Zápisky o (ne)obyčejném životě

Přátelé, čtenáři,

dovolte mi takto při pondělku menší zamyšlení, které bude možná trochu vážnější, ale věřím, že i vy, byť se většiny nebude dotýkat přímo, si z něj něco odnesete.

Víte, v posledních dnech jsem vedla několik zajímavých diskuzích a v loňském roce se mi přihodilo nespočet zajímavých, pozitivních i negativních událostí. Třeba nedávno jsem diskutovala s kamarádkou, která díky zákeřné nemoci byla nucena nahlédnout do života handicapovaných. Zjistila, jaké to je, když ležíte v bolestech, sami nejste schopni se při nejlepší vůli otočit na bok, o přesunu na WC nebo oblékání ani nemluvě. Až v takových okamžicích si zřejmě člověk začne naplno vážit zdraví a zároveň začne chovat nekonečnou úctu k těm, v jejichž případě se takovéto bariéry staly denním chlebem a prognóza příliš nenapovídá, že by mohlo dojít k takovým změnám, aby všechno bylo jinak.

Jsem jednou z těch, která si za život neokusila, jaké to je ráno vstát a rozběhnout se. Nevím, jaké to je rozbít si koleno, honit se se spolužáky okolo lavic ve škole a nebo se zkrátka vzít a jít s přáteli na pařbu a vrátit se za svítání. Jsem pozorovatel. Vím, že se to děje, něco podobného jsem za takřka 22 let života zažila, ale v trochu jiné podobě. Kolena jsem sice odřená měla, ale to proto, že jsem se valnou část svého dětství pohybovala po čtyřech a kolínka si odřela o koberec. Se spolužáky jsem se nikdy nehonila, zato jsem je zvládla ubít nevymáchanou pusou. Na pařby chodím, ale jenom díky tomu, že mám nesmírně tolerantní rodinu, která je ochotná mne na místo činu odvést, počkat tam na mě a pak zase pro mne přijet. Občas se stane, že mě vyzvednou přátelé a já v ty okamžiky začínám mít pocit, že handicap opravdu není takovou překážkou. Respektive, nemusí být.

Ptát se proč? Všechno je to o životní filozofii. Narodit se s jakýmkoliv handicapem samozřejmě není žádná výhra. Člověk totiž za relativně malý kousek svého života zažije mnohé: operace, bolestná cvičení, předsudky a nadávky do „postiženců“, hloupé lidi, kteří se nevzmůžou na víc, než zasílání potupných e-mailů, i nedůvěru. Takové situace ve mně vždycky probudí touhu se na všechno vykašlat. Vždycky se ptám, jestli má cenu se dřít a dokazovat lidem, že handicapovaný nerovná se hloupý. Jenomže vždycky jsem to překonala. Díky mé rodině a přátelům, kteří mně vždycky podrželi a neustále mi opakují, že co mě nezabije, to mě může jenom posílit. A tak se z každé podobné situace vždycky oklepu a funguju dál. Nejen proto, že se to ode mě jaksi očekává, ale také proto, že já sama chci.

Je potřeba si uvědomit, že život je volba. A onu volbu, rozhodnutí musím udělat jenom já sama. Buď budu sedět doma, bědovat nad svým handicapem a spoléhat na to, až mi na účet osmého přifrčí osmitisícová finanční injekce, a nebo se budu snažit žít relativně normální život. Jo, se slovem „normální“ je vždycky trochu problém. Co je to tedy v mém pojetí? To, že každých 14 dnů jdu do školy, vypracovávám seminárky, píšu články za peníze, setkávám se s přáteli, jedu s kamarádkou na víkend do Prahy. Kamarádka se nedávno ptala, jakto, že mám po tom všem ještě sílu bojovat a vzdělávat se.

Víte, handicap vás zocelí. Ať chcete nebo ne. Já jsem sice typ člověka, který všechno hodně prožívá a z každého podrazu se dlouze vzpamatovává, ale rozhodně nejsem ufňukánek, který by doma truchlil jenom proto, že se se mnou nezachází v rukavičkách a všichni se neposadí na zadek z toho, že někam dorazila jakási Magda Hanková. Stále častěji opakuji, že potřebuji mít životní cíl. A ten cíl je momentálně škola. Dodělat bakalářku, zvládnout státnice, dostat se na magistra. Pak bych si chtěla sehnat práci, jednu už sice mám, ale chtěla bych zkusit taky něco, co souvisí s mým studiem. A nakonec bych chtěla mít manžela, který se nezalekne toho, že má partnerku na vozíčku, bude kašlat na poznámky o tom, proč si vybral zrovna mě…a hlavně, neotočí se za každou zdravou holku, která kolem něho projde. Vždycky si říkám: proč by si měl vybrat zrovna mě, když může mít zdravou? Kamarád mě soustavně uklidňuje, že vztah není o tom, jestli mám či nemám vozík. Vztah je o lásce, souznění. O tom, že milujeme toho druhého právě proto, jaký je. Pořád mi opakuje, že mám muži co nabídnout. Doufám, že ano. A také doufám, že se najde takový, který mi jednou odpoví na to, proč dát přednost právě mně před tou „zdravou“.

