Zápisky o (ne)obyčejném životě

Pojem „ztracená generace“ nám není cizí. Slýcháváme jej nejen v literatuře (označení pro autory první poloviny dvacátého století), ale také v souvislosti s temnou historií Australanů (hovoří se o tzv. „Lost Generation“). S postupem času se nám, generaci 21.století, stává tento pojem víc a víc bližší. Možná, že nemohu mluvit ve všeobecném měřítku, nicméně jsem stále víc přesvědčená o tom, že i má generace hledá své existenční priority.

Jsme osamělí. Možná, že ve skutečnosti osamělí nejsme, ale my se tak cítíme. Stárneme a moc dobře si to uvědomujeme. Pubertální léta máme již dávno za sebou, přesto neustále zažíváme podobné vzlety a pády – jako tehdy v patnácti. Hledáme spřízněnou duši, někoho, kdo bude schopen nám v tomto uspěchaném a převirtualizovaném životě naslouchat. Hledáme lásku, nemůžeme ji však naleznout. Podobáme se anglickým romantickým hrdinům. Jsme rozervaní, toužící – nejsme však vyslyšeni. Jsme zoufalí, snad i proto se mnohdy uchylujeme k dosti nepochopitelným úskokům. Svou lásku k sobě samému i k druhému hledáme na Internetu. Zakládáme si profily na pochybných serverech, které by nám měli dopomoci k seznámení a následně i k ideálnímu partnerovi. Seznamování přes Internet již dávno není výsadou břídilů. Doba je zkrátka progresivnější a více přející těm, kteří využijí všech možných prostředků k tomu, aby konečně našli své štěstí.

Má generace se však neztrácí pouze v mezilidských vztazích. Ztrácí se totiž i v sobě samé. Příčin může být mnoho, nicméně já se domnívám, že důvod je ten, že mnoho z nás hledá svou pravou identitu, takovou, která by nás beze zbytku vystihovala. Ovšem, někdy může být toto hledání zdlouhavé a velice bolestné. Stává se, že se během tohoto hledání uchýlíme k různým alternativám, které jsou výsledkem sociálního liberalismu. Těžko totiž chápeme, že ne každá alternativa je zrovna ta správná (emo styl a s tím spojené „pózerství“). Některá hledání vlastního já však mohou mít i zdrcující dopady – např. včera jsem v nákupním centru zahlédla zhruba osmiletého hošíka. Stál u trampolíny a plakal otci na rameni. To mě až tolik nezaujalo. Zarazila mě spíš skutečnosti, že měl tento hošík, který snad ještě ani nedokončil první stupeň základní školy, ve vlasech nepřeberné množství gelu. Opravdu jen stěží chápu onu progresivitu doby, která se projevu u čímdál mladších dětí. Další překvapení se dostavilo o několik kroků dál – narazila jsem totiž na dívku a chlapce, kteří byli zřejmě příbuzní. Oběma mohlo být nanejvýš čtrnáct let, avšak oba měli přesně vymezený svůj styl a tím pádem i velmi seběvědomou osobnost. Kluk zvolil jakýsi retro styl s kravatou a holka byla zahalená celá v černém plus jako doplněk zvolila podivný řetěz, který k jejímu jemnému obličeji příliš nepasoval.

Možná, že někdy nevíme kudy kam. Možná, že někdy revoltujeme zbytečně. Možná, že bychom měli hledat podstatu sami v sobě a nikoliv v modlách, které uznává současná konzumní společnost. Možná, že bychom tím vyřešili všechny zdánlivé problémy. Chce to jen jediné – dívat se na svět střízlivýma očima a mít výdrž. Teprve pak nebudeme beránky oné „ztacené generace“!

