Rok 2011 mi ukázal, jaké to je být jednou „dole“ a jednou „nahoře“…
31.12.2011Rok 2011 se rychlostí blesku chýlí ke konci, a tak jak je již mým dobrým zvykem, v tyto dny opět usedám k PC, otevírám Word, a to všechno s jedním záměrem: ohlédnout se za uplynulými 365 dny, vzpomenout na to dobré, co se mi přihodilo, poděkovat mým věrným duším, které při mně stály v dobrém i zlém a…. bohužel si také lehce připomenout dny, na které nevzpomínám zrovna s nadšením. Co tedy „jedenáctka“ přinesla do života jednadvacetileté blogerky? Dočtete se v dnešním postu!
Na sociální síti v tyto dny koluje jakýsi citát (či jak to nazvat), který praví – „Rok 2012 by mohl být lepší, hezčí, láskyplný, veselý.“ Nechci působit jako někdo, kdo se rouhá a neváží si toho, co má. Ačkoliv mohu za úspěch považovat to, že jsem na světě, dýchám, jsem zdravá a u štědrovečerní večeře jsme se sešli ve stejném počtu jako vloni (pominu-li fakt, že sestra pouze nezasedla k talířku s kaprem a salátem v naší vesničce střediskové, nýbrž ve svém bytě v Uherském Hradišti), nepovažuji rok 2011 zrovna za dvakrát úspěšný. Asi na něj nebudu vzpomínat s nadšením a entuziamem jako na některé předešlé roky. Možná proto, že dokonale kopíroval mé životní motto pravící „jednou jsi dole, jednou nahoře“.
Začněme ale pozitivně…A jak jinak, než školou 
Bez větších obtíží jsem proplula otřesným letním semestrem druhého ročníku a od září jsem třeťačkou, nastávající slečnou bakalářkou. Žádné veselí a fábory ovšem nečekejte. Je přede mnou totiž ještě dlouhá cesta, která bude (doufám) úspěšně dokončena někdy na přelomu května a června. Od podzimu se potím u bakalářské práce, chvílemi na mě jdou mdloby, ale i když je to občas pěkný vopruz, já to vnímám jako pozitivum. Důvod? Je to pro mě výzva a ty já mám odjakživa ráda! Potřebuju mít životní cíl, jít si za svým a pokud možno, také toho dosáhnout….Až nový rok ukáže, nakolik budu úspěšná, držte mi palce!:-)
Také letošní rok byl ve znamení copywritingu, byť jsem ho musela výrazně omezit. Zhruba od srpna se mu věnuju jen částečně a musím říct, že mi každodenní psaní článků začíná chybět. Pokud totiž svou práci milujete a umíte se do ní ponořit, mnohdy vám pomůže zapomenout na nějaké ty bolístky, které vás v životě potkaly – aspoň u mě to platí!
Rok 2011 mě vyškolil nejen v oblasti studijní a pracovní, ale také mezilidské. Poznala jsem, že na pořekadlu „V nouzi poznáš přítele“ fakt něco je. Otočit se vůči příteli zády v těžkých chvílích zvládne kdekdo. Ale podržet ho tehdy, když je mu mizerně zvládne opravdu jen člověk, kterého můžu nazvat skutečným přítelem. Tímto bych chtěla moc poděkovat mojí milé Blaničce, která mi pomohla překonat těžkou životní etapu 
Ale zpět k pozitivním zprávám! Je to už jakási tradice, že v létě vyrážím na festival. Tentokrát to nebyly ani rockové Krkonoše, ani pohodoví bratři na Slovensku, nýbrž valašské Trnkobraní za dvěma kopci Ačkoliv festivalovou atmosféru mírně překazila nepřízeň počasí, byl to okouzlující zážitek, který si v srpnu opět ráda zopakuju. S Vaškem Neckářem na pódiu a pařmenkou Sájou po boku obzvlášť! Ovšem vypadá to, že příští rok si dopřeju hned dva festivaly. Kaščákova Pohoda totiž oznámila první dvě jména line-upu a vypadá to, že v roce 2012 bude Pohoda opravdu luxusní!
