Zápisky o (ne)obyčejném životě

Jak už je u mě na blogu zvykem, každým rokem se snažím zhodnotit 365 dnů, které se právě chýlí ke konci. Ani letos tomu nebude jinak, i když vím, že tentokrát bude vzpomínání na to, co život přinesl (a vzal) trochu smutnější. Ale to bohužel k životu patří, takže pojďme do toho!

Vypadá to, že se rok od roku snižuje kapacita mé paměti, takže tentokrát nebudu sumírovat rok 2010 po měsících, ale spíš se bude jednat o útržky a vzpomínky, které mi vytanou postupně na mysli.

Copywriting představuje mou důležitou životní etapu roku 2010. Někdy v květnu jsem se totiž rozhodla, že si na sebe začnu tak trochu vydělávat samostatně. Vzhledem k tomu, že nejsem manuálně zručná ani kdybych se rozkrájela, musela jsem vsadit na „relativní jistotu“ – tedy na psaní. Nejprve jsem pochybovala o tom, zda jsem dostatečně dobrá, abych mohla po lidech požadovat za své články peníze, ale nakonec jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám. A tak se stalo to, že se už 8 měsíců aktivně věnuji psaní na zakázku. Zpočátku jsem brala i jednorázové práce, ale v současné době už píši pouze pro určitý okruh lidí. V první řadě se jedná o cestovní portál, dále pak o e-shopy s hračkami a spodním prádlem a v neposlední řadě svými články přispívám i na portál o bydlení a na stránky, které prezentují produkty ze skla. Produkty velmi kvalitní, musím říct

Co mi copywriting přinesl? Jednoznačně zkušenosti, které se vždycky hodí. Nejen, že se člověk dozví nové věci, ale také si rozšíří obzory, co se týče psaní a v neposlední řadě se naučí plnit povinnosti přesně a včas. Copywriting je někdy tvrdou školou, protože je chvílemi těžké psát o věcech, které Vám nejsou zas tak blízké, ovšem já osobně tvrdím, že všechno je to pouze otázka cviku. Zatímco dříve jsem nad popisky ke spodnímu prádlu všeho druhu seděla třeba deset minut, dnes už mi to jde pořádně od ruky Další výhoda copywritingu spočívá v tom, že pokud děláte svou práci pořádně, přijdete si na pěkné peníze. Výše příjmu samozřejmě závisí na tom, kolik práce si na svá bedra vezmete, ale vzhledem k tomu, že jsem spíš maximalista, než minimalista, těším se z penízek, které jsem si vydělala vlastním úsilím, opravdu na 100%.

Díky copywritingu jsem také poznala nové lidi, což mě také těší. Tahle práce mě zatím naprosto naplňuje a doufám, že mi to vydrží aspoň do doby, než udělám státnice… Tedy, pokud je udělám, že

Kromě copywritingu jsem také začala doučovat angličtinu. Je to další velmi cenná zkušenost, které si skutečně vážím. Neříkám, že je vždycky jednoduché učit druhé, zvláště, když ne vždycky jde proces edukace dle Vašich představ, na druhou stranu se mi však tenhle jazyk dostává pod kůži víc a víc. Mám šanci neustále oprašovat to, co už je skoro vytěsněné z mé paměti a v neposlední řadě mám také motivaci se dále sebevzdělávat a rozšiřovat si obzory, co se angličtiny týče. Tenhle jazyk je gramaticky velmi bohatý, takže je stále co objevovat.

Škola je, jak jste si již všichni určitě všimli, důležitou součástí mého života. Makám, mnohdy se překonávám, ale zatím mému úsilí odpovídají i výsledky. Snažím se nejen kvůli sobě, ale taky kvůli mamce, která má ty nervy a odsedí všechny přednášky se mnou ve škole. Někdy je to pekelná nuda, takže myslím, že si zaslouží, abych jí příští rok domů přinesla titul, co myslíte?:-)

Splnil se mi velký sen. Muse dorazili do České republiky. To bylo slávy! (a tak trochu i slz, ale psst, je to tajné!). Někomu může má euforie připadat trapná, ale pro mě to bylo neuvěřitelné. Každý z nás má velké sny. Já je mám taky. A z kulturní sféry to bylo právě vidět a slyšet Muse naživo. A ono se to splnilo. První reakce zněla nějak takto: „No, to mě poser!“ Okamžitě jsem žhavila dráty bratrovi, který byl na fotbale, abych mu tu velkou novinu oznámila. Byl rád, jak by ne, když jsem ho muzikou od Muse očkovala skoro tři roky Ovšem problém byl ten, že kapela hrála na festivalu Rock For People v Hradci Králové a ještě k tomu v době, kdy prodělal operaci kolene. On tedy tomu velkému okamžiku nemohl být přítomen, ale já jsem si to nemohla nechat ujít. O tom, jaké to bylo, se můžete dočíst zde. Každopádně mohu prohlásit, že se jednalo o jeden z nejsilnějších zážitků roku.