Kamarádka před chvílí psala na FB status, že až po zhlédnutí dokumentu o svalové dystrofii si plně uvědomila, že jí vlastně nic není. Víte, každý handicapovaný má občas tendence se litovat a myslet si, jak na tom není hrozně špatně. Já taky. Někdy vás zkrátka vůle a síla opustí a vy si musíte normálně pobulet. Jenže i když vás handicap o dost věcí ochudí, může vám taky hrozně moc dát. Možná nadhled, otrlost….a hlavně, já osobně mám pocit, že se mám lépe jak kdejaký zdravý člověk. Důvod? Tělo mi sice na 100% nefunguje, ale umožňuje mi se za pomoci druhých pohybovat. Tělo mi sice uplně nefunguje, ale můžu studovat, vzdělávat se, dělat to, co mě baví. Tělo mi sice 100% nefunguje, ale můžu pracovat a radovat se z vydělaných peněz. Tělo mi sice tak uplně nefunguje, ale mám kolem sebe obětavé a milující lidi, kteří mi fandí, podrží mě a je jim naprosto ukradené, jestli na vozíčku sedím a nebo ne.

Mám všechno, po čem touží každý z nás. Mám něco, co mnohdy nemá k dispozici ani ten zdravý.  Děkuji všem, kteří dělají můj život krásnější!! Už proto stojí žít a s handicapem bojovat!

Sice už jsem jednou říkala, že články o handicapovaných již více psát nebudu, ale opět jsem chytila inspiraci na základě událostí posledních dnů a rozhodla jsem se na toto téma opět něco napsat

Mnoho lidí má založen blog na serveru idnes.cz. A to ať už mluvíme o celebritách či zcela „obyčejných“ lidech, kteří mají potřebu světu sdělit své myšlenky a nechtějí čekat x-měsíců a nebo třeba taky let, až vyhledávač zařadí jejich webové stránky na přední příčky. Blog na idnes.cz je zkrátka jistotou, že Vás lidé vcelku brzy objeví a „začnou Vás číst“.

Mezi těmito blogery se nachází i mladá patnáctiletá slečna, která se jmenuje Petra. Je stejně, jako já, handicapovaná a na svůj věk velmi vyzrálá osobnost. Píše vtipně, s nadhledem a nepatří mezi ty uplakánky, kteří kvůli svému handicapu plivou okolo a snaží se tak kompenzovat svůj smutek. Obdivuju ji za to. Já v jejím věku jsem na tom byla trochu jinak a potřebovala jsem dlouhé čtyři roky na to, abych se nad některými věcmi povznesla, přestala je řešit a označovat je za zkázu světa. Nic není tak horké. Ale abych to pochopila, potřebovala jsem trochu víc dospět, nebo dozrát, chcete-li.

Srovnat se s handicapem nikdy není jednoduché, o tom asi není potřeba mluvit. Člověk díky tomu totiž nezažije pro jiné lidi zcela „běžné a triviální“ věci, které těm „zdravým“ přijdou docela normální, a tak si jich mnohdy ani neváží. Ale když už zrovna na Vás padne úděl býti handicapovaným, je potřeba se z toho otřepat, vzpřímit hlavu a žít dál. Hroucení a fňukání není na místě, tak si člověk nepomůže, nevyléčí se. Akorát se dobrovolně uzavře do bludného kruhu, z kterého se dost těžko dostává ven. Ano, přiznávám, také jsem měla období, kdy mi nebylo zrovna dvakrát do zpěvu. Nastalo asi okolo patnáctého, šestnáctého roku života. Možná, že kdybych žila v 19. století, označovali by mě za dekadentně naladěného člověka. Psala jsem smutné věci a smutně jsem přemýšlela. Byla jsem přesvědčená o tom, že můj handicap mi bude bránit v tom, abych si i já jednou vybrala chlapa snů a on byl se mnou šťastný jako s kteroukoliv jinou (=„zdravou“) holkou v mém věku. Vědomí, že asi zrovna u mých dveří nebudou stát desítky fešáků, nebyla žádná konfabulace, ale prostý fakt. Tento prostý fakt přetrvává dodnes, ale právě jsem v období, kdy je mi to vskutku jedno. Momentálně totiž razím filozofii „to, co má přijít, jednou přijde“. Každopádně to, jak jsem tehdy přemýšlela a psala ani tak nevycházelo z mého trucu nad tím, že zřejmě do konce života budu jezdit na vozíku, popřípadě se přemísťovat pomocí francouzských holí, ale z mého introvertismu a celkového ladění mé osobnosti. Jsem prostě taková. A v pubertě je člověk přecitlivělý, negativní a vidí ve všem hroznou vědu. Takže i já jsem měla fňukací období. Ale většinou jsem skutečně neronila slzy kvůli mému handicapu. S tím prostě žiju a beru na vědomí, že s tím asi příliš nenadělám.

