Zápisky o (ne)obyčejném životě

Když jsem se ráno probudila, slunce už se vkrádalo za závěsy a tak ozařovaly dvě siluety na posteli. Mě a mého přítele. Sluneční paprsky mě příjemně šimraly na obličeji, takže mě vzbudily takřka o hodinu dříve. Budík na nočním stolku totiž hlásil, že je teprve 5.00. Nejprve mě napadlo, že si sluníčka všímat nebudu a že si ještě užiju hodinku slastného spánku, ale nakonec jsem usoudila, že to ani moc nemá smysl. Probudila bych se akorát tak otrávená a bez života. Usoudila jsem tedy, že si dopřeju ještě půl hodinky lenošení v peřinách a pak se vydám pod sprchu.

Jakmile jsem si naplánovala harmonogram brzkého rána, uvědomila jsem si, že mě objímá něčí ruka. No, něčí. Byla to paže Kryštofa, muže, s kterých chodím již od svých dvaceti, tedy pět let. Ovšem za poslední dobu jsem se od něj žádného důvěrného gesta nedočkala, takže mě fakt, že mě majetnicky držím kolem pasu a přitom oddechuje do ucha, docela překvapil. Škoda, že není tak přítulný, i když je vzhůru, povzdechla jsem si. Vzápětí jsem ale zahnala chmury a tyhle okamžiky jsem si naplno vychutnávala. Když uběhlo dalších třicet minut, řekla jsem si, že povalování už bylo tak akorát. Vymanila jsem se z Kryštofových paží a potichu jsem odkráčela do koupelny. Zdálo se, že jsem ho nevyrušila, neboť jsem o několik minut později uslyšela hlasité chrápání.

Ranní sprcha byla opravdu osvěžující. Nastartovala mě do nového, slunečného dne. A že mě toho dnes čekalo opravdu hodně. Už dva roky pracuji jako redaktorka módního časopisu Honour, takže o stres, napětí a shon rozhodně nemám nouzi. Kompenzací budiž skutečnost, že pracuji v týmu lidí, kteří jsou skoro stejně staří jako já. Úspěšně se tedy vyhýbám generačním rozporům o tom, co je a není žádoucí zveřejnit na stránkách našeho magazínu.

Ačkoliv jsem ostatní ženy této republiky poučovala o tom, co by si měly obléknout, nepotrpěla jsem si na nějaké velké ciráty ohledně oblékání. Měla jsem sice skříň plnou značkových šatů, ale jejich nošení mě příliš nelákalo. Preferovala jsem především pohodlnost – obzvlášť v práci. Ostatně, sedět osm hodin za psacím stolem v uplých šatech by asi nebylo dvakrát rozumné. Džíny doplněné o svetřík a barevný náramek tedy byly jasnou volbou.

Jakmile jsem ze sebe udělala člověka (rozumějte nalíčila jsem se a navoněla), jala jsem se chystat snídani. Opět ve mně hlodala pochybnost, zda má smysl chystat dobrotu k snědku i Kryštofovi, protože za posledních pár měsíců se chová jako žena před menstruací. Jinými slovy – nesnesitelně. Rozhodla jsem se ale, že dnes ráno nebudu za puritánku a přichystám toast i jemu. Třeba to ocení. Toasty voněly celým bytem, takže vůně dráždila nejen našeho psa Arona, který se mi prosebně ochomýtal okolo nohou, ale taky Kryštofa. Několikadenní strniště přes noc zase trochu povyrostlo, na hlavě měl vrabčí hnízdo, které by se při troše fantazie dalo nazvat rozcuchem a jediný kus oblečení, který na sobě měl, byly trenýrky. Pohled na něj byl příjemný, ovšem jeho výraz napovídal, že s ním opět nebude řeč. Třeba se ale mýlím.

„Dobré ránko“ nasadila jsem veselý tón, doufajíc, že ho třeba namotivuju, aby z výrazu kakabus přesedlal na výraz poněkud přívětivější.