Vzhledem k tomu, že jsem někdy až přespříliš aktivní, stalo se, že jsem se organizace Benefice bez bariér 2010 ujala já s kamarádkou Zuzkou, které tímto chci ještě jednou vyjádřit dík za pomoc. Ačkoliv přípravy Benefičáku byly ve znamení obrovských nervů, vše se nakonec zvládlo. Headlinerem akce se stala kapela NiceLand, moc milí týpci, a akce vynesla zhruba 30 000 Kč pro sdružení handicapovaných jedinců.

Zamilovala jsem se… do kapely Charlie Straight Určitě jste o téhle bandě mladých a talentovaných kluků z Třince už slyšeli. V květnu jsem si pořídila jejich debut She´s A Good Swimmer a naprosto mě okouzlil. Skvělé písničky, originalita, styl a famózní angličtina. V říjnu jsem navíc navštívila jejich koncert v Golemu, který byl naprosto perfektní. Charlíci mají velkou budoucnost, jsou mými horkými favority na naší scéně. Kluci, moc Vám držím palce!

V dubnu mi bylo dvacet. Už jsem stará „hráza“ Kdybych žila před dvaceti lety, už by se na mě dívali skrze prsty, protože nejen, že nemám přítele, ale nemám ani dítě. V dnešní době to však není nic neobvyklého. Naopak, byla bych divná, kdybych v náruči chovala miminko (Sofinku, na kterou se mamka už těší )!. Narozeniny jsem slavila až společně s mamkou v srpnu, která měla půlkulatiny. Sešli jsme se v rodinném kruhu, ale i tak nás bylo hodně, jsme zkrátka rozvětvená rodina.

Nevím, co mě to napadlo, ale v březnu jsem se stala členkou Správní rady Občanského sdružení UnArt Slavičín. Mě to vlastně nenapadlo, oni mě navrhli a já na to po krátkém rozmýšlení kývla. Ptáte se proč? Zřejmě proto, že jsem předchozí SR často kritizovala, a tak jsem si řekla, že by nebylo špatné vyzkoušet si na vlastní kůži, jaké to je být „ve funkci“. Není to sranda, zvlášť, když máte v opozici tři chlapy. Ale znova musím říct, že je to dobrá zkušenost, která se může hodit.

V roce 2010 jsem potkala mnoho nových lidí. Někteří z nich se stali mými přáteli, jiní zase ne. Našla jsem věrné kamarády, ale také jsem narazila na ty, kteří mě zklamali. Nedělám si iluze, že bych já nikoho nezklamala nebo nezranila, ale stalo se a jediné, co s tím teď můžu dělat, je pouze litovat a nebo se stydět za něco, nač nejsem zrovna pyšná. Ovšem zastávám heslo I can´t be perfect, but it´s me!

V některých směrech jsem snad dospěla a nebo přinejmenším prozřela. Nedokážu uplně posoudit, jestli je to vždy prospěšné, ale vím, že člověk se musí dívat pravdě do očí, i když není zrovna atraktivní. A kdy jindy bych to měla učinit, než ve dvaceti, kdy mi teprve pořádně začíná život? Vím, že i když nejsem dokonalá a už vůbec ne bez chyb, mám okolo sebe stále ty, kteří mě mají rádi. Skutečný přítel není ten, kdo Vás má rád proto, jací jste, ale přesto jací jste. Takže bych dnes chtěla poděkovat těm nejvěrnějším: Kačence, Richardovi, Verunce, Míši, Šárce a Sáji. Mám Vás ráda! :-*

Jsem pojízdná, rozumějte, mám elektrický vozík. Jsem jeho majitelkou, tuším, od května a musím říct, že je fajn si vyjet s přáteli a nemuset po nich žádat, aby Vás tlačili do kopců a nevím, kam ještě. Občas je to adrenalin a nedivím se, že se někteří obávají, že je přejedu Ale já jezdím zásadně opatrně!

Ovšem, jak jsem už zmínila na začátku tohoto příspěvku, tento rok nebyl jen veselý. Bohužel přinesl i mnoho bolesti a nenahraditelných lidských ztrát. V relativně krátké době totiž odešli dva milovaní lidé, kteří mi tady moc chybí. Ačkoliv už nejsou fyzicky přítomni, vždycky zůstanou v mém srdci, protože neznám ušlechtilejší a více milující lidi, než byli oni dva. Můj život bez Vás už nebude stejný, ale já si Vás vždycky uchovám v krásných vzpomínkách a hlavně v mém srdci. Mám Vás ráda a vím, že jsem Vám to neříkala dost často. Ale věřím, že se na mě z nebíčka díváte a cítíte to!

Co bych to byla za blogerku, kdybych nevzpomněla i svůj blog? Chodilo Vás sem opravdu hodně. Do dnešního dne na stránky zavítalo 12 439 čtenářů, což je neuvěřitelná cifra. O to méně uvěřitelná je proto, že vím, že jsem se blogu nevěnovala tak, jak bych chtěla. Povinnosti se na mě valí celý rok a někdy zkrátka na psaní nezbývá sil. Doufám ale, že se následující rok polepším a budu Vám přinášet mnohem aktuálnější informace. Touto cestou chci poděkovat všem, kteří pravidelně čtou mé články, stejně jako těm, kteří sem zavítají čirou náhodou Díky za komentáře, které jste mi pod články za celý rok nechali a podporovali mě v psaní. Ještě jednou DÍKY!