Naštěstí čas plynul a já jsem se rozvíjela dál. V době, kdy mi bylo čerstvých osmnáct, jsem poznala jednoho velmi důležitého člověka. Jmenuje se… to je jedno, na jménu nezáleží, důležité je, že je důležitý . A víte proč? Protože mě umí zpražit i pochválit, a tak dlouho mi vtloukal do hlavy, že handicap není v mém případě žádnou nepřekonatelnou překážkou, až jsem tomu taky postupně začala věřit. To mi v mnoha směrech pomohlo. Zvlášť v posledních měsících se cítím dost vyrovnaná. Nešílím z toho, že nemám přítele, nevyšiluju, že když si jdu koupit boty, mířím do dětského oddělení. Prostě je mi to jedno. A nebo, lépe řečeno, beru to jako skutečnost, které se dobrovolně podřizuju. Už zkrátka nechci být slaboch. Nechci tím promarnit své mládí. Místo toho si užívám všeho, co se mi postaví do cesty: Áčka u zkoušky, návštěvy přátel, koncertu mé oblíbené kapely, relaxu u filmu či vědomí, že mám okolo sebe opravdu upřímné lidi, kteří mě mají rádi proto, jaká jsem a ne proto, že bych pro ně mohla být „užitečná“.

V některých věcech jsem otevřela oči až teď a přijde mi ostudné, jak dlouho trvá, než mi některé věci docvaknou (ale hlavně, že docvaknou ). Ne nadarmo se říká, že člověk mnohdy prozře, až jakmile nějakou situaci zažije na vlastní kůži. V některých oblastech tedy své jednání značně přehodnocuju. Třeba až nedávno jsem si v hlavně srovnala, jestli je dobře, když jsem prosociální pro každého, kdo přijde a požádá mě o pomoc. Jasně, pomáhat se má. To mi maminka vtloukala do hlavy od raného dětství. Jenomže je rozdíl mezi „pomocí“ a „pomocí“. Ráda pomůžu lidem, kteří jsou v těžké situaci, a tak třeba nestíhají chodit do školy, protože musí pečovat o nemocného potomka. Ráda pomůžu lidem, o kterých vím, že se mi ozvou i mimo chvíle, když něco potřebují. Zkrátka, abych to shrnula, ráda pomůžu lidem, kteří se vůči mě chovají upřímně a neutrhnou mi ruku, jakmile jim podám prst. Jenže ne všichni lidé jsou takoví. Bohužel jsem měla okolo sebe i lidi, kteří mě jen využívali a jakmile jsem jim přestala dělat sluhu, prostě se ode mě separovali. Upřímně, přijde mi to nechutné. Parazitovat na druhých lidech. A když někdo parazituje na handicapovaném člověku, je to ještě méně pochopitelné. Nebudu tyto lidi soudit, nevím, co je vedlo k tomu, aby se takhle zachovali. Nechci to ani zjišťovat. Já jen vím, že takové lidi okolo sebe mít nepotřebuju. Sice musím polknout hořkou slinu a zklamání, ale život jde dál. Někdy je opravdu potřeba být asertivní a říct „NE“ a jsem ráda, že se tomu také konečně začínám učit.

Jak jsem už naznačila, je potřeba mít ostré lokty a nenechat se semlet negativními vlivy, které na nás tu a tam padnou. Handicapovaný-nehandicapovaný, všichni jsme lidi, a to, že mám jisté omezení, ještě neznamená, že ze sebe nechám dělat idiota Lidé jako my se musí ozvat, musí se umět prosadit, protože jinak nás dav ušlape a nezbyde nám nic jiného, než oči pro pláč. Tuhle filozofii momentálně taky razím Po maturitě jsem totiž začala uvažovat nad tím, že bych chtěla začít pracovat, přivydělávat si, zkrátka – být užitečná. Už jsem nechtěla jen vysedávat doma u noťasu, kynout a spoléhat se, že mi věci bude kupovat pořád jenom mamka. Lákala mě představa být finančně částečně nezávislá. Proto jsem začala hledat brigády. Zpočátku jsem byla smířená i s variantou, že třeba budu něco skládat do krabic, přece jen, byla jsem čerstvá absolventka gymnázia, což není žádné terno. Studium na výšce mě teprve čekalo, ale dokud nebudu zaměstnavateli mávat titulem před očima, i tento fakt je mi k ničemu. Na radu pár přátel jsem se dala na copywriting.

Jak mi řekl kamarád Michal, za copywritera se dnes označuje každý, ale přesto jsem to zkusila. Psaní mě baví, a tak jsem si zkusila dát inzerát. Jak to probíhalo, již nebudu více rozebírat, neboť jsem o tom detailněji psala v jiném článku, musím ale říct, že v tomto ohledu jsem nepocítila nějakou nevýhodu v souvislosti s mým handicapem. Jasně, copywriting asi nelze označovat za plnohodnotnou práci, neboť pracuji na Dohodu o provedení práce, nicméně bych tímto ráda poukázala na to, že i handicapovaný si může sehnat brigádu. Stačí jen chtít. Vůle samozřejmě není všechno, ale pokud má člověk nějaký talent a nebo nadání, měl by ho uplatnit, u handicapovaných to platí dvojnásob. Nemůžeme si příliš vybírat, proto je plusem, pokud nám náš zdravotní stav dovoluje studovat, rozvíjet se a pak třeba také pracovat. Na druhou stranu nesmíme ohrnovat nos nad nabídkou, která je „pod naši úroveň“, protože je jasné, že zrovna na handicapované nikde příliš s otevřenou náručí nečekají.

Věřte mi, že není krásnějšího pocitu, než si koupit kdykoliv cokoliv, aniž by o tom někdo věděl nebo aniž bych z rodičů musela tahat prachy. Copywriting mě zabezpečí natolik, že si nemusím nic odpírat. Umím šetřit, ale když si chci koupit CD, jít na koncert nebo si pořídit kozačky, nemusím se spoléhat na finanční injekci od rodiny. Je to fajn pocit!