„Čau“ zněla krátká odpověď. Bohužel jsem se nemýlila. Stál u kuchyňské linky jak tvrdé Y a pozoroval mě, jak snídám. Zajímalo by mě, co ho na tomto pohledu tak fascinovalo. Snažila jsem se nevšímat si to toho, že mě podivně luxuje pohledem (sakra, copak ani po pěti letech neví, koho má v posteli?!) a přežvykovala jsem toast v ústech (i tu snídani mi dokáže znechutit). Uběhlo dalších pět minut a zřejmě ho tato stereotypní činnost v podobě zírání na mě, jak jím, přestala bavit. Od linky se totiž přesunul ke stolu a posadil se naproti mě . Beze slova si vzal volný toast, který ležel na talíři a pustil se do něho. Doslova ho sežral. O svém miláčkovi si už nedělám iluze. Neříkám, že bych ho neměla ráda, ale v poslední době mi leze na nervy. Svým neurvalým chováním, samozřejmě.

„Chutná?“ optala jsem se, aby řeč nestála.

„Jo, je to dobré“ přitakal. Aby také ne, když jsi zluxoval zbytek toastů, které byly k mání.

„To jsem ráda“ odvětila jsem.

„Jsem rád, že jsem tě takhle po ránu mohl potěšit“ broukl. Tyhle jeho ironie znám. Raději nereagovat! Proto jsem vstala, nalila jsem do sebe sklenku čerstvého džusu a měla jsem se k odchodu. Jenže Kryštof mi zastoupil cestu. Co se děje?, začalo mi okamžitě letět hlavou. Přistoupil až těsně ke mně. Co to znamená?, přemýšlela jsem. Objal mě kolem pasu. Nechápala jsem, ale nechala jsem ho, aby se vyjádřil.

Asi po minutě absolutního ticha, kdy jsme skoro mohli naslouchat tlukotu našich srdcí, promluvil: „Alex, nedívej se na mě tak!“

Jak se na něj dívám?, dumala jsem.

„Co tím myslíš?, otázala jsem se, ať máme jasno.

„Vypadáš, jako by ses mě bála.“

Takovou odpověď jsem nečekala.

„Ale jdi, to se ti jen zdá“ odmítala jsem připustit možnost, že by to byla pravda.

„Opravdu? Uvidíme“ hlesl

Co jako uvidíme?, napadlo mě.

Než jsem mohla vymyslet nějakou kloudnou variantu, co by se mohlo přihodit, byly jeho rty na mých. Tak fajn, tohle zvládnu, letělo mi hlavou, zatímco Kryštof pomalu začínal ztrácet zábrany. Vypadalo to, že mě co nevidět povalí na zem a….

Stejně jako ztrácel zábrany on, i já jsem začínala roztávat. Jediné, co jsem z něj mohla servat, byly jeho trenýrky a to se mi zatím nechtělo. Všechno má svůj čas (jsem mrcha!). Zato on se mohl činit. Svetřík ze mě strhl tak prudce, že jsem se nadobro rozloučila s možností, že bych si ho ještě někdy mohla obléct. S kalhotami trochu bojoval, ale nakonec to taky obstojně zvládl. Když už jsem před ním stála ve spodním prádle, najednou přestal.

Co se sakra děje?, zuřila jsem uvnitř. Vidina usmíření byla dost lákavá. Když uviděl šok v mých očích, ještě o pár kroků ustoupil a vítězoslavně se na mě usmál (to snad nemyslí vážně!). Polonahá jsem stála uprostřed kuchyně a připadala jsem si jako exponát v muzeu. Kryštof si mě prohlížel jako by mě snad v životě nahou neviděl a jeho výraz nebyl tak zcela vypovídající. Když jsme tam tak nehybně stáli ještě pár sekund, došla mi trpělivost. Sehla jsem se a chtěla jsem posbírat svršky z podlahy. Nezastavil mě. Když jsem si ale zapínala svetřík a cítila se strašlivě pokořená, pronesl ledovým hlasem:“Jsi kus, ale je s tebou nuda“. Tohle mě naprosto dostalo. Vrhla jsem na něj nenávistný pohled, sebrala kabelku a v mžiku jsem za sebou hlasitě třískla dveřmi. Hajzle!