Co říct závěrem? Rok 2010 byl přinejmenším rozporuplný. Přinesl mnoho krásného a nezapomenutelného, ale také smutného a hořkého. Ale takový je život a nám nezbývá, než se s tím smířit. Nechci teď říct, zda byl pro mě rok 2010 dobrý a nebo špatný, ale vím, že ztráta dvou milovaných lidí je pro mě mnohem horší, než několik úspěchů, kterých jsem dosáhla v osobních či studijním životem. Možná se na věc dívám špatnou optikou, ale momentálně to tak cítím. Nechci ale tvrdit, že si nevážím všeho krásného, co mě potkalo. Jen chci říct, že bych si úspěch vychutnala mnohem víc, kdyby jej se mnou prožili lidé, které už po svém boku nemám…

Ale už dost sentimentu. Na úplný závěr dnešního příspěvku Vám všem přeji krásné Vánoce, klidné prožití posledních dnů roku a hlavně úspěšné vkročení do roku 2011. Věřím, že se v novém roce opět budeme společně potkávat při čtení příspěvků. Doménu mám zaplacenou na další rok, takže tomu nic nebrání!

Krásné Vánoce Vám všem

přeje

Magda

Nesnáším zimu. Ještě ani oficiálně nezačala a mně už se při pohledu z okna dělá blivno. V posledních dnech by se to spíše dalo nazvat střevní virózou, která trvá již několik dnů…

„Prosím tě, ty děláš, jako kdybys musela ráno vstávat a jít do toho mrazu“ spílá mi sestra pokaždé, když se začnu rozčilovat, že zase sněží, silničáři nikde a silnice je pokryta sněhem tak, že to vypadá, že si auta musí prorážet cestu nárazníkem samy. Ano, mám k zimě vskutku odpor. Už pár let se tahle moje fóbie, či jak to jinak odborně nazvat, objeví pokaždé, když na zem dopadnou první vločky, případně když čekáme, kdy první nezodpovědný řidič skončí v jedné z nevyzpytatelných zatáček, které se v naší vesničce nacházejí. Mám odpor ke všemu, co je bílé a má tvar vloček, a také ke všemu, co se ve formě ledu nachází na silnicích. Zkrátka, odborníci by do svého slovníku měli zařadit „fóbii ze zimy“, přesně tu totiž právě teď zažívám.

Je to snad zákon schválnosti, že největší kalamita přichází ve dnech, kdy mám jet do školy na přednášku, či ještě hůře, na zkoušku? Začínám si myslet, že cosi jako fátum existuje. Scénář se totiž opakuje. Konkrétně dnes. Po měsíci bych se opět měla ukázat ve škole. Jenže od rána sněží, a tak s nejistotou hypnotizuju okno a dumám nad tím, jaká je pravděpodobnost, že zítra ve zdraví dorazím do školy. Avšak s přibývajícími hodinami (a také s dalšími centimetry sněhu) se začínám smiřovat s myšlenkou, že holt zítra do školy nepojedu. Řekněme, že je mi můj život svatější, než osm hodin pedagogické psychologie.

Chtěla bych léto. Často teď proto myslím na Přemka, který si v listopadu sbalil saky-paky a vydal se na Nový Zéland. Tam je nyní nádherné léto a dle naší poslední komunikace, která se odehrála včera, jsem vyrozuměla, že jediná činnost, která se tam dá ve volnu provádět (kromě turistiky, samozřejmě), je pít pivo, opalovat se na pláži a doufat, že právě Vás si sluneční paprsky nevyhlédnou coby oběť a nespálí Vás. Přemku, chci si to s tebou vyměnit! Místo piva bych si dala Piňa Coladu, ale zbytek uvítám beze změn! Už jsem mu naznačila, že bych ho hrozně ráda v Aucklandu navštívila. Vypadalo to, že se nevzpírá, otázkou však je, jestli pouze nezachoval dekórum. Moc dobře totiž ví, že se bojím létat Každopádně, představa, že bych se jela na pár dnů na Zéland zahřát, je opravdu lákavá. Bohužel to ale asi nepůjde, bude mi muset stačit pohled, který se po cestě kdesi zatoulal, avšak já (asi jako jediná) stále doufám, že mi co nevidět přistane ve schránce. A jestli ne, snad nejpozději na začátku ledna mě potěší jiný postcard – prý hezčí

Jo, láká mě cestování. A Zéland je vlastně také na seznamu vysněných míst – hned po Velké Británii, Austrálii, Kanadě a Irsku. Jenže nic nejde zrealizovat jen tak. Třeba do Londýna se chystám už pět let, ale zatím to nikdy nevyšlo. Jednou proto, že jsem v lázních, podruhé a potřetí ze stejného důvodu. Čtvrtý důvod je ten, že mám v srpnu angličtinu, takže nemůžu stihnout lázně, školu i Anglii. A jaký je aktuální termín? Jsou dvě varianty. Buď mi příští rok nedají lázně → pojedu do Londýna, nebo mi dají lázně → pojedu do Londýna za odměnu po státnicích, což jest, dá-li Bůh, všichni Alláhové a nevím kdo ještě, snad v červnu 2012. Motivace je to vskutku hezká a věřím, že to musí jednou vyjít. Tohle je jeden z velkých snů, které si chci splnit. A když se mi to podařilo i u těch předchozích, proč by to nešlo i v případě Británie?