Snad každý z nás se již setkal s pocitem znepokojení z blížících se problémů, s negativní emocí, která se projevuje zrychleným tepem a touhou, co nejrychleji uprchnout. Myslím, že se každý už dostal do konfrontace s pocitem strachu. Tento tíživý pocit, který nás může zcela ochromit a izolovat od vnějšího světa, nelze tak snadno ovládnout, a proto je velmi těžké s ním jakkoli bojovat. Mnohokrát jsem se zamýšlela nad tím, co se o nás dá usuzovat v případě, že strachu skutečně podlehneme. Je to naše vlastní slabost? Je to neochota ustát konfrontaci s pocitem, který je těžko uchopitelný a předvídatelný? A nebo je to jenom jistá pokora a respekt k věcem a lidem? Myslím, že je na každém z nás, aby si odpověděl. Kdybych však měla mluvit sama za sebe, řekla bych, že i já jsem už mnohokrát zažila pocit strachu a dlouho jsem se snažila s ním bojovat. Po několika letech jsem však pochopila, že k tomu, abych mohla tento pocit ustát, potřebuju především víru v sebe sama. Bez ní nemám šanci vyhrát, protože právě víra, jakkoli se to může zdát nesmyslné, je nezbytným předpokladem k tomu, abych mohla bojovat a třeba i vyhrát. Víra nám totiž dává sílu, abychom překonávali překážky, ať už jsou jakéhokoliv charakteru. Jsem přesvědčena, že i strach je jistou překážkou, kterou musíme několikrát za život zdolat. Dnes si dokonce myslím, že strach je překážka, která je nám stavěna do cesty životem zcela záměrně. Právě v situacích, kdy o tuto překážku zakopneme a třeba i upadneme, zjistíme, jak moc jsme vnitřně silní, jak moc jsme odhodlaní bojovat za svou individualitu a jedinečnost, jíž můžeme uplatnit pouze v případě, že se oprostíme od všech negativních emocí a pohnutků – tedy i strachu.

V době, kdy jsem si utřiďovala všechny tyto myšlenky, jsem snad ani nevěřila, že by se proti strachu dalo bojovat, natož tak vyhrát. Dnes mi tato má reakce připadá jako lehký alibismus, který pramenil právě z nedůvěry a nejistoty. Možná, že zásadní zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že pokud nebudu riskovat, nic nezískám, ale je jisté, že hodně ztratím. Dnes jsem si rovněž vědomá faktu, že vše na světe je nějakým způsobem uskutečnitelné. Říká se totiž, že neexistují neuskutečnitelné cíle, pouze máme omezené vnímání toho, co je uskutečnitelné. Co z těchto slov plyne? Když bojujeme, vždycky můžeme vyhrát. Nezáleží na tom, do jaké míry jsme se nechali strachem spoutat. Nezáleží na tom, jak moc jsme utrpěli a kolikrát jsme upadli tvrdě na zem. Bolest jednou pomine. Ale dokázali bychom žít s vědomím, že díky strachu jsme ztratili to nejcennější? Dokázali bychom se smířit s myšlenkou, že žijeme jen polovičatě? Myslím, že nikdo není natolik otrlý, aby takovou situaci ustál, a proto jej okolnosti dřív či později doženou k činům. Jistě, toto rozhodnutí není snadné pro nikoho z nás – ale záleží na tom? Každý z nás má v sobě alespoň malý kousek odhodlání, každý z nás má v sobě kus bojovnosti a především soudnosti. Můžeme si nějakou dobu nalhávat, že jsme neměli jinou volbu. Pak ale zjistíme, že všichni ostatní jsou šťastnější než my. Začínáme si uvědomovat, že koření našeho života spočívá v jiných hodnotách a že původcem veškeré nespokojenosti a prázdnoty jsme právě my sami. Všechno má ale své řešení. Stačí si osvojit myšlenku, že ze všeho negativního se můžeme vymanit, pokud si dokážeme připustit, že právě negativní věci mají nad námi moc jen do okamžiku, dokud v ně opravdu věříme. Ale jakmile poznáme tuto pravdu, jsme volní a oproštění od všeho, co nás tolik sužovalo! Tato moudrá slova platí za každé situace. Proto jsem si je vryla hluboko do paměti, neboť strach je pocit, se kterým chci skutečně bojovat a využiju všech dostupných prostředků, abych z tohoto boje vzešla jako vítěz.