Se strašlivým pocitem beznaděje jsem odjela do práce. Další den s podobným scénářem. Vztah se mi rozpadal, muž, kterého jsem si kdysi chtěla vzít, po dnešním tiátru získal nálepku prevíta, kterému za osm hodin s největší pravděpodobností sbalím kufry. Když jsem nudná, ať si jde za nějakou jinou. Chtěla jsem být silná. Vždycky. Tak mě rodiče vychovávali. Ale tentokrát to nešlo. Kryštof mě coby ženu naprosto zlomil. Chtělo se mi brečet, ale snažila jsem se to v sobě udržet. Nestál mi za to. Raději jsem přidala, protože jsem měla být už půl hodiny v kanceláři.

Vletěla jsem do kanceláře jako hurikán. Pozdravil mě však pouze dobře naladěný Ondřej. Nikdo jiný kromě něj totiž v redakci nebyl. Chtěla jsem si jít uvařit kávu, ale Ondra mě přerušil:“Sháněl se po tobě šéf, máš za ním okamžitě jít.“. A sakra, jako by toho nebylo málo! To smrdí průšvihem. Zhluboka jsem se tedy nadechla a s maličkou dušičkou jsem klepala na šéfovu reakci. Snad mě nečeká vyhazov…

Už to není to, co to bývalo. Patnáct už mi dávno není a jak „stárnu“, mění se všechno okolo mě a taky ve mně. Možná bych to mohla nazvat zráním, ale nechci, aby to vyznělo nějak domýšlivě. Totiž, abyste rozuměli, puberta pro mě byla vcelku složitá. Ne proto, že bych prožívala tolik typické období vzdoru. Spíš právě naopak. Zatímco ostatní vrstevníci nabírali dech a šli do všeho po hlavě, já jsem se uzavírala sama v sobě. Hledala jsem se, utvářela si identitu, poznala svou první opravdovou lásku a začala jsem ventilovat své pocity do řádků na papíře. Psaní se pro mě stalo mou terapií, jediným možným únikem. Psala jsem pořád, pitvala jsem každý svůj pocit a názor, který jsem v sobě objevila. Bylo to zvláštní období. Neuměla jsem se bavit o tom, co cítím, přesto jsem měla potřebu to někomu „říct“, i když možná malinko neosobním způsobem. Vypustila jsem ze sebe všechno, dnes bych si docela troufla tvrdit, že jsem praktikovala tak trochu „duševní masochismus“. Splín byl u mě na denním pořádku, neustále jsem se analyzovala, ale zároveň jsem zavírala oči před realitou, jen proto, abych si mohla uchovat nějaký svůj vysněný obrázek, který jsem nakreslila.

Pořád jsem psala, pořád jsem se uvnitř trápila a hledala odpovědi na otázky, které mi teď přijdou naprosto zřejmé a triviální. Často mám pocit, že si dělám věci mnohem těžší, než ve skutečnosti jsou. Nevím, proč to tak je, ale skutečností je, že potřebuju na všechno odezvu. Bez ní to nefunguje. Pokud neucítím zpětnou vazbu, postihne mě panika, která možná chvílemi hraničí s mánií Jsem divný tvor. Mívala jsem dekadentní nálady a vším, co jsem tehdy napsala, ona dekandence přímo prosakovala. Tehdy mi to nepřišlo nikterak podezřelé, cítila jsem se v rámci možností normálně (až na to, že jsem duševní kocovinu prožívala snad 24 hodin denně) – byla jsem tak nastavená. Snadno zranitelná a příšerně zamilovaná. Nikdy jsem si tak první lásku nepředstavovalo, ale stalo se. Nelituju toho. Sice jsem v ní nenalezla to, co jsem chtěla, ale mnohé mi dala. Naučila mě novým věcem a postupně mne posunovala dál, ačkoliv tenhle posun trval dlouhé čtyři roky. Čtvrtinu života jsem strávila tím, že jsem psala zamilované verše někomu, kdo je sice dokázal ocenit, ale víc, než kompliment mi dát nemohl. Veršovala jsem smutně, trýznivě i prosebně. Vyzkoušela jsem všechno. Ale nic nezabralo. Vlastně si nedokážu vysvětlit, proč jsem se pořád tak podbízela, když to časem vypadalo tak šíleně lacině. Asi proto, že mi nikdo nedokázal srazit růžové brýle z očí a říct mi, ať konečně pořádně otevřu oči (stejně si ale myslím, že i kdyby to někdo udělal, nevěnovala bych tomu pozornost a dál bych si hloupě dávala novou naději)!