Ale víte co? Vidím to tak, že se jednoho dne pořádně nakrknu, „buknu“ mně, mamce a bráchovi nějaké levné letenky a postavím je před hotovou věc Myslím, že jsem schopná to udělat. Koupit tři letenky „v akci“ zas není taková věda. Anglicky gramotná jakž takž jsem, so where is the problem? Nowhere!

Chci léto. Teplo. Trička, kraťasy a plavky. A ne termoponožky, kabát, šál, kozačky a pořád je to stejně málo. Jako dítě jsem měla zimu ráda. Sáňkování, bobování a tak, ale teď na ní nic krásného rozhodně neshledávám. Zima je totiž potížistka. Furt nějaké nehody, výstrahy a silničáři se tomu všemu hrozně diví a nestíhají. Historie se opakuje. Nech si sněží na horách, ale naše údolí by mohlo být ušetřeno. Bohužel není. Protože i kdyby nikde jinde nesněžilo, tak v Šanově just jo

Nedá se nic dělat. Zkouškové je přede mnou, takže nějakou bílou atrapu (omlouvám se všem milovníkům zimy!) můžu mít na háku. Multikultura, pedagogická psychologie a filozofie, mě budou zaměstnávat mnohem víc. Na tom sice taky není nic dvakrát pozitivního, ale překlepat se to musí. Jako bonus máme během zkouškového jazykový kurz, ale to bude (doufám) oddychovka. Dean není žádný prudič, takže sem tam něco povím, napíšu test a bude…

Možná, že zima uteče rychle. A možná taky ne. Kdoví. Leč je třeba říct, že letos se vskutku vyznamenala a nastoupila s velkou grácií. Rozhodně nás nešetřila. Myslím, že zítra zažiju teplotní šok, protože si obvykle na provětrání otevřu okno (:-D) a přímému kontaktu se zimou a mrazem se vyhýbám seč to jde. Ale zítra jdu za kulturou. Trochu intoušskou kultůrou. No jo, to jsem celá já Těším se na lidi, které za poslední týdny znám jen z textovek nebo internetových komunikátorů. Trocha socializace nazaškodí.

A než se naděju, bude tu Štědrý den. Obálky to jistí. Nakupuju zásadně ve slevách, musím být trochu ekonomická, no ne? Pro dnešek už raději končím, neboť vidím, že zde melu tak trochu nesmysly Ovšem má potřeba si veřejně zanadávat na blbou zimu, byla silná. Ale už to stačí. Takže, dobrou noc všem!

Ve škole jsem byla vždycky tak trochu dříč, ale většina lidí tuto dřinu raději zaonačila a nazvala ji „šprtáním“. Netrvalo tedy dlouho, abych i já začala být postupně označována touto nepříjemnou přezdívkou – tedy šprtem. Ale nic není tak horké, jak se asi během dosavadních čtrnácti let mého studia zdálo.

Své první studijní krůčky jsem začala dělat na základní škole v Šanově. Mnozí se na tuto školu i na žáky z ní dívali skrze prsty, neboť se jednalo o malou, vesnickou školičku, kde panovaly takřka rodinné vztahy. Výzkumy sice prokazují, že děti z vesnic nejsou v některých aspektech tak vyzrálé jako děti městské, ale znamená to snad, že musí být úplně blbé? Nemyslím si. Právě v této škole mě totiž zdejší paní učitelky (konkrétně paní učitelka Macejková, paní učitelka Orsáková, paní učitelka Rašková či paní učitelka Nádvorníková) naučily základy všeho. Naučily mne číst, psát, počítat. Předaly mi obecné i specifické informace, které byly nezbytným předpokladem toho, abych mohla rok od roku zdolávat další ročník základní školní docházky. Ano, bylo nás ve třídě sice jenom 12, ano, všichni jsme se dobře znali a paní učitelka pro nás byla spíše něco, jako velmi dobrá kamarádka, ale nemyslím si, že by to zanechalo negativní stopy na našem vzdělání. Dodnes si pamatuju na velké přestávky, které jsme trávili venku na čerstvém vzduchu a s holkama jsme si hrály na Esmeraldy, Rosalindy či Komisaře Rexe Byly to fajn chvilky. Do školy jsem chodila uvolněná a beze stresu, což se o následujících letech vždycky říct nedalo.

Pět let uběhlo jako voda, a tak nastal správný čas na to, abych přestoupila na druhý stupeň základní školy ve Slavičíně. Nástup sem nebyl zcela lehký, neboť ne všichni byli přesvědčeni o tom, že integrace handicapovaného mezi „zdravé“ žáky je dobrý nápad. Nakonec však bylo třeba udělat kompromis, který říkal, že pokud si do pololetí povedu dobře, budu dál chodit na tuto školu, a pokud tomu tak nebude, přestoupím dobrovolně do bezbariérové školy v Bylnici. Já osobně jsem neměla pochyb o tom, že zvládnu ustát první variantu. Nešlo o to, že bych si tolik věřila, ale v té době se ve mně probudil onen dříč, který chtěl všem pochybovačům ukázat, že handicapovaný nemusí být zákonitě hloupý či snad nevzdělavatelný.