Malá úvaha na úvod…

Otvírám svůj ICQ účet a s napětím čekám. Má „závislost“ dosáhla vrcholu. V mžiku je moje nedočkavost zcela ukojena. Dívám se na všechny ty kontakty a přemýšlím, jaký osud asi každého z nich potká. Jaký život žijí? A kdo vlastně jsou? Vždyť o nich vlastně vůbec nic nevím – veškerá jejich identita je utvořena z devíti číslic. To, myslím, o člověku vypoví hodně málo. Jistě, někteří na sebe prozradí i něco víc, od toho jsou ve vizitce kategorie jako „Koníčky“, „Osobní údaje“ atd. Ale přesto – stačí to? Podle mě ani tohle o člověku nic bližšího nepoví. Nalhat tam může každý kdeco. Navíc, dneska je nějaká etika či snad upřímnost na internetu dost neznámý pojem, takže vám dotyční můžou tvrdit celkem cokoli…

ICQ – nejdřív jeho plusy…

A proč já mám ICQ? Prvotní záměr byl ten, že ho měl každý, tudíž jsem považovala za docela normální, že půjdu s davem a pořídím si ho taky (mimochodem, furt je lepší jít s davem, než proti němu,ne? ). Konečně jsem tedy byla „in“. Tehdy totiž rozšíření ICQ mezi uživateli razantně stouplo a vytvořila se jakási neveřejná, leč zřejmá teze, která se přikloňovala k názoru, že kdo nemá ICQ, jako by nežil. Samozřejmě, ICQ má mnoho svých výhod. Člověk si na něj snadno zvykne, je jednoduché na ovládání a postupně si osvojíte i ICQ „hantýrku“
(viz.slova jako „LOL“, „ROFL“, „omg“, „wtf“, „mmnt“, „jj“, „jn“, „nwm“, „btw“, „bo“ atd.). Největší plus tohoto „kecálka“, jak ho označuje jedna moje kamarádka (btw.furt lepší než slovní „paskvil“, který vymyslel můj kmotr – ICQ = „kvíkjů“ – to asi pro ten šílený kvíkací tón, který se ozve spolu s nově příchozí zprávou), je, že můžete komunikovat s protistranou rychle a účinně, což vám ušetří strašně moc času. Díky ICQ si můžete posílat jakékoli soubory a samozřejmě jsou tu i buddy ikony, kde můžete zanechat „veřejné“ zprávy, které si mohou přečíst všichni, kteří se nachází ve vašem „contact listu“. Pokud se náhodou vyskytne někdo, s kým nemáte chuť hovořit, můžete si dle libosti nastavit svou viditelnost (tzn. buď se vy hodíte jakožto „invisible“ nebo ten, jenž vám neustále zvedá hladinu adrenalinu, poputuje do „ignorace“ – v tomto případě bude systém blokovat všechny zprávy, které vám daný kontakt bude chtít poslat).