Z tohoto nelehkého období vzniklo hodně básniček. Terapie poezií se ukázala mnohem účinnější než kdejaké antidepresivum, které jsem stejně nikdy neužívala K některým věcem, které jsem v té době napsala, se neumím vrátit (nebo spíš ani nechci). Mám totiž pocit, že tu výpověď v nich vidím jenom já. A taky se mi zdá, že ze všeho, co jsem během puberty sepsala, vyplývá snad jediné – nebyla jsem dostatečně zralá na to, abych se dokázala postavit svému srdci a taky mozku, jelikož právě on mi neustále nalhával to, že bez onoho dotyčného zřejmě nebudu schopná samostatně existovat. Myslela jsem si to taky, byla jsem přesvědčená o tom, že tohle nebudu schopná nikdy překonat. Postupně mě tohle vědomí začalo vevnitř užírat a ubírat mi sil. Přišlo na řadu balancování a nový začátek.

Je tady! Nový začátek a trocha víc rovnováhy. Už neveršuju, nějak postrádám důvod, proč bych to měla dělat Některé věci už tolik neřeším a snažím se žít okamžikem a hlavně pořádně dýchat a zbytečně nezatajovat dech a neodvracet se od věcí, které tak úplně nejsou podle mých představ. Trvalo to. Ale je to pozitivní změna. Už si nepřipadám tak svázaná. I když v současné době nejsem schopná vypotit snad ani jednu sloku básně, netrucuju. Poezie zkrátka patřila k jisté etapě mého života a ta se už uzavřela. V té nové bych tedy měla zkusit něco nového. Začala jsem tím, že nechávám věci pozvolna plynout a také nechávám muže, aby se taky trochu snažili Jak mi s oblibou říká můj kamarád, jsem ještě mladá a mám toho hodně před sebou. Takže proč se zbytečně sužovat a dělat neustále kroky zpátky? Chci znovu najít schopnost napsat něco, co nevyzní trapně, ale naopak v tom bude výpovědní hodnota. Vím ale, že to chce trochu času a rozvahy. Jsem blízko u cíle, jen to neuspěchat…

Snad každý člověk se v životě dostane do stádia, kdy je okolnostmi donucen k tomu, aby přemýšlel o své existenci. Je jedno, jestli se do podobného stavu dostane jednou, dvakrát či desetkrát za život. Mnohem podstatnější je, jaký je výsledek tohoto procesu. Výsledek, ano, to je to, co se snažím urputně najít. Je mi pětadvacet a mám pocit, že mám již půlku života za sebou. Je to absurdní, já vím. V takovém věku totiž život obvykle pořádně začíná. Nebo se to aspoň říká…

Když se poslouchám, mám pocit, že za mě mluví velmi skeptický člověk. Možná je to způsobeno tím, že se nyní nacházím ve velmi nepříjemné situaci. Jsem v jedné velmi rozlehlé místnosti, nervózně poposedávám na židli u okna a občas střelím zoufalým a utrápeným pohledem po Mettovi, tedy Metodějovi, mému příteli. Ani nevím, jestli ho tak stále mohu nazývat, zdá se, že jsme se vzájemně odcizili, což mě štvalo. Upřímně, Metoděj byl ten nejlepší chlap, jakého jsem kdy měla. Proto mě myšlenka, že bych s ním neměla strávit zbytek života, dost bolela. Opět jsem střelila pohledem k němu. Díval se někam do prostoru a když ucítil mé oči na jeho tváři, zmateně na mě pohlédl. Přistihl mě. Necítila jsem se trapně, proč bych taky měla? Chodila jsem s ním čtyři roky, z toho dva roky jsme spolu bydleli. Byli jsme už skoro jako manželé. Tak proč bych měla skrývat své pocity nebo snad touhu se na něj podívat? Vím, nemluvil se mnou a jeho pohled, kterým mě teď spaloval, mi nedával naději, že byl měl v úmyslu na situaci něco změnit. Potichu jsem si povzdechla. Ruce jsem si drtila mezi koleny a čekala jsem, jak se situace vyvine. Zdálo se, že s mým drahým hrajeme „Bobříka mlčení“ když…

Metoděj si odkašlal, vstal a udělal pár kroků. Zastavil se v půli cesty, měla jsem pocit, že se mezi námi snaží vytvořit bezpečnou vzdálenost. Moc jsem jeho chování nechápala, ale vypadalo to, že se rozhodl vzít situaci do svých rukou, a tak jsem mu chtěla ponechat prostor. Ve skrytu duše jsem ale zároveň doufala, že mi nehodlá oznámit, že se se mnou definitivně rozchází; na tuhle variantu totiž nebudu nikdy dostatečně připravená. Ale pokud snad opravdu nastane, budu se s ní muset smířit.