Kam tímto článkem směřuju? Opět se vrátím k blogům na idnes.cz. Mezi blogery je i pan Jiří. K jeho osobě jsem se dostala zcela náhodou, vlastně na základě toho, že na Facebooku byla založena skupina s „antifanoušky“ tohoto pána. Občas na blog tohoto pisálka (nemyslím toto označení nijak hanlivě!) zabrousím a přečtu si, co tento třicátník sděluje světu. Jeho články jsou zvláštní, hodně v nich řeší politiku, nespravedlnost a diskriminaci handicapovaných. Díky svým postojům a ostrosti vůči ostatním handicapovaným si vytvořil řadu nepřátel. Abych řekla pravdu, ani se tomu moc nedivím. Podle toho, co Jiří o sobě píše, vystudoval školu, ale na pracovní nabídky ostatních blogerů neodpovídá. V článcích si ustavičně na něco stěžuje – na blbou politiku, na odebírání důchodů, na nepřejícné blogery. Nechci autora hodnotit. Ale myslí si, že se někde se svým negativismem prosadí? Je mladý, život má před sebou, tak proč se utápět v nářcích a znepřátelování lidí? Nechápu to. Jak jsem pochytila, pan Jiří trpí bolestmi a jeho handicap není procházkou růžovou zahradou. Ale pro kterého postiženého je? A bude levnější chleba, když zkritizuje všechny politiky do jednoho? Řekla bych, že ne. Vím, že se Jiří „opřel“ i do již jednou zmiňované Petry. Což se mi osobně hnusí. Je to mladá holka, ale podle mě je víc nad věcí, než tenhle třicetiletý muž. Beru svou nemoc pohodově a život takový, jaký je. Od ní by si měl brát příklad.

Znovu opakuju, že nechci pana Jiřího odsuzovat, mně osobně nic neudělal (nicméně je možné, že mi tu zanechá „milý“ komentář, až zjistí, že jsem se opovážila něco nehezkého říci na jeho adresu ), ale je mi ho spíš líto. Působí samotářsky a v důsledku toho se mi zdá, že plive okolo sebe. Mnoho blogerů ho, jemně řečeno, nemá rádo, právě pro jeho negativismus a neschopnost hledat v životě něco pěkného. Ale abych nebyla jen kritická, občas se najde pár věcí, v kterých se s panem shodnu. Bohužel jich ale není moc. Abych to uzavřela, je mi Jiřího líto, že plýtvá drahocenným časem. Místo, aby si v rámci možností, života užíval, dělá pravý opak. Je to samozřejmě jeho věc, ale není to škoda? Achjo, štve mě, když vidím, že někteří handicapovaní neumí využít své možnosti, a raději trucují… Ale s tím nic nenadělám. Ostatně, o Jiříkovi si udělejte názor sami, nechci Vás nějak ovlivnit.

Jak to tak sleduju, zase se z mého článku vyloupl román, takže raději přistoupím k závěru. V tomto článku jsem zmínila dva lidi. A oni jsou pro mě dva ukázkové příklady. Petra toho, jak se bojuje a tvrdě dře. A Jiří zase to, že i já musím makat, nebo třeba jednou budu taky smutná, negativní a kritická vůči okolí.

Já osobně jsem teď šťastná a spokojená. Nic mi neschází (kromě dvou lidí, kteří nedávno odešli a moc mi tady chybí ) a jsem strašně vděčná za lidi, kteří mě neustále podporují, a tím pádem nedovolují, aby se ze mě stal zahořklý člověk, který bude fňukat nad svým handicapem a nad tím, jak je život nespravedlivý. Jo, život je svině. Ale to ke každému bez rozdílu! Všichni z nás jsou během života několikrát na dně a někdo se z tohoto dna dokonce už nevyhrabe. A já v tomto směru nechci být „sebevrah“. Nechci se dobrovolně utápět v nesmyslném smutku, který mě stáhne na dno. Je mi jasné, že už navěky nebudu jen „nahoře“, ale vím, že až budu upadat ke dnu, přispěchají na pomoc lidi, kteří řeknou „nefňukej a bojuj“. Díky za ně! A díky za tenhle život, byť je s omezeními. Nic netrvá věčně, ani naše existence. Takže neztrácím čas…

Abych byla upřímná, ani pořádně nevím, jak začít. Možná tedy bude nejlepší, když přestanu přemýšlet nad složitými a co možná nejlepšími formulacemi na úvod, a řeknu to prostě a jasně – jsem handicapovaná Možná, že některé z vás toto konstatování příliš nepřekvapí, ale hádám, že se najdou i tací, kteří se nad tím budou podivovat. V několika málo článcích jsem se o svém handicapu okrajově zmínila, ale nikdy jsem neměla potřebu to rozebírat do nějakých přehnaných detailů. Neřadím se totiž mezi ty jedince, kteří o svém handicapu dennodenně otevřeně píší, bojují za práva znevýhodněných a jsou schopni s opozicí vést dlouhatánské diskuze. Nemáme na podobné činnosti sílu, čas a v podstatě ani chuť. Jsem sice handicapovaná, ale snažím se co nejlépe splynout s davem. Tím nechci říct, že bych se za své postižení styděla, ostatně – jak bych mohla? Vždyť je mojí součástí, stejně jako jsou něčí součástí dioptrické brýle nebo čočky.