ICQ – …a teď jeho mínusy…

Nicméně je potřeba zvážit i negativní stránku věci: ICQ jsem sice v rámci možností podlehla (i když ne tak docela, Jabber začal mít vůdčí pozici! ), uvědomuju si, že právě takovéto technologické vynálezy jednou zřejmě zcela vyhubí slovní komunikaci i emoční stránku lidské osobnosti – místo komunikace tváří v tvář (nebo-li „face to face“) se omezíme jen na pár prostoduchých vět, které si raději v rychlosti naťukáme do okna konverzace, čímž bude věc považovaná za vyřízenou. A emoce? Žádný problém, od toho jsou tu přeci smajlíci ne? Proč zbytečně mluvit a dávat najevo city? ICQ to vyřeší za vás – nehledě na to, že věci se snáz píší, než říkají. Jasně, možná, že je tenhle můj názor zbytečně moc nadsazený, ale já osobně mám pocit, že k této fázi směřujeme a je jen otázkou času, kdy k ní opravdu doputujeme. Je však nutné si připustit, že právě ICQ a podobné výstřelky mladé generace, mezi nás staví zeď. Možná, že se jednou ocitneme i v situaci, kdy už nebudeme mít potřebu se s druhým vídat. Fyzická blízkost bude eliminovaná na minimum a bude bezprostředně nahrazená technologií. Že ne? Nenechte se obalamutit, nic není nemožné. Jako příklad uvedu to, že jsem se v jedné diskuzi dočetla, že se dá po ICQ a Skypu v pohodě opít (a taky mnoho dalších „nepublikovatelných“ věcí – přeci nemůžeme veřejně hanit iluze o dnešní mládeži!)

A nyní nějaký ten závěr…

ICQ znamená „hledám tě“. Možná, že je už v názvu ukrytý jeho pravý význam. Možná, že jeho uživatelé hledají nějakou spřízněnou duši a nebo také sebe sama, vždyť ICQ je v tomto směru geniálně anonymní. Jenže, kde je tedy jednoznačná pravda? Těžko říct, podle mě je však schovaná někde uprostřed těchto dvou atributů…

„Vy ženské se vším naděláte!“

Člověku by se téměř nechtělo ani uvěřit, co může tahle od pohledu nevinná věta způsobit. Přinejmenším může vyvolat jednu poměrně vášnivou diskuzi, jejímž konečným výsledkem je mnoho zajímavých názorů jak z úst mužů (opozice), ale i žen, které se musí přirozeně bránit !

Žena byla od pradávna považována za to něžnější pohlaví. Vždy byla matkou-vychovatelkou, tou, co udržovala domácí krb. Muž byl naopak hlavou rodiny, živitelem, čímž byl jaksi automaticky nadřazen nad partnerkou. Takto to stanovil již historický kontext a v nás tato teze zjevné nerovnosti pohlaví zůstala ještě po dlouhá století. Jenže nyní se ocitáme ve 21.století, které je typické mnohými zásadními změnami. To, co bylo v minulosti zakořeněno jakožto pevná představa, která bude platná navěky, je nyní už jen pouhou vzpomínkou na časy minulé. Pozvolna začínáme spět k rovnosti mezi oběma pohlavími, leč musím uznat, že totální rovnoprávnost je zřejmě věc zcela nereálná, dalo by se říci až utopická.

Samozřejmě, že bych se jednou chtěla dožít chvíle, kdyby si připadala zrovnoprávněná s mužem. Ovšem chtěla bych do této fáze dospět nenuceně, aniž bych musela být členkou nějakého feministického spolku, který vyřvává do světa své mnohdy až absurdní požadavky, které nejsou v očích mužů ničím jiným, než-li jen hloupými sexistickými revoltami..

Chtěly bychom mít stejná práva jako muži – ale umíme za zrovnoprávnění dostatečně bojovat? A jsme ho vůbec hodné? Dokázaly bychom se důstojně zhostit role zrovnoprávněné ženy? Já vlastně ani nevím. Myslím si, že jsme k tomuto nikdy nebyly předurčeny, nebyly jsme k tomu vedeny, nebyly jsme k tomu vychovávány. Proč tedy po zrovnoprávnění tolik toužíme? Odpověď je docela prostá – k tomuto postoji nás přivedla doba. Uběhlo pouhých osm let, kdy jsme se přehoupli z jednoho století do dalšího, a přeci se dokázalo tolik věcí razantně změnit. Doba je zcela neúprosná. Doba nás masíruje. Vyžaduje naši ambicióznost, jejíž součástí je právě i honba za zrovnoprávněním. 

