Zápisky o (ne)obyčejném životě

V nedokončených větách

v prachu z oblak

a v mlze z mých slz

je odpověď bez tečky.

Ukřičené vykřičníky

čekající otazníky

/v mých očích/

a pak jen jedna osamělá tečka na rozloučenou.

V rozpáraných vzpomínkách

z kterých zbyly jenom nitě,

v sešívaných jizvách,

které nebolí

/jsou umrtvené/

jsou skryté tři roky života.

Stovky dní

po tvém boku

a stovky pochybností.

Pokrok střídá

úpadek

tvojí duše

a mých vizí o tvé bezchybnosti.

V nedokončených větách

v rozepsané sloce…

Na zašedlých fotkách

snímám naši minulost,

která se už nikdy nevrátí…

Každá věta, kterou jsem zde v posledních týdnech napsala, měla být definitivní tečkou za minulostí. Tečkou a zároveň vykřičníkem. Jenže dělící čára se stále nějak neuměla vytvořit. Asi v tom daném období nebyly ty správné podmínky proto, abych udělala přítrž minulosti, která se na mě valila, srážela mě k zemi a občas se přes mě i nemilosrdně převalila. Nic dostatečně nebolelo, nic mi v hlavě dostatečně nenapovědělo – nedostala jsem se do fáze, kdy bych chtěla nechat mozek umřít a nechat z něj vymazat všechno, co s tebou souviselo. Všechny ty vzpomínky, zprávy, myšlenky, společné přátele i vkus. Všechno mi tě tolik připomínalo a byly chvíle, kdy ses mi zdál naprosto dokonalý. Jako dokonalého jsem tě vnímala neuvěřitelně dlouhou dobu. Než jsem si v pubertě stačila vysnít dokonalého muže, přišel jsi ty, předčil jsi veškerá očekávání, čímsi neidentifikovatelným jsi mě paralyzoval a já podlehla. Bez většího odporu. Nemusel ses ani snažit a já jsem byla tvá, a to i přesto, žes mě vlastně nikdy nechtěl vlastnit, nikdy jsi mě nechtěl mít, to pouze má naděje si říkala, že třeba jednou…

Za ta dlouhá léta jsme postoupili vpřed. Když se na nás dva dívám s odstupem, zjišťuju, že jsme teď a tady jenom proto, jak strašlivě jsem se po celou dobu snažila. Obvykle jsi byl pasivní a zvykl sis, že náš „vztah“ určuju já. Já jsem si trpělivostí vydobyla nějakou tvou pozornost, úctu, důvěru. To, že jsem já poskytovala tobě totéž, bylo jakousi nepsanou samozřejmostí. Tys nikdy nemusel o nic žádat, já ti dávala všechno nezávisle na tom, jestli sis o to řekl nebo ne. Všechno, co jsem ze sebe vyždímala bylo možná neočekáváno, nicméně akceptováno. Časem sis zvykl. Stejně jako jsem si časem zvykla já, někdy jsem si dokonce musela položit otázku, zdali tohle všechno vyplývá z toho, co skutečně oba chceme, nebo je to už jen obyčejný zvyk, kterému jsme přivykli a nic nebrání tomu, abychom tak žili.

Až poslední týdny mě utvrzují v tom, že tohle všechno je špatně. Kdykoliv se vzepřu tvému mínění, jsem já tou, která tě nechápe, tou, která neumí brát na vědomí názory druhých. Všechno, co se stane, je mou chybou, mým nedostatkem. Tak dlouho od tebe slýchávám, jak neumím přiznat chybu, až tomu začínám skoro věřit. Ale podívej se také na sebe: když na mě křičíš, umíš přijít a omluvit se? Ne. Za celou dobu jsem to nezažila. Vždycky jsem musela udělat první krok a pomyslně tak uznat svou chybu, ačkoli jsem se většinou vinná necítila. Ale věděla jsem, že pokud bych to neudělala, nechyběla bych ti, nepřemýšlel bys o to, jestli jsi nepochybil ty.

Poslední kapkou byla naše konverzace před pár dny. Udělal jsi se mnou opět krátký proces, v němž jsem měla být tou špatnou zase já. Ale já jsem se tentokrát rozhodla, že ti slepě neodkývnu to, o čem nejsem přesvědčená. Možná, že tohle obviňování je tvou taktikou, skrze níž se mi chceš zprotivit. A ono se ti to bohužel daří. Už tě tak slepě neobdivuju, to, co cítím, už nejspíš také není láska. Ani sama netuším, co k tobě vlastně cítím. Momentálně je to vztek a chuť separovat se od tebe. Konečně se odrazit z jednoho místa. Nemluvit. Nepřemýšlet o tom, jestli dělám správnou věc. Nepitvat se ve svých rozporuplných pocitech. Nedumat nad tím, že možná už k nikomu nebudu cítit to, co jsem kdysi cítila k tobě. Nevzpomínat na to krásné a nepotlačovat záměrně to nepříjemné, co jsem s tebou zažila. Chci se už jen vzpřímit, mít tě někde v hloubi svého srdce schovaného jako někoho, na kom mi kdysi strašlivě záleželo. Pořád si tě budu vážit, pořád budeš něčím ojedinělým. Jenom už nebudeš modlou. Už bylo dost předstírání. Už bylo dost nejistoty. Vždycky tě budu mít ráda. Jestli si tohle někdy přečteš, věřím, že se dovtípíš, že píši o tobě. Číms pro mě byl? Solí v moři, ohněm, ve kterém pořád hořím, mou první ranou do týla. A teď zbývá už jen tečka, vykřičník a tlustá čára za minulostí…