Podívala jsem se Metodějovi tázavě do očí a on si to zřejmě vyložil jako nějaký skrytý impuls k činům. Ještě předtím, než promluvil, vstala jsem a udělala několik kroků k němu, abych tak ještě zmenšila vzdálenost mezi námi. Zastávám totiž názor, že pokud máme řešit náš vztah, mělo by se tak dít v klidu a bez nadbytečných emocí. Vždyť jsme se kdysi milovali-proč to vzdávám? Proč o nás mluvím v minulém čase? Vždyť prstýnek na mé ruce je stále ještě symbolem vzájemných citů, které k sobě chováme. Přestala jsem v duchu přemítat o naší budoucnosti (ehm, bude vůbec nějaká?) a začala jsem konečně vnímat pouze Metta, který naproti mně stál v kvádru a vypadal opravdu božsky. V obličeji se mu však značilo cosi nepředvídatelného, oči jako by mu najednou lehce potemněly a tvář jakoby zestárla snad o deset let. Rty měl pevně semklé a z celé jeho siluety bylo cítit napětí, což mě znepokojovalo.

„Em, podívej…“ Mett začal trochu nervózně, hlas se mu mírně chvěl, ale oslovil mě hodně familiárně, konečně si odpustil onen oficiální tón. S napětím jsem očekávala, jak bude pokračovat:“…takhle už to dál nejde..“ S tím jsem beze zbytku souhlasila. Proč tak těžko volí slova? Copak si už dávno nerozmyslel, co mi vlastně chce říct? Jeho vnitřní přemítání mě ubíjelo. Nadzvedla jsem jedno obočí a pobídla ho, aby pokračoval. Přešlápl na místě, lehce se usmál a najednou ze sebe vychrlil snad nejdelší souvětí, které jsem od něj za poslední týdny slyšela:“…tahle situace je pro mě už nesnesitelná. Chodíme kolem sebe jako cizinci, ale přitom cítím, že stačí hrozně málo, aby bylo zase všechno tak jako dřív. Hrozně mi chybíš. Ležíš vedle mě v posteli, ale já mám pocit, jako bych byl sám. Celé noci o nás přemýšlím a snažím se najít cestu, jak ti všechno vysvětlit. Chci s tebou zase spořádaně žít, nestavit mezi nás bariéry. Ani nevíš, jak pro mě bylo těžké cítit tě vedle sebe a nemoct se tě dotknout. Připadal jsem si jako blázen, když jsem poslouchal tvůj dech, to bylo totiž to jediné, co mi ještě připomínalo tvou existenci..“