A tak tehdy začal můj hon za dobrými známkami. Stres na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat. Chodila jsem do školy často nervózní, bylo mi divně od žaludku a když se měla přiblížit nějaká ta písemka, zdálo se, že se z nervů ani neudržím na nohách. Vlastně ani nevím, proč jsem to tak hrotila. Doma v žádném případě striktně netrvali na samých jedničkách, i když samozřejmě byli rádi, že jsem domů nosila vždy 30. června vyznamenání. Ovšem já jsem měla potřebu být dobrá a ukázat okolí, že to se mnou nebude tak zlé. Ale ne vždycky to bylo lehké. Měla jsem štěstí na milionovou paní učitelku třídní (která už bohužel není mezi námi ) a zpočátku i na spolužáky. Avšak jak s námi všemi začala třískat puberta, vztahy se různě měnily a nemůžu tvrdit, že bych se měla ráda se všemi, ale to už k životu patří. Když jsem ale nebojovala se spolužáky, bojovala jsem s některými předměty. Konkrétně v sedmé třídě byla mým úhlavním nepřítelem matematika a poté taky zeměpis. V matematice paní učitelka nějak nechtěla reflektovat můj handicap a nemohla (nebo spíš nechtěla?) pochopit, že se svýma spastickýma rukama asi těžko budu rýsovat na milimetr přesně… No, škoda mluvit. V zeměpise zase šlo o to, že mám díky své diagnóze narušenou prostorovou představivost, a tak prostě nevyplním slepou mapku ani kdybych se rozkrájela. Opět to někteří lidé nedokázali pochopit, a tak v žákovské nescházely ani „koule“. Pak se však změnili učitelé, kteří dokázali pochopit, že s některými problémy zkrátka bojovat nedokážu a vlastně ani nemůžu, a zdárně jsem se blížila ke konci studií na základní škole.

Žádný přestup se tehdy nekonal, žádné ostudné známky také ne, avšak myslím, že ani tak jsem některé lidi nepřesvědčila o tom, že to mám v hlavně v pořádku. Ale s tím nic nenadělám…

Volba střední školy byla tak nějak jasná. Gympl. Tam jsem opět nasadila image dříče a někteří se mi za to pošklebovali, ale rozhodně si nemyslím, že bych byla v naší třídě jedinou, která by se šprtala Spíš jde o to, že já jsem to klidně přiznala, zatímco druzí mlžili. Každopádně až tady jsem dokázala svůj stres tak nějak regulovat. Sice jsem někdy bývala nervózní před testy, ale rozhodně už to nebyl takový extrém jako v dobách, kdy jsem chodila na základku. Nevím, v čem nastala změna, protože na gymplu na nás rozhodně kladli větší nároky. Ale asi jsem si to nějak srovnala v hlavě a snažila jsem se být klidná a vyrovnaná. Samozřejmě ne vždy se mi to dařilo, ale musím říct, že v rámci možností jsem byla vcelku úspěšná.

Počátky na gymplu nebyly snadné. Musela jsem dohnat některé vědomosti, protože oproti ostatním spolužákům jsem trpěla určitým „znalostním handicapem“. Ale asi po čtyřech měsících soustavného učení, jsem se jim snad vyrovnala a mohla si částečně oddechnout. Musela jsem si sice přivyknout na nové učitele, spolužáky, řád ve škole a samozřejmě na nové prostředí. Ale samozřejmě to nebylo nic, co by čas nespravil. Čtyři roky opět uběhly jako voda, maturita za mnou a čekalo se už pouze na jediné: vezmou mě či nevezmou na vysokou školu?

Výběr výšky byl tak trochu oříškem. Původně jsem totiž chtěla studovat obor, který by souvisel s naším krásným, českým jazykem. Ale vzhledem k tomu, že jsem nechtěla být na koleji a odkázaná na asistenta, zvolila jsem si dálkové (kombinované) studium. Věděla jsem, že nechci studovat v Brně, protože tohle město nemám z nějakého důvodu ráda. Mému srdci bližší byla rozhodně Olomouc. Oborů bych si tam vybrala hned několik – lákala mě česká filologie, konkrétně zaměření na textové editorství. Jenže kamenem úrazu byla skutečnost, že fakulta neposkytovala možnost dálkového studia. Proto jsem se na příslušných místech (resp. e-mailové adrese) zeptala, jestli by nebyla alespoň nějaká možnost poskytnout mi individuální studijní plán. Paní nejdřív vyjádřila smutek nad mým handicapem, načež se začala vyptávat, co mi vlastně je atd…Bez jakýchkoliv potíží jsem jí vylíčila, jak se věci mají a nakonec jsem dosáhla alespoň příslibu, že se pokusí přimluvit u děkana, aby univerzita udělala výjimku. Jenže čas plynul a odpověď nikde. Pokoušela jsem se proto paní kontaktovat znovu, přičemž mi slíbila, že se mi ozve. Neozvala. Už nikdy. Nebylo by tedy lepší, kdyby mi na rovinu řekla, že pro mě na UPOL není místo? Já si myslím, že jo.