Jsem handicapovaná od narození a s trochou nadsázky říkám – zaplaťpánbůh za to! Teď si asi říkáte, že mi muselo přeskočit, ale nechte si to vysvětlit. Handicapovaný se z vás může stát kdykoliv. Ačkoli někteří lidé rádi háží ramena a myslí si, že se jich něco podobného nikdy nemůže týkat, není tomu tak. K tomu, abyste skončili na invalidním vozíčku totiž stačí málo – obvykle několik málo minut a trocha nepozornosti. Znám lidi, kteří byli několik let svého života naprosto zdraví – závodili, dělali atletiku, chodili s přáteli na diskotéku, zkrátka, užívali si života, jak jen to šlo. A pak přišel ten okamžik a všechno bylo najednou jinak. Museli se učit všechno od nuly, aspoň ty základní úkony. Na nohy se někteří z nich nepostavili už vůbec. Nedokážu si ani z poloviny představit, jaká muka člověk v této situaci musí prožívat, ani přesto, že jsem na své blízké také v mnoha ohledech odkázaná. Svět jim ležel u nohou a pak najednou tma, tlustá čára a z života, který dříve znali, nezbylo téměř nic. Možná jen duše uvnitř toho člověka.

Zdá se mi, že dnes těžko volím správná slova, ale doufám, že alespoň tušíte, kam tím směřuju. Když člověk jednou něco okusí, těžko se toho pak vzdává.

Nikdy jsem nezažila okamžik, že bych ráno vstala, rozběhla se, upadla a rozbila si koleno. Nechci tím říct, že bych někdy byla o něco ochuzena, jenom jsem některé situace zkrátka nepoznala, a tak mi neschází. Mám svůj život určitým způsobem nastavený, mám své možnosti a hranice. A s nimi se od narozením vyvíjím a rozvíjím. Jsem s tím plně smířená a nemusím tedy svádět těžké boje, kdy bych se chtěla vrátit k tomu, co jsem kdysi uměla, ale ono už to zkrátka není možné.

Nerada svou diagnózu probírám, nicméně lidem okolo mě často říkám, že pokud je něco zajímá, ať se nebojí zeptat. Odpovím jim na cokoliv. Zastávám totiž názor, že je lepší si o některých věcech otevřeně promluvit, než si pak něco domýšlet a utvářet si nesmyslné dojmy a úsudky.

Tento článek bude tak trochu raritou. K jeho napsání mě inspirovaly události posledních dnů.

Vzhledem k tomu, že na svém blogu na sebe prásknu kdeco, přijde mi spravedlivé, abych vám odkryla nejen kus svého nitra, ale také některé zážitky ze života handicapovaného Takže, pěkné počtení! A nebuďte smutní – nevedu prázdný a neperspektivní život, jak se mnohdy o životech lidí s postižením traduje. Naopak bych řekla, že za mou dvacetiletou existenci jsem zažila hodně pestrých a barevných okamžiků

Narodila jsem se v sedmém měsíci. Tedy o dva měsíce dříve, než tomu je u většiny miminek. Holt, spěchala jsem na svět, ale kdybych věděla, že to tady nebude taková sláva, asi bych si to i rozmyslela Ihned po narození jsem byla kříšená, v důsledku čehož jsem získala své postižení. Trpím dětskou mozkovou obrnou (jednoduše řečeno, poruchou hybnosti) a jsem spastik na všech čtyřech končetinách. Jako bonus jsem si za života „uhnala“ i zatuhlé zápěstí, které je dodnes záhadným jevem pro většinu lékařů Tolik stručně k mé diagnóze. Víc ji rozebrat nemůžu, protože víc o ní nevím. Je to záměr! Nechci vědět víc, než je nutné…Pro klid mé duše.

Dětství jsem měla pohodové. Měla jsem dva sourozence a místo panenek jsem dávala přednost autům. Já měla žluto-růžové a brácha bílo-černé, pravé policajtské. Když sestra i bratr nastoupili do školy, pozorovala jsem je a myslím, že jsem se od nich naučila některé věci, které ještě děti v mém věku neuměly. Ostatně, když jsem byla malá, musela jsem u psychologa ve třech letech umět všechny barvy. A můj bratr si je pletl ještě při nástupu do školy

Můj nástup do školy byl ve znamení nemocnice. V šesti letech jsem totiž absolvovala svou první operaci v Motole. Moc příjemná zkušenost to nebyla a musím říct, že si z ní pamatuju víc, než bych musela. Když jsem v noci řvala, že chci maminku, sestřička mi vyhrožovala injekcí – byla to opravdu sympatická dáma A tak jsem nešťastně objímala svou fialovou hadrovou panenku a čekala, až maminka za mnou přijde v šest hodin ráno. Okamžiky po operaci si pamatuju také celkem živě, ostatně, na takové zacházení se hned tak nezapomíná. Házeli se mnou totiž jako s pytlem brambor. O vyřezávání přebytečné sádry na patách raději taktně pomlčím. Kompenzací budiž kolotoč a panenka, kterou jsem od mamky dostala jako dárek.