Stála jsem naproti němu a fascinovaně na něj zírala. Byla jsem rozhodnutá překročit veškeré bariéry, které nás oddělovaly. Opatrně jsem udělala jeden krok k němu. On učinil totéž. Šťastně jsem se na něj usmála. Veškeré napětí z jeho obličeje vyprchalo. Oči měl plné přívětivosti a cítila jsem onu lásku, která mezi námi pulzovala. Jakoby všechny naše city byly hmatatelné v tomhle uzavřeném prostoru. Oba jsme se trápili, oba jsme toužili po tom být spolu, jenom Metoděj to uměl lépe skrývat. Nevím, kdy se mezi námi něco zlomilo. Já jsem měla vždycky pocit, že k sobě patříme, žádná velká nedorozumění mezi námi nebyla. Kromě těch, která jsem způsobila já svou žárlivostí. Ano, šíleně jsem na svého přítele žárlila a měla jsem důvod! Jasně, Metoděj by mě nikdy nepodvedl, ale díky tomu, jak vypadal po něm hodně žen toužilo, některé to dokonce uměly dát patřičně najevo. Nebraly si servítky, některé by byly schopné ho svést přímo před mýma očima. Mett sice s oblibou říkal, že je to absurdní a já paranoidní, ale ďábel nikdy nespí, no ne? Strašlivě jsem toužila být konečně u něj a byla jsem přesvědčená, že on je na tom stejně. Udělala jsem poslední krok, on po mém vzoru udělal totéž. Stála jsem těsně u něj, konečky prstů jsem se dotkla jeho ruky. Téměř se na mě přitiskl. Cítila jsem jeho vůni, která mi tolik scházela. Objal mě nejprve jednou rukou. Podíval se na mě, jakoby očekával nějakou reakci, odezvu, zkrátka cokoliv. Já jsem však stála jako zkamenělá, nebyla jsem schopná se pohnout. Slova mi v tuhle chvíli připadala víc než zbytečná. Nejspíš proto jsme oba mlčeli, většinou jsme na věc pohlíželi stejně, snad i proto jsme si tolik rozuměli. Stoupla jsem si na špičky, abych na něj lépe dosáhla. Usmál se svým okouzlujícím způsobem, věděl, že tímhle mě naprosto dostane, podvodník jeden! Metoděj byl vždycky nesmírně charismatický člověk. Už v době, kdy jsme se poznali, z něj vyzařovalo něco nepopsatelného, něco, co bylo mnohem zajímavější, než jeho sympatický zevnějšek. Proto jsem byla vcelku překvapená, že si vybral zrovna mě, ba co víc, že si mě po čase nastěhoval k sobě do bytu, kde se nám krásně žilo.

Stála jsem stále v jeho objetí a chtěla jsem, aby tenhle okamžik nikdy neskončil. Takhle bylo všechno ideální. Přesto jsem měla pocit, že Mett čeká na nějakou mou odpověď, ostatně, nějakou by si rozhodně zasloužil. Udělala jsem krok zpět a Metodějova ruka na tenhle pohyb okamžitě zareagovala. Nechal ruce svěšené podél těla a v očích měl otázky. Byl zmatený, šokovaný. Nevěděl, co si myslet, alespoň to jsem dokázala vyčíst v jeho tváři. Nervózně těkal oči po místnosti a vyčkával, co ze sebe vysoukám.

„Promiň, že jsem přerušila tenhle nesmírně intimní okamžik mezi námi, ale mám pocit, že bych ti k tomu všemu měla taky něco říct, protože vím, že jsem rovněž spoluviníkem. Vím, že celá situace byla trochu absurdní, ale nejspíš jsme si potřebovali zkusit, jestli spolu zvládneme řešit i těžší životní situaci, protože i to patří ke společnému soužití…“ Metoděj jenom souhlasně přikývl a opět působil vyrovnaně a klidně, což mě ponouklo k tomu, abych pokračovala:“Dny se zdály nekonečné, když jsme spolu nemluvily. Chodils okolo mě jako tělo bez duše a mě to uvnitř strašlivě pobuřovalo, ale nevěděla jsem, jak se ti znovu přiblížit. Každá možnost, která mě napadla, mi připadala trapná. Nikdy mě nenapadlo, že bych tě musela znovu „dobývat“, ale i tato možnost už mě napadla, protože ke konci jsem už byla na pokraji sil. Když jsi mě pozval sem, na tohle kouzelné místo, mísily se ve mně rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem doufala, že všechno dobře dopadne, když jsem ti ale před několika minutami pohlédla do tváře, začala jsem mít pochyby. Působil jsi tak neosobně, cize. Jako bych se ti zprotivila..“ Jen při té myšlence mi naskočila husí kůže. Metoděj na mě vyvalil oči a zíral na mě s nedůvěrou. Jako bych v hlavě slyšela jeho hlas ptající se „jak tohle můžeš říct?“. Ale když jsme si měli všechno vyříkat, tak opravdu všechno. Otočila jsem prstýnkem na své pravé ruce. Metoděj sledoval každý můj pohyb, takže ani tenhle mu neunikl.

„Pořád platí, že se mnou chceš strávit zbytek života?“ zeptal se mě opatrně, musela jsem napínat uši, protože téměř šeptal. Můj ty bože, on se snad bál, že jsem si to rozmyslela?… Jak jen mohl pochybovat?

