyto funkce mohli využít, je potřeba si zaregistrovat účet a vytvořit si vlastní profil. Nejedná se o nikterak složitou proceduru, stačí zavítat na stránku www.last.fm, tam kliknout na „log in“, vyplnit všechny požadované informace a dá se říci, že máte profil hotov během pěti minut (akorát je škoda, že zde nenajdete podporu českého jazyka, ne každý je totiž nadaný na cizí jazyky, že?). Já sama vlastním last.fm už asi tři roky, ale aktivně jej používám až poslední týden. Předtím jsem si do svého přehrávače pouze nainstalovala program, který zapisoval všechny singly, které jsem u sebe v PC spustila, a z výsledků následně udělal statistiky – mou Top tři tedy aktuálně vedou Muse, Coldplay a Babyshambles. Ovšem tuto statistiku za poslední rok utváří především mí sourozenci, neboť já mám už svůj NB, a tak nemám potřebu usedat ke starému počítači, kde jedna stránka nabíhá pět minut

To však není podstatou toho příspěvku, a tak raději přistupme k věci. Jak rozjet last.fm radio ve vašem počítači? Všechny uživatele operačního systému Windows zklamu, neboť následující postup se bude vztahovat k systému Ubuntu, protože právě v něm já posledních několik měsíců intenzivně pracuji.

První krok, který musíte udělat je, že si otevřete Terminál (tady, jak jsem byla poučena, se totiž odehrává veškeré dění mého Ubuntu). Pokud k Terminálu nemáte (podobně jako já) příliš kladný vztah, nebojte se, bude se jednat pouze o jeden jediný úkon: Spusťte v něm následující příkaz: wget -q http://apt.last.fm/last.fm.repo.gpg -O- | sudo apt-key add -

Jakmile budou vykonány všechny potřebné operace, jděte do záložky Systém, následně vstupte do Správy a Zdrojů softwaru. Tady přejděte do druhé záložky Software třetí strany, klikněte na volbu Přidat a do řádku APT vepište deb http://apt.last.fm/ debian stable#Last.fm .

Bezprostředně po tomto kroku budete vyzváni, ať aktualizujete balíky. Po aktualizaci klikněte na záložku Aplikace → Přidat/Odstranit a dejte vyhledat Last.fm. Po instalaci se ujistěte, že byla instalace úspěšná. Potřebný program byste měli najít buď záložce Aplikace → Internet (tam to má kamarád) a nebo v Aplikace → Zvuk a video (tam to mám já ). Teď už zbývá jediné, spustit aplikaci, navolit si tu správnou stanici a oddávat se radosti z muziky Já nejčastěji poslouchám Muse radio a Coldplay radio a jako velké plus vidím i to, že během skladby jsou mi poskytnuty informace o umělcích, o diskografii apod. Pokud je v databázi více subjektů s totožným názvem, Last.fm vám je všechny vypíše, včetně tagů. Je to všechno geniálně propojené, akorát to má jednu chybičku, je to hezky anglicky, takže si to neužijeme tolik, jako kdyby to bylo psáno v naší mateřštině, ale co, aspoň se něco přiučíme

Občas jsem docela fascinovaná, jaké kombinace muziky mi radio vygeneruje. Největší překvapení asi bylo, když se mezi Ronanem Keatingem objevili Placebo a Foo Fighters Ale tak co, mezi žánry prý údajně nejsou žádné hranice. No, ale už asi není ani potřeba, abych něco více dodávala, prostě to zkuste na vlastní kůži, určitě se vám to zalíbí. Je to dobrá cesta, jak si odpočinout a vymanit se z hudebního stereotypu, který vládne