Jenže jak se na zrovnoprávnění dívají muži? Jak jinak než „typicky mužsky“. Drtivá většina z nich by nebyla ochotná přistoupit na variantu, že by byla jejich partnerka na stejné úrovni jako oni. Tento jejich postoj však vyplývá pouze z jejich mužské ješitnosti, kdy si nejsou schopni připustit fakt, že i žena může být úspěšnou podnikatelkou, která dokáže vést podnik, i ona může být živitelkou rodiny. Je pro ně těžké oprostit se od vnuknuté představy, že role živitele nebyla přisouzena jen a pouze jim. Navíc muži se brání tím, že „ženské se vším moc nadělají“, což se naopak naprosto vylučuje s jejich postojem – oni se, na rozdíl od nás, snaží problémy řešit co nejsnazší cestou. My máme prý sklony všechno moc řešit, a to i tehdy, kdy se toho moc řešit nedá. Jinými slovy: Muži mají v povaze jistou lehkost bytí, která si do poslední chvíle nepřipouští žádné problémy, zatímco my ženy se nedokážeme oprostit od vrozených sklonů hysterie a sklonů se zbytečně zabývat triviálními věcmi a situacemi. Tohle je jejich obhajoba, tohle je důvod, proč bychom měly i nadále zůstat tam kde jsme, tedy nezrovnoprávněné.

 Ovšem každá mince má dvě strany, tahle rovněž: Existují i muži, kteří jsou ochotní přistupovat ke své partnerce jako k sobě rovné. Podle mě je rovnoprávnost o jedné jediné věci – o kompromisu, potažmo o empatii.

Uveďme si příklady:  Je mnoho sfér, kde si vystačí jak muž, tak žena: Domácí práce (co například rozvedená žena s dětmi?), žehlení a uklízení (co např. vdovec? V extrémních situacích – Co např.neschopná ženuška? . Podle mě nezáleží na pohlaví. Život nás mnohdy uvrhne do naprosto nečekané situace, s kterou se musíme nutně vypořádat. Život nás naučí i věcem, které pro nás nebyly předurčeny.

Samozřejmě, že jsou sféry, kde vyniká muž (např. vaření – jak správně poznamenal jeden můj kamarád, ve všech TV pořadech vařili většinou muži – viz. Kluci v akci, Jamie Oliver) a kde naopak žena, která má v povaze mnohem větší rigidnost (=stabilitu) a schopnost zachovat si chladnou hlavu. Ženě je přisuzován i výchovný element, a to proto, že se již v postnatálním období vývoje osobnosti mezi matkou a dítětem formuje tzv. bazální (základní) důvěra. Ta hraje důležitou roli především v novorozeneckém a kojeneckém období.

Na straně druhé jsou však známy i případy, kdy se projevují stinné stránky ženské povahy: Muži tvrdí, že rozhodnou-li se pro sebevraždu, učiní to tak, aby šlo o nevratný proces (proto je často sebevražednou zbraní pistol), zatímco ženy se, podle mínění mužů, snaží ze sebevraždy udělat jen jakýsi demonstrativní čin, skrze nějž se snaží poukázat na to, že trpí  pocitem nedostatku (jakožto „smrtící nástroj“ často používají léky, plyn či žiletky). Muži se také odkazují na to, že ženy páchají „demonstrativní sebevraždy“ s vědomím, že je vysoká šance na přežití.

Pojďme se však ještě zabývat stinnými stránkami mužů: Jak už víme, mužská povaha disponuje jednou velice temnou vlastností, a sice ješitností: mnohdy po partnerce vyžadují absolutní věrnost. Pokud ji snad nedej bože poruší, je svým mužem označena nejednou arogantní nadávkou. Ovšem je-li nevěrný muž, je vše v pořádku. Proč tomu tak je? Proč může muž chodit uspokojovat své sexuální pudy jinam a žena nikoli?? O téhle variantě se Sigmund Freud ve své teorii jaksi zapomněl zmínit!!