Pak nastalo dlouhých šest týdnů bez pohybu. Měla jsem obě nohy zasádrované a jako bonus jsem ještě vyfasovala rozpěrku, aby se mi nové jizvy v tříslech hned nezkrátily. Bylo to opravdu „prima“. Na bolest si člověk snadno zvykne, i v šesti letech, kdy z toho všeho vlastně nemá rozum. Mnohem hůř si však zvyká na lítostivé pohledy babek z vesnice, které si myslely, že mám obě nohy zlomené a lkaly, že coby postižená přece nemůžu žít plnohodnotný život. Takový kec! Možná mi bylo teprve šest, možná jsem podle nich ještě neměla rozum, ale na některé věty se zkrátka nezapomíná.

Ačkoli jsem měla obě nohy zafačované, chodila jsem do školy. Měla jsem tam lehátko a učila se spolu se svými spolužáky. Čtení mi sice moc nešlo, ale jak je vidět, časem jsem i tenhle handicap překonala.

Na tři roky jsem měla od nemocnice pokoj. Jizvy se začaly pomalu hojit a dneska už jsou jen světlou, téměř neviditelnou památkou na doby dávno minulé. V devíti letech mě však čekala další operace – tentokrát v Brně. Na Prahu jsem po předešlých zážitcích zanevřela a nutno dodat, že můj nový ortopéd mi byl mnohem víc sympatický. Z operace jsem měla strach, asi proto, že mi víc docházelo, co všechno by se během ní mohlo přihodit. Svůj strach jsem tedy raději zaspala a probudila mě až obrovská bolest. Přibyly mi další čtyři jizvy – tentokrát u pánve a na chodidlech. První dny po operaci byly krušné. A to i díky tomu, že mi pár hodin po operaci praskl první steh a na bolest, která následovala, asi v životě nezapomenu. Po pěti dnech jsem ale byla v teple domova a uprostřed léta jsem se doslova pařila opět ve dvou sádrách. Au! Kompenzací budiž nové triko, kniha o Lunetic (:-) ) a spousta sladkostí.

Od té doby se ke mně nikdo se skalpelem nepřiblížil. Asi proto, že pokud to jen trochu jde, operačnímu sálu se vyhýbám. Přeci jen to není zrovna zajímavé a příjemné místo. Ale když svému ortopedovi předvádím svůj postoj, říká, že bych mohla dělat barmanku, takže myslím, že mi snad nic nehrozí

Až do doby, kdy jsem měla přestoupit na druhý stupeň ZŠ, jsem si připadala stejná jako všichni ostatní. Jen s tím rozdílem, že jsem měla „nemocné nohy“. Ale když pak jeden pan ředitel jedné nejmenované školy mé mamince řekl, že mě do jeho ZŠ nepřijme a ať si podáme žádost do zvláštní školy, protože my postižení tam patříme (po celý první stupeň jsem měla průměr 1,0!), došlo mi, že asi zas tak stejná jako všichni ostatní nebudu. Jistě, svůj handicap jsem si plně uvědomovala, ale nevnímala jsem ho jako něco, co by mě mělo od druhých odlišovat a oddělovat. Byla to rána. Pro mě asi největší. Ale smířila jsem se s tím. Stejně jako se pan ředitel musel smířit s tím, že bude mít ve škole nemocného člověka. V té době u mě asi nastal zvrat. Začala jsem víc uvažovat o tom, kým jsem, co jsem zažila a co mě zřejmě nemine.

Období na základní škole nebylo zrovna ideální. Někteří spolužáci ze mě nebyli zrovna dvakrát nadšení a první zamilování taky neproběhlo bez chyb. Ale to k životu patří. Když člověk narazí, znovu se odrazí, poučí se a jde dál. Někdy mi byl vyčítán můj prospěch, někteří spolužáci si totiž mysleli, že mám dobré výsledky jen z protekce. Varianta, že bych mohla pobrat nějakou tu inteligenci, je nenapadla. Že mě to vůbec udivovalo…!

Čtyři roky uběhly jako voda a já byla studentkou gymnázia. První rok byl trochu rizikový, protože mě někteří spolužáci tak trochu nemohli strávit, respektive si myslím, že nevěděli, jak mají naložit se skutečností, že mají mezi sebou postiženou spolužačku. Nastala tedy fáze záměrných naschválů. Byla to opravdu nepříjemná zkušenost, ale v mnoha ohledech mě posilnila. Tehdy jsem si totiž s definitivní platností uvědomila, že i když mám určitý handicap, který mě sice omezuje a záškodníky přímo vybízí k tomu, aby si mě vybrali jako oběť, nejsem žádný podřadný druh, který by si měl nechat všechno líbit. Jsem v první řadě lidská bytost, která má práva jako všichni ostatní a měla by se proto bránit bezpráví. Mou povinností je být za každé situace silná a nepodlehnout. Neukázat slabost. Není to vždycky jednoduché, jelikož jsem poměrně citlivý tvor. Ale vím, že jakmile jednou ukážu slabost, obrání se to proti mně. Teď to nepíšu proto, abych získala váš obdiv (nebo naopak soucit). Jakkoli to všechno může znít moudře a dospěle, mluví ze mě pouze zkušenost, nic jiného.

Postavila jsem se tedy problému čelem a najednou byla situace rázem vyřešena. Vztahy se vykrystalizovaly a ačkoli to může znít trochu nepravděpodobně, i v nepříteli po čase můžete najít kamaráda, s kterým budete rádi trávit volný čas.