Po této zkušenosti jsem se vzdala touhy věnovat se češtině. Prioritou číslo jedna se pro mě stalo studovat na zlínské univerzitě. Hodně lidí toto mé rozhodnutí nechápalo. Univerzita Tomáše Bati totiž není tak prestižní jako například „Karlovka“ či Palackého univerzita. No a co? Zatímco ostatní se hlásili na vyhlášené vysoké školy, já se chtěla dobrovolně zakopat v „posraném Zlíně“ (jak říká kamarádka:-) ). Mně bylo docela jedno, co si o mně kdo myslí. Bylo mi fuk, že Zlín má neslanou-nemastnou pověst. Vybrala jsem si tam obor, který by mě mohl bavit a zároveň mě utěšovalo, že na dojíždění to nebude tak náročné. Plus, mohla jsem studovat dálkově. Ovšem češtinářka nemohla mou volbu nějak strávit. Těsně před odevzdáním přihlášek za mnou byla a přemlouvala mě, ať zkusím češtinu a „nezabíjím svůj talent“ ve Zlíně, kde studují jen outsideři. Nakonec jsem si tedy podala přihlášku do Brna na Masarykovu univerzitu. Ale spíš jen z donucení, abych měla klid. Zvolila jsem si kombinaci žurnalistika-sociologie, ale bylo mi jasné, že se sem nedostanu. Můj percentil jednak nebyl zas tak vysoký, ale i kdyby to stačilo, já bych sem prostě nešla

Na UTB jsem spokojená. Mnoho lidí si sice myslí, že dálkaři nic nedělají a nemusí se ani moc učit, ale není to pravda. Je sice fakt, že úkolů zatím tolik nemáme, ale třeba v tomto semestru jsem dělala jeden projekt, jednu recenzi a dvě seminárky. Není to sice zas tak moc, ale aspoň něco Je fakt, že do školy nechodíme často (dva víkendy za měsíc), ale o to větší masakr to tam je. Lejou Vám tam do hlavy informace neuvěřitelnou rychlostí a dost věcí si musí člověk stejně dostudovat sám. To, co „deňáci“ probírají třeba měsíc, my probereme za pětihodinový blok. Chtěl by si to někdo vyměnit?:-) Já myslím, že rozhodně není o co stát.

Na výšce se mi líbí. Mám konečně čas se věnovat svým zájmům, kamarádům a zároveň mám dost času na studium. Snažím se nenechávat si nic na poslední chvíli, a tak se vyhýbám i přebytečnému stresu. Mám pocit, že až teď si pořádně užívám života, protože nejsem tolik zahlcená učením. Už není koloběh škola-učení-škola. Ale místo toho je škola-přátelé-volný čas. Je to fajn. Mnozí sice pochybují o tom, jestli se skutečně nadřu, abych získala zápočet či zkoušku, ale je mi to jedno. Připravuju se poctivě a rozhodně nespoléhám na to,že budou vyučující líní a dají nám testy z loňska. Seminárky taky tvořím samostatně a nic nekopíruju z různých studentských serverů. Mají tak čisté svědomí studenti z UK či MU? Nevím Ale sama za sebe vím, že studuju poctivě a občas se u toho i nadřu . Rozšiřuju si obzory, získávám nové informace a jsem naprosto spokojená. A je mi naprosto jedno, že je tomu tak na univerzitě, která je relativně mladá. Ale expanduje. A věřím, že potřebuje jen čas, aby získala nějakou prestiž. I taková „Masárna“ přeci začínala od nuly, no ne?..

P.S.: Věřím, že se na UTB jednou dočkám i oboru, který bude souviset s milovanou češtinou. Doufám, že se to vyplní

Omlouvám se za delší prodlevu tady na blogu. Asi se budu opět opakovat, ale na vině byly rodinné důvody, mnoho seminárek a učení do školy a samozřejmě pracovní vytížení. Někdy bych holt potřebovala, aby měl den 48 hodin, protože při jeho normální délce nemám šanci stíhat vše, co bych potřebovala. Proto jste se dalšího příspěvku dočkali až po dlouhém měsíci.

V posledním postu jsem pěla chválu na třineckou bandu Charlie Straight, takže v souvislosti s nimi zmíním jednu zajímavost. Kapela někdy v září vyhlásila soutěž o „koncert v obýváku“. Úkolem fanoušků bylo vytvořit zajímavá a vtipná videa, ve kterých by apelovali na česká rádia, aby více pouštěla do éteru právě songy Charlie Straight. Tvůrce nejoriginálnějšího videa byl vyhlášen včera večer a může se těšit z návštěvy Alberta Černého a spol. ve svém obýváku – hm, taky bych si dala říct!

Počasí se tak trochu zbláznilo. Ještě nedávno teploty sahaly takřka ke dvaceti stupňům a tento týden má zas pro změnu přijít sněhová pokrývka. Radostí sice neplesám, nicméně si myslím, že je „přirozenější“, když v listopadu přijde sníh, než když je venku takřka jaro. Ne, že by mi to vadilo, protože nesnáším zimu, ale nějaká pravidla se musí dodržovat i v přírodě

Škola, škola, škola… už je to tu bohužel znova. Zkoušky, seminárky, nervy… ačkoliv je teprve konec listopadu, mám už dvě zkoušky za sebou. Jednu jsem si odbyla během jazykového kurzu, další zase před necelým měsícem. Didaktika byla (a stále je) pro mnohé takovým oříškem. O náročnosti zkoušky se traduje kdeco, nicméně já musím přiznat, že jsem to zvládla i s relativně malým množstvím informací v hlavě. Holt jsem seděla na přednášce a věděla jsem, co po nás bude chtít. Má to své výhody .