„Ano, pořád platí, že chci s tebou strávit zbytek život, chci mít s tebou děti a užívat si každé minuty po tvém boku…“ vychrlila jsem jedním dechem a pořád jsem měla pocit, že to dostatečně nevystihuje moje city, které k němu chovám. Chtěla jsem dodat tolik věcí, ale Metoděj mi to nedovolil. Ve vteřině stál u mě a nakláněl se nade mnou. Dlaň přitiskl na můj obličej a všude okolo jsem cítila jeho dech. Když jsem se nadechla, abych znovu promluvila, položil mi prsty na rty. Mám mlčet, no dobrá. Dedukce fungovala. Očima jsem přeletěla jeho obličej, znala jsem ho. Moc dobře. Takže zbývalo už jediné. Políbil mě. Na romantický podtext tohoto okamžiku jsme se oba vykašlali, nechali jsme se zkrátka unést. Když mě uvolnil ze svého sevření, zbývalo jediné – začít žít náš krásný společný život, oba jsme věděli, že to nebude snadné, ale vzájemná láska a úcta nám to zcela jistě ulehčí….

Nejhorší okamžik, který může v životě nastat, je ten, když zjistíte, že jste zradili sami sebe. Jak dál? Také se ptám. Existuje řešení? Nejspíš ano. Budu schopná si někdy znovu věřit? Těžko říct. Zradit sebe samu je asi ten největší zločin, který jsem na sobě mohla spáchat. Ano, lidé si (bohužel) ubližují. Děje se to již po staletí. Ubližují si navzájem a možná je to ani nezraňuje. S chybami, kterých se dopustíme, se vždycky nějak srovnáme. Ale co chyby, kterých se dopouštíme na sobě samých? Také se s nimi srovnáme? Nebo je v sobě budeme nosit hluboko skryté, nezahojené, ale uzamčené jako nějakou třináctou komnatu? Opět neznám odpověď. Vím jen, s jakými výčitkami se musím potýkat, vím, jak vnitřně trpím. Vím, že má mysl běsní vždycky, když bych měla odpočívat. Vím, co je špatně a čeho jsem se dopustila. Všechno si dokonale uvědomuju. To, jak jsem nedospělá, to, jak jsem hloupá a naivní. Všechno do sebe zapadá a já jsem dokonce ochotná přiznat si vinu. Protože všechna ta bolest někde uvnitř mého těla mě šíleně svazuje, dusí mě a pálí. Jako bych nemohla dýchat, myslet ani cítit. Prostě jen přežívat. S myšlenkami i bez nich. Rekapitulovat, ohlédnout se…

Se zradou se žije jen velmi těžko. S nedůvěrou ještě hůř, zvlášť, když se zrada s nedůvěrou doplňují. Jak jen jsem mohla? Já nevím. Prostě se to stalo. Nic z toho jsem neplánovala. Zřejmě jsem se nechala unést a rozum zanechala v pozadí. Být spontánní, to jsem si vždycky přála. Nepřemýšlet nad věcmi, nebýt pečlivá a úzkostlivě zodpovědná. Prostě jen činit. A tak jsem činila. Bez příčiny – jen z chutě a chtíče uvnitř mé duše. A teď? Nevysvětlitelný pocit. Těžko definovatelný. Na to snad ani neexistují slova. Nic, co by mě mohlo ospravedlnit.

Možná, že to, co se stalo, není až tak tragické. Možná, že si vše zbytečně maluju v černých barvách. Jsem přece odjakživa pesimista. Ale už jednou jsem zažila podobný pocit. Pocit, kdy nemůžete spát, protože vás myšlenky příliš zaměstnávají. Pocit, kdy se nemůžete vzpřímit a stát pevně na zemi, protože jste omámení, zparalyzovaní…. Doufala jsem, že podobnou bezmoc už nikdy víc nezažiju. Během dne mám pocit, že nacházím relativní rovnováhu, je přece tolik jiných věcí k zamyšlení. Ale noc je nepřítelem. Tolik prostoru k přemýšlení, k soustředění. Ubíjející ticho, nostalgie, pocit intimity a samoty. Tak proč se trochu nepitvat ve vlastním svědomí? A co vlastně tolik zraňuje? Fraktura duše, srdce a nebo svědomí? Je příliš nezodpovězených otázek. Nepokoušejte se pochopit, můžete jen utěšit, obejmout, ptát se, lámat mě – jednoho takového člověka opravdu mám. Ptá se, chce proniknout, chce vědět, co mě bolí. Chce případně pofoukat ránu nebo mě postavit čelem k realitě Děkuju, že jsi