Asi každý tuší, že s handicapem nemůžete dělat všechno, alespoň ne tak, jak byste chtěli. Pořád budete muset čelit překážkám, ať už hovořím o nepřizpůsobivých lidech, kteří nejsou schopni tolerovat určitou menšinu (teď mám na mysli např. handicapované, lesbičky a nebo gaye, tedy ty, kteří se sice něčím odlišují, ale neznamená to, že by trpěli morem nebo byli nenormální), nebo problémech při hledání školy či zaměstnání. Někdy jsou tyhle problémy až na hranici diskriminace, já jsem ale měla vždycky to štěstí, že se mi podařilo je nějak vyřešit. Byla jsem přijata na vysokou školu, pracuji a plním si všechny své sny. Schází mi tedy něco? Možná jen trocha sebedůvěry a sebevědomí…

Paradoxně největší potíží je pro mě otázka osobního života Mám spoustu skvělých přátel, s kterými ráda trávím čas, ale je těžké si najít partnera. Handicap v tomhle může být trochu překážkou. Na jednu stranu muže chápu. Není snadné žít s člověkem, který potřebuje neustále s něčím pomoct. Není snadné se s ním objevit na ulici, aniž byste nemuseli čelit podivným pošklebkům. Někdy stačí, abyste se s mužem pouze přátelili, a už jste něco jako boxovací panák.

Jednou mi jeden můj kamarád řekl velmi zajímavou větu – jsi skvělá kamarádka, ale je lepší jít s davem, než proti němu. Objasnila se mi tedy situace, proč si rozumíme, když nás nikdo nevidí, ale proč se k sobě nemůžeme znát na veřejnosti. Je trochu kruté dozvědět se, že se za vás někdo na veřejnosti tak trochu stydí, ale vím, že to nesouvisí s tím, jaká jsem, nebo že by mě dotyčný neměl rád, ale s tím, že je zkrátka zbabělec. Ale i on potřeboval pouze jediné – čas.

Prý klamu obličejem Když někdo vidí mou fotku na profilu na internetu, nehádal by, že je na druhé straně virtuálního světa vozíčkář. Nabídky mi chodí různé, ovšem jakmile se „nápadník“ dozví, že jsem tak trochu imobilní, couvá neuvěřitelnou rychlostí. Dřív mě to znechucovalo, dneska se tomu směju. Co mi taky zbývá jiného, že?

Ale abych nebyla jenom pesimista – jsem handicapovaná, jsem introvert, co o svých pocitech raději píše, než mluví, jsem podivný mimoň, který dvanáct hodin denně nestuduje svou zdravotní kartu, a netroubí svou diagnózu na blogu, přesto jsem ale šťastná a užívám si života do té míry, která je mi umožňována. Miluju život, ačkoli umí být někdy pekelně hořký, miluju lidi kolem sebe, kteří mi dávají sílu jít dál a nezastavovat, miluju psaní, které mi umožňuje si na sebe vydělat, a připadat si díky tomu užitečná, miluju hudbu, letní festivaly, kde sice nemůžu skákat v kotli, ale užiju si je jinak.

Vnímám věci okolo sebe i v sobě. Dýchám, raduju, myslím i smutním. Jsem normální! A ten, kdo tvrdí něco jiného, je hlupák.

Prožívám život tak, jako každý druhý, jenom mám za sebou neustále stín v podobě mého handicapu. Ale nějakého kostlivce ve skříni má snad každý z nás, ne? Tak proč se jím nadmíru zabývat? Žijme a prožívejme život takový, jaký je. Některé okamžiky se totiž už nevrátí…

PS: O svém handicapu jsem otevřeně napsala poprvé a naposled. Další článek podobného ražení už neočekávejte! Díky za pochopení. Vaše Megs & její DMO

Co je horší – upínat se na někoho, s kým nemáte sebemenší šanci zažít společnou budoucnost a nebo být s někým a ani nevědět proč? Obě varianty jsou hrozné, špatné a jen těžko vysvětlitelné. Pokud se v nich však ocitnete, jen těžko se vám vysvětluje, proč se necháte emočně ždímat, proč trpíte, neustále přemýšlíte, hledáte řešení…. Situace se zdá neřešitelná, ale odpověď přitom je někde hodně blízko. Možná, že přímo ve vás, jenom se ji bojíte naleznout. Proč vlastně lidé věří v něco (někoho), co se nikdy nemůže stát reálnou dimenzí jejich života? Třeba mají jen vnuknuté představy o tom, jak by měl život správně vypadat a kdo by měl být jeho součástí. Uchovávají si tuto zidealizovanou představu v hlavě a věří… věří a ničí se. Věří a nedávají naději těm, kteří o ni stojí – kteří na ni čekají. Pohřbívají nové zítřky již v v zárodku, ale s nadějí, že si to třeba on – vyvolený jednou rozmyslí. Jenže čekání se mnohdy nevyplácí. Čekáte tak dlouho, až si začnete připadat lacině a bezcenně. Jako byste se stali prodavači vlastní duše, lehkými děvami, co nenabízí svoje tělo, ale srdce a všechno v něm, každý milimetr lásky, která je ve všech románech sladká, ale ve vašem životě hořká, a to pořádně!