Zítra mě čeká další zkouška, uvidíme, jak se to vyvine, ale doufám, že pro mě pozitivně Poslední prosincovou zkoušku si odbydu tři dny před Štědrým dnem. Kouzelné Vánoce, já vím. Ale nedá se nic dělat. Musím to nějak zvládnout. Už jsem smířená s tím, že si Vánoce minimálně ještě další rok neužiju. Těžký úděl nás vysokoškoláků

Další novinky? Můžu zmínit snad jen něco z oblasti kultury, protože v mém osobním životě je ticho po pěšině, a tak se nemám čím chlubit. Mně to ale takhle vyhovuje. Nedávno jsem zhlédla film The Social Network, který v podstatě pojednává o fenoménu s názvem Facebook. Film se mi velmi líbil. Jednak je zajímavě zpracovaný, jednak nám dává možnost nahlédnout ke kořenům této sociální sítě. Opravdu zajímavě zpracované téma, dokonce i Justina Timberlakea jsem tam snesla Před pár dny jsem se naladila na komediální notu, a tak jsem si pustila film Dál, než se zdálo (Going The Distance), který pojednává o strastech vztahu na dálku. Je to klasická komedie, která neurazí a rozhodně pobaví. Takže, dámy, pokud máte rády Justina Longa, tenhle snímek čeká přímo na Vás! A na závěr jeden tip z hudebního pole – NiceLand (tentokrát však ne zpěvák s kytarou, ale celá kapela) vydali druhé album, které je oproti debutu v mnoha směrech jiné, avšak vynikající a je mým favoritem dneška – vřele doporučuju!

Tolik k novinkám z mého života. Bohužel nemůžu slíbit, že se s dodáváním článků v následujících dnech polepším, protože toho mám opravdu hodně, ale slibuju, že nejpozději na konci ledna začnu na nápravě pracovat Vždyť jsem si předplatila doménu na další rok. Mějte, prosím, se mnou strpení a stay tuned!

M.

„Ahoj, jmenuju se Magda, bydlím v Šanově a pracuju jako copywriter“ – přesně těmito slovy jsem se představila lektorovi na prvním semináři angličtiny. Bedlivě poslouchal a jakmile jsem domluvila, poděkoval a předal slovo dalšímu spolužákovi. Ano, poprvé jsem se „pochlubila“ svým povoláním, jestli to tak vůbec lze nazvat. No, dalo, proč by ne? A jak se ze mě stala „pisatelka na zakázku“? Zřejmě tomu chtěl osud a nebo, k této variantě se klaním raději, to byla shoda náhod

V květnu, když jsem pomalu ale jistě postupně absolvovala všechny zkoušky a zápočty, jsem začala uvažovat nad tím, že mě vlastně čekají dlouhé tři měsíce prázdnin, a proto by asi bylo záhodno vyvinout během této doby nějakou smysluplnou aktivitu. Nejlépe takovou, po jejímž úspěšném splnění mi na účet přiteče nějaká ta finanční injekce. Jasně, nikdy mi nic nescházelo, ale není nad to mít pocit, že se můžete postavit na vlastní nohy a uživit se na základě nějakého vlastního potenciálu (vědomostí, dovedností, talentu). Vzhledem k tomu, že mně na mysli nevytanuly žádné rozumné nápady, čím bych se mohla živit, šoupla jsem na Facebook status, ve kterém jsem žádala o radu. Facebook si přeci vždycky nějak poradí Během několika minut začaly létat první nápady – erotika, porno – NEBRAT! Ať už to komentující mysleli jako vtip a nebo naprosto vážně, bylo víc než zřejmé, že podobné aktivity u mě nehrozí . Čekala jsem proto na další návrhy. V jednom komentáři se vyskytl jeden fatální názor, který mi poradil, abych se začala věnovat copywritingu. Tuším, že jej tehdy napsala blogařka Lucka.

Vzhledem k tomu, že se s Luckou trochu známe, rozhodla jsem se ji kontaktovat přes jabber, abych vyzjistila, co že copywriting vlastně obnáší. Abych byla upřímná, tehdy jsem totiž neměla ani páru o tom, co to copywriting je. Lucka byla tak laskavá (díky!), že mi ve stručnosti vylíčila princip této práce a také mi poradila, jak začít. Základem všeho, začínající copywriterky, je mít aspoň nějaký um. Pokud nabízíte třeba korektury a v odpovědi na poptávku napíše „tak by jsi se zeptal…“, je to docela trapas. Ne veškerá nevědomost a neznalost jde skrýt . Jakmile si budete jisté, že v sobě nějaký talent skrýváte, je potřeba o něm říct světu. Já jsem tak učinila prostřednictvím serveru webtrh.cz. Zaregistrovala jsem se tam, vyplnila svůj profil a založila jsem v příslušné kategorii vlákno, kde jsem uveřejnila svůj inzerát. Ten obsahovala úvodní „plk“ – tedy kdo jsem, co jsem a proč tu jsem . Pak jsem blíže popsala, jaké konkrétní úkony poskytuju, jaká by za ně měla být odměna a samozřejmě neschází ani nějaké ty reference a zkušenosti, které jsou základem všeho.