Člověk míní a jinak činí. Tak už to bývá, takže bych nad tím měla nevzrušeně pokývnout hlavou, mávnout rukou a nechat to být. Ale ono to někdy NEJDE…

Jak se mi tohle mohlo stát? Kam se poděl rozum? Možná, že se toulá na druhé polokouli, stejně jako všechny ostatní myšlenky. Nečekaný stav apatie, euforie, šílenosti, naplnění a čehosi, co by se dalo přirovnat k lásce. Je to téměř dokonale podobné neřízené střele. Řítím se střemhlav, aniž bych pořádně věděla kam… No, a co? Ten pocit svázanosti mi ale nikdo nevezme. Svázanosti právě proto, že vím, že tohle není správné ani rozumné. Ale co je univerzálně správné a co zase rozumné? Existuje nějaká dělící čára? Ne. Stejně jako nikdo nedokáže vyslovit exaktní rozdíl mezi dobrem a zlem. Jen my sami dokážeme tyto hranice a definice utvářet. Takže znovu letím neřízeně do volného prostoru, bez nádechu a výdechu, prostě jenom letím a cítím všechen ten zmatek, nostalgii, potřebu vědět víc a nevzdávat se, ačkoliv jsou vyhlídky mizivé. Pocit šílenosti ve mně stále vzrůstá, mozek jako by vypnul, myšlenky jako by dlouho podržely klávesu DELETE. Tohle všechno začíná dostávat nový rozměr, smysl, ačkoli žádné rozumné vysvětlení nemám. Zkrátka se to stalo. A tak mě (ne)suďte. Jsou věci, kterým neporučíte. Jsou věci, které neuhlídáte. Jsou věci, kterým se neumíte vzepřít. Drásá vás to, přemýšlíte, zakazujete si to. Víte, že to nemůžete udělat. Přesto ale prohráváte, protože nevíte, jak dál. Kterou cestu si vybrat? Jak dál žít? Ve stínu vlastního já nebo na světle toho, co je zcela relativně považováno za standard?

Řítím se stále větší rychlostí a ani se nepokouším brzdit. Jakoby čas na záchranu už vypršel. Jakoby nezbývalo nic jiného, než se podřídit. A já na to kašlu. Takhle to chci. Asi to tak má být. Na osudovost jsem sice nikdy moc nevěřila, ale proč by nemohla potkat i mě.

Mánie v mé hlavě, duši a srdci pořádně saje. Je to nekontrolovatelné, ubíjející a přitom strašně zvláštní. Něco nového, dosud nepoznaného a možná proto tak dokonalého. Plesám štěstím. Stačí jeden pohled, jeden upřímný úsměv. Vevnitř mě to hrozně svírá, bráním se. Ale co! Chemie funguje. Sakra. Je to špatné? Diagnóza je nejasná. Držím se za hlavu, za uši, jako bych všechen ten šum okolo mohla utlumit svou drobnou rukou. Pošetilá představa. Skrytý význam těchhle slov vlastně vůbec nemusí dávat smysl. Jenom vězte, že letím, nezastavuju, pádím, šílím, podléhám /tomu se stejně nedá ubránit/, povoluju sevření, poslouchám, hledám odpověď.

Jak se mi tohle mohlo stát? Celkem snadno. Ztělesněná dokonalost, která prý vlastně ani neexistuje. Něco nového a neokoukaného. Něco, co přitáhne a už nepustí. Dva magnety, dva jiné světy a jedna nevysvětlitelná touha, nehmatatelná, ale silná a neporazitelná…. Takový je život, když ani tlačítko DELETE nepomůže a něco uvnitř vás bojuje s vaším rozumem. Neodsuzujte, nehodnoťte, prostě jen respektujte. Některé věci zkrátka neudržíte v tom správném směru a jedete třeba i v protisměru, jen, když jim budete co nejvíc nablízku, bez ohledu na to, jestli je to správné, dobré či pošetilé a zlé…. Taková už je zkrátka láska….