Muži se rovněž odvolávají na to, že pokud opravdu toužíme po rovnoprávnosti, měla by být stoprocentní a s pýchou v hlase nám předhazují, že bychom tím pádem měly jít na povinnou vojenskou službu. Pojďme tedy i my do extrému -  co takový porod? Moc by mě zajímalo, jak by se chlap vypořádal s ranními nevolnostmi (zvlášť, když je schopen z kašle udělat hotovou sci-fi!) a porodem samotným. Pojďme se však na jeden takový extrém podívat i zblízka: Americký transsexuál Thomas Beatie je historicky prvním mužem, který porodil zdravou dceru. Myslím, že právě tento příklad je dokonalou ukázkou toho, že v dnešní době není nic nemožné

Když celou problematiku rovnoprávnosti shrnu, plyne z toho mnoho rozdílů, které s sebou nese „poslání“ býti mužem a nebo ženou. Všichni máme své chyby, nedostatky… Ovšem jedno je přeci jen jisté: Většina mužů nedokáže žít bez žen možná právě pro tu jejich „nesnesitelnou povahu“ a onen sklon všechno řešit, a většina žen nedokáže žít bez mužů pro jejich volnost a věčně pohodářskou náturu. Tyhle dva jevy se od sebe sice liší, ale jen od pohledu. Když se podíváme hlouběji, zjistíme, že se tyhle dvě vlastnosti sice negují, ale zároveň se dokonale doplňují a dokáží splynout v poměrně harmonické soužití – a proto se ptám: Nezničila by tuhle harmonii, tohle specifické kouzlo symbiózy právě rovnoprávnost????

Co pro mě znamená vzdělání? Pro mě má vzdělání mnohem větší hodnotu, než pro většinu mých vrstevníků – pro mě je totiž vzdělání jakousí vizí budoucností. Většina lidí si myslí, že mě baví učit se všechny ty definice, vzorečky a zápisky, které mnohdy nemají konce. Jenže opak je pravdou. Já sice mám trpělivost i dispozice, které mi umožňují naučit se téměř cokoliv, jenže tohle všechno dělám z jednoho prostého důvodu – ne proto, že jsem šprtka. Ne proto, že jsem studijní typ. Ne proto, že mě učení jednoduše baví. Já se učím proto, že právě vzdělání je má jediná naděje, jak se v nadcházejících letech uplatnit!

Jsem vozíčkář a má jediná zbraň je právě ve vzdělání. Je vyloučeno, že bych se kdy vůbec mohla živit manuálními pracemi. Nemůžu dělat cokoliv. Mohu vykonávat pouze specifický typ práce, takový, v němž bude hrát prioritní roli „mozek“ (= získané vědomosti, které pak uplatním v praxi). To je hlavní důvod, proč je pro mě vzdělání tolik důležité. Chci mít jistotu, že budu této společnosti jednou užitečná. Nechci patřit k těm, kteří vše vzdali jen proto, že byli postihnutí nějakým handicapem.

Já navíc studium vnímám jako jakýsi závazek, který si chci splnit, což mě jako by stále udržuje v „kondici“. Mám neustále potřebu se zdokonalovat, rozšiřovat si obzory. Jedině to mě udržuje při životě. Je to taková hnací síla. Navíc, dnešní technologie je tak rozvinutá a vyspělá, že umožňuje studium i těžce handicapovaným.

Jistě, je fakt, že jakožto vozíčkář bych měla i několik jiných možností. Jenže já se nikdy nespokojím s minimalismem! Proč bych se měla spokojit s málem, když ze sebe můžu vydat ještě něco víc? Vždyť takhle bych sebe vnímala jen jako alibistu, který skrývá svoji línost za nějakými zákony. Myslím, že je velice důležité sebevzdělávání. Společnost se nikdy na handicapované nepřestane dívat skrze prsty, a tak je potřeba, abychom jim ukázali, že nejsme ti méněcenní, vždyť i my můžeme být jednou užiteční – stačí jen chtít…