Jakmile jsem svůj pracovní CV dostatečně vypilovala, s nervozitou jsem jej vyvěsila na pracovní portál. Zmítaly mnou pochyby, zda se mně vůbec někdo ozve, ale za pár dnů už přicházely první nabídky. A to i přesto, že jsem ve své nabídce jasně uvedla, že budu dostupná pro práci až od nového měsíce. Musela jsem tedy chtě nechtě odmítat. Škola je pro mě stále prioritou. Všechny nabídky jsem však poctivě četla a slušně na ně odpovídala. Férové jednání je v této oblasti základem úspěchu. Většina nabídek, které mi byly na e-mail doručeny, se týkaly oblastí, ve kterých jsem se docela orientovala. Jen poptávka sepsání ekonomické analýzy byla mimo mě.

Mezi zhruba 10 nabídka se našly i takové, které mě zaujaly. První z nich se týkala cestování. Od červa tedy píšu jakési „cestopisy“ o afrických a asijských městech. Ve článcích poskytuju kompletní informace o tom kterém městě. Nezapomínám všechna města vychválit do nebes, napsat o nákupech, kuchyni, kriminalitě nebo o hlavních turistických atrakcích. Zkrátka a dobře, mým úkolem je čtenáře navnadit, aby se s cestovkou, pro kterou píši, vydali objevovat africké a asijské krásy.

Další stálý „job“, který dělám již přes půl roku, se týče různorodých témat. Někdy píši o pánských slipech, trenýrkách a boxerkách, jindy zase o významu plyšového medvídka pro malé děti nebo o sexy korzetech. Nedá se říct, že jde vždy o zábavu, ale nyní už je to pouze rutina. Vím, jak mám články koncipovat, co musí obsahovat a co je dobré takticky zamlčet. Čím více článků napíšete o županech, podprsenkách a nebo o boxerkách, tím víc Vám to přijde automatické. Už o tom takřka ani nepřemýšlíte. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

Samozřejmě, že v počátcích byla pro mě představa, že bych napsala 17 A4 stran o Srí Lance, kde jsem v životě nebyla, dost nereálná. Stejně tak jsem nad článkem o slipech seděla hodinu jako imbecil, a stejně jsem nic kloudného nevymáčkla. Součástí mé práce však je i hledání informací a efektivní nakládání s nimi. Čím horší byly začátky, tím snadnější a rutinnější je současnost. Cvik je cvik

Kromě toho, že pravidelně píši pro dva lidi, ještě mám menší „štěky“ v podobě korektur či příležitostných popisků nebo článků. Nebráním se ničemu, ovšem musím mít dostatek volného času. Chci práci dělat poctivě, takže si pečlivě vybírám, co dělat budu a co nikoliv. Na webtrhu mi nabídku stáhli asi před dvěma měsíci, přesto mám práce dost a dost. Především v srpnu a v září jsem byla činná. A projevilo se to hlavně ve financích. Ono, sedět týden v kuse deset hodin nad články se musí někde odrazit.

Mnoho z Vás si možná říká, že si člověk copywritingem nemůže vydělat na živobytí. Avšak, světe div se, může! Nebudu uvádět přesné částky, nicméně musím říct, že jsem si za minulý měsíc vydělala víc, než má sestra, která dělá každý druhý den čtrnáctky na hotelu. Jsem na sebe pyšná. Jo, psala jsem, až se od klávesnice prášilo. Jo, byla jsem unavená. Jo, docházela inspirace, ale všechno jsem zvládla. A kompenzací budiž nádherná výplata, která mi dává tušit, že to se mnou nejspíš nebude tak zlé, jak si myslím Snad to nezakřiknu.

Po předešlých řádcích jste možná mohli nabýt dojmu, že je copywriting synonymem pro ráj na zemi. Ale vždycky to tak není. Musíte se připravit na to, že někteří nad Vámi budou ohrnovat nos a nebudou ochotní Vám za kvalitní práci zaplatit tak, jak chcete Vy. Na větu „píšeš dobře, ale jseš moc drahá“, jsem alergická. Přitom vím, že někteří si za psaní účtují jednou tolik, co já. Ale Češi jsou Češi. Neumí si cenit dobré práce a někteří Vás ještě shazují a pochybují o Vás. I s tím jsem se setkala. Pán se mi ozval, ale už od začátku mi dával najevo, že mi zas tak nevěří. Svou prací jsem si ale u něj získala docela respekt a v rámci možností spolu vycházíme.

Copywriting mě zatím naplňuje. Akorát už pak nezbývá síla psát něco i na svůj blog. Veškerou invenci vyplýtvám v práci. Je však třeba říci, že copywriteři nejsou jen loutky, co slepě kopírují informace z internetu, jak by se možná mohlo zdát. Jsme takoví poloviční novináři, jen pracujeme pod cenou, protože na žurnalistiku nemáme papír. Ale to nevadí. Každý nějak začíná. A já začala u copywritingu. A u něj jsem se i úspěšně zasekla