Už bylo napsáno dost příběhů, mnoho osobních vyznání a myšlenek, které nikam nevedly. Už bylo dost promarněných týdnů, měsíců i roků, které s každou další snahou přiblížit se ti plynuly pomaleji a pomaleji. Už bylo dost vlastních pochybností o tom, zdali má vlastně smysl činit ze sebe otroka pocitů, které mnou cloumaly. Už bylo dost falešných nadějí a kalných pohledů na realitu. Už bylo dost pokorných sklonění hlavy a tichého utrpení. Už bylo všeho až moc.

Když si pročítám všechny příběhy, které jsem tu napsala a někomu konkrétnímu je věnovala, přijde mi to jako hrozně smutný návrat do minulosti. Každá vzpomínka bolí, ačkoliv v podstatě nemá proč bolet. Nemůže přeci bolet něco, co nebylo nikdy spojeno a tudíž ani rozděleno. Veškeré spojení je totiž pouze imaginárně vytvořeno v mé hlavě, která si neustále něco nalhávala. Každý pozitivní impulz byl pro mě důvod, abych pokračovala dál. Dávala jsem si plané naděje a vlastně ani nevím proč. Možná z vlastní nerozvážnosti a nedospělosti. Ale čím víc čas plynul a čím víc jsem se zamýšlela nad důvody, proč podobným způsobem žít a ubíjet se tak, tím méně „obhajob“ jsem shledávala.

Poslední dny jsem se hodně zamýšlela nad tím, jaké mám hodnoty a co má pro mě tedy opravdu smysl. Přiznat si některé věci a nesmyslné činy je někdy hodně těžké. Upřímnost k sobě samému je však hlavní předpoklad toho, abych se mohla odrazit ze dna, přestat bloudit v začarovaném kruhu a začít znovu. Dát novou příležitost sobě a druhým. Dlouhá léta jsem si některé věci nechtěla přiznat. Možná v tom hraje roli má tvrdohlavost, která tu a tam nepřipouští žádný kompromis či jinou alternativu. Možná taky nezralost, která mi zastiňovala přímý výhled na svět. Nechci říct, že jsem teď zralejší a méně tvrdohlavější. Jenom více poslouchám člověka, který chce, abych byla šťastná. A taky vnímám věci tak jak jsou, snažím se je nepřikrášlovat k obrazu svému…

Nové začátky jsou vždycky těžké. Stejně jako je těžké rozloučit se s někým, na kom vám hodně záleželo a vy jste věděli, proč tomu tak je. Ale zároveň je dobré si uvědomit, že nemá cenu stmelovat něco, co se stejně nikdy nepropojí, co nikdy nesplyne v jedno. Čekání je ztráta času, ubíjení vlastního ega a také možností zažít něco jiného – něco vzrušujícího, milého a naplňujícího. Je čas se rozloučit, zamáčknout slzu, zahnat nostalgii v srdci a uchovat si v něm ty pěkné vzpomínky na to, co kdysi bylo. Nezbývá, než se vrhnout do něčeho nového a nepoznaného. Vydávám se vstříc novým začátkům, už je čas!

Je to zvláštní, křičet na tebe, třást se vzteky, všechna vyřčená slova myslet smrtelně vážně, a přitom tě tak neochvějně milovat.

Je to zvláštní, vyčítat ti tvé nedostatky a chyby a přitom si tě tolik vážit.

Je to zvláštní, vnímat tě tolika různými způsoby a přitom v tobě nacházet něco nepoznané.

Je to zvláštní, dívat se na tebe, nehledat vnější krásu, ale vědět, že v hloubi duši jsi ten nejbližší.

Je to zvláštní, vyčítat ti to, co na tobě tolik obdivuju.

Je to zvláštní, snažit se ti vzepřít a vědět, že mě máš stejně ve své moci.

Je to zvláštní, být s tebou a nemít víru ve společnou budoucnost.

Je to zvláštní, cítit toho tolik a nemít ve své moci ti to říct….

Střepy z umělé hmoty

sen ukrytý v kalužích

s prachem z ulic v očích

a se špinavou duší

chytám padající hvězdu do náruče

- budu si něco přát.

Zabalená v nebi z peří,

tam nechám sálat svědomí.

V mlze protírám si oči,

není už nic, jen emocionální koroze.

Třesoucí se tělo se ve virtuální touze

a (ne)pochopení.

Jsi má nitrožilní extáze

a odhodlání.

Přiblížit se ti,

milovat tě v hloubi běsnícího srdce.

Dávat všechno

a nepřijmout nic

- směnný obchod nefunguje!