Tak jsem se po několika měsíčních útrapách dočkala. Od doby, co jsem si založila Jabber účet, jsem uvažovala nad tím, že bych si stáhla do mobilu Bombus (=Jabber klient), abych mohla být na svém účtu kdykoliv a kdekoliv. Tato myšlenka se ještě více prohloubila v květnu 2008, kdy jsem se balila do lázní a jako pravý „závislák“ jsem si moc neuměla představit, že bych bez Jabberu vydržela dlouhých 50 dnů. V té době jsem sice Jabber používala zhruba necelé dva měsíce, ale i tak mohu s jistotou tvrdit, že se mezi mnou a mým účtem začala vytvářet jakási „závislácká symbióza“

Kdo mě zná, tak ví, že co se týče IT, velmi rychle se pro něco nadchnu, ale pak hrozně dlouho trvá, než se dokopu k tomu, abych daný program či systém nainstalovala (viz. Ubuntu). Pak ale vždycky nastane nějaký hybný bod a už všechno jede jak na drátkách. Hybným bodem nebylo „spiknutí“ mých IT přátel jako v případě Ubuntu, nýbrž skvělá Vodafone akce, která svým uživatelům poskytuje na půl roku internetové služby zdarma. Proto jsem zabrousila do záložky download a stáhla si Bombus. Byla jsem plná entusiasmu a přesvědčení, že Bombus v pohodě uvedu do provozu, mobil mám relativně nový, tudíž jsem předpokládala, že spuštění Jabber klientu bude otázka pěti minut.

Tak nějak očekávaně to otázka pěti minut rozhodně nebyla. Pokud jsem Bombus stáhla z netu přímo do mobilu, podařilo se mi dostat aspoň do uživatelského rozhraní, ale dál už ani krok. Zasekla jsem se totiž u připojování – můj server se zkrátka odmítl připojit, takže mi zbyly leda tak oči pro pláč. Ale vzhledem k tomu, že se s negativními výsledky smiřuju jen velmi nerada, zmobilizovala jsem všechny přátele-techniky, kteří by mi mohli nějakým způsobem pomoci. Nejdříve jsem oslovila lidi, kteří Bombus vlastní. Jako nejzkušenější se jevil Richard. Ten mi poradil, že si musím nastavit GPRS profil, jinak se nehnu z místa. Nechala jsem si tedy od operátora zaslat potřebnou sms s údaji a oba jsme se těšili, že začneme „bombusovat“ Zarytě jsem se vrhla do přepisování profilů, Vodafone Live se mi podařilo totálně zlikvidovat, avšak Bombus nefungoval. Richardovi navíc došly nápady, takže jsem se opět ocitla ve slepé uličce. Co dál? Zkusila jsem dalšího kamaráda, Michala. Ten měl o Bombusu ještě menší ponětí, neboť se mu podařilo klienta spustit okamžitě, a tak jsem zabrousila do MUC, kde se mi sice snažili poradit, ale můj mobil ne a ne uposlechnout.

Už jsem byla smířená s variantou, že Bombus v mobilu zkrátka nebude, ale najednou jsem uviděla, že třetí kamarád, rovněž Michal, je přihlášený na svém účtu přes Bombusmod. Okamžitě jsem jej tedy zkontaktovala a chtěla vědět, jak si s instalací klienta poradil. Na jeho radu jsem si na Internetu „zrekonstruovala“ Bombus dle vlastních představ a přes USB jej pak vecpala do mobilu. Už jsem byla přesvědčená, že máme vyhráno, ale přišla další pecka. Můj milovaný (tehdy už skoro nenáviděný) mobil odmítl soubory otevřít. V té chvíli už jsem byla opravdu vytočená. Mobil totiž podporoval všechny potřebné služby, ale zdálo se, že je vůči mým uživatelským tužbám zcela netolerantní. Aby toho nebylo málo, podařilo se mi „zkonit“ všechny profily, a tak nefungovalo ani Vodafone Live a musela jsem zavítat do prodejny, kde mi mého Samsunga tak trochu oživili