Coldplay vydali novou desku a spolu s ní také oznámili, že se v rámci stadionového turné zastaví v Praze. Vzhledem k tomu, že jsem tuto horkou novinku s napětím očekávala už zhruba čtvrt roku, byla jsem v opravdové euforii z toho, že se tak stalo. I když tentokrát nebudou naše kroky směřovat do O2 arény, nýbrž na Eden, neváhala jsem a hned první den předprodeje jsem si zakoupila vstupenku. A kdy že ten velký den nastane? No, ještě to potrvá – 16.9.2012 – ale věřím, že to uteče jako voda! Jen pevně doufám, že v září nebudu muset absolvovat opravný termín státnic 
Letos proběhl úspěšný třetí ročník Benefice bez bariér. Jak jsem upozornila už v jednom blogu, letos jsme benefičák pojali trochu víc komorněji a pozvali jsme na večerní program Hradišťan. Jinak ovšem vše zůstalo při starém: práce jak nad hlavu, nervozita, dohadování, ale ve finále happy end v podobě výtěžku v hodnotě 21 000! Díky všem, kteří akci podpořili
Ačkoliv už tolik nestíhám sledovat dění na hudebním poli, jedna věc se od loňska nezměnila – stále zbožňuju třinecké Charlie Straight (koho víc – Alberta nebo Honzu?:-D). Letos jsem byla na dvou jejich koncertech, což je, vzhledem k tomu, v jaké díře bydlím, celkem rekord . V březnu by měla vyjít jejich druhá deska a já se nemohu dočkat. Určitě bude skvělá, jak jinak!
V letošním roce jsme k sobě našly cestu také s mou dlouholetou kamarádkou Teri. Bavíme se snad už milion let, ale našlo se takové mrtvé období, kdy jsme nebyly příliš v kontaktu. Za poslední dva měsíce je to jinak. Zase jsme kámošky jako za starých časů, kdy nám bylo patnáct a pubertálně jsme řešily kluky Ne, že bychom je neřešily i teď, ale bereme to trochu víc vážně. Jsem ráda, že jsme si znovu vstoupily do života. Mám tě ráda, Teri!
Letos jsem se zrovna moc nepředvedla, co se blogování týče (smutně koukám 
) – za tento rok jsem napsala pouhých sedm (panebože, jenom sedm????!) postů. Slibuju, že se poslepším a budu psát víc. I když já jsem se aktivitou zrovna nepřetrhla, vás to neodradilo a na mé stránky jste chodili dál. Konkrétně se vás tu za rok 2011 objevilo 15 408! Díky moc, jste skvělí
Rok 2011 mi ukázal také silné osudy a přesvědčil mne o tom, že když má člověk vůli, všechno jde. Příkladem budiž dvě úžasné mladé dámy. Peťka a Katka. Peťka je patnáctiletá slečna, která se rozhodla, že dá na frak své diagnóze DMO, vloží důvěru do egyptské léčitelky a dvakrát se odjela léčit do její domoviny. A výsledek? Doktoři nevědí, jakou dignózu psát do jejich papírů, ale DMO to rozhodně nebude. Peťulko, moc gratuluju. Jsi bojovnice a jen tak dál!
Druhou bojovnicí je Katka, slečna žurnalistka, kterou potkala zákeřná rakovina. Letošek pro ni určitě nebyl jednoduchý, ale ona to všechno zvládla a teď je všechno na dobré cestě! Za to má můj obdiv. Zrovna nedávno jsme si spolu povídaly a vypadá to, že ji tato nepříjemná zkušenost hrozně posilnila. Ukazuje se, že vše zlé je opravdu k něčemu dobré. Katko, držím palce, ať tě v roce 2012 potká vše, co si přeješ!
A já? Konečně jsem našla zálibu v sukních, barevných punčochách, šátcích, tužkách na oči a stínech. Aleluja! Chvilku mi to trvalo, ale teď je to konečně tady a už doma slýchám poznámky „ty jsi na ty barevné punčochy uplně úchylná.“
Poučení na závěr? Letos jsem se poučila v tom, že skutečné přátelství je strašně křehká věc. I člověk, kterému beze zbytku věříme a jste si jistí tím, že by neudělal nic, co by vám ublížilo….vám zkrátka může ublížit. Věřte, že je to zkušenost, kterou bych už nechtěla opakovat. A moc doufám, že se mi už po zbytek života vyhne. Ale možná i o tom je život. Člověk se snadno upne na myšlenku, že našel nejlepšího přítele. Takže poučení na závěr? Věřte druhým, milujte je tak, jak si zaslouží, ale nebuďte naprosto slepí. Trocha obezřetnosti se vždycky hodí
Mimo jiné jsem se ale přesvědčila i o tom, že někdy zkrátka nemá cenu chtít něco či někoho za každou cenu. Ne tehdy, když ten chtít není oboustranný. Nemůžou totiž vzejít dva vítězové…
V uplně posledních řádcích tohoto blogu bych chtěla poděkovat všem, kteří při mně v letošním roce stáli, zahrnovali mě láskou a pomohli mi vždy, když jsem to potřebovala. Bez jejich podpory bych nebyla tam, kde teď jsem. DĚKUJI VÁM VŠEM, MÁM VÁS RÁDA!
Všem mým čtenářům přeju úspěšné vkročení do „dvanáctky“, mnoho šťastných dnů, lásky, spokojenosti a budu se na vás opět těšit v následujících 365 dnech. Svatosvatě přísahám, že se polepším a budu více psát