Tak proč dál pokračovat? Najít argumenty na svou vlastní obhajobu (a hloupost) není úplně snadné. Jak byste taky chtěli obhájit zločin, který pácháte na vlastní duši? Nijak. Některé skutky jsou zkrátka neomluvitelné. Kdo by taky rád parazitoval sám na sobě…? Možná jen opravdový blázen /a nebo idealista jako já/

Jsou věci, s kterými se smiřujeme jen těžko. Vidíme své nedostatky a dáváme je najevo víc, než by se slušelo. Je to forma naší vlastní sebeobrany nebo jen nevědomé podrážení vlastního sebevědomí? Je to stejné jako s někým žít a nemít s ním nic společného – nesdílet s ním své myšlenky, pocity a pohnutky. Nevidět v druhém nic, jen anonymní tělo, které bývalo kdysi atraktivní. Je to jako zabít v sobě vlastní nároky a měřítka jen proto, že ne vždy je to jednoduché. Obrátíme se proto raději někam jinam? Tam, kde soužití tolik „nebolí“ a neznamená takové odevzdání se? Investice je příliš malá na to, aby stála za pozornost. Kdo nic nedá, nic nemá.

…. a kdo dá všechno a nedostane nic, je na tom stejně špatně, protože uvnitř vlastně skoro nežije…

Poslední čtyři týdny byly v mém životě v mnoha ohledech zásadní. Dění okolo mě (a ve mně) mě přinutilo k tomu, abych se zamyslela nad tím, co pro mě vlastně znamená přátelství. Podle mě člověk hledá pravé přátelství mnohdy i celý život. Pokud se mu ho podaří naleznout ve „zralém“věku, musí ho hýčkat, protože v případě ztráty se jen těžko hledá další spřízněná duše. Já mám to štěstí, že mám své spřízněné duše hned dvě, což pro mě představuje obrovské bohatství a také nemalý závazek jak vůči sobě, tak vůči nim. Díky všem zkušenostem, ať už pozitivním a nebo negativním, jsem pochopila, že přátelství se musí stále živit různými hodnotami – hodnotami morálními, hodnotami realistickými, ale i těmi zidealizovanými. Nyní už také vím, že přátelství musí být postaveno na obrovské toleranci a schopnosti přijímat, ale také dávat.

Přátelství je všechno dobré, co jsme ze sebe schopni vydat, přátelství je láska a důvěra. Přátelství je upřímnost. Přátelství je naplnění. Přátelství je opora. Přátelství je útěchou v těžkých dnech. Přátelství jsou dvě duše spojené v čemsi, co nemá hmotnou podobu. Podle mě by všechny tyto aspekty měly být v každém přátelství. Základem každého vztahu je totiž především empatie – schopnost sdílet a respektovat potřeby druhého. Proto se snažím empatii vtěsnávat i do přátelství, čímž se snažím jej „přiživit“ něčím velice přínosným.

V tuhle chvíli mohu upřímně říct, že přátelství je pro mě to nejcennější, co mám. Je mojí jistotou, kterou tak často potřebuju a u „běžných“ lidí, kteří kolem mě proplují, aniž by měli sebemenší potřebu po sobě „něco“ zanechat, ji nenacházím. Byla léta, kdy jsem nedokázala přátelství plně docenit, opravdový vztah byl pro mě důležitější. Ve své krátkozrakosti jsem však nedokázala pochopit, že přátelství mi může poskytnout mnohem víc, než vztah. Ano, může a nemusí. Ale pokud jsme ochotní do přátelství „investovat“ a zasadit se o jeho správný vývoj, čeká nás velká „odměna“. Láska ve vztahu může vyprchat, vztah může skončit. Spolu s jeho koncem tak přetrháme všechny vazby. Zato v přátelství máme větší jistotu v jeho dlouhodobé a správné pokračování. Málokteré přátelství totiž skončí tak, že by na sebe oba protějšky už nikdy nepromluvily…

Jak jsem již zmínila na začátku, uplynulý měsíc pro mě byl hodně zásadní. Sblížila jsem se totiž s člověkem, kterého teď s hrdostí mohu označit za opravdového a nejlepšího přítele. Nezáleží na tom, že oba zastáváme jinou generaci. Věk přeci není důležitý! Tímto mu také chci poděkovat za to všechno, co pro mě udělal, čemu mě naučil a o co mě obohatil. Děkuji mu za podporu a morální nadhled, stejně jako za inspiraci Tento článek bych tedy ráda věnovala jemu a věřím, že se nebude zlobit, když neuvedu jeho jméno . Stejně tak jsem ale na úvod zmínila, že mám hned dvě spřízněné duše, tak tedy nemohu opomenout ani druhou duši, která mi rozumí a respektuje mě. Vím, že to má se mnou mnohdy velmi těžké, mám svoje chyby, které občas jen velmi nerad snáší, ale snaží se to brát tak, jak to je Děkuji mu za podporu, kterou mě zahrnuje, děkuji mu za to, že mě podrží, když to potřebuju, děkuji mu za to, že mi dokáže otevřít oči, když je mám zavřené. Děkuji za pravdu, která sice občas bolí, ale je zapotřebí. Prostě a jednoduše děkuji za to, co jsi pro mě za ta léta, co se známe, udělal a co stále děláš