Byla jsem už jednoduše smířená s tím, že Bombus do mobilu nedostanu. Vždycky, když jsem se pokusila připojit, displej mi oznámil buď neuvěřitelné množství errorů a nebo prostě rezignoval a tzv. „umřel“. Pak napadlo Michala, abych se obrátila na Lukáše, který je taková hlava přes techniku, a tento jeho nápad byl opravdu ten pravý. Lukáš si s mobilem chvilku hrál (dokonce si kvůli mně odpustil i přestávkovou cigaretu ), pak prohlásil, že „Jabber je na h*vno a tvůj mobil taky.“ a bylo vymalováno. Ovšem, jak se zdá, Lukáš se taky jen tak nevzdá. Na druhý den přišel s vizí, že se na Bombus nepřihlásím jen díky tomu, jaký server používám (nejdříve jsem používala místní server slavek.unart.cz a poté jsem přešla na osobní server magdahankova.cz). Proto jsem zkusila zadat můj třetí účet (se serverem njs.netlab.cz) a byli jsme v cíli! Bombus konečně fungoval!

Poměrně rychle jsem si na Bombus zvykla, je to ostatně klient jako každý jiný. Jediné, co mi na něm nevyhovuje je, že příchozí zprávy oznamuje vibrací, což mně vždycky pekelně vyleká a navíc si nemůžu psát ani tajně pod lavicí, neboť bych byla hned prozrazená Nevíte někdo, jak se vibrací zbavit? Můj ráj s Bombusem bude trvat do 15.6.2009 a pak už budu mít po ptákách, takže si musím Jabberu v mobilu užít dokud to jde Proto nebudu zahálet – Aplikace->Hry a více->Bombus->Spustit. Ano, je to smutné, ale stává se ze mě Bombus fanatik! Na jak dlouho? Snad jen do června

Ubuntu používám necelé dva měsíce, ale i přesto již uvažuju o tom, že se Windowsu „zbavím“. Lépe řečeno jsem usoudila, že je zbytečné, abych měla v notebooku dva operační systémy, dalo by se říct dva „nepřátele“, když stejně používám jenom Ubuntu. Za ony dva měsíce jsem do Windowsu zavítala max. pětkrát, a to hlavně v případech, kdy jsem potřebovala vyzkoušet nějakou funkci, která v Ubuntu selhala a nebo když jsem si potřebovala udělat prezentaci v Power Pointu (je to mrzuté, ale všechny školní notebooky zatím preferují Windows XP a kdykoliv v něm otevřu prezentaci uloženou v Open Officu, je výsledek roven hotové katastrofě – textové pole je úplně na jiném místě, než bylo původně, obrázky jsou posunuté apod.)

Když jsem si nainstalovala Ubuntu, i hned jsem si přesunula všechna data do nového systému, takže lze říct, že Windows víceméně sloužil jenom jako jakási pojistka v případě, že by se mi Ubuntu nelíbilo nebo že bych si těžko zvykala. Avšak nenastala ani jedna z variant a já jsem relativně šťastná uživatelka, která by se ráda co nejdříve stala stoprocentní Linuxačkou

Napsala jsem tedy o svém úmyslu kamarádovi-informatikovi, který mi položil pragmatickou otázku „Jsi si jistá?“ a já si byla jistá do chvíle, než mi položil tuto zapeklitou a zavádějící otázku (holt, mlčeti zlato ). Dokonale mě zviklal i tím, že mi nedokázal konkretizovat, co bych mohla ztratit, kdybych smazala Windows a zůstala jen u Ubuntu. U mě je totiž důležité mít všechna zásadní rozhodnutí podložená konkrétními příklady a čím víc převažují pozitiva, tím lépe. Ničeho takového jsem se ale bohužel nedočkala, takže se v současné době nacházím ve fázi, kdy se vyptávám, jak se „toho Windowsu konečně zbavit.“ a odpověď zní: „je to skutečně snadné“, ale k přesnému postupu jsme se zatím nedostali… Sečteno podtrženo, v těchto dnech se nacházíme ve fázi teoretických příprav Kdy nastane den D zatím netuším, ale pochybnosti jsou už dávno rozptýlené, takže mé stanovisko je zřejmé – goodbye, Windows. Nevermore!